Křesťané často říkají, že přece nelze dokázat, že Bůh neexistuje, a jejich víra je proto legitimní. K tomu nejprve několik krátkých postřehů.
Legitimní je jistě jakákoliv víra, třeba i víra v placatou Zemi, nebo v existenci Aštara Šerana. To ovšem neznamená, že ta která víra není absurdní, bláznivá a v absolutním rozporu se zdravým rozumem. A právě tuto otázku bychom si měli u každé dané víry klást.
Dále, v reálném světě není dokázána řada věcí, které i přesto považujeme za zřejmé. Tak např. není dokázáno, že neexistují vodníci. (Pokud to dokázáno je, pak jak?) Znamená to tedy v souladu s výše uvedenou úvahou křesťanů, že vodníci existují? Nikoliv. Ve skutečnosti víme, že nikdo nikdy vodníka neviděl, neexistují žádné stopy či artefakty k jejichž vysvětlení bychom vodníka potřebovali – a toto nám stačí k všeobecně přijímanému závěru, že vodníci neexistují.
V pravém smyslu dokázána však není ani celá řada dalších věcí, které považujeme za prokazatelně pravdivé. Např. v podstatě jakákoliv fyzikální či jiná přírodovědná teorie či zákon se považují za pravdivé jedině proto, že všechny doposud provedené pokusy je potvrzovaly. Přesněji řečeno, dopadaly v souladu s tím, jak tyto teorie či zákony předpovídaly. Nijak jinak dokázané nejsou! V reálu v podstatě nikdy nemůžeme absolutně vyloučit, že někdy někde nemůže dojít k situaci, kdy některá přírodovědná teorie či zákon fungovat nebude – a do důsledku vzato tedy obecně NEJSOU platné, pravdivé.
Tedy: pravdivost či nepravdivost nějaké teze nevyvozujeme v reálném životě z toho, zda je či není Dokázaná s velkým D, a nebo zda je či není Dokázaná její nepravdivost. Ve skutečnosti se snažíme porovnat, jak daná teze či teorie souhlasí s pozorovanými fakty, a z celkového pohledu pak učiníme závěr. Tento závěr bývá často spíše pravděpodobností (takto to s velkou pravděpodobností JE, takto to s velkou pravděpodobností NENÍ, nebo třeba “důkazy jsou rozporné, tj. těžko učinit nějaký závěr”, …)
To co jsme na našem webu doposud řešili, nám už poskytuje docela slušný základ pro jakýsi pokus o ucelený pohled:
1) Křesťanský Bůh měl lidem sdělit cenné informace ve formě Bible. Podle křesťanům je Božím přáním abychom Bibli znali, informace v ní obsažené pro nás mají být užitečné, a máme se jimi řídit. My jsme ale ukázali, že celou Biblí se prolíná naivní kosmologie typická pro lidi žijící před 3000 lety. Obsahuje jedině jejich znalosti o světě, nikoliv znalosti které by Bůh mohl chtít, abychom měli. Obsahuje morálku poplatnou své době, která je z dnešního pohledu krutá, nemilosrdná, a nezaslepený člověk asi nemůže tvrdit, že by Bůh morálku takto stanovil. (viz. ještě zde a zde)
2) Ačkoliv křesťanský Bůh má být Dobrý, Milující, vševědoucí a všemohoucí, tak náš svět vypadá přesně tak, jako kdyby žádný takový Bůh nebyl. Lidé po desítkách tisíc umírají v důsledku přírodních katastrof, zemětřesení, tsunami, a po milionech v důsledku mnoha nejrůznějších nemocí, parazitů, a dalších. Není vidět žádná souvislost mezi vírou či nevírou těchto postižených lidí. Ve válkách umírají miliony nevinných lidí, a to mnohdy dokonce ve jménu víry v Boha.
3) Ačkoliv se křesťané pravidelně modlí, ačkoliv Bible jasně říká že modlitby zaručeně fungují, a ačkoliv lze plným právem očekávat, že milující, všemohoucí a všemocný Bůh by milované osobě v nouzi, která ho upřímně prosí, jistě pomohl, tak nic takového se neděje. Bůh je totálně nečinný, netečný. Modlit se má v reálu přesně stejný účinek, jako se nemodlit.
4) Ačkoliv deklarovaným přáním Boha je, aby v něj lidé věřili, tak pro člověka který doposud nevěří, nejsou zřejmá (neexistují!) žádná vodítka, která by ho k víře přiměla. Naopak: racionálně založenému člověku se nevíra jeví jako jedině opodstatněná. Pokud by milující Bůh existoval, pak kdo se rozhodl nezaujatě posoudit situaci, Boha by spatřil. Ve skutečnosti je tomu ale právě naopak.
5) Pokud doposud nevěřící člověk prosí Boha, aby mu o sobě dal vědět, existuje-li, Bůh tak nikdy neučiní, přesto že toho člověka údajně tak moc miluje.
6) Vesmír ani v nejmenším nepůsobí tak, jako kdyby byl navržen pro člověka. Naopak, člověk je ve Vesmíru na naprosto bezvýznamném, ztraceném místě.
atd., podobné postřehy nacházíme prakticky kterýmkoliv směrem se podíváme. Nyní by MOHLA existovat situace, že při jiném pohledu budeme spatřovat i indície, že Bůh existuje. Mohly by existovat dvě “konkurenční mozaiky”. Mozaika střípků, svědčících že Bůh neexistuje, ale i mozaika střípků, svědčících že naopak existuje.
Jenže to je završení celého obrazu: mozaika střípků svědčících o Boží existenci je zcela prázdná. Naprosto upřímně – nevím ani o jednom argumentu, který by svědčil (vůbec nemluvím o důkazu!) pro existenci člověka milujícího a osobního Boha!
Máme tedy ucelenou, vzájemně doplňující se a konzistentní mozaiku faktů, silně svědčící o tom, že křesťanský Bůh neexistuje. Celý svět je právě takový, jaký bychom očekávali že by byl, pokud by neexistoval milující a osobní Bůh. Současně nemáme žádné indície, svědčící o opaku.
Celý tento globální pohled mluví pro každého kdo zatím nevěří naprosto přesvědčivě: osobní, milující a křesťanský Bůh s pravděpodobností hraničící s jistotou opravdu neexistuje.
Čím ale mohu posloužit je názor na knihu z jiné strany – od ateisty, biologa Jana Zrzavého
DAWKINS SE NÁM ZBLÁZNIL
Jan Zrzavý
V Londýně už jsem nějakou dobu nebyl, proto nemohu potvrdit, u> je na tom pravdy, že tam jakási Britská humanistická asociace, podporována, naváděna a financována Richardem Dawkinsem, píše po westminsterských autobusech, že Bůh pravděpodobně není, takže lidé neprohloupí, budou-li si užívat života (doslova ..’Ihere’s probably no God. Now stop worrying and enjoy your life”).
Dawkins
Aby bylo jasno – těžko bychom v současné biologii našli postavu myšlenkově vlivnější, než je Dawkins. Můžeme se přít, jak moc je jeho Sobecký gen originální (nepříliš), nicméně teprve Dawkins dokázal tehdy asi deset let starou myšlenku interalelické selekce prosadit (je asi nespravedlivé vidět v Dawkinsovi pouhého popularizátora – přinejmenším popularizuje nejen mezi zvídavými laiky, ale i mezi profesionálními biology) a následující kniha, Rozšířený fenotyp, je zcela originální a zásadní. (V další fázi už převládala činnost popularizační, v Dawkinsově případě vpravdě pastorační.) Před třiceti lety v biologii vypukla dawkinsovská „ge-nocentrická” revoluce a vytvořila myšlenkový prostor, v němž žijeme dodnes – vznikl svět, v němž všichni řešíme víceméně stejné otázky, neboť žádné jiné uŽ nás ani nenapadají. Ostatní převraty v biologii posledních dekád jsou spíše technologické než ideové. 1 ti, které už dawkinsovská biologie dávno nebaví nebo jim jde na nervy Dawkinsův dogmatický styl, by si měli poctivě přiznat, že jsou prese všechno jeho dětmi. Zkrátka a dobře, o Dawkinsovi víceméně jenom s úctou, přinejmenším hodně stávalo za to ho číst -a o kom tohle můžeme v dnešním grafomanském světě říct?
Už před pár lety jsem napsal: „Dawkins (nar. 1941) svou aktivitu ovšem neomezuje jen na vědu a její popularizaci. Když může,útočí na náboženství, tepe pavědy a propaguje pravou pozitivní přírodovědu […], a to s tou charakteristickou natvrdlostí, s níž se* náboženství a pavědy tepávají a věda a osvícenské sekty propa gují. Není divu, že mnozí pavědci jsou Dawkinsem úplně posedli (i mezi českými kreacionisty najdeme takto rozběsněné jedince), dokonce i dnes, kdy Dawkinsova někdejší inspirativnost poněkud ochabla, o čemž koneckonců svědčí i jeho současný stolec ox-fordského profesora pro /veřejné porozumění vědě’. V hlasování britského časopisu Prospect o nejvlivnějšího žijícího veřejného intelektuála (to jsou ti, které znají čtenáři novin) se roku 2005 umístil na pěkném třetím místě (za Noamem Chomským a Umbertem Ecem a těsně před Václavem Havlem), nicméně to je právě úděl těch, kdo už jsou jaksi za zenitem.”
Dawkinsovu knihu Boží blud, když roku 2006 vyšla, jsem považoval za projev jeho soukromého zešílení, a kdybych nebyl vyzván k napsání tohoto článku, ve snu by mě nenapadlo ji číst. Koupil jsem, přečetl a je to ještě horší, než jsem se obával, ta kniha je tak blbá, že nejen není vtipná, ale už ani směšná. Což mě inspirovalo k rešerši, byť rychlé a povrchní, Dawkinsových veřejných aktivit; přiznám se, že výsledek mě poněkud omráčil, i když chápu, že žije, chudák, v jiné společnosti než já a je tam konfrontován s úctyhodnějšími protivníky, než jsou tady u nás Pavel Kábrt nebo Petr Hájek.
Nuže Dawkins podporuje kampaň za to, aby ateisté vystoupili ze stínu, bránili se společenské stigmatizaci a navzájem se poznávali podle toho, že nosí na tričku šarlatové A. Správný ateista má hovořit s ostatními lidmi o svém ateismu, tím šířit pozitivní názory na ateismus, prosazovat názor, že náboženství má být drženo mimo veřejnou sféru, a vůbec bořit stereotypy, které má společnost o ateistech (to vše údajně s humorem, ale tomu bych si dovolil spis nevěřit). Trička a samolepky se šarlatovým A se prodávají v Dawkinsově online obchodu a peníze jdou na Nadaci Richarda Dawkinse pro Rozum a Vědu. To je další Dawkinsova hračka, podporující sekulární charitativní organizace, výuku vědy a výzkum psychologických základů víry a náboženství.
Po vzoru slova „gay” (původně cosi jako „rozjásaný” či „rozzá- I řený”), které si pro sebe uzurpovali homosexuálové, se parta ko- j lem Dawkinse (Pinker, Dennett a spol.) rozhodla prosadit pojem „bright” („jasný”, „zářivý” ale taky „veselý”, „bystrý”, „nápaditý”) pro lidi, jejichž „světonázor je prost nadpřirozených a mystických prvků”, tedy lidi „bezbožné”, což jim kupodivu připadá jako termín málo pozitivní a poněkud diskreditující. Dawkins je vůbec posedlý homosexuály a všechno, co dělají oni, by měli dělat i ateisté, včetně nějaké té bright-pride love-parády. Protože člověk nemůže být jen tak Jasný, aniž by na to měl organizaci s logem, vzniklo celé mezinárodní hnutí registrovaných Jasných, které má ve znaku kupodivu nikoliv šarlatové B, nýbrž jakési modro-bílé sluníčko. Takový Jasný má – zase – především šířit a propagovat „naturalistický” světonázor a bojovat za rovné postavení Jasných ve společnosti. (Kupodivu hlavní námitkou proti tomuto hnutí není, že se všichni zbláznili, nýbrž obava, že sebeoznačení „Jasný” budou ostatní, tj. Nejasní, brát jako urážku, jako že oni jsou Kalní až Tupí, takže se Jasní mimo jiné zabývají i vymýšlením nějakého pěkného, neurážlivého pojmu pro ty, jejichž světonázor není prost nadpřirozených a mystických prvků. Dennett jim doporučuje, aby si říkali Supeři -jev tom ta jejich víra v supernaturálno a zároveň lo zní opravdu super.)
Vidím tedy, že jsem se mýlil: protináboženský aktivismus se stal podstatnou součástí Dawkinsova života a díla a nelze to brát jako pouhou bizarní libůstku; zvolna se stává čímsi jako profesionálním ateistou. Přes svou patrnou inteligenci má Dawkins jakýsi mentální blok: cosi mu brání rozpoznat, že to, co provádí, se nápadně podobá činnosti náboženských sekt, že je poháněn nábožensky zjitřeným vztahem k čemusi, co sám špatně reflektuje, že se – jako všichni fundamentalisté – obává ohrožení hodnot, jimž hluboce, dogmaticky věří.
Pak ovšem není divu, že financuje pošuky, co čmárají po autobusech.
Boží blud
Když jsem Blud četl, samotného mě překvapila míra (negativních) emocí, které ve mně vzbudil. Kniha je psána podivně koženým, ka-techetským stylem, nápadným i u Dawkinse, který mezi popularizátory vědy nikdy nepatřil k největším vtipálkům. Několikrát píše, že něco dělá jen tak pro legraci a nemyslí to vážně, ale já mu to nějak ne a ne uvěřit. Téma této knihy mu očividně příliš leží na srdci. Na Božím bludu není příliš zajímavé, co tam Dawkins tvrdí, ale to, že nás zase odvádí od rozumné vědecko-náboženské koexistence, založené mimo jiné i na jakési solidaritě intelektuálů („z národů ač jsme různých”) proti tupcům. To základní, k čemu jsme dospěli, je přesvědčení, že věda nemá s otázkou Boží existence nic společného (zda se k Bohu hodí sloveso „existovat” ji 1 nerozhodnu, ale mám jisté pochybnosti). Evoluce je kompatibilní se světem ateistickým, agnostickým i křesťanským, a uznání plat nosti evoluční teorie tudíž mezi těmito světy nemůže rozhodnout, Kreacionistická představa Boha-hodináře je samozřejmě stupidní, ale tím není odmítnut Bůh ani náboženství.Nejde jenom o to, že jsme si vymezili mocenské sféry („vy nebudete říkat dětem, že j evoluce není, protože v První knize Mojžíšově o ní není ani slovo, a my nebudeme dětem říkat, že Bůh není, protože Gagarin tam byl a nikoho tam neviděl”), ale především o přesnější definici toho, co je a co není věda, k čemu je na světě a co je jenom vědecká pověra a vědecký blud. Můj vztek při čtení Božího bludu pochází z tohoto zdroje – z Dawkinsova pojetí vědy, společnosti, pokroku a podobně.
Asi není těžké prokázat, že Dawkinsovy výpady do teologie I a filosofie jsou zpozdilé a směšné. Dawkinsovy řeči o morálce jsou trapné, jak už řeči o morálce bývají (zde zhruba ve smyslu, že i bez náboženství můžeme být hodní, kdežto ti nábožní jsou zlí, už proto, že věří v evidentně zlého Boha, blíže viz Starý zákon), jeho interpretace hodných historických postav jako víceméně ateistů (a naopak dohledávání náboženských motivací pro postavy zlé) bere dech a teze, že Bůh, který stvořil složitý svět, musí být ještě složitější, a tudíž strašně nepravděpodobný, je bizarní statisticky i i filosoficky. Víra, že náboženství je příčinou společenských konfliktů („svět bez náboženství” ilustrovaný obrázkem New Yorku, kde Dvojčata dosud stojí), je tak absurdní, že se stala i tématem jedné z epizod kresleného seriálu South Park. Svět roku 2546, zrozený z Dawkinsových idejí, je světem krvežíznivých válek í vedených ve jménu Všemocné Logiky mezi Spojenou ateistickou aliancí, Sjednocenou ateistickou ligou a Aliancí sdružených ate- I istů o řešení Velké Otázky (nakonec se ukáže, že jde o to, jak si mají ateisté říkat, což nás vrací do reality 21. století, se všemi těmi brighty a supery). I autoři animovaného seriálu si všimli, že svět je místo nebezpečné a násilné prostě proto, že lidé jsou – z různých důvodů, o nichž nám evoluční biologie říká leccos zajímavého -násilní sami od sebe, lidské skupiny jsou ještě násilnější (i tady nám evoluční biologie může leccos povědět) a náboženství se hodí jako sebeidentifikační nálepka. Tvrzení, že v Irsku spolu bojují „kalolici” a „protestanti” z důvodů věroučných, se blíží představě, že třicetiletá válka se vedla o to, zda je přípustno zapíjet chléb červeným vínem. Něco na tom je, ale není to pravda úplná, dokonce to možná ani není to nejzajímavější, co o Irsku či o 17. století lze prohlásit. Dawkins prostě vidí Boha úplně všude – puritáni zase Remyslí na nic jiného než na sex. Jak by vypadal svět bez náboženství? Prostě by se „transcendentalizovalo” něco jiného: Svoboda, Lid, anebo – jak je známo z mnohých příkladů – Věda.
Právě pro Dawkinse je Věda jediným paprskem světla v temnotě, který z definice osvětluje všechno, co jest; co věda neosvět-bje, to není. Náboženství není alternativním paprskem, který svítí někam jinam a osvětluje něco jiného, ale součástí temnoty. Věda \v mu jediným velkým strojem na výrobu objektivní pravdy; není to jeden z mnoha poznávacích systémů a už vůbec nejde o pro-|ev nějaké historicky, kulturně a regionálně omezené ideologie. I voluce není kreační mýtus západního světa, ale fakt. (Dawkins ,i spol. často užívají spojení „vědecký fakt”, ale oni to nemyslí jako relativizující omezení.)
Vše nevědecké je ipso facto špatné (nelze být počestně „mimovědeckým”) a věda je konečným arbitrem pravdivosti všeho. Že prý je Bůh? Tak to dokažte. Jak se věci dokazují, to vám řekne věda. Zavádíte Boha jako vysvětlovadlo toho, co nás obklopuje, jako vědeckou hypotézu, a to vám tedy můžeme rovnou říct, že p to vědecká hypotéza mizerná, absurdně složitá, netestovatelná, úplně k ničemu. Pravíte-li, že Bůh není vědecká hypotéza, je to /cela nepřijatelný eristický švindl, protože všechno je vědecká hypotéza, buď dobrá, nebo špatná, uvážíme-li, že mimo vědu není žádného poznání. Věda dokáže Boha vyvrátit, jak se o to Dawkins -poněkud toporně – snaží, neboť Bůh opravdu není součástí vědeckého světa. Otázka je, zda takováto absurdní činnost má nějaký smysl.
Pro Dawkinse je každá náboženská víra nezbytně slepá. Ví, 0 čem mluví – on sám vědu, objektivitu, racionalitu, liberalismus, ateismus a podobné krásné věci opravdu nezpochybňuje, nere-lativizuje, věří jim pěkně po tálibánsku. Vědu sice velebí, jak je kritická a skeptická, ale pochybovat se smí pouze ve vědě, nikoliv 0 vědě. Objektivita a racionalita jsou hodně podezřelá slova, a nejde jen o to, že abychom mohli zrovna vědu označit za poznání „racionální”, museli jsme s tím počestným starým pojmem provést jakési významové operace. Až nápadně často se tato slova užívajíhlavně jako klacek, kterým lze mlátit odpůrce po hlavě. Kd já jsem racionální a vy ne, ztrácí se jaksi důvod k vyjednávání, protože ti racionální prostě mají (tj. „vlastní”) pravdu. Za všemi řečmi o racionalitě a iracionalitě, o vědě a pavědě je skryta nechuť vnímat věci ve společenských kontextech a jít se svými názory na trh; je to snaha vytvořit si bezpečnou rezervaci racionálních osob, kde se žádné handle nevedou, protože obyvatelé rezervace vlastní tu jedinou pravdu.
Věda a víra
Hranice vědeckého jazyka jsou hranicemi vědeckého světa. Věda produkuje testovatelné, tj. potenciálně vyvratitelné hypotézy. Z toho také plyne její omezení: kde nelze produkovat testovatelné hypotézy (náboženství, umění, filosofie), tam nemá věda co dělat a je třeba ji rázně praštit přes prsty, kdyby se tam snažila vecpat. Tohle se ovšem těžko vysvětluje mnoha přírodovědcům.
Přírodovědci jsou dvojího druhu, ale cosi mají společného: přírodověda je jim základním prizmatem, jímž hledí na svět, a jiné, alternativní pohledy se bud snaží s přírodovědným nějak smířit, anebo je popírají.
Zažil jsem několik „ekumenických” setkání přírodovědců s teology na téma „věda a víra”. Asymetrie přístupů k těmto setkáním byla zcela evidentní. Zatímco teologové (a já) vyjadřovali jistou skepsi, že by taková setkání mohla být k něčemu dobrá, přírodovědci (kromě mne) byli celí šťastní, že si mohou veřejně trochu zaspiritualizovat, vést řeči o zázračně jemném vyladění prvotních podmínek Vesmíru a o bodu Omega a podobných vznešenostech a dát najevo, že nejsou jenom hloupí obsluhovači přístrojů, ale také se jaksi přibližují nejhlubší podstatě světa. Nic překvapivého -teologové nemají žádnou potřebu integrovat svůj pohled na svět s přírodovědeckým, který jim k ničemu není (ve stylu Barthova „pravověrná teologie, má-li zůstat pravověrnou, neobsahuje žádnou kosmologii”, neboli „ať se točí Země kolem Slunce nebo Slunce kolem Země, co to má společného s tím, že Kristus zemřel za naše hříchy?”). Naopak když se přírodovědci přihodí duchovní sklony zásadně vyžaduje jejich smíření s tím, co dělá v laboratoři. Na semináře o vědě a víře jsou z řad přírodovědců zváni právě tito blouznivci, obvykle astronomové, fyzici a chemici (a já), a ti tam pak také zažívají zmíněné radostné tetelení.Druhou skupinu přírodovědců tvoří materialisté Dawkinsova lypu. Mimo přírodovědu neexistuje nic. Aby nedošlo k omylu -v jistém smyslu mají pravdu: skutečně není nic, co by nebylo možno zkoumat přírodovědnýma očima, je jistě nesmírně žali inavé, co se lidem děje v mozku, když prožívají mystické zkušenosti, nebo jaká je genetická podstata vzájemné lásky; nejsou ladná témata, které bychom si my přírodovědci měli nechat vzít. Akorát je třeba si uvědomit, že o víře, lásce či kráse lze říct i něco líného, taky zajímavého – a právě toho Dawkins a spol. nejsou schopni. Snaha zabránit lidem, aby si mysleli to, co odporuje vědě, se ničím neliší od analogického názoru, že nelze tolerovat nic, co odporuje Písmu, jenomže většina křesťanských intelektuálů už má luto fázi za sebou.
O Bohu nic kloudného nevím; nicméně tuším, že není tvůrcem světa v tom smyslu, v jakém je hodinář tvůrcem hodinek, I že mechanika Jeho tvůrčího aktu není pro křesťany nijak zásadní (taky o ní Bible v podstatě mlčí). Boha jako montéra vidí právě jenom kreacionisté, usilující o „zvědečtění” své víry, aby lip obstála v dnešním sekularizovaném, údajně vědecko-technologic-kém světě. Proto hledají Boha v bakteriálním bičíku a podobných prkotinách, nestačí jim, že Bůh je ve světě (tedy i v bakteriálním bičíku) přítomen svou láskou a chtějí ho tam mít jako mechanika, který k sobě nadpřirozeně lepí proteiny a zajišťuje, aby to celé pěkně nadpřirozeně rotovalo.
Dawkins je jako evoluční biolog zcela oprávněně posedlý mechanikou vzniku světa, o ní hovoří, k ní má co říct, ale nechápe, že mechanika zajímá právě jenom vědce – a kreacionisty. Z polemiky s kreacionisty si přinesl pojetí boha jako Velkého Montéra, načež nám teď sděluje, že to je nesmysl, protože takhle velcí montéři nejsou. To má jistě pravdu, ale co s takovou pravdou?
Závěrem
Věda a náboženství jsou dvě různé věci a nemají nic společného. Náboženství nečeká, že věda prokáže Boha nebo dodá vědecky (racionálně, objektivně) potvrzenou morálku, protože o Bohu ví své a o morálce taky. Analogicky věda nečeká, že jí náboženství potvrdí to, na co přišla. Věda a náboženství si nemají co říct a už vůbec není jedno arbitrem druhého. Neexistují žádná témata, „kde se věda dotýká náboženských otázek” – kosmologie nemá s náboženstvím nic společného, jenom tam mnohému nerozumíme (pravděpodobně ani nikdy pořádně rozumět nebudeme), a tak mnozí mají sklony cpát tam jakousi karikaturu Boha. Am nejlépe věc popsal Jan Moravec, astronom a biblista v jedné osoběl „.. .kdyby dialog přírodovědy a teologie byl smysluplný musel by už přinést nějaký výsledek – nějaký nový poznatek, na který by so jinak nepřišlo. Při množství potištěného papíru, odborných kariér, udělených grantů […] by se už muselo něco objevit. Leč dovoluji si tvrzení, že dosavadní výtěžek veškerého vědecko-teologického dialogu je obdivuhodný hlavně z termodynamického hlediska: je jím totiž absolutní nula (z toho plyne, že to muselo dát nekonečnou práci)”.
Dawkinsova snaha vyvrátit náboženství vedou (říkávalo se tomu „vědecký materialismus”) je ironickým zrcadlem biblického fundamentalismu amerických rednecků. Je nebezpečná právě tím, že boří pracně vybudovanou paralelnost obou směrů poznávání světa. Vím, jak mne dokáže rozběsnit a znechutit, když čtu plody „vědeckých” kreacionistů typu Michaela Behea či jejich české mutace z Akademie věd (tedy nikoliv z teologických fakult!), dejme tomu Emila Palečka a Vladislava Běhala, a tudíž vím, jak se cítí teologové, když dostanou do rukou Dawkinse.
Pánové, máte moji upřímnou soustrast!
Je snad slušné zde uvést i osobní konfesi: Můj světonázor je prost nadpřirozených i mystických prvků, jsem tedy Jasný ale neorganizovaný ani na pracovišti, ani v místě bydliště.
Jan Zrzavý (1964) je zoolog a evoluční biolog. Vystudoval Přírodovědeckou fakultu UK v Praze, od roku 1989 je vědeckým pracovníkem Biologického centra AV ČR v Č. Budějovicích a od roku 1992 akademickým pracovníkem Přírodovědecké fakulty JU tamtéž. Kromě původních vědeckých prací a několika desítek populárních článků a esejů je (spolu)autorem několika evolučně-biologických knih: Jak se dělá evoluce (2004, německy 2009), Proč se lidé zabíjejí (2004), Fylogeneze živočišné říše (2006),Systemati$che Zoologie (2008).
Jana Zrzavého dobře znám, přečetl jsem a vlastním tři jeho knihy. O jeho názorech na náboženství dobře vím, známá je např. jeho polemika s panem Kábrtem. Památný je jeho výrok, velice volně “ať se děcka ve škole učí co chtějí (myšleno klidně kreacionismus Staré Země) hlavně když se necourají po ulici když mají být ve škole”. Samozřejmě s tím výrokem zásadně nesouhlasím, ale lze ho ještě respektovat.
S touhle recenzí ale podle mého názoru přestřelil. Je z mnoha dobrých a konkrétních důvodů úplně mimo, a vzhledem k jejímu rozsahu nevím jestli mám ztrácet čas s tím, abych to sepisoval.
Dobrá, tak namátkou: Dawkins samozřejmě neříká, že “každý správný ateista by měl” nosit trička s červeným A, a nahlas říkat, a být pyšný, a to a to, atd. Dawkins říká, že ateisté by V PŘÍPADĚ ŽE se rozhodnou své názory prezentovat veřejně, za toto neměli být vystavováni veřejnému opovržení, což ve společnosti kde Dawkins žije jsou. A Dawkins to na mnoha konkrétních příkladech dokládá. To jak Zrzavý Dawkinsovu legitimní myšlenku demagogicky překroutil je trapné, co víc k tomu říct.
Dawkins neříká že “v Irsku spolu bojují „kalolici” a „protestanti” z důvodů věroučných”, NAOPAK říká že to tak dost možná není, a jejich víra jim poskytuje jenom dobrý DŮVOD proč se spolu mlátit, a ptá se oč je to lepší.
Zrzavý nechápe, že kreacionisté jsou v Dawkinsových končinách reálným problémem – a Dawkins o tom konkrétně píše, čísla, statistiky, situace v USA, Blairem obhajovaná škola v Británii kde se kreacionismus Staré Země učí – a Dawkinsovu pocitu nutnosti s kreacionismem něco dělat se hloupě posmívá… opět trapné.
To co píše Zrzavý o Dawkinsových tezích k morálce, např. “kdežto ti nábožní jsou zlí, už proto, že věří v evidentně zlého Boha, blíže viz Starý zákon” – toto je opět zcela překroucené, Dawkins říká něco zcela jiného. Neříká že věřící jsou zlí když věří ve zlého Boha, ale říká, že právě proto že věřící uznávají DNEŠNÍ hodnoty, a době poplatné brutality ze SZ NIKOLIV dokazuje, že morálka nepochází z Bible. To je samozřejmě něco zcela jiného, než jak to překroutil Zrzavý.
Množství expresivně zabarvených a nepřípadných hodnotících Zrzavého vět (“považoval jsem ji (knihu) za projev jeho soukromého zešílení”) celý dojem jen podtrhuje…
Nemám už náladu komentovat zbytek, prostě je to naprostá ubohost.
Na druhou stranu, on Zrzavý prostě má takový urýpaný styl, a sklon k někdy milému přehánění – to všechno lze akceptovat, ale prostě člověk nesmí kritizovaný text překroutit o 180 stupňů, jak to opakovaně dělá Zrzavý. To je prostě těžce za hranou.
1. Na konkrétní příklady odpovím, až si knihu znovu prolistuji.
2. Začínám mít pocit, že cokoliv co se vám nehodí do vašeho pohledu na svět označíte nálepkou “ubohost”. Takhle se nechovají otevření diskutéři, ale do sebe uzavření fundamentalisté.
ad 2) nene, já něco označím za ubohost až poté, co to vyvrátím a ukážu PROČ je to ubohost. A to jsem udělal. Mimochodem, je to přesně to, co neudělala např. paní Tydlitátová.
I fundamentalističtí kreacionisté MAJÍ POCIT že vyvrátili evoluci.
Nene Protestante, tohle není vůbec o pocitech.
Já přece mohu snadno dokázat konkrétními citacemi, že Dawkins ve své knize v kontextu napsal něco zcela jiného, než jak to Zrzavý prezentuje. Prostě toto je Zrzavého naprosto objektivní mnohonásobný faul. Vyjmenoval jsem několik konkrétních příkladů a u každého z nich jsem schopen toto doložit, Navíc tvrdím že těch faulů je v té Zrzavého recenzi ještě x dalších. A i ty jsem samozřejmě schopen doložit – jde jen o to, kolik tomu budu ochoten obětovat času.
Samozřejmě že to je o pocitech. Jakékoliv hodnocení je subjektivní.
To samozřejmě opět nemáte pravdu protestante. Když definuju měřítka, podle kterých hodnotím, a definuju jasně daný způsob, podle kterého hodnotím, pak toto hodnocení není subjektivní, ale objektivní.
Aneb, jak by řekl můj kolega Vrchní itelektuál:
Všechno se totiž liší od nic jen tím, že má bytí nebo je jsoucno. Něco, co by se vůbec netýkalo bytí, tedy by se žádným způsobem nejevilo jako jsoucno, by nebylo něčím, nýbrž právě ničím.
Jestli dělá Dawkins to, co Zrzavý říká, že Dawkins dělá, pak teda Dawkinsovi držím palce, protože naprosto vtipným způsobem poukazuje na hloupost vytvářet z náboženství racionální světonázor tím, že z vědy udělá náboženství.
V těch měřítkách je ta subjektivita.
Tak jsem přelouskal tu Zrzavého recenzi. Opět spousta osobních urážek.
Když už dojde na argumenty, tak jsou v podstatě jen dva.
První je, že náboženství není příčinou násilí (nýbrž lidská povaha) a je jen přidruženým prvkem. To je pozice, která neumožňuje snížit míru násilí ve světe, protože přesto, že většina lidí má násilí “v krvi” většinou se celý život neprojeví. K tomu je potřeba spouštěcí impulz. Je normální, že se ve společnosti tyto spouštěcí impulsy vyhledávají a jejich vliv omezuje. Náboženství by nemělo být výjimkou.
Druhý argument je, že nám Dawkinsův “vědecký materialismus” bere emoce a subjektivní pohled na svět a nahrazuje je chladnou racionální vědou –
“skutečně není nic, co by nebylo možno zkoumat přírodovědnýma očima, je jistě nesmírně zajímavé, co se lidem děje v mozku, když prožívají mystické zkušenosti, nebo jaká je genetická podstata vzájemné lásky; nejsou žadná témata, které bychom si my přírodovědci měli nechat vzít. Akorát je třeba si uvědomit, že o víře, lásce či kráse lze říct i něco jiného, taky zajímavého – a právě toho Dawkins a spol. nejsou schopni”.
Nevím na kterou pasáž z Dawkinsovy knihy v tomto případě naráží, ale Zrzavý zřejmě nikdy Dawkinse o těchto věcech mluvit neslyšel. Ve skutečnosti Dawkins sám přirovnává i vědu např. k umění, nicméně tvrdí, že v případě důležitých rozhodnutí by se lidstvo mělo rozhodovat hlavně podle objektivní evidence a ne podle subjektivních pocitů.
Ve skutečnosti Dawkins sám přirovnává i vědu např. k umění, nicméně tvrdí, že v případě důležitých rozhodnutí by se lidstvo mělo rozhodovat hlavně podle objektivní evidence a ne podle subjektivních pocitů.
To je ovšem ale subjektivní pocit Dawkinse (a i váš, pokud jej také zastáváte) 🙂
Jistě že to je Dawkinsův (subjektivní) názor, ale znamená to že Zrzavý prostě neměl pravdu když napsal
Akorát je třeba si uvědomit, že o víře, lásce či kráse lze říct i něco jiného, taky zajímavého – a právě toho Dawkins a spol. nejsou schopni
Prostě, nejde ani tak o to jestli Dawkins má nebo nemá pravdu, ale jde o to, že Zrzavý Dawkinsovy výroky a názory překroutil a zkreslil.
Prostě, je naprosto legitimní napsat “Dawkins nemá pravdu, když říká to a to” pokud “to a to” Dawkins opravdu řekl. Je ale faul to napsat, pokud nic takového Dawkins neřekl. A toho se právě Zrzavý opakovaně (!) dopouští.
Tohle nepřekroutil ani nezkreslil. Tohle tam prostě je:
…Hranice vědeckého jazyka jsou hranicemi vědeckého světa. Věda produkuje testovatelné, tj. potenciálně vyvratitelné hypotézy. Z toho také plyne její omezení: kde nelze produkovat testovatelné hypotézy (náboženství, umění, filosofie), tam nemá věda co dělat a je třeba ji rázně praštit přes prsty, kdyby se tam snažila vecpat. Tohle se ovšem těžko vysvětluje mnoha přírodovědcům….
.
To můžeme podrobněji probrat až příští týden.
Ano, to napsal Zrzavý. To není citát Dawkinse, a tedy zde Zrzavý nic neskreslil.
Shodou okolností je ale v téhle Zrzavého myšlence jiný zábavný problém. Dawkins si byl toho názoru, který Zrzavý vyjádřil, vědom už při psaní své knihy, a myšlence že v náboženství nelze produkovat testovatelné hypotézy se v ní docela obšírně, rozhodně minimálně na několika stránkách věnoval a argumentoval, že to možné JE.
Zrzavý to buď ani nečetl, nebo se na kritickou analýzu těch argumentů vykašlal, a zase jenom opakuje tu původní tezi že produkovat testovatelné hypotézy v náboženství prostě nejde.
Jenže pravdou je že opravdu nejde. To je jen Dawkinsova fata morgana že jde.
Zkusíme to například na větě – Ježíš Kristus zemřel za naše hříchy a Bůh se k němu přiznal. Zkuste to falzifikovat.
Jak říkám, Dawkins to dokazuje na x stránkách – a ať už pravdu má nebo nemá, tak Zrzavého přístup je, že se na jakékoliv dokazování a argumentaci vykašlal, dokonce ani nezmínil že Dawkins tu jeho myšlenku v knize řeší, neřekl že ji řeší neuspokojivě, natož aby řekl z jakých důvodů. On prostě jen zopakoval to původní tvrzení, že to “přece nejde”.
Dawkinsova teze samozřejmě není, že jde falzifikovat JAKÉKOLIV tvrzení v náboženství – to by bylo pošetilé, vždyť něco podobného nejde ani zdaleka ani ve vědě. Koneckonců, přečtěte si, jak to píše. Za sebe mohu říct, že podle mého názoru je falsifikací křesťanství např. to, že nefungují modlitby.