Kdo se nějakou dobu účastní diskuzí o existenci či neexistenci Boha, a o pravdivosti či nepravdivosti náboženství, začne si všímat toho, že domluva mezi oběma stranami (věřící vs. nevěřící) je velmi obtížná. Diskuze může plynout i velmi dlouhou dobu – aniž by z ní ale vzcházely jakékoliv závěry. Člověk může nabýt dojmu, že každá ze stran má zcela jiná východiska, a k myšlení či odvozování používá dosti odlišná paradigmata. Může se zdát, že obě strany diskutují jaksi „mimobežně“, a ačkoliv na sebe zdánlivě reagují, diskuze jako celek k ničemu nesměřuje a spíše se točí v kruhu.
Toto je bezpochyby zajímavý jev, a stojí za to ho blíže prozkoumat.
Ateisté přistupují k otázce existence Boha jako ke kterékoliv jiné otázce o světě. Váží důkazy pro a důkazy proti, a z nich potom vyplývá jejich závěr. Pro ateisty nemá případná existence Boha žádné negativní „citové“ konotace. Pokud by se ukázalo, že Bůh existuje, pro ateisty by to byl mimořádně zajímavý výsledek o našem světě, a neměli by nejmenší problém tento výsledek přijmout (pokud by byl prokázán na podobné hladině jistoty, jako jiné všeobecně akceptované výsledky o našem světě, např. Teorie relativity).
Přístup věřících je ale jiný. Věřící věří proto, že mají osobní a citový zájem na tom, aby Bůh existoval a aby navíc měl ty vlastnosti, které mu připisují. Pro věřící je vztah k Bohu úhelným kamenem jejich života, a jejich citový vztah k idei Boha je velmi dobře srovnatelný se skutečnou partnerskou láskou či zamilovaností. Stejně jako zamilovaný člověk má ve vztahu ke své lásce „růžové brýle“ a začasté ignoruje upozornění od přátel na její případné chyby (bez ohledu na to, že mohou mít a také často mají pravdu!), tak i věřící člověk odmítá slyšet cokoliv, co by jeho „lásku“ v jeho očích jakkoliv poškozovalo (např. zpochybňovalo její samotnou existenci).
Věřící nepotřebují zkoumat zda Bůh existuje nebo ne, oni chtějí věřit že je. Veškeré argumenty mají smysl jedině tehdy, potvrzují-li existenci Boha, popř. vyvracejí-li teze které by jejich Boha mohly zpochybňovat.
Opačný druh argumentů je pro ně zcela nezajímavý, popř. je jim rovnou nepříjemné se takovými argumenty nějak blíže zabývat. Je to velmi podobné, jako když zamilovaný člověk nemá chuť babrat se v případných nedostatcích své lásky, i kdyby nakrásně podvědomně tušil, že na nich něco může být.
My ateisté býváme po diskuzích s věřícími zklamaní až frustrovaní z jejich přístupu k diskuzi, z nemožnosti shodnout se i na elementárních pravidlech, z neustálého opakování a nutnosti opakovaného vyvracení již vyvráceného, z nikam nevedoucích a často zmatečných debat – a přitom bychom si měli uvědomit, že vzhledem k výše uvedenému nelze ani nic jiného čekat!
Věřícím nelze dokázat (jim subjektivně), že nemají pravdu, protože jim v prvé řadě vůbec nejde o to, vědět jaká je pravda. Oni věří, protože chtějí věřit, a „nechtějí aby bůh neexistoval“.
Tento postoj věřících je samozřejmě zcela legitimní. Je ale velmi vhodné mít vždy na paměti, co to přesně a do všech důsledků znamená, když věřící na různé otázky (např. “jak můžete vědět, že zrovna ty pasáže v Bibli, o kterých Vy si myslíte, že jsou od Boha, od něj skutečně jsou?”) odpovídají prostě a jednoduše “Prostě tomu věřím…”.
1) ne, to si nepletu. Pokud byli autoři bible vedeni duchem svatým, jistě nepsali něco zásadně jiného, než s čím by duch svatý souhlasil. A opravdu netuším, jak by je mohl duch svatý nechat napsat, že bůh nabádal k vraždění žen a dětí, pokud byli opravdu pod jeho vedením. Nechal-li je to napsat, pak s tím souhlasil, nebo je nevedl. To dá rozum.
2) Vidíte, a já doteď myslel, že Ježíš byl Boží syn.
3) ohledně principu inspirace jsem, pokud se pamatuji, poukázal na podstatné nesrovnalosti v každém vašem vysvětlení, o které jste se pokusil… pokud máte za to, že ne, pak prosím citujte to vysvětlení, které podle vás platí.
Takže vaše teze je tato: Izraleci byli jako národ v obtížné situaci. Proto jim tehdy bůh opakovaně nařídil, ať vybijí nějaký sousední národ včetně žen a dětí a jejich města ať vyplení. Nenásledoval žádný odsudek takového jednání.
Tímto postupem chtěl bůh zvednout izraelcům sebevědomí, dále chtěl aby se vzpamatovali, a k podobným věcem aby už v budoucnu nedocházelo.
To zní zajímavě. Chápu to správně? Nebo to myslíte jinak…?
Protestante, to s tím lovením lvů je příšerná analogie. Je to podvod. Ač to není zde u mne zvykem, souhlasím s Michalem. Uvedte nějakou analýzu. Zatím kličkujete jako zajíc.
Poznámka: Izraelci jako celek nikdy v zajetí Egypťanů nebyly. Pouze část izraelců žila na území egypta, byli to poddání, ale zároveň svobodní lidé. Ostatně Egypt nebyl žádná otrokářská společnost, spíše naopak, poměrně kapitalistická.
To jste ale při studiu historických souvislostí v zájmu pochopení bible určitě nastudoval a všechno to víte lépe, než já. To otroctví jste napsal jen v zájmu stručnosti.
Protestante, o čem je podle Vás Žalm 119? Mohl byste to zde zkusit nějak shrnout? 🙂
to Colombo:
O jakém Egyptě zde mluvíte? Možná jsem něco přehlédl, ale mám pocit že o Egyptském zajetí se zde nemluvilo.
Žalmy jsou písně. Je to izraelská umělecká tvorba.
Podobně jako texty písní u nás. Pochybuji že by někdo čerpal historická data z naší pop-music nebo například z rockových textů. 🙂
jaj, pardón, mozek si sám doplňuje. Četl jsem babylónská věž a egyptské zajetí.
Žalmy tedy nejsou inspirované Bohem? 🙂 To začíná být čímdál víc zajímavé! 🙂 A proč jsou tedy součástí Písma Svatého? Už někdo navrhl jejich vyřazení? A neodkazuje se na Žalmy i Nový Zákon? Odkud že jsou např. ty verše o Ráchel, co pláče po svých dětech? 😉 Jistě se na ně odkazuje jen jako na “písničky”, že? 🙂
Ale jinak s tím Egyptem a příchodem jste v souladu s posledními objevy. Skutečně to vypadá tak, že z Egypta do Kenanu přišel jen asi jeden či dva semitské kmeny a těm se “pod vlajkou Hospodina” podařilo zorganizovat zbytek semitských kmenů, které zde žily už dávno. Všechny ty pověsti o násilném ovládnutí Kenanu, zlikvidování Jericha apod jsou asi jen báje, které pomáhaly udržet izraelce nad hladinou v době, kdy byli ve skutečném otroctví v Babylonu. Podobnou literaturu vytvářeli naši obrozenci v době kdy bylo české sebevědomí na dně.
to Michal:
Vám pořád uniká co to ta inspirace je.
“…podstatou inspirace je podmanění všeho (ať to pochází z historie, mythologie nebo odjinud) svědeckému poslání, všechno je přeformulováno tak, aby to svědčilo o Bohu a jeho díle a tak vedlo člověka k víře a poslušnosti. Lze tedy říci, že základní záměr Písma je svědectví o Hospodinově svrchovanosti…..”
http://www.etf.cuni.cz/~nidlova/w-SZSkripta.html
“….Bible není ani „andělský diktát“ (představa o masívní inspiraci), ani nezaujatá historická reportáž, ale soubor modelových příběhů, hymnů, modliteb a výzev, …”
Jan Heller
Paradoxem je, že Kanaanci byli židé, ale bylo to městské obyvatelstvo. Bible je tak smíchání této místní mythologie s tou, kterou mělo těch pár skupinek, co přišlo z egypta.
Ano, a na tohle zněla námitka, že to člověka k víře a poslušnosti nevede, pokud už předem nevěří – čiliže pokud by TOTO byl Boží záměr, tak v realizaci tohoto záměru selhal… což je asi těžko představitelné, že?
Navíc, z vlastní osobní zkušenosti vím, že Starý Zákon příliš nesvědčí o Bohu ani pro řadu věřících (a pro NIKOHO nevěřícího).
“Bible není ani diktát Boží, kde by Bůh Bibli diktoval od A až do Z. A není to ani kronikářský záznam minulosti či umělecký výtvor jedince. (Nebyla napsána jako jiné knihy, kdy si autor sedne a píše….)
Biblické látky krystalizovaly po mnoho let a staletí a na jejich podobě se podílely generace. Podnětem pro jejich vznik nebyl historický zájem, ale bohoslužba, svědectví, tlumočení víry a formování životního postoje. Nikdy v nich nejde o pouhý popis minulosti, ale vždy o formování přítomnosti příkladem z minulosti. Proto také byly jednotlivé příběhy neustále aktualizovány, aby mluvily co nejzřetelněji do přítomnosti a slova nabývala víc než faktografický smysl symbolický.”
http://modrany.evangnet.cz/rub.php?rub=6
A k té představě profesora Hellera: tomu jsem zaprvé věnoval celý článek, tak zde jenom zdůrazněme, že to je v rozporu s mnoha pasážemi, které naopak nutnost chápání Zákona a Proroků TAK JAK JSOU NAPSÁNY přímo a jednoznačně deklaruje! A nevšiml jsem si, že by se prof. Heller s těmito jednoznačnými vyjádřeními nějak vypořádal.
On jenom o své vlastní vůli prohlašuje, že tak jak řekl Ježíš (nepomine ani čárka, ani písmenko…), a svatý Petr, a svatý Pavel, a mnoho proroků (anpř. Mojžíš: Nic ze Zákona neodeberete, a nic k němu nepřidáte…), a jak to potvrdila řada církevních autorit v průběhu tisíciletí – tak že takto to chápat nelze. Protože prostě on, prof. Heller, to říká, protože jemu se to nelíbí.
Tohle chcete aby někdo bral vážně?!
to Colombo:
S tím termínem “židé” bych byl opatrnější. Užil bych slova semité.
to Michal:
Zapomínáte, že i ta místa o kterých píšete jsou symbolická. Nejsou to žádné vyjímky.
to Michal:
nejen Heller – http://blisty.cz/art/25293.html