Lidský jazyk je neocenitelný a mimořádně důležitý nástroj. Vědomá část našeho myšlení se z velké části odehrává v jazyce. Přesto je jazyk jen naším nedokonalým výtvorem, a jeho používání v sobě skrývá mnohá rizika, která si však často ani neuvědomujeme. Například v diskuzích o bohu se často setkáváme s používáním vyprázdněných pojmů, s posouváním významu slov a samozřejmě i s logicky chybnými argumenty (které se však nezkušenému člověku mohou zdát jako korektní).
Každý máme nějakou intuitivní představu o tom, co znamená slovo bůh. V diskuzi však často dojde k popření atributů, které bohu intuitivně (tradičně) přisuzujeme – a z pojmu bůh se tak stane pojem vyprázdněný. Podobně věřící často rovnou prohlašují, že bůh je pojem nedefinovatelný, že o bohu nemůžeme vůbec nic říct. (a ještě jakoby chtěli dodat: Ha, ateisté, a máte po žížalkách – teď už proti našemu bohu nemůžete nic namítnout!) Používat nedefinované a vyprázdněné slovo ale nemá smysl, ačkoliv s tím naše mysl nemá problém: intuitivní představu o významu toho slova stále máme (ačkoliv byla v diskuzi explicitně popřena!) a proto se vesele dál bavíme o nedefinovatelném a tedy nedefinovaném bohu… a to je špatně.
Každý pojem, každá kategorie, kterou v řeči používáme, by měla mít nějaký vymezený význam. Měli bychom ji být schopni (byť třeba ne zcela přesně a ostře) definovat.
Měli bychom být schopni určit, definovat, co do dané kategorie (třeba i jen zhruba!) spadá, a co už ne.
Často se namítá, že (křesťanský) Bůh je s velkým B, že to je ten-jediný-pravý-bůh, a že Bůh je snad dokonce jeho vlastní jméno (což ovšem není pravda, protože vlastní jméno křesťanského boha má býti YHWH 😉 ). Pak to ovšem znamená, že tvrdíme, že kategorie bůh má v realitě jen jednoho zástupce, kterého označujeme Bůh s velkým B. Nikterak nás to nezbavuje potřeby a povinnosti obecný pojem bůh definovat, aby předchozí věta měla smysl. Věta “existuje konkrétní jednorožec jménem Franta” předpokládá, že musím nejprve vědět, co je jednorožec.
Někdo může mít obavu, abychom neudělali při definici boha chybu. Aby se nám snad nestalo, že to, co si definujeme, existovat nebude, zatímco “skutečný bůh” by existoval. To by ovšem znamenalo, že my sami považujeme za boha i něco jiného, než co jsme si sami definovali – a pak, pravda, udělali jsme chybu, ale udělali jsme ji sami vůči sobě. Nedostatečně jsme uvážili, co naše intuitivní představa boha vlastně obnáší.
Co tedy kvalifikuje danou entitu, abychom ji mohli považovat za boha? Co (my sami, jeden každý z nás) za boha jsme ochotni považovat, a co už ne?
Musí být bůh osobou? Jsme ochotni považovat za boha jakkoliv zvláštní neosobní “sílu”, “pole”, nebo něco podobného? Já určitě ne, ale někteří věřící třeba ano. Kdyby se ukázalo, že existuje nějaká neosobní síla, kterou někdo nazývá bohem – pak bych s existencí takového boha neměl problém.
Musí být bůh z definice jediný? Kdyby bylo bohů víc, a tvořili by hierarchii s jedním nejmocnějším – bylo by možné ty méně mocné považovat za bohy? A co kdyby bylo více rovnocenných bohů – například tři…? (paralely jistě nikoho nenapadají…)
Musí být bůh stvořitelem světa? Pokud by bylo bohů víc, byl by ten skutečný bůh jen ten, který stvořil Vesmír? Co kdyby byl bůh-stvořitel zrovna ten níže postavený v pantheonu?
Zajímavé myšlenkové cvičení je uvážit, že náš Vesmír by byl výsledkem pokusu vědce jisté civilizace z externího vesmíru. Takový vědec by pak byl Tvůrcem našeho Vesmíru – ale jistě všichni cítíme, že za boha bychom ho nepovažovali. Proč vlastně? Jakou definiční vlastnost boha vymyslíme, abychom “ufonského vědce” odstřihli? Co třeba, že bůh je duch? Jenže co je to vlastně duch? Ufonský vědec by jistě také nebyl z hmoty kterou známe, ani která existuje kdekoliv v našem vesmíru. Bylo by to úplně něco jiného – proč tomu neříkat “duchovní hmota”? A vůbec, co kdyby byli “skuteční duchové”, včetně boha, tvořeni nějakou “duchovní” či “božskou” hmotou? Přestali bychom je proto považovat za duchy či bohy?
Musí být bůh věčný? Pavel říká o Kristu, že je “prvorozený všeho stvoření” (Kol 1:15), což by nasvědčovalo, že byl Kristus stvořen. Není snad proto bůh? Ať tak či tak, je-li bůh všemohoucí, jistě jiného boha stvořit může. Proto věčnost by asi neměla být definičním atributem boha, a časová omezenost ufonského vědce by tedy neměla být důvodem, proč jej nepovažovat za boha.
Může být bůh smrtelný? Člověku by se chtělo říct, že jistě ne, že pro boha je klíčové být nesmrtelný … Smrtelného boha bych já za boha nepovažoval. Ježíšova smrt ovšem ukazuje, že křesťanům nedělá problém věřit ve smrtelného boha. Nezapomeňme přitom, že Ježíš nebyl dle křesťanů vtělený bůh, ale v Ježíši se Bůh stal člověkem. Kromě toho, stvoří-li jeden bůh jiného, nemůže ho také zabít? Je přece všemohoucí… Nebo nemůže ho změnit v něco smrtelného, tak jako se to stalo s Ježíšem, a to pak zabít? Ani nesmrtelnost bychom tedy jako definiční vlastnost boha požadovat asi neměli.
Musí být bůh nestvořený? Vzhledem k výše uvedenému lze říct, že nemusí.
Musí být bůh neměnný? Inu, vzhledem k tomu, že myslí, pak neměnný být dokonce nemůže. Jiná myšlenka = jiný vnitřní stav boha, tečka.
Musí bůh existovat nutně? Naše vážená diskutující Médea zde jednou prohlásila, že bůh, který neexistuje nutně (tedy ve všech myslitelných světech) pro ni není bohem. Já bych na něj tuto podmínku nekladl, už jen proto, že připouštím existenci více bohů, klidně mnoha. Je to asi ryze otázka osobních preferencí, a je to současně vážná otázka: co by to znamenalo, kdyby existoval právě jeden bůh, Stvořitel, ale neexistoval by nutně? Tedy, klidně by mohl neexistovat? Pak bychom měli zásadní otázku nad důvodem existence samotného boha, a proč pak spekulovat o bohu jako vysvětlení existence Vesmíru? Bůh by stal jen jedním nic neřešícím článkem navíc.
Závěr: “bůh” je jenom slovo, skupina písmen. Nemá žádný “přirozený” význam. Jeho obsah, význam, mu musíme dát my sami. Vymyslet uspokojivou definici boha (= ladící s naší intuicí) může být samo o sobě poměrně obtížné, a je otázkou, zda to vůbec lze učinit nějak rozumně (těším se na následnou diskuzi pod článkem). V závislosti na tom, jak toto uděláme, se mohou lišit odpovědi na otázku, zda bůh existuje a jaký je. Mohou se lišit odpovědi jak konkrétních lidí, včetně ateistů (definujeme-li boha jako všehomír – panteistická představa – pak budu já jako ateista první, kdo bude souhlasit, že bůh existuje. Podobně např. při definici “bůh je něco, co nás přesahuje” odpovím, že takový bůh jistě existuje, protože přesahuje nás jistě spousta věcí, které existují, např. Vesmír sám, naše Galaxie, atd.), tak i odpověď objektivní. Otázka “existuje bůh?” sama o sobě tedy nemá smysl. Vždy je potřeba jasně říct, na existenci čeho se daný konkrétní tazatel přesně ptá.
medea:
A/ to jste to pouze posunula do oblasti souladnosti toho výroku s normativními větami nějakého normativního systému a jádru problému jste se vyhnula. Lze prokázat pravdivost těch normativních vět ?
B/ na otázku pravdivostní hodnoty těch Nezvalových veršů jste mi neodpověděla ?
Peter, to nebola moja odpoveď, ale Michalova.
Peter, a Vy máte dojem, že tvrdenia typu: “Boh nepozná Pythagorovu vetu”, “Po smrti prestanem existovať a Boh tomu nemôže zabrániť”, “Boh spáchal samovraždu a už neexistuje”, sú hodnotové súdy alebo nejaké verše?
Medea says:
February 28, 2014 at 4:18 pm
“Křesťan tam mluví o sobě …”
Nie, nehovorí len o sebe, ale popisuje (a vyznáva) čomu verí 🙂
protestant:
Přesně. Popisuje čemu věří a ne Boha…..
Popisuje v akého Boha verí.
Michal, k tomu len triviálna poznámka: človek má konečný slovník, teda nemôže si definovať každý svoj termín pomocou iných termínov bez zacyklenia. Buď sa zacyklí alebo nejaké termíny vyhlási za primitívne a nedefinovateľné (prípadne si ich významy “definuje” ostenzívne :)).
Michal: “Jestli se k tomu mohu vyjádřit také, tak podle mě pojem “existence”, naprosto stejně jako pojem “bůh” je jen slovo, a jeho význam není daný objektivně, ale záleží jen na nás, jak si jej definujeme.”
Pojem je pojem a slovo je slovo. Slová pojmy označujú.
Kto tu tvrdil, že význam slov je daný objektívne?
Predpokladám, že pod “objektívne” si myslel nezávisle od používateľov.
Podle mne něco jako bůh založený na systému příkazů a zákazů, na nebi a pekle, na zavržení, na přikázáních, lidsky zkreslených svatých písmech a na církvích, neexistuje. Je mi bližší zen buddhismus, koncepty osvícení, atd.
Michal, nemáš ujasnený rozdiel medzi pojmom a slovom, preto je Tvoj článok trochu zmätený.
Médeo, ty elementární pojmy bych odvozoval ze skutečností, které nás přímo obklopují. Co je to láhev, strom, pampeliška, popelář, atd. není třeba v prvním kole nijak dramaticky definovat, stačí ukázat – a schopnost ten pojem zobecnit je základní funkce lidského mozku. Netřeba to dělat za něj. Pak je samozřejmě možné ten pojem slovně zpřesnit. Podle mě se tímto vyhneme nějakému zacyklení…
U pojmu existence je to něco trochu jiného: na běžných předmětech můžu ukázat, co znamená, když existují, to je OK – ale třeba u abstraktních entit nám to mnoho nepomůže. Tam je opět třeba říct, co to U NICH znamená, když řekneme, že existují – no a to je právě to co já žádám. Není to žádný elementární, sám o sobě jasný pojem. Ne, různí lidé to mohou vidět jinak (a také vidí, což je vidět i na naší diskuzi), mohou mít ohledně existence abstraktních entit jinou intuici. No a aby se domluvili, je třeba si nahlas říct, co tím kdo myslí. Podobně to platí u pojmu bůh.
Když třeba protestant řekne, že věří, že existuje bůh, a není schopen či ochoten říct ani to, co míní pojmem bůh, ani to, co míní pojmem existuje, a “věří” pro něj znamená “doufá” – pak je zjevné, že takový přístup vyvolá zmatení takřka dokonalé 😀
Moju explikáciu “existovať”, som sem už dávno dala.
Dala som tú explikáciu aj na Tvoje i-ateismus-fórum a napokon včera som ju zopakovala aj v tejto diskusii. Teda nemusel si hovoriť o mojich “pocitoch” a “predstavách”, ale priamo si mohol analyzovať moju explikáciu 🙂
Protestant sa vyžíva v zmätku. Jeho bohom nie je Kristus, ale Chaos.
Michal says:
Když třeba protestant řekne, že věří, že existuje bůh, a není schopen či ochoten říct ani to, co míní pojmem bůh, ani to, co míní pojmem existuje, a “věří” pro něj znamená “doufá” – pak je zjevné, že takový přístup vyvolá zmatení takřka dokonalé 😀
protestant:
Jenže já se právě pojmu existuje spojeným s Bohem vyhýbám. Raději používám pojem “je” místo “existuje”
Chaos, možná chaos je bůh; jenže organizovaný chaos…existují přírodní zákony? existují kvantové výpočty, tedy zákony? Není nakonec dilema chaos-organizace umělé? Fraktály, teorie chaosu
Médeo, pozor, mě šlo přece o to, že existenci je potřeba definovat. Nemluvil jsem o tom, která definice je dobrá a která špatná, takže tou Tvou definicí se sice můžeme zabývat, ale je to další téma. (stejně jako Tvou definicí Boha). Měl jsem pocit, že jsi jednu chvíli tvrdila, že existence je elementární pojem, a definovat jej netřeba. Jestli se pletu, a špatně jsem Tě pochopil, tak se omlouvám.
Jinak té Tvé definici příliš nerozumím, ale jak jsem psal, to už je zas jiná otázka 🙂
Za prvé přesně nevím, co je “Universum úvahy U”. Za druhé jsem zmaten z toho, že chápeš existenci jako relaci mezi VLASTNOSTMI objektu x a Universa U. V mém chápání je existence relace mezi OBJEKTEM x a Universem U. Jaké má x vlastnosti, to je jiný problém. Neřeknu, že “existuje červená barva stolu x”, ale řeknu, že stůl x buď existuje nebo neexistuje, a že buď má nebo nemá červenou barvu. Za další nedáváš žádný návod, jak zjistit, které dvojice v relaci jsou a které ne, resp. co to ZNAMENÁ, když daná dvojice v relaci je a co znamená když není = co znamená, když objekt x existuje, a co znamená, že neexistuje. A to je přitom klíčové, protože my POTŘEBUJEME právě ve sporných případech nějaká kritéria, která nám rozhodnou, co existuje a co ne. Existuje číslo 1? Inu, pro někoho fakt, že na ideu toho čísla přijdou nezávisle na sobě různé mysli (*), svědčí o jeho existenci, pro někoho jiného to o jeho existenci nesvědčí. Proto se musíme domluvit, zda např. fakt (*) budeme brát za definiční rys existence nebo ne. Je to jen na naší domluvě, není to nic objektivně daného. To je to, co tu celou dobu tvrdím.
A na závěr ještě jednou zdůrazňuji, že konkrétní definice je další téma. (proto jsem se tou Tvou doposud nijak zvlášť nezabýval. Jde mi o něco jiného.)
Objasnitel says:
… Pro mě je radikálnější počátek kolize s Bohem od incidentu se stromem démonů (jak je v původním znění bible) nebo-li stromem poznání. …
S.V.H.:
Protestant se už na to ptal, ale nebylo mu odpovězeno (nebo jsem to přehlédl), a mě by to také zajímalo. V Bibli se tam uvádí slovo e-doth (da’ath), které se překládá jako knowledge, vědění, poznání (dobrého a zlého) – viz třeba http://www.scripture4all.org/OnlineInterlinear/OTpdf/gen2.pdf . Ona existuje nějaká verze, kde by se uvádělo něco jiného? Různých manuskriptů různých verzí různých biblických textů jsou mraky, ale o tomhle jsem ještě neslyšel.
Objasnitel se celý den neozval, to je škoda, že ho to přestalo bavit, zrovna když došlo na konkrétní otázky 🙁
Médeo, jinak k té tvé definici Boha:
V článku jsem napsal, že v závislosti na té definici se může lišit, jaké má vlastnosti a zda existuje nebo ne. Takže v případě té Tvé definice bych řekl, že nevidím ani tu nejmenší indícii, která by svědčila o tom, že existuje nějaké metafyzické pravidlo, vynucující existenci vůbec nějaké kauzální entity, nemluvě o tom, že by to měla být dokonce vševědoucí a všemohoucí bytost – a proto z hlediska mého poznání vidím existenci takovéhoto boha jako vysoce nepravděpodobnou 🙂
A pro zde přítomné křesťany dodávám, že to mluvíme o existenci naprosto obecného boha, který dokonce ani nemusí být tvůrcem Vesmíru (!), nikoliv toho křesťanského, který je navíc autorem Bible, je posedlý tím co děláme v posteli a zda se nám náhodou nelíbí jedinci stejného pohlaví, má Syna Ježíše, který chodil po Zemi a trpěl na kříži za naše hříchy, a pak byl vyzdvižen i se svým tělem do nebe, kde se teď pravděpodobně vozí na mráčcích… 🙂
Médeo, ještě poznámku k té Tvé definici Boha – ona nevylučuje, že takových entit by mohlo být víc, že? Nutně existujících, vševědoucích a všemohoucích entit by mohlo existovat klidně nekonečně mnoho, mám pravdu?
Dále, Tvá definice neznamená, že by kterákoliv z takových entit stvořila Vesmír, že? Vesmír by mohl být třeba klidně další nutně existující entitou, nikoliv však vševědoucí a všemohoucí… mám pravdu?
Nejsem si jist, že Tvá definice Boha ladí s mou intuitivní představou Boha 😉