Lidský jazyk je neocenitelný a mimořádně důležitý nástroj. Vědomá část našeho myšlení se z velké části odehrává v jazyce. Přesto je jazyk jen naším nedokonalým výtvorem, a jeho používání v sobě skrývá mnohá rizika, která si však často ani neuvědomujeme. Například v diskuzích o bohu se často setkáváme s používáním vyprázdněných pojmů, s posouváním významu slov a samozřejmě i s logicky chybnými argumenty (které se však nezkušenému člověku mohou zdát jako korektní).
Každý máme nějakou intuitivní představu o tom, co znamená slovo bůh. V diskuzi však často dojde k popření atributů, které bohu intuitivně (tradičně) přisuzujeme – a z pojmu bůh se tak stane pojem vyprázdněný. Podobně věřící často rovnou prohlašují, že bůh je pojem nedefinovatelný, že o bohu nemůžeme vůbec nic říct. (a ještě jakoby chtěli dodat: Ha, ateisté, a máte po žížalkách – teď už proti našemu bohu nemůžete nic namítnout!) Používat nedefinované a vyprázdněné slovo ale nemá smysl, ačkoliv s tím naše mysl nemá problém: intuitivní představu o významu toho slova stále máme (ačkoliv byla v diskuzi explicitně popřena!) a proto se vesele dál bavíme o nedefinovatelném a tedy nedefinovaném bohu… a to je špatně.
Každý pojem, každá kategorie, kterou v řeči používáme, by měla mít nějaký vymezený význam. Měli bychom ji být schopni (byť třeba ne zcela přesně a ostře) definovat.
Měli bychom být schopni určit, definovat, co do dané kategorie (třeba i jen zhruba!) spadá, a co už ne.
Často se namítá, že (křesťanský) Bůh je s velkým B, že to je ten-jediný-pravý-bůh, a že Bůh je snad dokonce jeho vlastní jméno (což ovšem není pravda, protože vlastní jméno křesťanského boha má býti YHWH 😉 ). Pak to ovšem znamená, že tvrdíme, že kategorie bůh má v realitě jen jednoho zástupce, kterého označujeme Bůh s velkým B. Nikterak nás to nezbavuje potřeby a povinnosti obecný pojem bůh definovat, aby předchozí věta měla smysl. Věta “existuje konkrétní jednorožec jménem Franta” předpokládá, že musím nejprve vědět, co je jednorožec.
Někdo může mít obavu, abychom neudělali při definici boha chybu. Aby se nám snad nestalo, že to, co si definujeme, existovat nebude, zatímco “skutečný bůh” by existoval. To by ovšem znamenalo, že my sami považujeme za boha i něco jiného, než co jsme si sami definovali – a pak, pravda, udělali jsme chybu, ale udělali jsme ji sami vůči sobě. Nedostatečně jsme uvážili, co naše intuitivní představa boha vlastně obnáší.
Co tedy kvalifikuje danou entitu, abychom ji mohli považovat za boha? Co (my sami, jeden každý z nás) za boha jsme ochotni považovat, a co už ne?
Musí být bůh osobou? Jsme ochotni považovat za boha jakkoliv zvláštní neosobní “sílu”, “pole”, nebo něco podobného? Já určitě ne, ale někteří věřící třeba ano. Kdyby se ukázalo, že existuje nějaká neosobní síla, kterou někdo nazývá bohem – pak bych s existencí takového boha neměl problém.
Musí být bůh z definice jediný? Kdyby bylo bohů víc, a tvořili by hierarchii s jedním nejmocnějším – bylo by možné ty méně mocné považovat za bohy? A co kdyby bylo více rovnocenných bohů – například tři…? (paralely jistě nikoho nenapadají…)
Musí být bůh stvořitelem světa? Pokud by bylo bohů víc, byl by ten skutečný bůh jen ten, který stvořil Vesmír? Co kdyby byl bůh-stvořitel zrovna ten níže postavený v pantheonu?
Zajímavé myšlenkové cvičení je uvážit, že náš Vesmír by byl výsledkem pokusu vědce jisté civilizace z externího vesmíru. Takový vědec by pak byl Tvůrcem našeho Vesmíru – ale jistě všichni cítíme, že za boha bychom ho nepovažovali. Proč vlastně? Jakou definiční vlastnost boha vymyslíme, abychom “ufonského vědce” odstřihli? Co třeba, že bůh je duch? Jenže co je to vlastně duch? Ufonský vědec by jistě také nebyl z hmoty kterou známe, ani která existuje kdekoliv v našem vesmíru. Bylo by to úplně něco jiného – proč tomu neříkat “duchovní hmota”? A vůbec, co kdyby byli “skuteční duchové”, včetně boha, tvořeni nějakou “duchovní” či “božskou” hmotou? Přestali bychom je proto považovat za duchy či bohy?
Musí být bůh věčný? Pavel říká o Kristu, že je “prvorozený všeho stvoření” (Kol 1:15), což by nasvědčovalo, že byl Kristus stvořen. Není snad proto bůh? Ať tak či tak, je-li bůh všemohoucí, jistě jiného boha stvořit může. Proto věčnost by asi neměla být definičním atributem boha, a časová omezenost ufonského vědce by tedy neměla být důvodem, proč jej nepovažovat za boha.
Může být bůh smrtelný? Člověku by se chtělo říct, že jistě ne, že pro boha je klíčové být nesmrtelný … Smrtelného boha bych já za boha nepovažoval. Ježíšova smrt ovšem ukazuje, že křesťanům nedělá problém věřit ve smrtelného boha. Nezapomeňme přitom, že Ježíš nebyl dle křesťanů vtělený bůh, ale v Ježíši se Bůh stal člověkem. Kromě toho, stvoří-li jeden bůh jiného, nemůže ho také zabít? Je přece všemohoucí… Nebo nemůže ho změnit v něco smrtelného, tak jako se to stalo s Ježíšem, a to pak zabít? Ani nesmrtelnost bychom tedy jako definiční vlastnost boha požadovat asi neměli.
Musí být bůh nestvořený? Vzhledem k výše uvedenému lze říct, že nemusí.
Musí být bůh neměnný? Inu, vzhledem k tomu, že myslí, pak neměnný být dokonce nemůže. Jiná myšlenka = jiný vnitřní stav boha, tečka.
Musí bůh existovat nutně? Naše vážená diskutující Médea zde jednou prohlásila, že bůh, který neexistuje nutně (tedy ve všech myslitelných světech) pro ni není bohem. Já bych na něj tuto podmínku nekladl, už jen proto, že připouštím existenci více bohů, klidně mnoha. Je to asi ryze otázka osobních preferencí, a je to současně vážná otázka: co by to znamenalo, kdyby existoval právě jeden bůh, Stvořitel, ale neexistoval by nutně? Tedy, klidně by mohl neexistovat? Pak bychom měli zásadní otázku nad důvodem existence samotného boha, a proč pak spekulovat o bohu jako vysvětlení existence Vesmíru? Bůh by stal jen jedním nic neřešícím článkem navíc.
Závěr: “bůh” je jenom slovo, skupina písmen. Nemá žádný “přirozený” význam. Jeho obsah, význam, mu musíme dát my sami. Vymyslet uspokojivou definici boha (= ladící s naší intuicí) může být samo o sobě poměrně obtížné, a je otázkou, zda to vůbec lze učinit nějak rozumně (těším se na následnou diskuzi pod článkem). V závislosti na tom, jak toto uděláme, se mohou lišit odpovědi na otázku, zda bůh existuje a jaký je. Mohou se lišit odpovědi jak konkrétních lidí, včetně ateistů (definujeme-li boha jako všehomír – panteistická představa – pak budu já jako ateista první, kdo bude souhlasit, že bůh existuje. Podobně např. při definici “bůh je něco, co nás přesahuje” odpovím, že takový bůh jistě existuje, protože přesahuje nás jistě spousta věcí, které existují, např. Vesmír sám, naše Galaxie, atd.), tak i odpověď objektivní. Otázka “existuje bůh?” sama o sobě tedy nemá smysl. Vždy je potřeba jasně říct, na existenci čeho se daný konkrétní tazatel přesně ptá.
Peter, to nie je odpoveď 🙂
medea: V tom se asi lišíme. Podle mne to je ta nejlepší odpověď.
Petře, podle mě, je-li náležitě definován význam pojmu (slova) “morální”, pak pravdivostní hodnotu těch výroků lze snadno stanovit, a je to celé zcela korektní.
Například, definujeme-li morálku křesťansky, tzn. např. mimo jiné tak, že co je v rozporu s Desaterem není morální, pak vraždění je nemorální a pravdivostní hodnota výroku (a) je NEPRAVDA a p(b)=PRAVDA.
Pojem “býti morální” lze však definovat i jinak, a při rozumných definicích by se na těch pravdivostních hodnotách v tomto případě nemělo nic moc změnit.
“Pomocí imaginárně existujících objektů (fysikálně-matematických představ a zákonitostí) mohu popsat objekty reálně existující a predikovat jejich chování.”
Podľa Teba je dokázateľnosť Fermatovej vety v Peanovej aritmetike (PA) alebo konzistentnosť ZF (pokiaľ je teda konzistentná, pokiaľ nie je, tak uvažujme nekonzistentnosť ZF :)), imaginárna?
Médea: Jestli se k tomu mohu vyjádřit také, tak podle mě pojem “existence”, naprosto stejně jako pojem “bůh” je jen slovo, a jeho význam není daný objektivně, ale záleží jen na nás, jak si jej definujeme. Musíme říct, co to pro nás reálně znamená, že entita existuje. Je třeba vysvětlit, když o objektu X prohlásíme, že existuje, co tím jinými slovy o X prohlašujeme.
V případě běžných objektů asi k nejasnostem nedojde, ale v případě jiných objektů už nemusí být vůbec jasné, zda jim existenci přisoudit nebo ne, a mělo by to vyplynout právě z toho, jak jsme si relaci existence definovali. Rozhodně bych nemluvil o existenci jako o čemsi objektivním, o relaci, která je atributem našeho Vesmíru (případně dokonce Universa v širším smyslu).
Dřív jsem to chápal tak jako Ty (= relace existence je objektivně daná), ale čím víc o tom přemýšlím, tím víc se kloním k tomu pojetí co jsem právě naznačil.
Pre mňa je dokázateľnosť Fermatovej vety (FV) v PA, reálny a objektívny vzťah medzi FV a PA, nezávislý od akéhokoľvek mozgu. A to isté platí, pokiaľ je ZF konzistentná, aj v prípade konzistentnosti ZF. Konzistentnosť je, v takomto prípade, jej objektívna vlastnosť. No a pokiaľ by bola ZF nekonzistentná, tak by takouto vlastnosťou, bola jej nekonzistentosť 😉
Moc netuším, jak jsme se dostali od existence entit k dokazatelnosti FV v PA?
Ono je to totiž podle mě dost podobné tématu mého článku: stejně jako máme nějakou intuitivní představu o bohu, a mnozí z nás si pletou tuto intuitivní představu s nějakou reálně existující ideou boha, tak máme i intuitivní představu o pojmu existence. A opět, mnozí mají pocit, že relace existence je cosi objektivně daného, v Médeině pojetí že to je atribut Vesmíru. Podle mě je relace existence jen slovo, pojem, kterým o objektu X něco konkrétního říkáme – přičemž různí lidé mohou existenci chápat intuitivně trochu jinak, a pak také slovy “X existuje” míní něco trochu jiného, no a pak se také logicky nemohou shodnout, ZDA X existuje. Všechno je to jen o definici, IMHO 🙂
Je prosím pěkně jasné, co chci říct, nebo píšu nesrozumitelně?
Existujú nezávisle od akéhokoľvek mozgu vlastnosti formálnych teórií: “byť konzistentná”, “byť nekonzistentná”? Existuje nezávisle od akéhokoľvek mozgu binárny vzťah medzi sentenciou a formálnou teóriou: “byť dokázateľná v”?
“Rozhodně bych nemluvil o existenci jako o čemsi objektivním, o relaci, která je atributem našeho Vesmíru (případně dokonce Universa v širším smyslu).”
Michal, ja “existenciu” nechápem ako “atribút Vesmíru”, ale ako binárnu reláciu medzi vlastnosťou v a univerzom úvahy U. Teda takto:
Existuje nejaké indivídům s vlastnosťou v v univerze úvahy U, práve vtedy, keď nejaké indivídům v U má vlastnosť v.
Teda tvrdenie: “V univerze úvahy U, existuje objekt s vlastnosťou V”, chápem ako ekvivalent tvrdenia: “V univerze úvahy U, má viac ako 0 objektov vlastnosť V”. Teda tvrdenie: “Neexistuje objekt s vlastnosťou V”, je pre mňa ekvivalentné s tvrdením: “Počet objektov s vlastnosťou V je 0”. Teda moje poňatie existencie objektov má blízko k pojmu “počet” objektov. Objekt neexistuje/existuje, je v mojom poňatí prevoditeľné na: počet objektov je 0/viac ako 0 (všetky tie výroky v úvodzovkách, sa samozrejme vzťahujú k jednému univerzu úvahy U).
“Ono je to totiž podle mě dost podobné tématu mého článku: stejně jako máme nějakou intuitivní představu o bohu, a mnozí z nás si pletou tuto intuitivní představu s nějakou reálně existující ideou boha, tak máme i intuitivní představu o pojmu existence. A opět, mnozí mají pocit, že …”
Michal, tu nejde o pocity a predstavy, ja som predsa uviedla nejaké definície alebo explikácie.
“Všechno je to jen o definici, IMHO”
Michal, ale keď sú definície predložené, potom už ide o pravdu 🙂
No, vidím, že môjmu editoru trochu šibe, takže oprava: http://www.i-ateismus.cz/2014/02/poznamky-k-definici-boha/comment-page-11/#comment-93057
“Rozhodně bych nemluvil o existenci jako o čemsi objektivním, o relaci, která je atributem našeho Vesmíru (případně dokonce Universa v širším smyslu).”
Michal, ja “existenciu” nechápem ako atribút Vesmíru, ale ako binárnu reláciu medzi vlastnosťou v a univerzom úvahy U. Teda takto:
Existuje nejaké indivíduum s vlastnosťou v v univerze úvahy U, práve vtedy, keď nejaké indivíduum v U má vlastnosť v.
Medea (February 28, 2014 at 5:25 pm) says: “Ak je nejaký objekt mimo čas a mimo priestor, ako môže byť v ľudskej mysli?”
Příklad: Bezbřehé absolutní blaho v okamžicích kdy veškerý subjektivní čas mizí (stav bezčasí), což je slovy nepopsatelný, leč standardní vize (objekt subjektivního světa v mysli), objekt slovy obtížně popsatelný (nebo spíš slovy nepopsatelný), jehož fiktivní existence je nesporná (dá se opakovaně navodit za kontrolovatelných podmínek).
Příklad: Představ si ve své mysli parabolu, ve dvou bodech protínající osu x. Je to případ objektu, jehož existence je imaginární. Prostor, ve kterém se vyskytuje, není reálný, je to subjektivní svět tvé představy. S objektivní realitou je spojen pouze transformačním procesem tvé mysli. Tento imaginární objekt však narozdíl od objektu fiktivního poskytuje predikci, dává ti například řešení kvadratické rovnice.
Foxy, bolo by konzistentnejšie, keby si povedal, že abstraktné objekty neexistujú 🙂
Abstraktný objekt je objekt, ktorý nemá časopriestorové charakteristiky, je mimo čas a mimo priestor, je nekauzálny, nemenný a mimočasovo večný
Antiteisto, to já vím, že nejsi ani medea či Colombo. Ve srovnání s nimi jsi velmi primitivní. Ale ta blbost a tvůj styl tak září z Osvetlitele, že považuji za možné, že jste stejná osoba.
Mira, čo je to fyzický vesmír? Existujú podľa Vás minulosť, budúcnosť, udalosti?
Michal, nerozumiem Ti.