Pár poznámek k osobnímu bohu

Doposud jsem obhajoval hlavně tezi, že je vysoce pravděpodobné, že křesťanství je falešné, a že tedy křesťanský Bůh neexistuje. Křesťanství poskytuje množstvím svých tvrzení poměrně snadný terč.

Moderní křesťané velmi správně nahlédli, že před kritickým rozborem svých názorů lze poměrně efektivně uhýbat tak, že obraz svého Boha “rozmlží”, znekonkrétní, z řady svých tvrzení ustoupí, odsunou Boha do mlhy transcendentna a nepoznatelna… Já se dnes chci zamyslet nad některými takto obecněji pojatými představami Boha.

***

Začněme zábavnou představou boha, “o kterém nelze nic říct”. Boha, který je absolutně nedefinovatelný. Co by to znamenalo? Nelze-li o takovém Bohu nic říct, pak ani to, že stvořil Vesmír. Nelze o něm ani říct, zda myslí, zda je to osoba, nelze říct zda něco chce, zda mu záleží na člověku, nelze říct, zda není totožný s nějakou ryze fyzikální entitou, např. s prostoročasem, virtuálním vakuem, nebo třeba s všehomírem (panteistický bůh).

Označovat nedefinovatelnou entitu slůvkem Bůh, se mi jeví jako zmatečné. Slovo Bůh implikuje jisté vlastnosti (všemohoucnost, vševědoucnost, stvořil Vesmír, atd.) které se k “nekonkrétnímu Bohu” nevážou. K nekonkrétnímu bohu se neváže žádná vlastnost – jedná se tedy o zcela vyprázdněný pojem.

Pro představu zkusme uvážit, jaký by mělo smysl přemýšlet třeba o mobilu, který však nesplňuje žádný z atributů mobilům standardně připisovaných: nelze z něj volat, nemá ani displej ani klávesnici ani baterii, ani základní desku a procesor, je nehmotný, leží mimo čas a prostor, … jaký smysl má o takové “entitě” říct, že je to mobil? A jaký má smysl o ní přemýšlet?

Jako ateista netvrdím, že podobné entity neexistují, protože samotná diskuze o nich je nesmyslná, a nemá smysl ani “věřit” či nevěřit v jejich existenci či neexistenci. Pojmy, kterým nelze dát obsah, se nemá smysl zabývat.

Entitě, které nejsme schopni přiřadit žádný atribut, říkejme prázdná entita. Tvrzení “věřím, že existuje Bůh, o kterém ale nejsem schopen nic říct” je pak ekvivalentní tvrzení “věřím, že existuje prázdná entita”.

***

Nyní uvažme o stupínek konkrétnějšího Boha: přisuďme mu jediný základní Božský atribut, že totiž stvořil Vesmír. Jenže slůvko “stvořil” v sobě skrývá předporozumění, že Bůh je osoba. Že nějak koná, něco chce, a v tomhle případě něco vytvořil. Tuto možnost si nechejme na později, a ze “stvoření” Vesmíru malinko slevme. Řekněme, že náš bůh je prvotní příčinou Vesmíru.

Jenže bůh (říkejme raději entita) která je prvotní příčinou Vesmíru může být ryze fyzikální. Může to být falešné vakuum, může to být nějaká kosmická “tvořivá” síla, může to být nám neznámý fyzikální jev, který odpálil singularitu Big Bangu – a asi není příliš v souladu s naším chápáním označovat takovéto neosobní jevy, síly či entity pojmem bůh.

POKUD by tedy Vesmír měl nějakou neosobní prvotní příčinu, já osobně bych se zdráhal popsat tuto skutečnost tvrzením, že existuje bůh. Pokud bychom se ovšem shodli, že toto neosobní prvotní příčinu takto nazveme, pak bych s existencí boha neměl nejmenší problém. Bůh coby falešné vakuum – proč ne?

***

Vraťme se tedy k bohu, který je stvořitelem Vesmíru – a je tedy osobní. Myslí, něco chce, a nějak jedná. Ukážu, že už jen tento velice obecný model je dosti problematický, a tedy obtížně uvěřitelný.

Předně, pro osobního boha musí plynout čas. Nemusí to být nutně “náš” čas, ale nějaký (třeba) na našem čase nezávislý “božský” čas pro něj musí plynout, jinak by bůh nemohl ani jednat, ani myslet, ani cokoliv chtít, protože to všechno jsou děje, a ty probíhají v čase.

Pokud ovšem pro boha plyne čas, pak myšlenka boha jako prvotní příčiny neřeší (zdánlivý) problém věčného vesmíru. Pro boha s jeho časem, plynoucím až do nekonečné minulosti, platí úplně to samé co pro náš Vesmír s naším časem. Je-li možné, aby nekonečně dlouhý čas do minulosti uplynul pro boha, je totéž možné i pro samotný náš vesmír, a hypotéza boha v tomto ohledu nepřináší přidanou hodnotu.

Dále je ve hře prastará otázka, co asi bůh dělal, jak jednal, nekonečně dlouhou dobu před stvořením Vesmíru. Nebylo-li totiž nic kromě něj, tak na jakých objektech se mohly jeho akty realizovat? Na žádných, žádné totiž nebyly. Musel být nekonečně dlouhou dobu v klidu – a jednat začal až stvořením našeho vesmíru a po něm, svými zásahy do něj.

Pokud měl i před stvořením našeho Vesmíru kolem sebe Bůh nějaké objekty, na nichž mohl jednat, pak se ptejme, kde se vzaly. Buď existovaly nezávisle na něm – a pak defacto vysvětlujeme vznik našeho Vesmíru existencí „vyššího Vesmíru“, tedy boha a objektů kolem něj, které nestvořil. Nebo je stvořil, a tím posunujeme naši otázku před okamžik jejich stvoření, a případné nekonečné období božího klidu předtím.

Je také možné, že bůh tvoří od věků, stále, a náš Vesmír je tedy nekonečný v řadě Božích pokusů. (což staví do trochu jiného světla bezmeznou Boží lásku k nám, a oběť jeho jediného Syna… ale tím se opět dostávám ke křesťanství, což jsem si pro dnešek předsevzal, že dělat nebudu) Kolik věřících by se asi k takové myšlence hlásilo?

***

Kromě toho že jedná, je vlastností osoby také to, že myslí. O bohu se ale prakticky vždy předpokládá, že je vševědoucí. Může vševědoucí bůh myslet? Myšlení je přece odvozování nových, doposud nám neznámých informací z informací které jsou nám dostupné, za použití logických pravidel, naší paměti atd. To je ale v rozporu s boží vševědoucností. Vševědoucí bůh všechno ví, a tedy nemůže myslet, protože neexistují žádné pro něj nové věci, které by mohl vymýšlet. Osobní bůh tedy nemůže být ani zdaleka vševědoucí.

Za pomocí mysli se také navigujeme v reálném světě, plánujeme své další chování, pokoušíme se predikovat chování ostatních entit kolem nás, a na základě toho přizpůsobit své jednání. Nic z toho ale nemůže platit pro Boha, protože on jistě není jedna z entit v našem světě, on na něm má být nezávislý, protože ho (z definice) stvořil.

O čem bůh přemýšlel před stvořením Vesmíru? Pokud platí model průběžného nekonečného tvoření, pak bůh může od věků promýšlet stále nová a nová stvoření, a ty pak tvořit – což by dávalo poměrně vysokou pravděpodobnost, že totiž bůh ve svém tvoření bude stejně tak pokračovat, až na věky… Jistě nikdo není tak namyšlený, aby si troufl spekulovat o tom, že po nekonečné době tvoření jsme první bytosti, které bůh stvořil. Jistě i mnoho jeho předchozích tvůrčích aktů obsahovalo bytosti, zřejmě dokonce nekonečně mnoho (jinak by musel nekonečně dlouho tvořit ne-bytosti, a v určitém čase by musel stvořit první bytost). Mohl bych pokračovat úvahami o spáse v předchozích a budoucích stvořeních, o tom co se stalo či stane se všemi těmi dušičkami – a kolik na současné křesťany při tom všem zbyde boží pozornosti – ale raději toho už nechme. Myslím, že jsem poměrně dostatečně ukázal, že model věčného tvoření příliš uvěřitelný není.

Bůh mohl také celou věčnost přemýšlet (říkejme v tomto případě fantazírovat) o možných světech, aniž by je tvořil – až po nekonečné době by se rozhoupal, a začal s tvořením. Náš svět by samozřejmě nebyl zdaleka nutně tímto prvním stvořeným světem.

***

Protože osobní bůh nemůže být vševědoucí, nemůže být ani nekonečně inteligentní (v libovolném konečném čase by vymyslel celé nekonečné penzum vědomostí, a byl by pak vševědoucí). Tedy musí mít jen konečnou (byť klidně velmi vysokou) inteligenci. Je tedy myslitelná bytost, která toho nejen ví víc než on, a která je také navíc inteligentnější.

Osobní bůh tedy nemůže splňovat další ze základních vlastností, bohu přisuzovaných, kterou je, že není myslitelné nic, co by bylo nad něj. Osobní bůh nemůže být „na vrcholu ontologické pyramidy“.

Je jistě myslitelná velmi mocná a velmi inteligentní bytost s extrémními znalostmi a vědomostmi, která stvořila náš Vesmír – avšak pokud její atributy nejsou nekonečné, pak takovou bytost prostě nelze nazvat bohem, ale mnohem spíš „ufonem z externího Vesmíru, který si jednoho dne hrál v laboratoři na dělání Vesmírů…“.

***

Závěr: z výše uvedeného mi vychází, že samotný koncept osobního boha je nekonzistentní, a velmi obtížně myslitelný. I když se nebudeme trefovat do nesmírně snadného terče Božího syna chodícího po Zemi, Trojice, vzkříšení, zástupné oběti za naše hříchy, Bible coby slova Božího, atd. – tak i to co nám zbyde, nedává, domyšleno do důsledků, příliš smysl.

I jen abstraktní osobní bůh, u kterého ani nepostulujeme jeho zájem na lidech, ani nemluvě o lásce, velmi pravděpodobně neexistuje, a neosobnímu bohu nemá smysl říkat bůh.

3,150 thoughts on “Pár poznámek k osobnímu bohu”

  6. Jarda

    Slavek:
    2) Podobně je na tom Hermes. Pro něj je centrální a v podstatě neopodstatněná víra v to, že Bůh existuje. Potom už jen hledá argumenty na podporu své víry. Jako příklad uvedu, že jemu stačí “možnost” že Ježíš byl vzkříšen. Vzhledem k tomu, že se to údajně stalo již před 2000 lety, tak tam ta “možnost”, i když objektivně vysoce nepravděpodobná, bude vždy. Takže Hermes najde vždy dostatek důvodů věřit. A zase jsme u toho stejného….

    Jarda:
    Přesně v tomto duchu píše své knihy papežský Monsignore, ThDr., Doc., P. Tomáš Halík, prof. teologie na UK. Sice nemá žádný důkaz, tradičnímu učení katol. církve nevěří, nevěří, že jedině katolická víra je spasitelná s vyloučením muslimů, buddhistů, hinduistů, Židů, doporučuje nevěřícím, když už nemohou věřit v existenci Boha, aby věřili alespoň v možnost jeho existence atd., atp. Celkem zajímavé čtení. Ale v podstatě stále se opakující.

  7. Jarda

    Michal says:
    December 14, 2012 at 12:54 pm

    Slávku, co se týká zpochybnění protestantovy víry, já jsem docela skeptik.

    Představ si osobu, která
    1) bude tvrdit, že věří v X
    2) bude tvrdit, že je plně přístupná pochybnostem a kritice
    3) na každou námitku odpoví, že ji zvážila, ale že její víru v X to ani v nejmenším nezpochybňuje.
    4) nebude schopna pro svou víru uvést žádné důvody. Její pozice bude “věřím, a tak to prostě je”.

    Jarda:
    také mám takové katolické příbuzné. A dobře si pamatuji, jak jsem si svoji víru-nevíru odůvodňoval, jak jsem z myšlení vylučoval vše, co by ji narušovalo. Velice dobře jsem si uvědomoval, že kdybych z té stavby víry vyndal pár cihliček, že by se snadno zhroutila.
    Což se nakonec i stalo.

  8. Slávek

    Já nevidím nikde rozpor. Jak by uznání Ježíše jako charizmatického apokalyptického kazatele vylučovalo zmrtvýchvstání?

    Nevylučuje. Stejně jako cesta nevylučuje, že někde bokem není mechový palouček. Já to prostě myslím tak, že historicko kritický přístup ti vysvětlí vznik křesťanství naprosto přirozeně. Žádné zmrtvýchvstání není potřeba. To už si tam prostě lidé jako ty přimýšlejí. Ono ani nemůžeš vyloučit, že Ježíš byl celou dobu jen duch, nebo že se po světě toulal třeba 200 let. nebo 1000. Nemůžeš vyloučit mnoho jiných věcí. Jen prostě nemáš důvod jim věřit. Nemůžeš vyloučit, že Havel byl antikrist. Prostě jsou to všechno nesmysly, mýty, pohádky a povídačky. Mechové paloučky, které se někomu líbí.

  9. Jarda

    Michal says:
    December 14, 2012 at 4:16 pm

    ad Hermes a Biblistika: myslím, že nekriticky bychom neměli přijímat nic, ani závěry moderní biblistiky. Ovšem když srovnám, jak jsou podloženy závěry moderní biblistiky, a jak je podložena standardní, řekněme katolická, interpretace Písma – tak prostě daleko věrohodnější je pro mě to prvé.

    Jarda:
    Problém samozřejmě může být i ten, že dříve se biblisté a vůbec celá církev, odvolávali na to, že na ně dohlíží Duch sv. který nedovolí, aby učili něco špatného. Moderní biblisté od tohoto dohledu upustili a prohlašují, že biblistika se vyvíjí. Čili žádné stabilní názory přímo Pána Boha – ten pak ve svém učení fakticky dělá veletoče.
    No a dogmata? To jsou tvrzení, která nezlte nijak dokázat; je nutno jim věřit: Dokažte, že P. Maria byla “bez poskvrny hříchu prvotního počata!” Nebo že po smrti byla i s tělem vzata do nebe. Když jsem se prof. Halíka otázal, jak se ta hmotná těla P. Marie a ještě Henocha a Eliáše v tom duchovním nebi nacházejí, odpověděl, že by moje starosti chtěl mít. Dokažte, že papež, mluví-li “ex cathedra” o víře a mravech, je neomylný – no, tady asi by se dalo polemizovat, ale papežové moc vyjádření nedávají.

  12. Slávek

    Ano Jardo, Hermův přístup má s Halíkem možná více společného, než by asi sám chtěl. Každý k tomu ale podle mě dochází z jiné strany. Zatímco Halík se nebojí prožívat, Hermes sám o sobě přemýšlí jako o racionálním člověku, který má rád “nadhled”. Halík se k tomu dostává “chvěním”, Hermes nadhledem a ironií.

    Hermův nadhled slouží k tomu, aby se nemusel s něčím identifikovat a za něco se postavit. Halíkovo prožívání zase slouží k tomu, aby se nad tím nemusel “racionálně zamyslet”. Tak to alespoň vidím já.

  13. Jarda

    Nebo třebas i takhle:

    “Věřím, že utrpení má nějaký smysl. Někdy ho pochopíme ještě za života, ale větší část snad po smrti. Vybavuje se mi, že v jedné vesnici spáchala mladá studentka sebevraždu. Její rodiče byli tvrdí komunisté. Po této události se tatínek obrátil a maminka změnila. Jedině Bůh ví, jak silný kalibr je někdy třeba nasadit.”

    http://www.katolik.cz/recenze/view.asp?cis=47

  16. Michal Post author

    Bůh dnes nezahálel ani v USA:
    http://zpravy.idnes.cz/connecticut-na-zakladni-skole-v-usa-se-strilelo-fr9-/zahranicni.aspx?c=A121214_180450_zahranicni_pps

    Jasně, mohl trochu pomoct nějakou náhodou policii, aby toho psychopata sejmuli hned na začátku, nebo nejlíp ještě před začátkem – ale, vždyť to přece už všichni víme, cesty Boží lásky jsou nevyzpytatelné. 27 mrtvých – to je pro optimální vyjádření Boží lásky asi tak akorát.
    Halelujá.

  18. Michal Post author

    Slávku, já tam nesouhlasím s několika méně významnými věcmi, ale ty závažnější připomínky jsou tyhle:

    1) tvůj Bůh je Bůh vysvětlovací, Bůh mezer. Snaží se vysvětlit něco, čemu ne zcela rozumíš, MOŽNÁ tomu nikdo tak úplně nerozumí – ale pořád je to prostě Bůh mezer. A koncept Boha mezer je dnes docela zprofanovaný.
    2) Bohužel vůbec nemohu souhlasit s tím, že dobro je odměňováno a zlo trestáno. KDYBY to takhle na světě fungovalo, tak bych to považoval za extrémně zajímavé, a bylo by zcela relevantní spekulovat o tom, že existuje nějaká “vyšší spravedlnost”. Jenže, sorry, ale já tohle v dnešním světě ani v historii vůbec nevidím. Morálka se nějak vyvíjí, to ano, ale určitě není hnacím motorem toho vývoje to, že by bylo dobro odměňováno a zlo trestáno.
    3) Pokud by Bůh odměňoval a trestal, a měl by nějakou vůli, pak by jistě byl osobní (míněno ve smyslu, jak to definuji v článku, tj. byl by OSOBOU).
    4) Navíc, já si vůbec nejsem jistý, že současný vývoj civilizace je k lepšímu. Kdo to ví? Možná jsou současné trendy v EU cestou do pekel. Možná nás čekají vážné problémy a rozpad západní civilizace. Možná není všem válkám na starém kontinentu konec.
    5) ta část světa, která si žije docela idylicky, je IMHO nevelká. My máme to štěstí, že jsme v ní, ale běž se zeptat Afričanů nebo Indů… Vygoogli si obrázky pro heslo powerty a můžeme si zafilozofovat o tom, jak je dobro odměňováno a zlo trestáno.

  19. Michal Post author

    Ještě k tomu vývoji morálky: já to jako až tak záhadný proces nevidím. Podle mě je tam docela jasná korelace s růstem bohatství v té společnosti, se vzdělaností, atd. Ta korelace jistě není kdovíjak silná (viz např. šaríja v bohatých arabských státech) ale určitě tam je. Celé to IMHO rozjel rozvoj vědy v 17. století, nástup osvícenství, a dramaticky se to urychlilo ve století 20.

    To ŽE k tomuto rozvoji došlo je IMHO spíš náhoda, plně s Tebou souhlasím, že se to vůbec stát nemuselo – a důkazem budiž, že se to stalo v posledním 0,4% stáří lidského druhu, a v poslední deseti-miliontině existence života na Zemi. Takže podle mě fakt náhoda, a žádná Boží prozřetelnost. Stejně jako je náhoda, že my dva neživoříme v Africké chatrči a supi nehodují na našich dětech, mrtvých hlady, na malárii, atd.

Comments are closed.