Daniel Dennett přišel ve své knize Breaking The Spell s velmi zajímavou myšlenkou “víry ve víru”. Vírou ve víru míní přesvědčení, že je dobré, a potřebné věřit v Boha. Je to přesvědčení, že víra v Boha je ctnost. Stejně tak pro celou společnost je dobré, když je religiozní spíš více než méně.
Víra ve víru je pozoruhodně silným principem, který bývá mnohdy nevyslovenou premisou v různých zábavných zdůvodněních typu: Proč o sobě Bůh nedává vědět? No protože kdyby o sobě dal vědět, tak bychom věděli, a tím pádem by už nezbyl prostor pro víru v něj – a to by bylo samozřejmě špatně, protože, jak všichni víme, víra je dobrá, ctnostná, atd.
Dennett přichází s pozoruhodným tvrzením, že překvapivě mnoho lidí věří ve víru, aniž by ve skutečnosti věřilo v křesťanského Boha.
Lze uvažovat o několika skupinách lidí, kteří věří ve víru.
***
První skupinu tvoří lidé, kteří v Boha nevěří (tedy nevěřící, klidně ateisté), přiznávají to – ale přitom současně věří ve víru. Věří tedy, že je dobré věřit v Boha, je to i potřebné, ale jim prostě dar víry nebyl dán (což je možná docela škoda). Ty, kteří věří, je třeba ctít (na rozdíl od přívrženců jiných názorů, například politických, vědeckých, odborných, i jiných), a je potřeba chovat k nim maximální respekt. Současně je nemravné a nesprávné a neetické činit kroky, které by mohly věřícího o jeho víru připravit. Tyto postoje je třeba ve společnosti dále šířit.
Bohužel nevím o žádných sociologických průzkumech, které by se snažily zjistit zastoupení lidí s tímto názorem. Vzhledem k atmosféře ve společnosti mám ale pocit, že jich je pozoruhodné množství – vzhledem ke svým postojům plynoucím např. z jeho příspěvku ze sborníku Dawkins pod Mikroskopem sem např. zjevně patří biolog Jan Zrzavý. Lidé s těmito postoji mají takový vliv, že utvářejí převládající názor ve společnosti – protože převládající názor v naší (české) společnosti prostě JE takový, a přitom v ní převládají nevěřící.
Proč vlastně někteří nevěřící (pravděpodobně jejich značná část) věří ve víru? Z jakého DŮVODU věří, že je dobré věřit v Boha? Že víra v Boha je ctnost? Že je potřebné a etické přistupovat k věřícím v Boha s maximálním respektem? Rozhodně s větším respektem, než k zastáncům jiných názorů a věr? Netuším. Žádný důvod jsem nikdy neslyšel, a ani mě žádný možný důvod k těmto postojům nenapadá.
***
Druhou skupinou jsou lidé, kteří v Boha sice v nitru nevěří, avšak tuto skutečnost spíše tají (stydí se za ni?) a v reálu jednají, jako by věřili. Vyznávají, že věří, k víře se hlásí v dotaznících, výzkumech, nebo při sčítání lidu, v religiozně zaměřených zemích (třeba v sousedním Polsku) se mohou účastnit náboženského života, chodí na mše, atd.
V této souvislosti nelze nezmínit epizody z různých filmů nebo literárních děl, kde duchovní přizná, že svou víru ve skutečnosti už ztratil, případně dokonce cynicky prohlásí něco ve smyslu, že copak je blázen aby doopravdy věřil? Naposledy jsem podobnou scénu viděl tuším ve francouzském seriálu Markýz de Boidore. V dnešním zamyšlení ale mluvím spíš o lidech, kteří jsou na rozdíl od podobných duchovních upřímní, chtěli by věřit, protože jsou přesvědčeni, že to je dobré – jen jim dar víry prostě nebyl dán. Tudíž alespoň jednají a chovají se, jako kdyby věřili, maje přitom veskrze čestné a upřímné úmysly.
Jak je tato skupina početná? Naneštěstí je velmi obtížné, ne-li nemožné, učinit v tomto smyslu jakýkoliv odhad. Přímo se zeptat člověka, který o sobě deklaruje že je věřící, zda opravdu věří, by asi příliš účelné nebylo. Možná lze ale ledacos usoudit z nekonzistencí, které se projeví v různých názorech daného člověka…
Dušan Lužný z Ústavu religionistiky FF MU ve svém výzkumu Náboženství a sekularizace v České republice zjistil, že pouhých 18,1% křesťanů v ČR věří v existenci osobního Boha (!), 58,9% křesťanů v ČR věří spíš v existenci nějakého abstraktního ducha či životní síly, a 23% křesťanů nevěří ani jedné z předchozích možností!
Zopakujme: přinejmenším 23% křesťanů v ČR cítí potřebu přihlásit se ke křesťanství a k víře (víra je širší pojem než křesťanství: každý křesťan se hlásí k víře, ale zdaleka ne každý věřící je křesťan), ale současně nevěří v existenci osobního Boha, ani neosobního Boha ve formě životní síly či ducha. Tomáš Halík mluvil o Češích jako o něcistech. Češi totiž často říkají, že věří, že existuje něco nad nimi. Nevím jestli Halík tušil, že toto se týká i mnohých křesťanů, a že tedy existují i křesťanští něcisté, a že jich není zrovna málo.
Podle mého názoru jsou tyto postoje krystalicky čistým projevem víry ve víru, a to pravděpodobně aniž si to nositelé těchto názorů patřičně uvědomují. Víra v jejich pojetí je jakousi prázdnou schránou, z níž zmizel vlastní obsah, ale k ní samotné je přesto přistupováno tak, jako by tam ten obsah stále byl. “Dal jsem se cestou víry,” řekne třeba někdo, a význam který tomu tvrzení přikládá, lze dost možná přiléhavě označit přívlastkem magický.
***
Třetí skupinou která mi z celého zamyšlení vychází, jsou lidé, kteří věří ve víru, v křesťanství, a sami sebe přesvědčili, že věří i v Boha. Mají tedy vnitřní pocit, že věří. Sami “věří, že věří”. Co tohle znamená? Znamená to nutně, že v takovém případě skutečně v Boha věří? Vysvětlím, proč tahle implikace podle mého názoru kupodivu platit nemusí.
Zamysleme se nad následujícími dvěma významovými odstíny slůvka věřit:
1) mohu věřit tvrzení, jehož obsah chápu, ale neznám jeho skutečnou pravdivostní hodnotu. Věřím nicméně tomu, že je pravdivé. Např. věta “existuje mimozemský inteligentní život” je zcela jasné tvrzení. Nikdo neví, jestli je pravdivé; mohu mu věřit, nebo nemusím, ale je jasné, co to tvrzení znamená.
Mohu věřit nebo nevěřit, že existují vodníci. Každý máme jasnou představu o tom, jak by takový vodník mohl vypadat, a co by to znamenalo, kdyby existoval, a máme názor na to, zda opravdu existuje nebo ne.
Mohu také věřit tomu, že existuje Bůh “klasického křesťanství”. Skutečná Bytost, Osoba, která je na nebesích, miluje nás, leží mu na srdci osud jednoho každého z nás, má syna Ježíše, který byl současně člověkem, byl ukřižován, zemřel, a třetí den byl vzkříšen. Svou smrtí smazal naše hříchy, vyrovnal naše dluhy vůči Bohu, a přijmeme-li ho, budeme spaseni a budeme mít věčný život v nebi. O tom všem víme mimo jiné z nesmírně významné knihy, Božího Slova, Bible. Neomylné, dokonalé a perfektní knihy.
Tomu všemu můžeme věřit, nebo nevěřit, a není s tím žádný problém.
2) jak ale mohu věřit nebo nevěřit tvrzení (komplexu tvrzení), jehož obsah nechápu? Jak mohu věřit nebo nevěřit tvrzení, jehož obsah nechápe vůbec nikdo? Když např. deklaruji absolutní nepochopitelnost, záhadnost, nepoznatelnost a transcendentnost Boha – jak můžu říct, že v takového Boha věřím? Věřím, že existuje něco, a nevím co? Nikdo neví co?
Dále řeknu, že Ježíš není “skutečný” Boží syn, je jeho “syn v uvozovkách” přičemž nikdo neví, co tento vztah “synovství” vlastně znamená. “Syn” tak zůstane pouhým slovem, bez konkrétního významu. Co znamená, tomuto věřit?
Co znamená věřit v inspirovanost Písma, aniž bych byl schopen přisoudit tomu slůvku inspirovanost v daném kontextu jakýkoliv konkrétní význam?
Katolíci věří, že hostie se při svatém příjmání změní v ústech věřícího doslova na Ježíšovo tělo. Co to znamená, tomuto věřit? Neznamená to nic jiného, než tuto víru vyznat. Nic víc.
Co znamená dnes věřit tomu, že Ježíš šel po svém vzkříšení tělesně do nebe? Nic jiného, než tuto víru vyznat.
***
Celý tento druhý význam slůvka věřit je podle mého názoru velmi typický pro umírněné křesťany a není vlastně nepodobný odříkání magického zaklínadla. To, že si věřící zhusta neuvědomují, jak zásadně je význam (2) od významu (1) vzdálený, posunutý, přičítám právě jejich víře ve víru. Oni věří pro samotnou víru, protože věří že je potřeba věřit, bez nutnosti uvědomování si nějakého konkrétního a hlubšího obsahu té víry.
Oni zřejmě opravdu mnohdy věří že věří, aniž by skutečně věřili. (a aniž by byli ochotni to sami sobě, nebo komukoliv jinému přiznat)
Závěr:
Považuji za velmi důležité uvědomit si, že
* víra ve víru existuje a je do značné míry nezávislá na samotné víře v Boha
* jde o “skutečnou víru”, tedy často hluboké přesvědčení bez jakéhokoliv racionálního opodstatnění
* vysvětluje mnohé nepochopitelné postoje věřících (jsem křesťan, ale nevěřím v osobního Boha)
Nakonec kladu provokativní otázku, co to vůbec znamená věřit (deklarovat víru!) v různé nepochopitelné a smysl nedávající doktríny. Lze v těchto případech vůbec mluvit o víře v pravém smyslu? Ptám se, zda tato vyznání, a tyto deklarace (Bůh je trojjediný! Ať už to znamená cokoliv) nejsou opět spíše projevem víry ve víru. (nepotřebujete vědět, co to znamená! Stačí tomu věřit.)
Jirka to Jack: Pravý křesťan nikomu nic nenutí. Může být pouze příkladem, poradit či pomoct, když o to druhý požádá.
jack: Potom je historie i současnost křesťanství plná nepravých křesťanů. Takže vaše názory jsou sice pěkné,ale ani církve se jimi neřídí,tak jsou to pouze prázdná slova.
Jirka: to Samain: Jaký je tedy účel (nejen) lidské existence? Zrodit se a pak zaniknout?
Samain: Ano. A je li to možné, se mezitím rozmnožit. Předat polovinu svého unikátního genotypu – ve kterém je obsažen genotyp všech předků – potomkům.
Pro mně je to docela dostatečný smysl existence živočicha.
A mimochodem – stejným cyklem procházejí i hvězdy – zrodí se , žijí a zase zaniknou.
Jack: Co je toto za vyjádření? “Bůh” je v našech nitrech a když poprosíme,tak k nám přijde?
Já sice nevím v jakých nitrech se “Bůh” může schovávat,ale není mi dost jasné,jak by měl k nám přijít,když už je uvnitř nás. Když je něco uvnitř mě,tak to může ke mě přijít ještě blíž? To je zase nějaké bezmyšlenkovité plácání do vody.
to Jack: Mělo tam stát, že Bůh může být v našem nitru, pokud ho o jeho přítomnost poprosíme. Pak k nám individuálně přijde, tak, aby nenarušil svobodu ostatních.
Jirka: to Jack: Já si to chtěl pouze ověřit. Z hlediska Vesmíru jsem bezvýznamná blecha, z pohledu Boha Stvořitele jsem jedinečný a nesmírně důležitý.
jack: Opět chyba,nemůžete uvažovat o pohledu Boha Stvořitele na váš život,když nevíte jestli existuje a stvořil vás. Dávejte si na to pozor. Vaše vyjádření neustále postrádájí logickou konzistenci.
Jirka: to Samain: Jaký je tedy účel (nejen) lidské existence? Zrodit se a pak zaniknout?
Samain: Ano. A je li to možné, se mezitím rozmnožit. Předat polovinu svého unikátního genotypu – ve kterém je obsažen genotyp všech předků – potomkům.
Pro mně je to docela dostatečný smysl existence živočicha.
A mimochodem – stejným cyklem procházejí i hvězdy – zrodí se , žijí a zase zaniknou.
Jirka: Když je v našem světě a všude kolem nás taková dualita, jsme opravdu my sami (naše já) touto dualitou?
To Jirka:
ad 1.) Kolikrát, když se na Boha obrátím, se mi pak stane, že mi něco docvakne, najdu potřebnou informaci, něco pochopím, či se mi vyplní, co jsem si skutečně přál. OK, nemůžu si být 100% jist, že se tak vždy stane (dá-li Bůh), ani že za tím Bůh je.
Promiň, ale totéž se stává mně – a v boha nevěřím, tudíž jej o nic neprosím. A na splněná přání mám dost kliku.
ad 2.) Je Bůh úmyslně krutý, když nám dává svobodu a respektuje naše rozhodnutí, přitom na nás nezanevřel, ale není přítomen v okolním světě, jen v našech nitrech, a pokud ho poprosíme, přijde k nám? Navíc nám nabízí možnost, abychom se k němu vrátili, neboť nás miluje.
Jenže milující rodič není pyšný a nečeká, až jej přijde dítě v nouzi prosit. A milující rodič – obzvláště disponující všemohoucností, by v životě nedopustil, aby se narodilo defektní dítě, postižené vrozenou chorobou, které bude celý život trpět – tak si snad ani ty milujícího rodiče nepředstavuješ!
ad 3.) Ježíš Kristus za nás položil svůj život (Bůh je láska a JK byl v Bohu a Bůh v něm).
Pardon – mně se neptal, jestli o tuto oběť stojím.
ad 4.) Is this the real life, is this just phantasy… jak zpívá Freddie Mercury v písničce Bohemian Rhapsody… Je toto náš skutečný život? Nenabízí nám Bůh věčný život, pokud jej budeme chtít přijmout?
Nechť si bůh svůj věčný život nechá – a zařídí takovou maličkost, aby se třeba nerodily děti s BCE – těm by určitě stačil normální dočasný život, bez neustálé bolesti a utrpení.
Jirka: to Jack: Já si to chtěl pouze ověřit. Z hlediska Vesmíru jsem bezvýznamná blecha, z pohledu Boha Stvořitele jsem jedinečný a nesmírně důležitý.
jack: Opět chyba,nemůžete uvažovat o pohledu Boha Stvořitele na váš život,když nevíte jestli existuje a stvořil vás. Dávejte si na to pozor. Vaše vyjádření neustále postrádájí logickou konzistenci.
to Jack: OK, “bych byl” jedinečný a nesmírně důležitý, pokud se na to dívám z vnějšího pohledu.
Jirka: Když je v našem světě a všude kolem nás taková dualita, jsme opravdu my sami (naše já) touto dualitou?
Smain: Nerozumím otázce.
Jirka to Jack: Pravý křesťan nikomu nic nenutí. Může být pouze příkladem, poradit či pomoct, když o to druhý požádá.
jack: Potom je historie i současnost křesťanství plná nepravých křesťanů. Takže vaše názory jsou sice pěkné,ale ani církve se jimi neřídí,tak jsou to pouze prázdná slova.
to Jack: Církev Kristova jsou individuální jedinci, jednotliví lidé, kteří věří, ne nějaká pozemská instituce.
Jirka: Když je v našem světě a všude kolem nás taková dualita, jsme opravdu my sami (naše já) touto dualitou?
Samain: Nerozumím otázce.
to Samain: Srovnejte své nitro s okolním světem. Ztotožňujete se se vším, co kolem sebe vidíte, z hlediska pocitů?
No pořád nevím, co otázkou sleduješ – samozřejmě, že se nemůžu ztotožnit se vším co vidím z hlediska pocitů.
Na druhou stranu, jsou věci se kterými se neztotožním z hlediska pocitů, ale které akceptuji z hlediska rozumu.
Jirka: to Jack: Církev Kristova jsou individuální jedinci, jednotliví lidé, kteří věří, ne nějaká pozemská instituce.
jack: Nevím jak to funguje u Církve Kristovi,ale mě spíše zajímá,jak to funguje u velkých křesťanských církví,které neuznávají žádnou individualitu,ale naopak sami určují pravidla,kterými se ostatní mají řídit. Tato pravidla se ovšem v žádném případě neschodují s vašimi názory o nevnucování.
jack: Nevím jak to funguje u Církve Kristovi,ale mě spíše zajímá,jak to funguje u velkých křesťanských církví,které neuznávají žádnou individualitu,ale naopak sami určují pravidla,kterými se ostatní mají řídit. Tato pravidla se ovšem v žádném případě neschodují s vašimi názory o nevnucování.
to Jack: No a to mě právě Jacku zase moc nezajímá a pro víru to není potřeba. Hlava křesťana je totiž sám Ježíš Kristus, ne nějaká organizace složená z ostatních věřících nebo papež ve Vatikánu. Nechci tím ale říci, že lidmi, kteří v těchto organizacích působí, opovrhuji, to v žádném případě.
Samain: No pořád nevím, co otázkou sleduješ – samozřejmě, že se nemůžu ztotožnit se vším co vidím z hlediska pocitů.
Na druhou stranu, jsou věci se kterými se neztotožním z hlediska pocitů, ale které akceptuji z hlediska rozumu.
to Samain: Všechno na tomhle světě je taková dualita. Napadlo mě to s tím rozením a umíráním planet a stejně tak lidí, asi trochu “mimo mísu”. Šlo mi o to, že člověku smrt přijde nepřirozená a nevlastní. Z hlediska rozumu to přijímáme jako fakt, z hlediska pocitů a našeho nitra je však velmi těžké se s tím vyrovnat.
Jirka ad 1.) Kolikrát, když se na Boha obrátím, se mi pak stane, že mi něco docvakne, najdu potřebnou informaci, něco pochopím, či se mi vyplní, co jsem si skutečně přál. OK, nemůžu si být 100% jist, že se tak vždy stane (dá-li Bůh), ani že za tím Bůh je.
Samain: Promiň, ale totéž se stává mně – a v boha nevěřím, tudíž jej o nic neprosím. A na splněná přání mám dost kliku.
to Samain: Jasně, to chápu.
Jirka ad 2.) Je Bůh úmyslně krutý, když nám dává svobodu a respektuje naše rozhodnutí, přitom na nás nezanevřel, ale není přítomen v okolním světě, jen v našech nitrech, a pokud ho poprosíme, přijde k nám? Navíc nám nabízí možnost, abychom se k němu vrátili, neboť nás miluje.
Samain: Jenže milující rodič není pyšný a nečeká, až jej přijde dítě v nouzi prosit. A milující rodič – obzvláště disponující všemohoucností, by v životě nedopustil, aby se narodilo defektní dítě, postižené vrozenou chorobou, které bude celý život trpět – tak si snad ani ty milujícího rodiče nepředstavuješ!
to Samain: Odpovědět na tohle mi přijde nesmírně obtížné, spíše nemožné, pokud se na danou věc díváme z pohledu toho, že tohle je náš skutečný život a že po smrti nic neexistuje.
Jirka ad 3.) Ježíš Kristus za nás položil svůj život (Bůh je láska a JK byl v Bohu a Bůh v něm).
Samain: Pardon – mně se neptal, jestli o tuto oběť stojím.
to Samain: On ji nenutí, ale nabízí.
Jirka ad 4.) Is this the real life, is this just phantasy… jak zpívá Freddie Mercury v písničce Bohemian Rhapsody… Je toto náš skutečný život? Nenabízí nám Bůh věčný život, pokud jej budeme chtít přijmout?
Samain: Nechť si bůh svůj věčný život nechá – a zařídí takovou maličkost, aby se třeba nerodily děti s BCE – těm by určitě stačil normální dočasný život, bez neustálé bolesti a utrpení
to Samain: Mě ty děti také moc mrzí, a nejenom tohle. Nejsem sice lékař nebo vědec, snažím se však lidem alespoň pomáhat tak, jak nejlépe umím. A to by měl dělat každý slušný člověk.
Jirka:to Samain: Odpovědět na tohle mi přijde nesmírně obtížné, spíše nemožné, pokud se na danou věc díváme z pohledu toho, že tohle je náš skutečný život a že po smrti nic neexistuje.
Samain: Jiříku – ty pochybuješ že žiješ skutečný život? Já tedy ne. A docela si dokážu představit, jak miminku které se narodí s BCE – syndrom motýlých křídel, připadá velmi SKUTEČNÁ a VELMI BOLESTIVÁ každá chvilka jeho života, od narození až do předčasné smrti, protože toto onemocnění zkrátka nikdo léčit nedokáže.
A není to jediný vrozený neléčitelný defekt, který sužuje svého nositele bolestí.
TAkže znovu se ptám – tobě připadá laskavý a milující otec ten, kdo toto dopustí, i když je v jeho moci tomu zabránit ?!?
Jirka:to Samain: Mě ty děti také moc mrzí, a nejenom tohle. Nejsem sice lékař nebo vědec, snažím se však lidem alespoň pomáhat tak, jak nejlépe umím. A to by měl dělat každý slušný člověk.
Samain: tak to tě samosebou šlechtí – ale o tom jak se k tomu stavíš ty, řeč nebyla. Řeč byla o entitě, kterou ty nazýváš milujícím otcem -a dále ,viz příspěvek výše.
Samain: Pardon – mně se neptal, jestli o tuto oběť stojím.
to Samain: On ji nenutí, ale nabízí.
Samain: Kdepak – přemýšlela jsem o tom a – NUTÍ. Ta událost už proběhla. Nabídkou bych nazvala oběť, které bych měla šanci zabránit.
Třeba říct – Hele, vykašli se na to. Sice dědičný hřích neuznávám, páč nevim co to je, ale jestli ho mám, tak si za něj ponesu zodpovědnost sama. Není třeba, abys za mně trpěl a umíral ty.
Jirka: to Samain: Všechno na tomhle světě je taková dualita. Napadlo mě to s tím rozením a umíráním planet a stejně tak lidí, asi trochu “mimo mísu”. Šlo mi o to, že člověku smrt přijde nepřirozená a nevlastní. Z hlediska rozumu to přijímáme jako fakt, z hlediska pocitů a našeho nitra je však velmi těžké se s tím vyrovnat.
Samain: Je celkem logické, že myšlenka na naši vlastní budoucí smrt se nám příliš nelíbí. Lidé to řeší různě – jedni na to zkrátka nemyslí, jiní se dají na náboženství.
Já jak jsem psala, vidím nesmrtelnost v generacích.
To je nesmrtelnost skutečná a existující – mám možnost to pozorovat prostřednictvím chovu psů. Tam se generace přece jen střídají rychleji a já mám možnost sledovat dnes štěně, které je nemlich stejné jako jeho pra pra pra – dávno tomu babička – před 9.Generacemi.
Samozřejmě v některých znacích – a v jiných zase vidím jiné jeho předky.
Takže – dokud na světě bude existovat řetěz genů mojí rodiny, mám s nesmrtelností vystaráno :-D. A nemusím kvůli tomu věřit na imága.