Smrt a posmrtný život

Asi před čtrnácti dny mi poslal pěknou úvahu na téma posmrtného života Vít Skalický. Vítkovi se omlouvám, že ji zveřejňuji až teď, a předávám mu slovo.

Jaký je Váš názor na posmrtný život? Věříte v něj?

Na posmrtný život existuje mnoho názorů. Někteří věří, že se po smrti narodí jako jiní lidé a budou žít jiný život, že se reinkarnují, někteří věří v nebe a peklo, či v nebe, peklo a očistec. Někteří věří, že po smrti budou žít šťastný život. A jiní tvrdí, že nemůžeme vědět, co nás po smrti čeká, jak bude posmrtný život vypadat.

Já osobně jsem ateista, tedy věřím, že smrtí život končí, že žádný posmrtný život neexistuje. Není to stoprocentně jisté, ale je to velmi pravděpodobné. Z hlediska vědy se problém nachází v tom, že si myslíme, že v nás – lidech – existují dvě složky – nazvěme to třeba tělo a duše – a ty se podle náboženství dají rozdělit- tělo zemře, ale duše bude žít navždy. Z hlediska vědy je však absurdní domnívat se, že naše mysl by mohla existovat bez těla. Tělo i mysl existují pouze najednou a společně umírají, protože neexistuje žádné tělo a mysl, existujeme jen my a my se už dále nedělíme. Náš mozek je součástí našeho těla a nedá od něj oddělit a ani jeho funkce myšlení. Tak to vidí věda a má k tomu důkazy.
Já se však v tomto článku nechci zabývat vědou, chci se zabývat otázkou: Opravdu chceme žít navždy? Jsou lidé opravdu šťastnější, pokud vědí, že jejich život neskončí?
Na první pohled tyto otázky působí nesmyslně. Lidé přece musí být šťastnější, pokud vědí, že doopravdy nezemřou. Vzpomínám si, jak nám učitelka ve škole- nevěřící- říkala, že věřící lidé se lépe vyrovnávají se stářím a s myšlenkami na smrt, protože věří v posmrtný život. I mnoho lidí – ať už jsou věřící nebo ateisté – by s tímto výrokem souhlasilo. Rovněž i já sám před několika lety. Uvědomil jsem si však, že tento názor je iluze, nesmysl. A pochopil jsem proč.

Jednou jsem četl příběh o zdravotní sestře, která pracovala ve velkém domově pro seniory. Žilo tam mnoho seniorů, a tak asi není překvapivé, že někdo z domova zemřel prakticky každý den – o to víc měli senioři smrt na očích. Tato zdravotní sestra si myslela, že logicky musí být věřící senioři šťastnější, a ateisté nešťastní. Jaké pro ni ale bylo překvapení, že ti, kdo se nejvíce báli smrti, byli věřící – báli se toho, co je po smrti čeká. Naopak ateisté byli veselí a užívali si svůj pobyt. Byli totiž přesvědčeni, že smrtí jejich život končí, smířili se se svou smrtelností a rozhodli se prožít zbytek svého života, jak nejlépe dovedli.

A v tom to je. Křesťanství učí, že ti jediní, kdo mají jistotu, že se dostanou rovnou do nebe, jsou svatí (kteří byli za svaté prohlášeni až po smrti), všichni ostatní si ničím nemohou být jisti, a většina lidí bude pravděpodobně hodně trpět v očistci nebo v pekle za všechno špatné, co udělali. Nevím přesně, jak je to u ostatních náboženství, ale princip zůstává. Každý, kdo respektuje názor, že smrtí jeho život nekončí, se vydává na milost a nemilost strachu. Strachu z neznámého, strachu z utrpení. Protože ohledně posmrtného života si nikdo nemůže být ničím jistý.

My ateisté se naopak nemáme čeho bát. Ateismus nás zbavuje strachu ze smrti. Protože pokud po smrti nic neexistuje, čeho bychom se měli bát? Můžeme být smutní z toho, že zemřeme, můžeme z toho mít i depresi, ale nikdy nebudeme cítit strach. Smrt nás však může velmi motivovat. Pokud si přiznáme, že jsme smrtelní, o kolik stoupne hodnota lidského života? Jak důležitý je každý okamžik života, protože se už nikdy nevrátí? Pokud se smíříme se svou smrtelností, nebude nás to motivovat k tomu, abychom prožili lepší a více naplněný život?

Lidský život nikdy nebude bezvýznamný. Všechno, co jsme udělali na tomto světě zůstane pevně součástí historie naší civilizace. I když zemřeme, to čím jsme byli, zůstane v těch, co nás znali, pro které jsme něco znamenali. To, že jsme je ovlivnili, znamená, že náš odkaz bude přežívat i po jejich smrti v dalších lidech. I když o většině z nás nebude za sto let nikdo nic vědět.

Jaká je průměrná délka lidského života? Kolika let se dožíváme? V České republice je to asi 77 let. V jiných státech se průměrná délka života pohybuje od 45 do 83 let. Většině z nás zbývá ještě mnoho let života.

Vzpomínám si, že jednou před několika lety vysílali ve zprávách zajímavou novinku – vědci objevili nové poznatky, díky kterým vědci budou jednou moci výrazně prodloužit lidský život. Třeba na dvě stě let i více. Novináři se potom ptali v domově seniorů, kdo by chtěl žít tak dlouho. Většina seniorů odpověděla rozhodně, že tak dlouho by žít nechtěli.
Ale představte si, že bychom většinu té doby byli mladí. Že bychom stárli třikrát pomaleji. Dovedli bychom žít dvě stě let? Asi ano. Představte si však, že bychom museli žít ne dvě stě, ale 10 000 let. Jak odporná a stereotypní by nám připadala každá činnost, kterou dnes milujeme, kdybychom ji měli dělat 10 000 let. Šíleli bychom z lidí, které dnes máme rádi. Samotný život by nám připadal jako povinnost, kterou nenávidíme. Není v lidské přirozenosti žít tak dlouho. Možná se jednou lidstvo dostane na úroveň, kdy to dokáže. Ale dnes by většina lidí pravděpodobně zešílela, kdyby musela žít tak dlouho.

A co teprve žít sto tisíc let, milion let, celou věčnost? Ne, rozhodně bychom nebyli šťastní, ukousali bychom se nudou, život by pro nás ztratil cenu, nebyl by nijak zajímavý.
Rovněž podle mého názoru existuje obrovská iluze ve štěstí. Sice všichni toužíme být šťastní, ale všichni tušíme, že to nejde. Pocity jsou duální. Abychom mohli být šťastní, musíme si prožít neštěstí, abychom byli veselí, musíme vědět, co to je smutek. Už dnes většina z nás nedokáže být dlouhodobě stejně šťastná. Zároveň však duálnost pocitů způsobuje, že život je zajímavý, že nás baví a že chceme žít. Představa, že bychom měli být věčně šťastní v ráji je v přímém rozporu s tím, že bychom byli lidé.

Ještě dnes mnoho lidí (a mnohem více v historii) přeje svým nepřátelům věčné zatracení, bolest a utrpení. A je na světě ještě stále dost lidí, kteří věří, že všichni, kdo nevyznávají stejnou víru jako oni, budou po smrti žít jako navždy nešťastní. Pokud však po smrti následuje buď nebe nebo peklo, jak poznáme kdo se kam dostane? Na světě přece nejsou jen zlí a jen dobří lidé. Každý v sobě máme dobro i zlo. Znamená to, že všichni budou v pekle a v nebi zároveň? Kde je ta hranice mezi člověkem, který bude věčně šťastný a tím, kdo bude věčně trpět v bolestech? Jak mizivé a krátké období je vlastně několik desítek let – skutečný život- ve srovnání s miliony let údajného posmrtného života. Jak by něco tak mizivého mohlo ovlivnit něco tak obrovského? Myslím, že tyto představy jsou velmi nespravedlivé, co víc, dokonce nekonečně nespravedlivé.

My ateisté nepřejeme nikomu nic tak zlého jako je strašná bolest v pekle. Věříme, že naši nepřátelé zemřou stejně jako my a stejně jako všichni, kdo ateisté nejsou. Smrt je spravedlivá pro všechny, protože všichni zemřeme. A po smrti už nic není, což platí také pro všechny lidi. Tato představa – neexistence posmrtného života – je mnohem mnohem spravedlivější než všechny představy posmrtného života, s kterými jsem se kdy setkal.
Věřím, že pokud se smíříme se svou smrtelností, pokud se vyrovnáme s tím, že jednou definitivně zemřeme, posilní nás to, udělá to z nás vyrovnanější a lidštější lidské bytosti. Já osobně si smrt představuji jako usnutí, jako ponoření se do bezesného spánku, ze kterého se už nikdy neprobudím. Se samotným okamžikem smrti není spojeno žádné utrpení a po ní už nic nenásleduje. Koneckonců vesmír existoval 15 miliard let předtím, než jsem se narodil a bude existovat ještě miliardy let po tom, co zemřu. Lidská civilizace fungovala beze mě tisíce let a doufám, že minimálně další tisíce let fungovat bude.

Nemyslím si, že na naší smrtelnosti je něco špatného, něco, s čím bychom se nedokázali smířit. Život je dost dlouhý na to, abychom prožili spoustu krásných chvil a zážitků. A je dost možné, že bychom jako lidé ani nedokázali žít několikanásobně déle než žijeme teď. A ruku na srdce, nezasloužíme si všichni po tom všem, co jsme si v životě prožili, se jednou na konci života ponořit do bezesného spánku, z něhož se už nikdy neprobudíme ?

— Vít Skalický

This entry was posted in Postřehy k náboženství. Bookmark the permalink.

1,543 Responses to Smrt a posmrtný život