Příběh o Abrahamovi a jeho synu Izákovi, popsaný v Genesis 22 je jedním z velmi silných Biblických příběhů. Křesťané ho často citují, a Abrahama dávají za vzor pro jeho příkladnou poslušnost Bohu bez ohledu na následky. Podle křesťanů je příběh o Abrahamovi a Izákovi zdrojem cenného morálního ponaučení, které by mohlo např. podle české Wikipedie volně znít, že spolehnout na Boha se vyplácí, i když člověk hned nevidí smysl. Při bližším pohledu však všechno vypadá trochu jinak.
Po nějaké době se Bůh rozhodl Abrahama vyzkoušet. Zavolal: „Abrahame!“
„Zde jsem,“ odpověděl.
Bůh řekl: „Vezmi svého syna, svého jediného, svého milovaného Izáka, a jdi do země Moria. Tam ho obětuj jako zápalnou oběť na hoře, kterou ti určím.“
Aby měl takový test smysl, tak Boží hrozba musela být reálná. Abraham musel věřit, že vede Izáka opravdu na smrt. A opravdu, je velmi pozoruhodné, že ačkoliv v Bibli je řada absurdních zákazů (jako třeba zákaz práce v sobotu pod trestem smrti) tak lidské zápalné oběti tam nikde zakázány nejsou.
„Otče,“ oslovil Izák svého otce Abrahama.
„Ano, můj synu?“ odpověděl mu.
„Vidím oheň a dřevo,“ řekl Izák.
„Kde je ale beránek k zápalné oběti?“
„Bůh si opatří beránka k zápalné oběti, můj synu,“ odpověděl Abraham.
A tak šli oba spolu.
Když přišli na místo, jež mu Bůh určil, Abraham tam postavil oltář a narovnal dřevo. Pak svázal svého syna Izáka a položil ho na dřevo na oltáři. Abraham vztáhl ruku a vzal nůž, aby svého syna podřízl.
Nezvratné odhodlání náboženských fanatiků člověku nahání hrůzu. Je také velmi s podivem, že Dobrý Bůh nějak nepomyslel a nebo neřešil, jaké trauma tím způsobí Izákovi.
Tragédie ovšem je, jak i dnešní věřící vzhlížejí k Abrahamovi s obdivem, jakou měl vnitřní sílu – že byl schopen a ochoten splnit jakkoliv absurdní a zvrácený Boží příkaz bez jakýchkoliv protestů a odmlouvání. Člověk si přitom nemůže nevzpomenout na Islámské fanatiky odpalující se s náložemi trhavin v autobusech. Třeba (určitě!) mají také silný vnitřní pocit, že tohle po nich chce jejich Bůh! Lze je za to tedy odsuzovat? Pokud je Abraham dáván za vzor, a Bible vydávána za pramen veškeré morálky, pak nelze…
„Zde jsem,“ odpověděl.
„Nevztahuj ruku na chlapce!“ řekl on. „Nic mu nedělej! Už jsem poznal, že jsi bohabojný – vždyť jsi kvůli mně neušetřil svého syna, svého jediného.“
Abraham tedy vzhlédl a hle, uviděl za sebou berana uvízlého za rohy v křoví. Abraham tedy šel, vzal toho berana a obětoval ho jako zápalnou oběť místo svého syna. To místo pak Abraham nazval „Hospodin opatří,“ takže se dodnes říká: „Na Hospodinově hoře se opatří.“
Hospodinův anděl pak na Abrahama zavolal z nebe podruhé: „Přísahám při sobě samém, praví Hospodin, protože jsi učinil tuto věc a neušetřil jsi svého syna, svého jediného: Nesmírně ti požehnám a nesmírně rozmnožím tvé símě – jako hvězdy na nebi a jako písek na břehu moře. Tvé símě ovládne brány svých nepřátel a ve tvém semeni dojdou požehnání všechny národy země, protože jsi uposlechl můj hlas.“
Být ochoten kvůli Bohu upálit na hranici svého vlastního syna, to je podle křesťanství zřejmě opravdu velice ctnostné a obdivuhodné jednání. Zkusme se ale zamyslet nad tím, jaké má toto poučení implikace k dnešku? Co když dnes někoho zavraždí (pardon, obětuje!) náboženský fanatik (klidně třeba křesťan), a tvrdí, že to po něm chtěl Bůh? Můžeme vědět, že to po něm opravdu nechtěl? Můžeme si tím být jistí? Máme ho potrestat, nebo ne? A proč?
Co by měl podle křesťanů človek dnes dělat, pokud by měl naprosto jasný pocit, že k němu promlouvá Bůh a přikazuje mu zabít někoho či obětovat? Měl by jít a udělat to, a nebo by to udělat neměl? Pokud by neměl, pak proč? A pokud by to udělat měl, tak k tomu asi komentář netřeba…
Někdo může namítnout, že Bůh by dnes něco podobného nikdy chtít nemohl – ale jak tohle někdo může vědět? Vidí snad někdo Bohu “do hlavy”? V Bibli není ani slovo o tom, že by Bůh řekl, že takto zkoušet už nikdy žádného člověka nebude, a není tam ani slovo o tom, že by řekl, že už nikdy nebude lidskou oběť skutečně žádat.
V příštím článku si ukážeme, že Bůh k tomu, že nic podobného neslíbil, měl asi velmi dobrý důvod, protože Abrahamem a Izákem historie lidských obětí v Bibli nekončí. Příště to už ale nedopadne tak dobře, jako to dopadlo s Izákem.
Příběh Abrahama a Izáka má ale implikace i ve vztahu k ateismu. Je absurdní, aby si skutečný Bůh, který má navíc přívlastky jako Dobrý a Milující, s člověkem tak cynicky a necitelně zahrával, aby mu nařídil, že má upálit na hranici svého syna, a zkoušel by, zda mu vyhoví. Takové manýry by byly pochopitelné možná tak u psychicky labilního dozorce z Osvětimi, nebo u krutého a psychopatického starověkého panovníkova, ale jistě nikoliv u Dobrého a Milujícího Boha. Navíc není nejmenší důvod, aby skutečný Bůh vůbec spatřoval v absolutní a slepé oddanosti sobě jakoukoliv hodnotu, nebo ctnost.
Bůh testující Abrahama na absolutní poslušnost a oddanost však dokonale odpovídá tomu, jak si mohli Boha představovat staří Izraelci, mající nad sebou i kolem sebe podobně tvrdé a kruté panovníky. Bůh z příběhu Abrahama a Izáka je přesně takový, jakého bychom očekávali, pokud mají pravdu ateisté (a Bůh Bible je tedy produktem lidí své doby), a současně je v absolutním protikladu k tomu, jak by mohl vypadat skutečný Dobrý a Milující Bůh.
No já myslel tu Bibli… 🙂
OK, zatím ne, počkej až se na to kouknu. Zatím jsem se k tomu nedostal. Pak napíšu.
Michale otázka:
Co a jak tě inspirovalo k vytvoření tohoto webu? Můžeš tu inspiraci nějak popsat?
Michal says:
September 26, 2012 at 6:19 pm
Jasně jasně, já to chápu … až si říkám, proč ten Ježíš vůbec chodil po zemi a něco učil. Proč, Dušane?
Proč prostě odjakživa nekomunikujete s Žijícím (nikoliv vzkříšeným) Kristem? K čemu ta roční epizoda s historickým Ježíšem před 2000 lety?
protestant:
Proč? Protože křesťanství má být nadějí pro nás, obyčejné, nevzkříšené lidi. Co by to bylo za lídra, který by nikdy nezakusil být jedním z nás? Kdo by takovému uvěřil.?
..něco jako “hrající kapitán”
Tak skončil jsem u encykliky Providentissimus Deus a citace z ní. Navazuju na citaci: Tato představa o inspiraci zdůrazňuje, že Bůh je ryzím autorem Písma. Jako se spisovatel stává autorem tím, že má určitou myšlenku, pak se rozhoduje k psaní, hledá správné výrazy, tak Bůh působí jako autor v každé z těchto fází. Přesto tento model nesnižuje člověka na pouhý výkonný orgán. Boží působení nepřistupuje zvenčí, je úzce spjato s vědomou lidskou činností, provází ji a podpíra v každém okamžiu. Přes určité klady nenabízel ani tento pokus dobré vysvětlení inspirace Písma. Vycházel totuž z modeju jednoho svatopisce který byl historicko-kritickým zkoumáním překonán. Dále už nebylo možné udržet dogma o inspiraci ve strnule úzkém slova smyslu, bylo nutno hledat dále.
Krize modernismu: Zkrátka šlo o to, že nikdo nemohl nic kritizovat ani zkoumat(pozn. předkladatele). Tato krize byla ukončena vydáním encykliy Divino afflante Spiritu 1943. Papežův dokument dal exegetům svobodu zabývat otázkami pomocí hístoricko-kritické metody. Déle se tímto problémem zabývala až konstituce 2. Vatikánského koncilu Dei Verbum. Pojednává o inspiraci těmito slovy: Svatá matka církev považuje podle apoštolské víry všechny knihy jak Starého tak Nového zákona se všemi jejich částmi za posvátné a kanonické, protože jejich původcem je Bůh, neboť byly sepsány z vnuknutí Ducha svatého a jako takové byby církvi předány. Přesto se objevilo něco nového: lidké autorství. ” K sespání posvátných knih si však Bůh vybral lidi a použil jich s jejich schopnostmi a silami, působil v nich a skrze ně, aby jako praví autoři zapsali všechno to a pouze to co on chtěl”. Dosud byli lidi pouze svatopisci, nikoliv autoři.
A nyní : Otevřené otázky a pokusy o jejich řešení.
Monoho otázek nadále zůstalo otevřených a jsou nadále předmětem teologických diskuzí. U některých z nich se pozastavíme. a) Charisma inspirace v případě více autorů z různých období- Písmo svaté je knohou církve. Tradiční nauka však spojuje Písmo s církví pouze vnějškově. Inspirace přitom není jen čímsi co se odehrává na rovině a v rámci vztahu Bůh-svatopisec. Dějiny vzniku Písma jsou zároveň dějinami vztahu mezi Hospodinem a jeho lidem. Každý spis Dtarého zákona vyrůstá z víry a pro víru Izraele, každý spis Nového zákona vyrůstá z víry a pro víru církve. I v konstituce Dei Verbum je podíl prvotního společenství církve na vzniku novozákonních knih výslovně uznán. V dosud zmíněných pokusech o popis inspirace schází vyjádření o tom, jaký vztah á k věřícímu společenství. Charisma biblické inspirace ve vlastním slova smyslu je organicky zapojeno do celého kompexu jiných charismat, díky nimž bylo v Izraeli a v církvi hlásáno a uchováváno Boží slovo. Jestliže k uzavření kánonu Starého zákona a ke vzniku novozákonních knih došlo v rámci dění prvotní církve, jak lze například zahrnout do pojetí inspirace též vztah k tomuto dění? Další otázky budeme rozebírat zítra milý přátelé, už na to nevidím.
Promiňte mi vážení ty hrozné překlepy, stydím se za to, asi únava. Loučím se, dobrou noc.
Zkusím oživit tuto starou diskusi.
Článek se mi velice líbý, ale má několik zásadních problémů. Autor má představu jaký Bůh má být a pokud něco v Bibli neodpovídá jeho představám je to důkaz, že Bible je výmysl.
Bůh skutečně Abrahama zkoušel (je to tam napsané), Bůh v popsaný Bibli je totiž Bohem, který má absoulutní pravomoc a může si s člověkem dělat co chce. Má tedy plné právo chtít dokonce i lidskou oběť. On to ale nedělá. Vždyť přece závěr příběhu jasně ukazuje, že Bůh nikdy nechtěl, aby Abraham Izáka obětoval (Bůh mu ho dal jako zaslíbeného syna, v kterém bude pokračovat jeho rod a Abraham byl ochoten toudělat protože věřil, že Bůh může křísit i mrtvé) a proto tam připravil toho berana.
V Bibli je to dokonce tak, že vše prvorozené patří Bohu (prvorozené zvíře je obětováno) za syna je zástupně obětována zvířecí oběť.
V Genezis 15 je popsáno jak Bůh uzavřel s Abrahamem. Součástí této smlouvy je, že strany smlouvy se navzájem vydávají té druhé. Bůh tuto smlouvu naplnil na Kristu, který byl obětovám – v Jeho případě, žádný náhradní beran nepřicházel v úvahu.
Bůh zakázal obětovat děti v zápalné oběti: 5M 18,10 Ať se u tebe nevyskytne nikdo, kdo by provedl svého syna nebo svou dceru ohněm, věštec obírající se věštbami, mrakopravec ani hadač ani čaroděj …
No a závěrečný argument, že Bible jen přenáší zkušnost s krutým světem na Boha je také mylný. Ano Bůh je představován jako absolutní vladař (zkuste teoreticky přijmout, že to také může být pravda) a přesto se v Bibli píše, že se zastává vdov a sirotků,
Tak ještě dokončit tu větu: Jeho věrní dělají chyby atd. Kolik starověkých textů popisuje slabosti vladařů?
Tvůrce nekonečného Vesmíru s miliardami galaxií, stvořitel Země, velryb, zákožky svrabové, gonokoka… a on si nechá péct skopový?
Ty bys, carlosi na místě Abraháma také vzal svého syna a byl ochoten ho podříznout a upéct? ( on ho stejně Hospodin vzkřísí, ne?). Vy křesťané jste fakt úchylný…
C. Berka: Marně hledám nějaký argument 🙁
Nejsem Abraham, bůh mi nezjevil, že skrze mého syna bude pokračovat národ, který si Bůh vyvolil, Bůh se mnou nezavřel stejnou smlouvu jako s Abrahámem. Takže jsem úplně v jiné situaci.
Nicméně pokud by můj syn chtěl jít šířit křesťanství (nebo pomáhat potřebným) do země, kde hrozí reálné nebezpečí smrti, tak mu nebudu bránit. Nejdřív se budu snažit ujistit, že to po něm chce skutečně Bůh a pak ho svěřím do Božích rukou.
Bůh na to má prostě právo jelikož je Bůh.
No a k té narážce na tvůrce vesmíru a skopové: Obdivuji Vaši víru v nic, které se tady najednou vyskytlo a navíc tak nějak samo od sebe začalo přemýšlet. Takovou víru nemám.
Ale já nevěřím v NIC. Ani se k NIC nemodlím a ani se tomu NIC nechci podrobovat. Toho se ale moje poznámka netýkala. Bylo to o tom, že od Stvořitele Vesmíru, neutronových hvězd, velryb a gonokoků je k bohu pastevců, který podle nich má rád pečené skopové fakt daleko.
S tím Izákem je to podle mne jinak! Tam jde o to, ukázat, že Abraham fanaticky věřil, že jeho bůh, který lidi bezmezně miluje může po něm chtít COKOLI. Abraham fanaticky věřil, že bůh si může poručit, aby podřízl syna a pak mu ho upekl. Abraham byl odhodlán to udělat. Bez toho odhodlání to postrádá smysl! Co si o tom všem myslel Izák se nedozvíme. Děti jsou v Bibli podružné. Necháme Satana, aby Jobovi povraždil při zkoušce oddanosti děcka? Co na tom, že umrou- udělá si nový, ne? 🙁
Dočetl jsem se nyní, že příběh o neobětování Izáka by skutečně v jednom státě úředně zakázán číst dětem. Tento zákaz vznikl v ….. nacistickém Německu v roce 1938.
Tento příběh se zdál nacistům příliš krutý a nevýchovný …. ale nevadilo jim obětovat miliony svých synů jako oběť bohyni války (komentář autora knihy).
Další absurditou je to, že holocaust znamená oběť spálením – celopal, tedy přesně to co měl nařízeno Abrahám, to o čem nacisté zakázali číst dětem, ale co jako jediní masově uskutečnili. 🙁
No mě na tom spíš zaujalo, že mi z toho co píšeš plyne, že jinak Nacisté proti čtení Bible nic neměli, a že zbytek Bible podle nich “nebyl nevýchovný” = byl výchovný… 😉
Ta kapitola je pouze o tomto příběhu a tak si všímá pouze zákazu čtení tohoto oddílu Bible. Údaj o tom, že se tento příběh nesměl číst podle mne automaticky neimplikuje to, že se ostatní číst mohly.
..ale asi výchovný je, protože židé kteří ten příběh četli děti v nám v nám historicky známé době nezabíjeli, kdežto nacisté, kteří ten příběh odmítali zabíjeli děti masově. Podle “plodů” je ten vliv zřejmý.
Kdyby se nemohla číst celá Bible, jaký smysl by mělo říkat, že se nesmí číst konkrétně příběh o Abrahamu a Izákovi, a to z konkrétních důvodů? (nevýchovnost lidské oběti)
Podle mě ta implikace tam platí.
Navíc, i když odhlédnu od logiky, tak z historie přece VÍME, že Bible v Nacistickém Německu rozhodně zakázána nebyla.
No já jsem Michale dosud nevěděl ani o tom, že bylo zakázané číst dětem příběh o Izákovi.
Nejsem historik.
Kdybychom měli brát Bibli vážně, tak nacisté rozhodně nebyli jediní, kdo celopal masově uskutečnili – viz třeba Deuteronomium 13:13 – 17.