Abraham a Izák

Příběh o Abrahamovi a jeho synu Izákovi, popsaný v Genesis 22 je jedním z velmi silných Biblických příběhů. Křesťané ho často citují, a Abrahama dávají za vzor pro jeho příkladnou poslušnost Bohu bez ohledu na následky. Podle křesťanů je příběh o Abrahamovi a Izákovi zdrojem cenného morálního ponaučení, které by mohlo např. podle české Wikipedie volně znít, že spolehnout na Boha se vyplácí, i když člověk hned nevidí smysl. Při bližším pohledu však všechno vypadá trochu jinak.

Genesis 22
Po nějaké době se Bůh rozhodl Abrahama vyzkoušet. Zavolal: „Abrahame!“
„Zde jsem,“ odpověděl.
Bůh řekl: „Vezmi svého syna, svého jediného, svého milovaného Izáka, a jdi do země Moria. Tam ho obětuj jako zápalnou oběť na hoře, kterou ti určím.“

Aby měl takový test smysl, tak Boží hrozba musela být reálná. Abraham musel věřit, že vede Izáka opravdu na smrt. A opravdu, je velmi pozoruhodné, že ačkoliv v Bibli je řada absurdních zákazů (jako třeba zákaz práce v sobotu pod trestem smrti) tak lidské zápalné oběti tam nikde zakázány nejsou.

Druhý den brzy ráno Abraham vstal, osedlal svého osla, vzal s sebou dva služebníky a svého syna Izáka. Nasekal dříví pro zápalnou oběť a vypravil se k místu, jež mu Bůh určil. Třetího dne Abraham pozvedl oči a spatřil to místo v dálce. Tehdy řekl svým služebníkům: „Zůstaňte tu s oslem. Já a chlapec půjdeme až tam, pokloníme se Bohu a vrátíme se k vám.“ Abraham vzal dříví pro zápalnou oběť a naložil je na svého syna Izáka. Sám nesl v ruce oheň a nůž. A tak šli oba spolu.
„Otče,“ oslovil Izák svého otce Abrahama.
„Ano, můj synu?“ odpověděl mu.
„Vidím oheň a dřevo,“ řekl Izák.
„Kde je ale beránek k zápalné oběti?“
„Bůh si opatří beránka k zápalné oběti, můj synu,“ odpověděl Abraham.
A tak šli oba spolu.
Když přišli na místo, jež mu Bůh určil, Abraham tam postavil oltář a narovnal dřevo. Pak svázal svého syna Izáka a položil ho na dřevo na oltáři. Abraham vztáhl ruku a vzal nůž, aby svého syna podřízl.

Nezvratné odhodlání náboženských fanatiků člověku nahání hrůzu. Je také velmi s podivem, že Dobrý Bůh nějak nepomyslel a nebo neřešil, jaké trauma tím způsobí Izákovi.

Tragédie ovšem je, jak i dnešní věřící vzhlížejí k Abrahamovi s obdivem, jakou měl vnitřní sílu – že byl schopen a ochoten splnit jakkoliv absurdní a zvrácený Boží příkaz bez jakýchkoliv protestů a odmlouvání. Člověk si přitom nemůže nevzpomenout na Islámské fanatiky odpalující se s náložemi trhavin v autobusech. Třeba (určitě!) mají také silný vnitřní pocit, že tohle po nich chce jejich Bůh! Lze je za to tedy odsuzovat? Pokud je Abraham dáván za vzor, a Bible vydávána za pramen veškeré morálky, pak nelze…

Vtom na něj z nebe zavolal Hospodinův anděl: „Abrahame! Abrahame!“
„Zde jsem,“ odpověděl.
„Nevztahuj ruku na chlapce!“ řekl on. „Nic mu nedělej! Už jsem poznal, že jsi bohabojný – vždyť jsi kvůli mně neušetřil svého syna, svého jediného.“
Abraham tedy vzhlédl a hle, uviděl za sebou berana uvízlého za rohy v křoví. Abraham tedy šel, vzal toho berana a obětoval ho jako zápalnou oběť místo svého syna. To místo pak Abraham nazval „Hospodin opatří,“ takže se dodnes říká: „Na Hospodinově hoře se opatří.“
Hospodinův anděl pak na Abrahama zavolal z nebe podruhé: „Přísahám při sobě samém, praví Hospodin, protože jsi učinil tuto věc a neušetřil jsi svého syna, svého jediného: Nesmírně ti požehnám a nesmírně rozmnožím tvé símě – jako hvězdy na nebi a jako písek na břehu moře. Tvé símě ovládne brány svých nepřátel a ve tvém semeni dojdou požehnání všechny národy země, protože jsi uposlechl můj hlas.“

Být ochoten kvůli Bohu upálit na hranici svého vlastního syna, to je podle křesťanství zřejmě opravdu velice ctnostné a obdivuhodné jednání. Zkusme se ale zamyslet nad tím, jaké má toto poučení implikace k dnešku? Co když dnes někoho zavraždí (pardon, obětuje!) náboženský fanatik (klidně třeba křesťan), a tvrdí, že to po něm chtěl Bůh? Můžeme vědět, že to po něm opravdu nechtěl? Můžeme si tím být jistí? Máme ho potrestat, nebo ne? A proč?

Co by měl podle křesťanů človek dnes dělat, pokud by měl naprosto jasný pocit, že k němu promlouvá Bůh a přikazuje mu zabít někoho či obětovat? Měl by jít a udělat to, a nebo by to udělat neměl? Pokud by neměl, pak proč? A pokud by to udělat měl, tak k tomu asi komentář netřeba…

Někdo může namítnout, že Bůh by dnes něco podobného nikdy chtít nemohl – ale jak tohle někdo může vědět? Vidí snad někdo Bohu “do hlavy”? V Bibli není ani slovo o tom, že by Bůh řekl, že takto zkoušet už nikdy žádného člověka nebude, a není tam ani slovo o tom, že by řekl, že už nikdy nebude lidskou oběť skutečně žádat.

V příštím článku si ukážeme, že Bůh k tomu, že nic podobného neslíbil, měl asi velmi dobrý důvod, protože Abrahamem a Izákem historie lidských obětí v Bibli nekončí. Příště to už ale nedopadne tak dobře, jako to dopadlo s Izákem.

Příběh Abrahama a Izáka má ale implikace i ve vztahu k ateismu. Je absurdní, aby si skutečný Bůh, který má navíc přívlastky jako Dobrý a Milující, s člověkem tak cynicky a necitelně zahrával, aby mu nařídil, že má upálit na hranici svého syna, a zkoušel by, zda mu vyhoví. Takové manýry by byly pochopitelné možná tak u psychicky labilního dozorce z Osvětimi, nebo u krutého a psychopatického starověkého panovníkova, ale jistě nikoliv u Dobrého a Milujícího Boha. Navíc není nejmenší důvod, aby skutečný Bůh vůbec spatřoval v absolutní a slepé oddanosti sobě jakoukoliv hodnotu, nebo ctnost.

Bůh testující Abrahama na absolutní poslušnost a oddanost však dokonale odpovídá tomu, jak si mohli Boha představovat staří Izraelci, mající nad sebou i kolem sebe podobně tvrdé a kruté panovníky. Bůh z příběhu Abrahama a Izáka je přesně takový, jakého bychom očekávali, pokud mají pravdu ateisté (a Bůh Bible je tedy produktem lidí své doby), a současně je v absolutním protikladu k tomu, jak by mohl vypadat skutečný Dobrý a Milující Bůh.

This entry was posted in O Bibli. Bookmark the permalink.

144 Responses to Abraham a Izák