Příběh o Abrahamovi a jeho synu Izákovi, popsaný v Genesis 22 je jedním z velmi silných Biblických příběhů. Křesťané ho často citují, a Abrahama dávají za vzor pro jeho příkladnou poslušnost Bohu bez ohledu na následky. Podle křesťanů je příběh o Abrahamovi a Izákovi zdrojem cenného morálního ponaučení, které by mohlo např. podle české Wikipedie volně znít, že spolehnout na Boha se vyplácí, i když člověk hned nevidí smysl. Při bližším pohledu však všechno vypadá trochu jinak.
Po nějaké době se Bůh rozhodl Abrahama vyzkoušet. Zavolal: „Abrahame!“
„Zde jsem,“ odpověděl.
Bůh řekl: „Vezmi svého syna, svého jediného, svého milovaného Izáka, a jdi do země Moria. Tam ho obětuj jako zápalnou oběť na hoře, kterou ti určím.“
Aby měl takový test smysl, tak Boží hrozba musela být reálná. Abraham musel věřit, že vede Izáka opravdu na smrt. A opravdu, je velmi pozoruhodné, že ačkoliv v Bibli je řada absurdních zákazů (jako třeba zákaz práce v sobotu pod trestem smrti) tak lidské zápalné oběti tam nikde zakázány nejsou.
„Otče,“ oslovil Izák svého otce Abrahama.
„Ano, můj synu?“ odpověděl mu.
„Vidím oheň a dřevo,“ řekl Izák.
„Kde je ale beránek k zápalné oběti?“
„Bůh si opatří beránka k zápalné oběti, můj synu,“ odpověděl Abraham.
A tak šli oba spolu.
Když přišli na místo, jež mu Bůh určil, Abraham tam postavil oltář a narovnal dřevo. Pak svázal svého syna Izáka a položil ho na dřevo na oltáři. Abraham vztáhl ruku a vzal nůž, aby svého syna podřízl.
Nezvratné odhodlání náboženských fanatiků člověku nahání hrůzu. Je také velmi s podivem, že Dobrý Bůh nějak nepomyslel a nebo neřešil, jaké trauma tím způsobí Izákovi.
Tragédie ovšem je, jak i dnešní věřící vzhlížejí k Abrahamovi s obdivem, jakou měl vnitřní sílu – že byl schopen a ochoten splnit jakkoliv absurdní a zvrácený Boží příkaz bez jakýchkoliv protestů a odmlouvání. Člověk si přitom nemůže nevzpomenout na Islámské fanatiky odpalující se s náložemi trhavin v autobusech. Třeba (určitě!) mají také silný vnitřní pocit, že tohle po nich chce jejich Bůh! Lze je za to tedy odsuzovat? Pokud je Abraham dáván za vzor, a Bible vydávána za pramen veškeré morálky, pak nelze…
„Zde jsem,“ odpověděl.
„Nevztahuj ruku na chlapce!“ řekl on. „Nic mu nedělej! Už jsem poznal, že jsi bohabojný – vždyť jsi kvůli mně neušetřil svého syna, svého jediného.“
Abraham tedy vzhlédl a hle, uviděl za sebou berana uvízlého za rohy v křoví. Abraham tedy šel, vzal toho berana a obětoval ho jako zápalnou oběť místo svého syna. To místo pak Abraham nazval „Hospodin opatří,“ takže se dodnes říká: „Na Hospodinově hoře se opatří.“
Hospodinův anděl pak na Abrahama zavolal z nebe podruhé: „Přísahám při sobě samém, praví Hospodin, protože jsi učinil tuto věc a neušetřil jsi svého syna, svého jediného: Nesmírně ti požehnám a nesmírně rozmnožím tvé símě – jako hvězdy na nebi a jako písek na břehu moře. Tvé símě ovládne brány svých nepřátel a ve tvém semeni dojdou požehnání všechny národy země, protože jsi uposlechl můj hlas.“
Být ochoten kvůli Bohu upálit na hranici svého vlastního syna, to je podle křesťanství zřejmě opravdu velice ctnostné a obdivuhodné jednání. Zkusme se ale zamyslet nad tím, jaké má toto poučení implikace k dnešku? Co když dnes někoho zavraždí (pardon, obětuje!) náboženský fanatik (klidně třeba křesťan), a tvrdí, že to po něm chtěl Bůh? Můžeme vědět, že to po něm opravdu nechtěl? Můžeme si tím být jistí? Máme ho potrestat, nebo ne? A proč?
Co by měl podle křesťanů človek dnes dělat, pokud by měl naprosto jasný pocit, že k němu promlouvá Bůh a přikazuje mu zabít někoho či obětovat? Měl by jít a udělat to, a nebo by to udělat neměl? Pokud by neměl, pak proč? A pokud by to udělat měl, tak k tomu asi komentář netřeba…
Někdo může namítnout, že Bůh by dnes něco podobného nikdy chtít nemohl – ale jak tohle někdo může vědět? Vidí snad někdo Bohu “do hlavy”? V Bibli není ani slovo o tom, že by Bůh řekl, že takto zkoušet už nikdy žádného člověka nebude, a není tam ani slovo o tom, že by řekl, že už nikdy nebude lidskou oběť skutečně žádat.
V příštím článku si ukážeme, že Bůh k tomu, že nic podobného neslíbil, měl asi velmi dobrý důvod, protože Abrahamem a Izákem historie lidských obětí v Bibli nekončí. Příště to už ale nedopadne tak dobře, jako to dopadlo s Izákem.
Příběh Abrahama a Izáka má ale implikace i ve vztahu k ateismu. Je absurdní, aby si skutečný Bůh, který má navíc přívlastky jako Dobrý a Milující, s člověkem tak cynicky a necitelně zahrával, aby mu nařídil, že má upálit na hranici svého syna, a zkoušel by, zda mu vyhoví. Takové manýry by byly pochopitelné možná tak u psychicky labilního dozorce z Osvětimi, nebo u krutého a psychopatického starověkého panovníkova, ale jistě nikoliv u Dobrého a Milujícího Boha. Navíc není nejmenší důvod, aby skutečný Bůh vůbec spatřoval v absolutní a slepé oddanosti sobě jakoukoliv hodnotu, nebo ctnost.
Bůh testující Abrahama na absolutní poslušnost a oddanost však dokonale odpovídá tomu, jak si mohli Boha představovat staří Izraelci, mající nad sebou i kolem sebe podobně tvrdé a kruté panovníky. Bůh z příběhu Abrahama a Izáka je přesně takový, jakého bychom očekávali, pokud mají pravdu ateisté (a Bůh Bible je tedy produktem lidí své doby), a současně je v absolutním protikladu k tomu, jak by mohl vypadat skutečný Dobrý a Milující Bůh.
Michal says:
October 18, 2013 at 7:30 am
Kdyby se nemohla číst celá Bible, jaký smysl by mělo říkat, že se nesmí číst konkrétně příběh o Abrahamu a Izákovi,
protestant:
Když píšeš speciálně o jednom příběhu, jsi na něj zaostřen a všímáš si pouze jej, pak proč ne.
S.V.H. says:
October 18, 2013 at 7:43 am
Kdybychom měli brát Bibli vážně, tak nacisté rozhodně nebyli jediní, kdo celopal masově uskutečnili – viz třeba Deuteronomium 13:13 – 17.
protestant:
Brát Bibli vážně a brát ji fundamentalisticky doslova jsou podle mne dva protichůdné pohledy na Bibli.
No nevím no 🙂
Protestante, proč podle tebe v tom příběhu není napsáno, že by se Abraham podivoval, co že to po něm Bůh žádá? Vždyť je to ohavné, žádat oběť svého dítěte: proč tam není ani zmínka o Abrahamových pochybnostech, jestli Bůh to, co po něm chce, opravdu myslí vážně? Případně, jestli třeba ten, kdo to po něm chce, je opravdu Bůh?
I kdyby to byl celé jen příběh, a tak by byl i svými autory myšlen, a čtenáři chápán, tak bych od hlavní postavy tyto pochybnosti čekal; a pokud tam nejsou, tak to IMHO něco svědčí o tom, co chtěli autoři říct, a jaké bylo předporozumění těch čtenářů…
protestant:
Brát Bibli vážně a brát ji fundamentalisticky doslova jsou podle mne dva protichůdné pohledy na Bibli.
S.V.H.:
Máte pravdu – slovo “vážně” jsem použil nevhodně, mínil jsem “doslova”. Ale nesouhlasím, že by to byly dva protichůdné pohledy. I fundamentalista může brát Bibli vážně (a většinou jí tak i bere).
Ale informace o zákazu čtení příběhu o Izákovi je zajímavá. Napadlo mě, že kdyby nacisté nebyli křesťané, nebylo by nic jednoduššího k rozdmýchávání nevraživosti vůči židům, než číst dětem SZ a vysvětlovat, jací to ti židé byli maniaci. Jako křesťané se ale na druhou stranu mohli opřít o osvědčenou techniku s vrahy Krista. A samozřejmě měli i další, s náboženstvím nesouvisející páky, jak nenávist vůči židům pěstovat.
To já nevím Michale. Nejsem žid z doby před 3000 lety a nejsem schopen se do jejich myšlení vžít. Jsem příliš ovlivněn současností a evropským myšlením 21. století.
Napadá mně jedno řešení – ale to je jen můj názor.
Pokud účelem toho příběhu je pouze zákaz dětských obětí, pak si autor vzal vzorový příběh z dob pohanských – tedy poslušnost božstvům až k oběti dětí ( tehdejší obvyklou praxi) a ten konec znegoval.
Tím chtěl možná naznačit, že to co bylo ještě včera běžné je dnes zakázáno.
Pak by Abraham i Izák byli v tomto příběhu pouze kulisy na pozadí a nebylo by divu, že se nijak neprojevují.
Tohle je ale pouze moje hypoteza. Jiný to může vidět jinak. Proto tam podle mne ten příběh je – aby vyvolával otázky.
Nicméně důležité pro mne je to, že to co se nám nehodí nemůžeme zamést pod koberec. Není možné to z Bible vyškrtnout.
Stejně tak židé nevyškrtli z Bible nechutný příběh jejich nejmilovanějšího krále Davida z Batšebou a Uriášem, nevyškrtli ani morální kolapsy Abraháma, Izáka a dalších.
Na tohle my nejsme zvyklí.
Naši historičtí hrdinové ( svatý Václav, Karel IV, Masaryk atd) jsou lidé bez poskvrny, vycizelované ikony bez vady, tedy v podstatě neskuteční lidé. Ve SZ nenajdeš jedinou takovou pouze kladnou postavu.
Jak může být Sv. Václav historický hrdina? Schválně, co o něm víš krom toho, že ho Boleslav zabil?
To je otázka pojmu hrdina.
….Jeden z nejvýraznějších hrdinů českých dějin …
….Svatý Václav patří bezesporu mezi naše nejvýznamnější národní hrdiny….
http://www.ceskatelevize.cz/porady/10116641912-dvoji-zivot-knizete-vaclava/
Protestant: já bych řekl symboly, ne hrdiny. Hrdina většinou inspiruje svými počiny. To Sv. Václav těžko, když celá legenda o něm je, že umřel rukou svého bratra a že je patronem (díky svému bratrovi, který potřeboval světce pro biskubství).
Ježíš je mnohem více hrdina. Jan Ámos Komenský. Hus. Žižka. Přemysl Otakar II. i ten Karel IV. Ale Václav IV? Nejsou historky o tom, co dělal. Jak porazil toho, jak porazil taḿhletoho. Jak trpěl za ostatní, slitoval se nad lidmi atp. O něm žádné historky (alspoň co vím) nejsou.
Takže nadčasový bůh se řídí okolnostmi tehdejší doby a může vyzývat ke genocidám? 🙁
A když se nemá brát Bible doslova, tak Nezabiješ neplatí? Může to být i Zabiješ? Můžu si to teda vykládat jak chci? Je to celé metafora čili pohádka? Jako třeba řecké mýty smíchané s trochou nepřesné historie ? 😀 😀 😀
Nezabiješ koho nebo co: Komára? Bakterii? Virus? Slepici k obědu? Útočníka s pistolí u spánku tvého dítěte nebo ženy?
Bližního 😀 – čili zabít bližního můžu ? můžu to brát jako metaforu a vyložit si jí jak chci, když to není doslovné 😀 ?? 😀
Jupííí – super, jdu smilnit…
Antitheista says:
October 18, 2013 at 11:13 am
Bližního 😀 – čili zabít bližního můžu ? můžu to brát jako metaforu a vyložit si jí jak chci, když to není doslovné 😀 ?? 😀
protestant:
Pokud chceš doslovně, tak slovo bližní se v tomto přikázání nevyskytuje.
Ono se vyskytuje kousek pod tim – v tom kontextu, ale v různých překladech je to různé, v podstatě to znamená – krajan nebo “člen vyvoleného národa” -čili ostatní mimo Židy se zabíjet můžou…
Každopádně jsem rád, že se to dá vykládat různě a bůh to tak pitomě inspiroval, že si to každý může ohnout jak chce 😀 😀 😀 😀
díky za příjemnou diskuzi, protestante, jdu smilnit ahoj 😀
Klidně jdi – když víš co to slovo v Desateru znamená… 🙂
protestant:
Pokud chceš doslovně, tak slovo bližní se v tomto přikázání nevyskytuje.
S.V.H.:
Tady bych souhlasil s Antiteistou. Původní text byl bez interpunkčních znamének, velkých písmen apod., takže tvořil jednu dlouhou větu začínající “Nezabiješ…” a končící “…svého bližního”. Jak to rozsekat do vět (nebo dokonce očíslovat) je už věcí překladu. Přikázání se vztahovala jen na akce vůči bližním, tedy členům vlastního kmene.
Viz třeba: Hartung, John. Love Thy Neighbor: The Evolution of In-Group Morality. Skeptik, 1995.
Hartunga jako odborníka biblistu, starozákoníka a hebraistu neznám.
Jan Heller ale v knize Hlubinné vrty str. 211 píše jednoznačně o jednoslovných přikázáních.
A pravděpodobně i ostatní přikázání byla původně jednoslovná – str 119
protestant says:
Hartunga jako odborníka biblistu, starozákoníka a hebraistu neznám.
Jan Heller ale v knize Hlubinné vrty str. 211 píše jednoznačně o jednoslovných přikázáních.
A pravděpodobně i ostatní přikázání byla původně jednoslovná – str 119
S.V.H.:
Nikdo netvrdí, že jsou ta přikázání víceslovná. “Nezabiješ, neokradeš … svého bližního.”
Vždyť i Heller to tam uvádí:
“Narozdíl od ostatních sloves označuje r-c-ch takové zabíjení, které stojí v protikladu k zákonu a prospěchu společnosti, takže tímto příkazem byl chráněn život člena Božího lidu před bezprávným, nedovoleným a svémocným zásahem.” (str. 213)
Jestli se Vám nezdá Hartung, stačí se třeba podívat na výklad Sanhedrinu (nejvyššího židovského soudu): http://www.come-and-hear.com/sanhedrin/sanhedrin_79.html
Nebo výklad Maimonida (i když ten citát mám také od Hartunga 🙂 ):
“If one slays a single Israelite, he transgresses a negative commandment, for Scripture says, Thou shalt not murder. If one murders willfully in the presence of witnesses, he is put to death by the sword … Needless to say, one is not put to death if he kills a heathen.” (Torts 5:1:1, 5:2:11)
Aby nešlo k mýlce. Já tvrdím pouze, že u jednoslovného přikázání nezabiješ není doslova napsáno bližního. Nebavím se o významu, ale o doslovném čtení.
Rozumíme si?