Abraham a Izák

Příběh o Abrahamovi a jeho synu Izákovi, popsaný v Genesis 22 je jedním z velmi silných Biblických příběhů. Křesťané ho často citují, a Abrahama dávají za vzor pro jeho příkladnou poslušnost Bohu bez ohledu na následky. Podle křesťanů je příběh o Abrahamovi a Izákovi zdrojem cenného morálního ponaučení, které by mohlo např. podle české Wikipedie volně znít, že spolehnout na Boha se vyplácí, i když člověk hned nevidí smysl. Při bližším pohledu však všechno vypadá trochu jinak.

Genesis 22
Po nějaké době se Bůh rozhodl Abrahama vyzkoušet. Zavolal: „Abrahame!“
„Zde jsem,“ odpověděl.
Bůh řekl: „Vezmi svého syna, svého jediného, svého milovaného Izáka, a jdi do země Moria. Tam ho obětuj jako zápalnou oběť na hoře, kterou ti určím.“

Aby měl takový test smysl, tak Boží hrozba musela být reálná. Abraham musel věřit, že vede Izáka opravdu na smrt. A opravdu, je velmi pozoruhodné, že ačkoliv v Bibli je řada absurdních zákazů (jako třeba zákaz práce v sobotu pod trestem smrti) tak lidské zápalné oběti tam nikde zakázány nejsou.

Druhý den brzy ráno Abraham vstal, osedlal svého osla, vzal s sebou dva služebníky a svého syna Izáka. Nasekal dříví pro zápalnou oběť a vypravil se k místu, jež mu Bůh určil. Třetího dne Abraham pozvedl oči a spatřil to místo v dálce. Tehdy řekl svým služebníkům: „Zůstaňte tu s oslem. Já a chlapec půjdeme až tam, pokloníme se Bohu a vrátíme se k vám.“ Abraham vzal dříví pro zápalnou oběť a naložil je na svého syna Izáka. Sám nesl v ruce oheň a nůž. A tak šli oba spolu.
„Otče,“ oslovil Izák svého otce Abrahama.
„Ano, můj synu?“ odpověděl mu.
„Vidím oheň a dřevo,“ řekl Izák.
„Kde je ale beránek k zápalné oběti?“
„Bůh si opatří beránka k zápalné oběti, můj synu,“ odpověděl Abraham.
A tak šli oba spolu.
Když přišli na místo, jež mu Bůh určil, Abraham tam postavil oltář a narovnal dřevo. Pak svázal svého syna Izáka a položil ho na dřevo na oltáři. Abraham vztáhl ruku a vzal nůž, aby svého syna podřízl.

Nezvratné odhodlání náboženských fanatiků člověku nahání hrůzu. Je také velmi s podivem, že Dobrý Bůh nějak nepomyslel a nebo neřešil, jaké trauma tím způsobí Izákovi.

Tragédie ovšem je, jak i dnešní věřící vzhlížejí k Abrahamovi s obdivem, jakou měl vnitřní sílu – že byl schopen a ochoten splnit jakkoliv absurdní a zvrácený Boží příkaz bez jakýchkoliv protestů a odmlouvání. Člověk si přitom nemůže nevzpomenout na Islámské fanatiky odpalující se s náložemi trhavin v autobusech. Třeba (určitě!) mají také silný vnitřní pocit, že tohle po nich chce jejich Bůh! Lze je za to tedy odsuzovat? Pokud je Abraham dáván za vzor, a Bible vydávána za pramen veškeré morálky, pak nelze…

Vtom na něj z nebe zavolal Hospodinův anděl: „Abrahame! Abrahame!“
„Zde jsem,“ odpověděl.
„Nevztahuj ruku na chlapce!“ řekl on. „Nic mu nedělej! Už jsem poznal, že jsi bohabojný – vždyť jsi kvůli mně neušetřil svého syna, svého jediného.“
Abraham tedy vzhlédl a hle, uviděl za sebou berana uvízlého za rohy v křoví. Abraham tedy šel, vzal toho berana a obětoval ho jako zápalnou oběť místo svého syna. To místo pak Abraham nazval „Hospodin opatří,“ takže se dodnes říká: „Na Hospodinově hoře se opatří.“
Hospodinův anděl pak na Abrahama zavolal z nebe podruhé: „Přísahám při sobě samém, praví Hospodin, protože jsi učinil tuto věc a neušetřil jsi svého syna, svého jediného: Nesmírně ti požehnám a nesmírně rozmnožím tvé símě – jako hvězdy na nebi a jako písek na břehu moře. Tvé símě ovládne brány svých nepřátel a ve tvém semeni dojdou požehnání všechny národy země, protože jsi uposlechl můj hlas.“

Být ochoten kvůli Bohu upálit na hranici svého vlastního syna, to je podle křesťanství zřejmě opravdu velice ctnostné a obdivuhodné jednání. Zkusme se ale zamyslet nad tím, jaké má toto poučení implikace k dnešku? Co když dnes někoho zavraždí (pardon, obětuje!) náboženský fanatik (klidně třeba křesťan), a tvrdí, že to po něm chtěl Bůh? Můžeme vědět, že to po něm opravdu nechtěl? Můžeme si tím být jistí? Máme ho potrestat, nebo ne? A proč?

Co by měl podle křesťanů človek dnes dělat, pokud by měl naprosto jasný pocit, že k němu promlouvá Bůh a přikazuje mu zabít někoho či obětovat? Měl by jít a udělat to, a nebo by to udělat neměl? Pokud by neměl, pak proč? A pokud by to udělat měl, tak k tomu asi komentář netřeba…

Někdo může namítnout, že Bůh by dnes něco podobného nikdy chtít nemohl – ale jak tohle někdo může vědět? Vidí snad někdo Bohu “do hlavy”? V Bibli není ani slovo o tom, že by Bůh řekl, že takto zkoušet už nikdy žádného člověka nebude, a není tam ani slovo o tom, že by řekl, že už nikdy nebude lidskou oběť skutečně žádat.

V příštím článku si ukážeme, že Bůh k tomu, že nic podobného neslíbil, měl asi velmi dobrý důvod, protože Abrahamem a Izákem historie lidských obětí v Bibli nekončí. Příště to už ale nedopadne tak dobře, jako to dopadlo s Izákem.

Příběh Abrahama a Izáka má ale implikace i ve vztahu k ateismu. Je absurdní, aby si skutečný Bůh, který má navíc přívlastky jako Dobrý a Milující, s člověkem tak cynicky a necitelně zahrával, aby mu nařídil, že má upálit na hranici svého syna, a zkoušel by, zda mu vyhoví. Takové manýry by byly pochopitelné možná tak u psychicky labilního dozorce z Osvětimi, nebo u krutého a psychopatického starověkého panovníkova, ale jistě nikoliv u Dobrého a Milujícího Boha. Navíc není nejmenší důvod, aby skutečný Bůh vůbec spatřoval v absolutní a slepé oddanosti sobě jakoukoliv hodnotu, nebo ctnost.

Bůh testující Abrahama na absolutní poslušnost a oddanost však dokonale odpovídá tomu, jak si mohli Boha představovat staří Izraelci, mající nad sebou i kolem sebe podobně tvrdé a kruté panovníky. Bůh z příběhu Abrahama a Izáka je přesně takový, jakého bychom očekávali, pokud mají pravdu ateisté (a Bůh Bible je tedy produktem lidí své doby), a současně je v absolutním protikladu k tomu, jak by mohl vypadat skutečný Dobrý a Milující Bůh.

144 thoughts on “Abraham a Izák

  1. protestant

    Neexistuje žádný AUTOR toho příběhu. Pouze řada redaktorů upravujících a zjednodušujících tento příběh tak, aby hovořil k současnosti. Tedy ten příběh nemluví k současníkům Abrahama, ale k lidem mnohem mladším.

  2. Michal Post author

    Jirko to je ale moc zajímavé téma, a když jsi to měl ve škole, tak k tomu máš určitě co říct!

    Co vám tam teda říkali? Co znamená, že je Bible inspirovaná Bohem? Jsou Bohem inspirované i jiné knihy? VŠECHNY knihy? Pokud ne, pak co mají ty inspirované oproti těm neinspirovaným navíc? A co to konkrétně znamená pro nás, když takovou inspirovanou knihu čteme?

  3. Jirka

    Tak už jsem doma. Téma inspirovanosti Písma bude na delší dobu, je toho hodně. Začněmež… 🙂
    Dogmatická konstituce Dei Verbum(Slovo Boží) nám říká: “ževšechny knihy Písma byly sepsány z vnuknutí(přesný překlad z v-dechnutí) Ducha svatého”. Přičemž zjevování se uskutečňuje činy i slovy, které navzájem vnitřně souvisejí. Nový zákon mluví o spolupůsobení Ducha sv. při vzniku posvátných textů na více místech. V listu Židům 3,7-8: “Proto jak říká Duch sv. Jestliže dens uslyšíte jeho hlas nezatvrzujte svá srdce, jako v den pokušení na poušti. 1 list Petrův 1,10-11 “proroci, kteří prorokovali o milosti, která je vám připravena, zkoumali, na který čas a na jaké okolnosti ukazuje duch Kristův v nich přítomný,když předem svědčí o utrpeních, jež má Kristus vytrpět, i o veliké slávě, která potom přijde”. Nejdůležitější listy potvrzující inspiraci jsou 2 Timoteovi 3, 15-17: “Od děttství znáš svatá Písma, která ti mohou dát moudrost ke spasení skrze víru v Ježíše Krista. Všechno Písmo je Bohem VDECHNUTÉ a je vhodné k poučení, k usvědčování, k nápravě, k výchově ve spravedlnosti, aby Boží člověk byl náležitě připraven ke každému dobrému činu”. A 2 Petrův 1,21: “Proroctví nebylo nikdy vyřčeno z lidské vůle, nýbrž Duchem svatým vedeni, mluvili lidé od Boha”. Jak si ale novozákonní autoři inspiraci představovali? Filón Alexandrijský se v legendě o vzniku Septuaginty(překlad Bible do řečtiny) vyjadřuje o překladatelích tímto způsobem: “prorokovali jakoby uchváceni, všichni stejnými slovy a větami, jakoby každý z nich byl pod diktátem neviditelného inspirátora”. Podobný slovník je používán v řecké literatuře při popisech Delfských věštkyň, které mluvily a byly “mimo sebe”. Josef Flavius se vyjadřuje o inspiraci Proroků prostěji: “proroci se z Božské inspirace dozvěděli o událostech pradávných a vzdálených a jasně popsali, co se událo za jejich doby”. Otcové(církevní) prvních staletí přirovnávali Boha např. k hudebníkovi a člověka k nástroji v jeho ruce. Mysleli tím extatické vytržení. Origénes a sv. Jeroným se naopak stavěli proti těmto představám, kdy by byla úplně popřena vědomá lidská činnost. 1. Kocil v Toledu prohlašuje: Pokud by někdo tvrdil a věřil, že je jiný Bůh dřívějšího Zákona a jiný Bůh evangelií, buď proklet”. Naukou o inpirace se zabýval rovněž sv. Tomáš Akvinský, přičemž rozlišoval několik příčin. Boha jako hlavní příčinu a člověka jako nástrojovou příčinu. Tridenstský kocil učí, že : “koncil rozeznávaje, že tato pravda a disciplina je obsažena v psaných knihách a nepsaných tradicích, které přijaty apoštoly z úst samého Krista či z diktátu Ducha svatého předány samými apoštoly dále takřka z ruky do ruky( 2 Sol 2,14) dospěly až k nám. Podle příkladu pravověrných Otců se stejnou zbožností a úctou přijímá a ctí jak všechny knihy Starého a Nového zákona neboť autorem obou je jeden Bůh- tak i samotné tradice týkající se víry a mravů, neboť je považuje za nadiktované z úst Krista či Duchem svatým a za uchované nepřerušenou posloupností v katolické církvi”. V 17. století se rozvinuly dvě teorie o reálné a slovní inspiraci. Obě se snažily rozumově postihnout jak probíhala spolupráce Boha a člověka při vzniku Písma. První teorie o reálné inspiraci se vztahuje na RES tj. věc. To znamená, že Bůh inspiroval skutečnosti, vnukl svatopisci CO má psát. Neinspiroval však konkrétní slova, ty si svatopisec podle teorie volil sám. Teorie o slovní inspiraci tvrdila, že Bůh neinspiroval jen res, ale i jednotlivá slova kterými tyto skutečnosti byly vyjádřeny. Byť první res inspirace vypadá sympaticky , skýtá v sobě určité nebezpečí: Kdybychm přijali, že myšlenky jsou od BOha ale slova lidská mohli bychom podcenit význam slov. Uff, dále k večeru, mám práci, hezké čtení.

  4. Jirka

    Zase kousek: Jedním z návrhů byla teorie o Negativní inpiraci. Vysvětlovala Boží působení tka, že Bůh bděl, aby se svatopises nezmýlil. Kdyby se náhodou měl dostat do omylu Duch svatá by ho podpořil svou inspirací. pozn. redaktora- nezapomeň, že jsem ve středověku… 🙂 A jedem dál. Dogmatická konstituce 1. Vatikánského koncilu Dei Fillius říká: Církev je však úpvažuje za svaté nikoliv proto, že bybly vytvořeny pouhou lidskou dovedností a potom autoritou církve schváleny, ani ne proto, že obsahují zjevení bez chyb, nýbrž proto, že byly sepsány z vnuknutí Ducha svatého a mají Boha za autora a jako takové byly církvi předány.
    Františkán M. J. Lagrange zdůrazňoval a připomínal, že Písmo svaté je plně slovo Boží i plně lidské. Nelze oddělit myšlenky a slova, která je vyjadřují(teorie res inspirace). Prvním oficiálním církevním dokumentem, který se pokusi inspirace nějak psychologicky postihnout, byla encyklika Lva XIII Providentissimus Deus z roku 1893. Cituji: ” Bůh sbatopisce svou nadpřirozenou silou tak podnítil a pohnul ke psaní a tak jim při psaní pomáhal, aby všechno to a pouze to, co on sám přikázal, správně v mysli pochopili, věrně chtěli sepsat a přiměřeně to vyjádřili s neomylnou pravdou, vždyť jinak by nebyl on sám autorem celého Písma svatého: konec citace

  5. Slávek

    Uff, takže zase nic nevíme … Pokud ale v Bibli je nějaká faktická chyba, chtěl to tak Bůh a pokud jsou tam logicky rozporné pasáže, tak to také chtěl Bůh. A protože jsou cesty Boží nevyzpytatelné, tak je Bible zároveň “neomylnou pravdou”. Bůh dokonce “vdechoval” během psaní neznámé autory, kteří se vydávali za někoho mnohem známějšího. Tím se dostáváme ke svaté trojici …

    Nevím proč, ale přijde mi to srandovní 🙂

  6. Medea

    Je možné zabiť na boží príkaz nevinného človeka? Pozrime sa čo o tom hovorí sv. Tomáš Akvinský vo svojej Teologickej sume:

    STh: II-II ot. 64 čl. 6 arg. 1
    „Při šesté se postupuje takto: Zdá se, že je dovoleno v některém případě zabít nevinného. Bázeň Boží se totiž neprojevuje hříchem, nýbrž spíše “bázeň Páně vyhání hřích” (Sirach 1,27). Ale Abraham je pochválen, že se bál Pána, protože chtěl zabít nevinného syna. Tedy může někdo zabít nevinného bez hříchu.“

    A toto je Tomášova odpoveď:

    STh: II-II ot. 64 čl. 6 k 1
    „K prvnímu se musí říci, že Bůh má vládu nad životem a smrtí; na jeho rozkaz totiž umírají i hříšníci, i spravedliví. A proto, kdo na rozkaz Boží zabije nevinného, takový nehřeší, jako ani Bůh, jehož je vykonavatelem. A ukazuje, že se bojí Boha, poslouchaje jeho příkazů.

    Alebo:

    STh: I-II ot. 94 čl. 5 arg. 2
    „Mimo to proti přirozenému zákonu je vražda nevinného a také cizoložství a krádež. Ale shledávají se změny jich, učiněné od Boha: třebas, když Bůh přikázal Abrahamovi, aby zabil nevinného syna (Gen 22,2); a když přikázal Židům, aby vypůjčené nádoby Egypťanů uzmuli (Exod. 12,35); a když přikázal Oseovi, aby pojal ženu smilnici, jak máme (Hoseáš 1,2). Tedy přirozený zákon může být měněn.“

    A toto je Tomášova odpoveď:

    STh: I-II ot. 94 čl. 5 k 2
    „K druhému se musí říci, že přirozenou smrtí umírají všichni spolu, jak vinní, tak nevinní; a takovou pak přirozenou smrt zavedla Boží moc pro prvotní hřích, podle onoho I. Král. 2: “Pán usmrcuje a oživuje.” A proto bez nějaké nespravedlnosti podle rozkazu Božího lze uložit smrt kterémukoli člověku, jak vinnému, tak nevinnému. Podobně také cizoložství je soulož s manželkou druhého, která je mu určena podle zákona Božího, Bohem daného: pročež ke kterékoli ženě kdo přistoupí z rozkazu Božího, není cizoložství ani smilství. A týž důvod je o krádeži, což je vzít cizí věc; cokoli totiž někdo vezme z rozkazu Boha, který je pánem všeho, nebere to bez vůle pána; čímž je krádež. A nejen ve věcech lidských, cokoli je od Boha rozkázáno, tím samým je povinné; nýbrž také v přírodních věcech, cokoli se děje od Boha, je jaksi přirozené, jak bylo řečeno.“

    Teda podľa Teologickej sumy je to jasné:
    Je dobré a nutné vykonať boží príkaz: ak Boh prikáže zabiť, treba zabiť; ak Boh prikáže kradnúť, treba kradnúť; ak Boh prikáže zosmilniť, treba zosmilniť. Boh je tou najvyššou inštanciou, On určuje čo je zlé a čo je dobré.

    http://www.newadvent.org/summa/3064.htm#article6
    http://www.newadvent.org/summa/2094.htm#article5

  7. Michal Post author

    Médeo, Ty jsi poklad 🙂 Taková chodící knihovna.

    Tomáše Aquinského teda fakt přečteného nemám. Super postřeh!

  8. Medea

    Ale Tomáš Akvinský patrí do knižnice angažovaného ateistu 🙂 Je to predsa oficiálny filozof katolicizmu: doctor angelicus, princeps philosophorum 😉

  9. Michal Post author

    No s tím Tomášem mám teda závažné mezery ve vzdělání! 🙂

    Protestant: A nežil náhodou Ježíš před 2000 lety? 😉

  10. Michal Post author

    Jasně jasně, já to chápu … až si říkám, proč ten Ježíš vůbec chodil po zemi a něco učil. Proč, Dušane? 😉

    Proč prostě odjakživa nekomunikujete s Žijícím (nikoliv vzkříšeným) Kristem? K čemu ta roční epizoda s historickým Ježíšem před 2000 lety?

  11. Jirka

    Medea dobrý pokus, ale není to oficiální učení církeve, že ne? Kdyby bylo okamžitě odcházím… 🙂

  12. Michal Post author

    S tím Tomášem Aquinským? Co se mě týká tak určitě ne, ber to jako takové přátelské šťouchnutí 🙂

    Spíš se koukněme na tu inspirovanost Bible, ta mě zajímá!

Comments are closed.