Lidský jazyk je neocenitelný a mimořádně důležitý nástroj. Vědomá část našeho myšlení se z velké části odehrává v jazyce. Přesto je jazyk jen naším nedokonalým výtvorem, a jeho používání v sobě skrývá mnohá rizika, která si však často ani neuvědomujeme. Například v diskuzích o bohu se často setkáváme s používáním vyprázdněných pojmů, s posouváním významu slov a samozřejmě i s logicky chybnými argumenty (které se však nezkušenému člověku mohou zdát jako korektní).
Každý máme nějakou intuitivní představu o tom, co znamená slovo bůh. V diskuzi však často dojde k popření atributů, které bohu intuitivně (tradičně) přisuzujeme – a z pojmu bůh se tak stane pojem vyprázdněný. Podobně věřící často rovnou prohlašují, že bůh je pojem nedefinovatelný, že o bohu nemůžeme vůbec nic říct. (a ještě jakoby chtěli dodat: Ha, ateisté, a máte po žížalkách – teď už proti našemu bohu nemůžete nic namítnout!) Používat nedefinované a vyprázdněné slovo ale nemá smysl, ačkoliv s tím naše mysl nemá problém: intuitivní představu o významu toho slova stále máme (ačkoliv byla v diskuzi explicitně popřena!) a proto se vesele dál bavíme o nedefinovatelném a tedy nedefinovaném bohu… a to je špatně.
Každý pojem, každá kategorie, kterou v řeči používáme, by měla mít nějaký vymezený význam. Měli bychom ji být schopni (byť třeba ne zcela přesně a ostře) definovat.
Měli bychom být schopni určit, definovat, co do dané kategorie (třeba i jen zhruba!) spadá, a co už ne.
Často se namítá, že (křesťanský) Bůh je s velkým B, že to je ten-jediný-pravý-bůh, a že Bůh je snad dokonce jeho vlastní jméno (což ovšem není pravda, protože vlastní jméno křesťanského boha má býti YHWH 😉 ). Pak to ovšem znamená, že tvrdíme, že kategorie bůh má v realitě jen jednoho zástupce, kterého označujeme Bůh s velkým B. Nikterak nás to nezbavuje potřeby a povinnosti obecný pojem bůh definovat, aby předchozí věta měla smysl. Věta “existuje konkrétní jednorožec jménem Franta” předpokládá, že musím nejprve vědět, co je jednorožec.
Někdo může mít obavu, abychom neudělali při definici boha chybu. Aby se nám snad nestalo, že to, co si definujeme, existovat nebude, zatímco “skutečný bůh” by existoval. To by ovšem znamenalo, že my sami považujeme za boha i něco jiného, než co jsme si sami definovali – a pak, pravda, udělali jsme chybu, ale udělali jsme ji sami vůči sobě. Nedostatečně jsme uvážili, co naše intuitivní představa boha vlastně obnáší.
Co tedy kvalifikuje danou entitu, abychom ji mohli považovat za boha? Co (my sami, jeden každý z nás) za boha jsme ochotni považovat, a co už ne?
Musí být bůh osobou? Jsme ochotni považovat za boha jakkoliv zvláštní neosobní “sílu”, “pole”, nebo něco podobného? Já určitě ne, ale někteří věřící třeba ano. Kdyby se ukázalo, že existuje nějaká neosobní síla, kterou někdo nazývá bohem – pak bych s existencí takového boha neměl problém.
Musí být bůh z definice jediný? Kdyby bylo bohů víc, a tvořili by hierarchii s jedním nejmocnějším – bylo by možné ty méně mocné považovat za bohy? A co kdyby bylo více rovnocenných bohů – například tři…? (paralely jistě nikoho nenapadají…)
Musí být bůh stvořitelem světa? Pokud by bylo bohů víc, byl by ten skutečný bůh jen ten, který stvořil Vesmír? Co kdyby byl bůh-stvořitel zrovna ten níže postavený v pantheonu?
Zajímavé myšlenkové cvičení je uvážit, že náš Vesmír by byl výsledkem pokusu vědce jisté civilizace z externího vesmíru. Takový vědec by pak byl Tvůrcem našeho Vesmíru – ale jistě všichni cítíme, že za boha bychom ho nepovažovali. Proč vlastně? Jakou definiční vlastnost boha vymyslíme, abychom “ufonského vědce” odstřihli? Co třeba, že bůh je duch? Jenže co je to vlastně duch? Ufonský vědec by jistě také nebyl z hmoty kterou známe, ani která existuje kdekoliv v našem vesmíru. Bylo by to úplně něco jiného – proč tomu neříkat “duchovní hmota”? A vůbec, co kdyby byli “skuteční duchové”, včetně boha, tvořeni nějakou “duchovní” či “božskou” hmotou? Přestali bychom je proto považovat za duchy či bohy?
Musí být bůh věčný? Pavel říká o Kristu, že je “prvorozený všeho stvoření” (Kol 1:15), což by nasvědčovalo, že byl Kristus stvořen. Není snad proto bůh? Ať tak či tak, je-li bůh všemohoucí, jistě jiného boha stvořit může. Proto věčnost by asi neměla být definičním atributem boha, a časová omezenost ufonského vědce by tedy neměla být důvodem, proč jej nepovažovat za boha.
Může být bůh smrtelný? Člověku by se chtělo říct, že jistě ne, že pro boha je klíčové být nesmrtelný … Smrtelného boha bych já za boha nepovažoval. Ježíšova smrt ovšem ukazuje, že křesťanům nedělá problém věřit ve smrtelného boha. Nezapomeňme přitom, že Ježíš nebyl dle křesťanů vtělený bůh, ale v Ježíši se Bůh stal člověkem. Kromě toho, stvoří-li jeden bůh jiného, nemůže ho také zabít? Je přece všemohoucí… Nebo nemůže ho změnit v něco smrtelného, tak jako se to stalo s Ježíšem, a to pak zabít? Ani nesmrtelnost bychom tedy jako definiční vlastnost boha požadovat asi neměli.
Musí být bůh nestvořený? Vzhledem k výše uvedenému lze říct, že nemusí.
Musí být bůh neměnný? Inu, vzhledem k tomu, že myslí, pak neměnný být dokonce nemůže. Jiná myšlenka = jiný vnitřní stav boha, tečka.
Musí bůh existovat nutně? Naše vážená diskutující Médea zde jednou prohlásila, že bůh, který neexistuje nutně (tedy ve všech myslitelných světech) pro ni není bohem. Já bych na něj tuto podmínku nekladl, už jen proto, že připouštím existenci více bohů, klidně mnoha. Je to asi ryze otázka osobních preferencí, a je to současně vážná otázka: co by to znamenalo, kdyby existoval právě jeden bůh, Stvořitel, ale neexistoval by nutně? Tedy, klidně by mohl neexistovat? Pak bychom měli zásadní otázku nad důvodem existence samotného boha, a proč pak spekulovat o bohu jako vysvětlení existence Vesmíru? Bůh by stal jen jedním nic neřešícím článkem navíc.
Závěr: “bůh” je jenom slovo, skupina písmen. Nemá žádný “přirozený” význam. Jeho obsah, význam, mu musíme dát my sami. Vymyslet uspokojivou definici boha (= ladící s naší intuicí) může být samo o sobě poměrně obtížné, a je otázkou, zda to vůbec lze učinit nějak rozumně (těším se na následnou diskuzi pod článkem). V závislosti na tom, jak toto uděláme, se mohou lišit odpovědi na otázku, zda bůh existuje a jaký je. Mohou se lišit odpovědi jak konkrétních lidí, včetně ateistů (definujeme-li boha jako všehomír – panteistická představa – pak budu já jako ateista první, kdo bude souhlasit, že bůh existuje. Podobně např. při definici “bůh je něco, co nás přesahuje” odpovím, že takový bůh jistě existuje, protože přesahuje nás jistě spousta věcí, které existují, např. Vesmír sám, naše Galaxie, atd.), tak i odpověď objektivní. Otázka “existuje bůh?” sama o sobě tedy nemá smysl. Vždy je potřeba jasně říct, na existenci čeho se daný konkrétní tazatel přesně ptá.
Prof .Dr Jan Heller (19. listopadu 2007)
Trojice: Už na konfirmaci jsme se učili, že Bůh je jen jeden v bytnosti a tři v osobách. Všichni jsme ovšem znali římskokatolické zobrazení Trojice: Vedle sebe sedí Otec a Syn, nad nimi je v trojúhelníku holubice jako Duch svatý. Měl jsem už tenkrát podezření, že je to asi nějak jinak, tak jsem se nad tím netrápil. Obrazy svatých v římskokatolických kostelích jsme také nebrali moc vážně. Prostě jsem věděl, že tak si toho či onoho svatého představoval malíř a mnohem víc mne zajímalo, zda to maloval Brandl nebo Liška a jak vyhlížejí barokní oblaka. A bylo dobře, že jsem si počkal. Když jsem přišel na fakultu, řekli mi naši učitelé, že „osoba“, latinsky persona, je původně řecké prosópon, a to je jednak tvář a pak také maska v řeckém dramatu, a tím i role. Takže Bůh nám ukazuje trojí tvář, setkáváme se s ním ve třech rolích. Předně je původcem všeho, co tu jest, jak se říká ve vyznání, všech věcí viditelných i neviditelných. Rozhodl nebo přál si, aby tu byly, a proto tu jsou. Ale není to tak, jako když udělá hrnčíř hrnec nebo truhlář truhlici a dál se už o ně nestará. Všecko, co tu je, je Boží tvorstvo, které Bůh doprovází dál svým zájmem. A proto mu říkáme Otec.
Ale On nezůstal na nebi shlížet dolů, nýbrž sestoupil do vší bídy, kterou jsme tu navyráběli. Ba víc, sestoupil s námi až do smrti. Pravý člověk je smrtelný člověk. Není jen Bůh mezi námi, ale je Bůh s námi a tedy v tom, v čem my vězíme. Tím se liší ode všech „bohů“, kteří zůstávají „nahoře“. Jenže ani to není vše. My jsme tak ochromeni svým sobectvím, sebestředností , že jsme sami ze sebe neschopni udělat něco nezištně pro druhé. Musí nás k tomu někdo pohnout. A to dělá skrytý Bůh Hybatel, čili Duch svatý. Kdykoli vykročíme na cestu lásky a nemyslíme při tom na sebe, je tu Bůh – Duch svatý – skrytě při díle. Až dodnes neopustil své stvoření.
O Trojici existuje samozřejmě velká literatura a jsou kolem ní složité filosoficko-teologické konstrukce. Nechávám je tu stranou. Ale připojím maličkost, která bude možná čtenáře zajímat: Měl jsem kdysi příležitost mluvit o Trojici s Daňkem, bylo to pozdě večer na Nuselských schodech, když jsem ho vyprovázel z Martinského kroužku domů na Jezerku. A pak v Basileji s Barthem v jeho domácím semináři. Oba to viděli podobně.
Michal says:
March 10, 2014 at 12:40 pm
@protestant: Tedy, myslím, že trojice není žádná zvláštní metafora, … ale mnohem zajímavější mi přijde otázka, čeho že je v NZ metaforou Ježíš… 😉
protestant:
Vztah Otce a Syna je metafora, která má pomoci vyjádřit nevystižitelné za pomoci toho, co je nám důvěrně známé. Říká se tím, že Syn vychází bytostně z Otce a proto Boha lépe reprezentuje než proroci, kteří pouze vnímali Boží vnuknutí. Metafora Otce a Syna nás dále učí, že Syn byl podřízen Otci; uznával jej a ztotožnil se s jeho plánem záchrany lidstva. A konečně, „Syn“ je právní kategorie. Protože je jediným Synem svého Otce, je dědicem všeho, co patří jeho Otci. Z těchto důvodů stojí metafora Otce a Syna v popředí novozákonního mluvení o Bohu.
Při Ježíšově narození tedy nemohlo jít o jeho vznik, ale pouze o jeho příchod na svět – jeho vtělení. Pravda, Ježíš jako člověk žijící v prvních dekádách našeho letopočtu, byl kýmsi novým. Ježíš nežil od věků. Boží Syn však ano.
Metaforu otcovství a plození běžně používáme, když mluvíme o „otci vlasti“ nebo „otcích zakladatelích“. O něčí knize nebo myšlence lze říci, že je „výplodem“ svého autora. To celkem přesně vystihuje myšlenku duchovního otcovství. Někdo se významnou měrou zasadil o nezávislost národa a je proto nazýván jeho otcem – ne proto, že by národ tvořili jen jeho potomci. Ani když je někdo původcem nějakého literárního díla nenapadne nás uvažovat o biologickém otcovství.
http://cheb.evangnet.cz/node/121
Mohamed klopýtl o představu plození Božího Syna. Křesťanská mluva mu zaváněla návratem k pohanství, kde bylo běžné, že bohů bylo více; že existovala rodina bohů. Boží Trojici, v níž podle Mohameda věří křesťané, pak tvoří Bůh Otec, Marie a jejich dítě Ježíš. Tuto představu Mohamed vehementně odmítal. Prohlašoval, že plození Bohu nepřísluší. Doslova: „Neplodil a nebyl zplozen – a nikdo mu není roven… Bůh je povznesen nad to, aby měl dítě.“ To říká Korán ve své polemice proti křesťanství, s nímž se Mohamed setkal.
Nový zákon však mluví o něčem jiném. Není tomu tak, že by Bůh měl dítě s Marií. Pak by přece neplatilo, že Boží Syn trvá od věčnosti. O „zplození“ křesťané v těchto souvislostech mluví proto, aby se vyhnuli výrazu „stvoření“. Podle klasického křesťanského učení, které bylo formulováno a oficiálně přijato celou – ještě nerozdělenou – církví na nicejském koncilu roku 325, Boží Syn nebyl stvořen, což by jej stavělo vedle lidí (případně vedle andělů), ale spadá do jiné kategorie v níž je však pouze on, jediný svého druhu. Nemá počátek, ale věčně vychází z Otce. Má sice původ v Bohu, ale bytostně – proto je řeč o „plození“.
Řeč o „plození“ nám může připadat nemístná až trapná, protože u lidí je plození spojeno s genitáliemi. U Boha je tomu však jinak. Bůh plodí ústy. Jeho Syn je Slovem, které vychází z jeho úst. Je výrazem Boží podstaty – ne biologicky, ale duchovně. Z toho, jak mluvíme, druzí usuzují, co jsme zač. Právě tak je vtělené Boží Slovo výrazem toho, jaký je Bůh.
Také v příběhu o Marii a dítěti Bůh plodí svým Slovem. Marie slyší – prostřednictvím anděla – zvěst o tom, že se proti vší pravděpodobnosti stane matkou. Této zprávě uvěří a tím počne.
http://cheb.evangnet.cz/node/121
Hej, Otec nemá penis ani družku, s ktorou by doslovne splodil Syna. Teda označenia “Otec” a “Syn” sú metafroy, ale osoby Otec a Syn nie sú metafory.
… metafory …
Protestante, to, že nevíš co se v Gorazdově katechismu myslí pojmem duše, ti nevěřím. Michal a Medea ti už uvedli jasný odkaz (informativní je i poznámka III k článku “e”), kde je tento pojem vysvětlen. Já ti tuto definici nijak nevnucuju, pokud se ti nehodí, uveď svoji. Já jsem to uváděl jen jako příklad jednoduchého jazyka, kterým by ses mohl inspirovat.
mira says:
March 10, 2014 at 1:47 pm
Protestante, to, že nevíš co se v Gorazdově katechismu myslí pojmem duše, ti nevěřím. Michal a Medea ti už uvedli jasný odkaz (informativní je i poznámka III k článku “e”), kde je tento pojem vysvětlen. Já ti tuto definici nijak nevnucuju, pokud se ti nehodí, uveď svoji. Já jsem to uváděl jen jako příklad jednoduchého jazyka, kterým by ses mohl inspirovat.
protestant:
Vysvětlen může být jen tím, že se do biblického křesťanství přimíchaly prvky řeckého platonismu. To ale v tom katechismu napsáno není…. 🙂
Píla nemá zuby na hryzenie, teda jazyková konštrukcia “zub píly”, je metafora, ale to, čo “zub píly” označuje, už nie je metafora, ale časť píly (tým však nechcem povedať, že Osoby sú priestorové časti Boha).
Medea says:
Hej, Otec nemá penis ani družku, s ktorou by doslovne splodil Syna. Teda označenia “Otec” a “Syn” sú metafroy, ale osoby Otec a Syn nie sú metafory.
protestant:
To tvrdí kdo??
Medea says:
March 10, 2014 at 1:57 pm
Píla nemá zuby na hryzenie, teda jazyková konštrukcia “zub píly”, je metafora, ale to, čo “zub píly” označuje, už nie je metafora, ale časť píly (tým však nechcem povedať, že Osoby sú priestorové časti Boha).
protestant:
Když ne prostorové, tak jaké?
Protestant, podľa toho textu súdim, že Heller nezastáva nicejskú trojičnú doktrínu, ale skôr modalizmus.
Boh je absolútne jednoduchý, teda nemá ani priestorové, ani časové, ani metafyzické časti 😉
Medea says:
March 10, 2014 at 2:05 pm
Protestant, podľa toho textu súdim, že Heller nezastáva nicejskú trojičnú doktrínu, ale skôr modalizmus.
protestant:
Zastával. Jen ji nechápal tak zkostnatěle (zákonicky) jako ty…. A před zákoníky přece Ježíš v NZ varuje…. 🙂
Medea says:
March 10, 2014 at 2:16 pm
“Když ne prostorové, tak jaké?”
Boh je absolútne jednoduchý, teda nemá ani priestorové, ani časové, ani metafyzické časti 😉
protestant:
Odkud tohle víš?
Medea says:
Hej, Otec nemá penis ani družku, s ktorou by doslovne splodil Syna. Teda označenia “Otec” a “Syn” sú metafroy,
protestant:
Alespoň za tohle díky….. 🙂
medea: A co jako ? Já Vám pouze cituji z oficiálního katechismu katolické církve, jak katolická církev pojímá duši. Divím se, že když nás tady tak pěkně vyučujete co musíme věřit, že to neznáte 🙂
A já navíc věřím v peklo i v nebe i v soud. Akorát si čerty nepředstavuji s rohama a anděla s křídly:-)
A samozřejmě nějakou představu o tom mám, ale ta je ryze soukromá a slučitelná plně s katolickou naukou i s mými stávajícími poznatky o světě 🙂
Protestant: “Odkud tohle víš?”
To se tedy připojuji k Protestantovi 😉 Odkud tohle víš, Médeo? 😉
Petře, a budou podle vás lidé v tom pekle trpět? 🙂
Nebo budou jen “odloučení od Boha” bez pocitu nějaké “trýzně” či něčeho podobného?
protestant: Vysvětlen může být jen tím, že se do biblického křesťanství přimíchaly prvky řeckého platonismu. To ale v tom katechismu napsáno není…. 🙂
Nerozumíme si. O ten pojem duše vůbec nejde. Klidně si ho definuj jak potřebuješ. Nebo ho úplně ignoruj. Na tom to nestojí. To podstatné není co se tam píše, ale jak se to píše- jednoduše a srozumitelně. Text je navíc doplněn poznámkami, ve kterých se blíže rozebírají některé méně jasné věci. I já, jako ateista nemám s pochopením tohoto textu větší problém:-)
Proto mě zajímá, jestli existují objektivní překážky, které ti brání zjednodušit tebou uvedené(jde mi především o zvýrazněné pojmy a formulace):
…v rámci mé víry věřím Bibli. věřím, že jsme dnes schopni vejít do jejich příběhů a tím se stát součástí té řady božích svědků jejich svědectví tam čteme. Věřím, že když se setkávám se svými spolubratry ve jménu Krista, tak on je mezi námi. A věřím, že to vše nakonec dobře dopadne, přestože se my lidé snažíme všemožně zhatit Boží plán.
Ano. Existují objektivní překážky které mi brání zjednodušit formulace tak že z nich vypadne to podstatné…. tak jako v tom katechismu…. .-)