Lidský jazyk je neocenitelný a mimořádně důležitý nástroj. Vědomá část našeho myšlení se z velké části odehrává v jazyce. Přesto je jazyk jen naším nedokonalým výtvorem, a jeho používání v sobě skrývá mnohá rizika, která si však často ani neuvědomujeme. Například v diskuzích o bohu se často setkáváme s používáním vyprázdněných pojmů, s posouváním významu slov a samozřejmě i s logicky chybnými argumenty (které se však nezkušenému člověku mohou zdát jako korektní).
Každý máme nějakou intuitivní představu o tom, co znamená slovo bůh. V diskuzi však často dojde k popření atributů, které bohu intuitivně (tradičně) přisuzujeme – a z pojmu bůh se tak stane pojem vyprázdněný. Podobně věřící často rovnou prohlašují, že bůh je pojem nedefinovatelný, že o bohu nemůžeme vůbec nic říct. (a ještě jakoby chtěli dodat: Ha, ateisté, a máte po žížalkách – teď už proti našemu bohu nemůžete nic namítnout!) Používat nedefinované a vyprázdněné slovo ale nemá smysl, ačkoliv s tím naše mysl nemá problém: intuitivní představu o významu toho slova stále máme (ačkoliv byla v diskuzi explicitně popřena!) a proto se vesele dál bavíme o nedefinovatelném a tedy nedefinovaném bohu… a to je špatně.
Každý pojem, každá kategorie, kterou v řeči používáme, by měla mít nějaký vymezený význam. Měli bychom ji být schopni (byť třeba ne zcela přesně a ostře) definovat.
Měli bychom být schopni určit, definovat, co do dané kategorie (třeba i jen zhruba!) spadá, a co už ne.
Často se namítá, že (křesťanský) Bůh je s velkým B, že to je ten-jediný-pravý-bůh, a že Bůh je snad dokonce jeho vlastní jméno (což ovšem není pravda, protože vlastní jméno křesťanského boha má býti YHWH 😉 ). Pak to ovšem znamená, že tvrdíme, že kategorie bůh má v realitě jen jednoho zástupce, kterého označujeme Bůh s velkým B. Nikterak nás to nezbavuje potřeby a povinnosti obecný pojem bůh definovat, aby předchozí věta měla smysl. Věta “existuje konkrétní jednorožec jménem Franta” předpokládá, že musím nejprve vědět, co je jednorožec.
Někdo může mít obavu, abychom neudělali při definici boha chybu. Aby se nám snad nestalo, že to, co si definujeme, existovat nebude, zatímco “skutečný bůh” by existoval. To by ovšem znamenalo, že my sami považujeme za boha i něco jiného, než co jsme si sami definovali – a pak, pravda, udělali jsme chybu, ale udělali jsme ji sami vůči sobě. Nedostatečně jsme uvážili, co naše intuitivní představa boha vlastně obnáší.
Co tedy kvalifikuje danou entitu, abychom ji mohli považovat za boha? Co (my sami, jeden každý z nás) za boha jsme ochotni považovat, a co už ne?
Musí být bůh osobou? Jsme ochotni považovat za boha jakkoliv zvláštní neosobní “sílu”, “pole”, nebo něco podobného? Já určitě ne, ale někteří věřící třeba ano. Kdyby se ukázalo, že existuje nějaká neosobní síla, kterou někdo nazývá bohem – pak bych s existencí takového boha neměl problém.
Musí být bůh z definice jediný? Kdyby bylo bohů víc, a tvořili by hierarchii s jedním nejmocnějším – bylo by možné ty méně mocné považovat za bohy? A co kdyby bylo více rovnocenných bohů – například tři…? (paralely jistě nikoho nenapadají…)
Musí být bůh stvořitelem světa? Pokud by bylo bohů víc, byl by ten skutečný bůh jen ten, který stvořil Vesmír? Co kdyby byl bůh-stvořitel zrovna ten níže postavený v pantheonu?
Zajímavé myšlenkové cvičení je uvážit, že náš Vesmír by byl výsledkem pokusu vědce jisté civilizace z externího vesmíru. Takový vědec by pak byl Tvůrcem našeho Vesmíru – ale jistě všichni cítíme, že za boha bychom ho nepovažovali. Proč vlastně? Jakou definiční vlastnost boha vymyslíme, abychom “ufonského vědce” odstřihli? Co třeba, že bůh je duch? Jenže co je to vlastně duch? Ufonský vědec by jistě také nebyl z hmoty kterou známe, ani která existuje kdekoliv v našem vesmíru. Bylo by to úplně něco jiného – proč tomu neříkat “duchovní hmota”? A vůbec, co kdyby byli “skuteční duchové”, včetně boha, tvořeni nějakou “duchovní” či “božskou” hmotou? Přestali bychom je proto považovat za duchy či bohy?
Musí být bůh věčný? Pavel říká o Kristu, že je “prvorozený všeho stvoření” (Kol 1:15), což by nasvědčovalo, že byl Kristus stvořen. Není snad proto bůh? Ať tak či tak, je-li bůh všemohoucí, jistě jiného boha stvořit může. Proto věčnost by asi neměla být definičním atributem boha, a časová omezenost ufonského vědce by tedy neměla být důvodem, proč jej nepovažovat za boha.
Může být bůh smrtelný? Člověku by se chtělo říct, že jistě ne, že pro boha je klíčové být nesmrtelný … Smrtelného boha bych já za boha nepovažoval. Ježíšova smrt ovšem ukazuje, že křesťanům nedělá problém věřit ve smrtelného boha. Nezapomeňme přitom, že Ježíš nebyl dle křesťanů vtělený bůh, ale v Ježíši se Bůh stal člověkem. Kromě toho, stvoří-li jeden bůh jiného, nemůže ho také zabít? Je přece všemohoucí… Nebo nemůže ho změnit v něco smrtelného, tak jako se to stalo s Ježíšem, a to pak zabít? Ani nesmrtelnost bychom tedy jako definiční vlastnost boha požadovat asi neměli.
Musí být bůh nestvořený? Vzhledem k výše uvedenému lze říct, že nemusí.
Musí být bůh neměnný? Inu, vzhledem k tomu, že myslí, pak neměnný být dokonce nemůže. Jiná myšlenka = jiný vnitřní stav boha, tečka.
Musí bůh existovat nutně? Naše vážená diskutující Médea zde jednou prohlásila, že bůh, který neexistuje nutně (tedy ve všech myslitelných světech) pro ni není bohem. Já bych na něj tuto podmínku nekladl, už jen proto, že připouštím existenci více bohů, klidně mnoha. Je to asi ryze otázka osobních preferencí, a je to současně vážná otázka: co by to znamenalo, kdyby existoval právě jeden bůh, Stvořitel, ale neexistoval by nutně? Tedy, klidně by mohl neexistovat? Pak bychom měli zásadní otázku nad důvodem existence samotného boha, a proč pak spekulovat o bohu jako vysvětlení existence Vesmíru? Bůh by stal jen jedním nic neřešícím článkem navíc.
Závěr: “bůh” je jenom slovo, skupina písmen. Nemá žádný “přirozený” význam. Jeho obsah, význam, mu musíme dát my sami. Vymyslet uspokojivou definici boha (= ladící s naší intuicí) může být samo o sobě poměrně obtížné, a je otázkou, zda to vůbec lze učinit nějak rozumně (těším se na následnou diskuzi pod článkem). V závislosti na tom, jak toto uděláme, se mohou lišit odpovědi na otázku, zda bůh existuje a jaký je. Mohou se lišit odpovědi jak konkrétních lidí, včetně ateistů (definujeme-li boha jako všehomír – panteistická představa – pak budu já jako ateista první, kdo bude souhlasit, že bůh existuje. Podobně např. při definici “bůh je něco, co nás přesahuje” odpovím, že takový bůh jistě existuje, protože přesahuje nás jistě spousta věcí, které existují, např. Vesmír sám, naše Galaxie, atd.), tak i odpověď objektivní. Otázka “existuje bůh?” sama o sobě tedy nemá smysl. Vždy je potřeba jasně říct, na existenci čeho se daný konkrétní tazatel přesně ptá.
A co „nesmrtelnost duše“ a „vzkříšení těla“? Obojí je obraznou výpovědí o tom, že poslední slovo nad naším životem nemá smrt, ale Bůh. Oba tyto obrazy mají ovšem své kořeny a také svá nebezpečí.
První z nich, „nesmrtelnost duše“, je nebiblický. Pochází – alespoň v té podobě, jak jej křesťanství přejalo – z řeckého myšlení. Odtud i jeho nebezpečí. Může totiž vzbudit zdání, že naše věčnost není v Bohu a v Kristu, nýbrž že je v každém z nás, že si ji neseme v sobě jako svou nezbytnou součást či přirozenou vlastnost, a že jsme tedy v tomto bodě na Bohu nezávislí. Domyšleno by pak život věčný nebyl Boží dar a Boží dílo, nýbrž lidské vlastnictví, které člověku umožňuje, aby byl na Bohu nezávislý. A to rozhodně Písmo říci nechce. Jestliže většina nynějších bohoslovců o nesmrtelnosti duše nemluví, neznamená to, že by popírala život věčný, nýbrž že obratu život věčný chce rozumět co možno tak, jak mu rozumí bible.
„Vzkříšení těla“ je obraz biblický. Má své kořeny už ve Starém zákoně (např. Da 12,1). V Novém zákoně má ústřední význam ve svědectví o vzkříšení Kristově. Nicméně také není bez nebezpečí nesprávného pochopení, a to tehdy, když si své vzkříšení představujeme v těle „tělesném“ (1K 15,35–44), a to, co má přijít po něm, jen jako o něco vylepšený „tento věk“; když tedy zapomeneme na rozdíl mezi tímto a budoucím věkem. Tím totiž, obrazně řečeno, pašujeme, třeba nevědomky, do království Božího „tělo a krev“ (1K 15,50). Ale to se nemůže zdařit, to je marná snaha!
http://javor.cechove.cz/clanky/o-posmrtnem-zivote.html
Také je to vidět z toho, že ani jedno ze základních křesťanských vyznání o nesmrtelnosti duše nemluví….
A pak že prý protestanti nemají katechismus :-).
http://www.cojeposmrti.cz/mame-nesmrtelnou-dusi/
neruda says:
March 10, 2014 at 8:44 am
A pak že prý protestanti nemají katechismus 🙂 .
protestant:
Máme mnoho katechismů – Lutherův, Heidelbergský, Klineckého, Gruberův.
Ovšem žádný oficiální a závazný. Jsme totiž unionistická církev. Některé sbory jsou luterské, jiné reformované, dále se odkazujeme k Jednotě bratrské a celé české reformaci ….
http://www.e-cirkev.cz/rubrika/502-KDO-JSME/index.htm
Protestante,
já mám na mysli spíš ten Váš osobní katechismus, bez kterého nedáte v diskusi ani ránu – totiž evangnet :-).
Svět není založen na protikladech, ale na hmotě a energii, protiklady zde existují též, ale to není protiklad metafyzický alá duch X hmota, ale hmota X hmotný duch (mysl) – například u člověka. Pokud tim myslíš tohle.
Protiklad pravdy je lež, nemůžou být dvě rozporné pravdy o tom samém tématu a platit obě zároveň. To už nejde o pravdy, ale o lži či polopravdy…
neruda says:
March 10, 2014 at 9:37 am
Protestante,
já mám na mysli spíš ten Váš osobní katechismus, bez kterého nedáte v diskusi ani ránu – totiž evangnet 🙂 .
protestant:
Ten používám jen jako filtr, abych se nemusel prohrabávat množstvím ortodoxních, evangelikálních či ultrakoatolických pohledů na věc. Je za tím moje pohodlnost…
Ale kdepak “jen jako filtr”.
Vy máte evangnet jako zdroj nejvyšší pravdy. Co je na evangnetu, to netřeba dokazovat, protože samo je to konečným důkazem.
Je to filtr, který mi zaručuje, že pisatel je biblicky důkladně vzdělaný…..
..a také mi to dovoluje filtrovat autory, které dobře znám. Někdy i osobně…
Protestant, Ty jednoducho neveríš v existenciu nesmrteľnej ľudskej duše. A na základe Tvojich starších príspevkov usudzujem, že neveríš ani v panenské počatie Krista, a ani to, že Ježiš Kristus bol Boh.
O krave a teľati som nehovorila, ale z mojich príspevkov je snáď jasné, že tie kréda sú stručným vyjadrením trojičnej doktríny 🙂
Medea says:
O krave a teľati som nehovorila, ale z mojich príspevkov je snáď jasné, že tie kréda sú stručným vyjadrením trojičnej doktríny 🙂
protestant:
Jenže mně jde o to co ta metafora trojice vyjadřuje….
Medea says:
….A na základe Tvojich starších príspevkov usudzujem, že neveríš ani v panenské počatie Krista, a ani to, že Ježiš Kristus bol Boh…
protestant:
Věřím, že tyto metafory jsou cenné….
Jak to ale chápete vy? Vy jste teolog, jste věřící člověk. Byl Ježíš Božím synem?
Božím synem? Co je to Boží syn? Určitě nebyl fyzicky Božím synem, to bychom se museli ptát (na skoro až rouhačské otázky), s kým ho Pánbůh měl.
Syn byl tehdy zásadně ten, kdo mohl právně zastupovat svého otce. To znamená, že Boží syn především reprezentoval vůli svého otce. Ježíš měl Pánaboha jako svého otce, měl k němu tento vztah a učil ho i ostatní (modlitba Otče náš je toho dokladem) a pochopitelně ho můžeme pokládat za Božího syna. Je to nenahraditelná metafora.
http://www.ceskatelevize.cz/ct24/exkluzivne-na-ct24/osobnosti-na-ct24/195286-cesi-jsou-vuci-krestanstvi-imunni-rika-petr-pokorny/
Peter, to, že ľudské duše hneď po smrti odchádzajú do neba, pekla alebo očistca, a tam zažívajú blaženosť alebo muky, je formulované katolíckymi dogmami.
@protestant: Tedy, myslím, že trojice není žádná zvláštní metafora, … ale mnohem zajímavější mi přijde otázka, čeho že je v NZ metaforou Ježíš… 😉
Boh nie je Trojica metaforicky. Jeho tri osoby, podľa trojičnej doktríny, reálne existujú.
Medea says:
March 10, 2014 at 12:43 pm
“Jenže mně jde o to co ta metafora trojice vyjadřuje….”
Boh nie je Trojica metaforicky. Jeho tri osoby, podľa trojičnej doktríny, reálne existujú.
protestant:
Tedy dle tebe se Bůh skládá mechanicky z tří dílů????