Lidský jazyk je neocenitelný a mimořádně důležitý nástroj. Vědomá část našeho myšlení se z velké části odehrává v jazyce. Přesto je jazyk jen naším nedokonalým výtvorem, a jeho používání v sobě skrývá mnohá rizika, která si však často ani neuvědomujeme. Například v diskuzích o bohu se často setkáváme s používáním vyprázdněných pojmů, s posouváním významu slov a samozřejmě i s logicky chybnými argumenty (které se však nezkušenému člověku mohou zdát jako korektní).
Každý máme nějakou intuitivní představu o tom, co znamená slovo bůh. V diskuzi však často dojde k popření atributů, které bohu intuitivně (tradičně) přisuzujeme – a z pojmu bůh se tak stane pojem vyprázdněný. Podobně věřící často rovnou prohlašují, že bůh je pojem nedefinovatelný, že o bohu nemůžeme vůbec nic říct. (a ještě jakoby chtěli dodat: Ha, ateisté, a máte po žížalkách – teď už proti našemu bohu nemůžete nic namítnout!) Používat nedefinované a vyprázdněné slovo ale nemá smysl, ačkoliv s tím naše mysl nemá problém: intuitivní představu o významu toho slova stále máme (ačkoliv byla v diskuzi explicitně popřena!) a proto se vesele dál bavíme o nedefinovatelném a tedy nedefinovaném bohu… a to je špatně.
Každý pojem, každá kategorie, kterou v řeči používáme, by měla mít nějaký vymezený význam. Měli bychom ji být schopni (byť třeba ne zcela přesně a ostře) definovat.
Měli bychom být schopni určit, definovat, co do dané kategorie (třeba i jen zhruba!) spadá, a co už ne.
Často se namítá, že (křesťanský) Bůh je s velkým B, že to je ten-jediný-pravý-bůh, a že Bůh je snad dokonce jeho vlastní jméno (což ovšem není pravda, protože vlastní jméno křesťanského boha má býti YHWH 😉 ). Pak to ovšem znamená, že tvrdíme, že kategorie bůh má v realitě jen jednoho zástupce, kterého označujeme Bůh s velkým B. Nikterak nás to nezbavuje potřeby a povinnosti obecný pojem bůh definovat, aby předchozí věta měla smysl. Věta “existuje konkrétní jednorožec jménem Franta” předpokládá, že musím nejprve vědět, co je jednorožec.
Někdo může mít obavu, abychom neudělali při definici boha chybu. Aby se nám snad nestalo, že to, co si definujeme, existovat nebude, zatímco “skutečný bůh” by existoval. To by ovšem znamenalo, že my sami považujeme za boha i něco jiného, než co jsme si sami definovali – a pak, pravda, udělali jsme chybu, ale udělali jsme ji sami vůči sobě. Nedostatečně jsme uvážili, co naše intuitivní představa boha vlastně obnáší.
Co tedy kvalifikuje danou entitu, abychom ji mohli považovat za boha? Co (my sami, jeden každý z nás) za boha jsme ochotni považovat, a co už ne?
Musí být bůh osobou? Jsme ochotni považovat za boha jakkoliv zvláštní neosobní “sílu”, “pole”, nebo něco podobného? Já určitě ne, ale někteří věřící třeba ano. Kdyby se ukázalo, že existuje nějaká neosobní síla, kterou někdo nazývá bohem – pak bych s existencí takového boha neměl problém.
Musí být bůh z definice jediný? Kdyby bylo bohů víc, a tvořili by hierarchii s jedním nejmocnějším – bylo by možné ty méně mocné považovat za bohy? A co kdyby bylo více rovnocenných bohů – například tři…? (paralely jistě nikoho nenapadají…)
Musí být bůh stvořitelem světa? Pokud by bylo bohů víc, byl by ten skutečný bůh jen ten, který stvořil Vesmír? Co kdyby byl bůh-stvořitel zrovna ten níže postavený v pantheonu?
Zajímavé myšlenkové cvičení je uvážit, že náš Vesmír by byl výsledkem pokusu vědce jisté civilizace z externího vesmíru. Takový vědec by pak byl Tvůrcem našeho Vesmíru – ale jistě všichni cítíme, že za boha bychom ho nepovažovali. Proč vlastně? Jakou definiční vlastnost boha vymyslíme, abychom “ufonského vědce” odstřihli? Co třeba, že bůh je duch? Jenže co je to vlastně duch? Ufonský vědec by jistě také nebyl z hmoty kterou známe, ani která existuje kdekoliv v našem vesmíru. Bylo by to úplně něco jiného – proč tomu neříkat “duchovní hmota”? A vůbec, co kdyby byli “skuteční duchové”, včetně boha, tvořeni nějakou “duchovní” či “božskou” hmotou? Přestali bychom je proto považovat za duchy či bohy?
Musí být bůh věčný? Pavel říká o Kristu, že je “prvorozený všeho stvoření” (Kol 1:15), což by nasvědčovalo, že byl Kristus stvořen. Není snad proto bůh? Ať tak či tak, je-li bůh všemohoucí, jistě jiného boha stvořit může. Proto věčnost by asi neměla být definičním atributem boha, a časová omezenost ufonského vědce by tedy neměla být důvodem, proč jej nepovažovat za boha.
Může být bůh smrtelný? Člověku by se chtělo říct, že jistě ne, že pro boha je klíčové být nesmrtelný … Smrtelného boha bych já za boha nepovažoval. Ježíšova smrt ovšem ukazuje, že křesťanům nedělá problém věřit ve smrtelného boha. Nezapomeňme přitom, že Ježíš nebyl dle křesťanů vtělený bůh, ale v Ježíši se Bůh stal člověkem. Kromě toho, stvoří-li jeden bůh jiného, nemůže ho také zabít? Je přece všemohoucí… Nebo nemůže ho změnit v něco smrtelného, tak jako se to stalo s Ježíšem, a to pak zabít? Ani nesmrtelnost bychom tedy jako definiční vlastnost boha požadovat asi neměli.
Musí být bůh nestvořený? Vzhledem k výše uvedenému lze říct, že nemusí.
Musí být bůh neměnný? Inu, vzhledem k tomu, že myslí, pak neměnný být dokonce nemůže. Jiná myšlenka = jiný vnitřní stav boha, tečka.
Musí bůh existovat nutně? Naše vážená diskutující Médea zde jednou prohlásila, že bůh, který neexistuje nutně (tedy ve všech myslitelných světech) pro ni není bohem. Já bych na něj tuto podmínku nekladl, už jen proto, že připouštím existenci více bohů, klidně mnoha. Je to asi ryze otázka osobních preferencí, a je to současně vážná otázka: co by to znamenalo, kdyby existoval právě jeden bůh, Stvořitel, ale neexistoval by nutně? Tedy, klidně by mohl neexistovat? Pak bychom měli zásadní otázku nad důvodem existence samotného boha, a proč pak spekulovat o bohu jako vysvětlení existence Vesmíru? Bůh by stal jen jedním nic neřešícím článkem navíc.
Závěr: “bůh” je jenom slovo, skupina písmen. Nemá žádný “přirozený” význam. Jeho obsah, význam, mu musíme dát my sami. Vymyslet uspokojivou definici boha (= ladící s naší intuicí) může být samo o sobě poměrně obtížné, a je otázkou, zda to vůbec lze učinit nějak rozumně (těším se na následnou diskuzi pod článkem). V závislosti na tom, jak toto uděláme, se mohou lišit odpovědi na otázku, zda bůh existuje a jaký je. Mohou se lišit odpovědi jak konkrétních lidí, včetně ateistů (definujeme-li boha jako všehomír – panteistická představa – pak budu já jako ateista první, kdo bude souhlasit, že bůh existuje. Podobně např. při definici “bůh je něco, co nás přesahuje” odpovím, že takový bůh jistě existuje, protože přesahuje nás jistě spousta věcí, které existují, např. Vesmír sám, naše Galaxie, atd.), tak i odpověď objektivní. Otázka “existuje bůh?” sama o sobě tedy nemá smysl. Vždy je potřeba jasně říct, na existenci čeho se daný konkrétní tazatel přesně ptá.
to Foxy:
Myslím, že takoví ateisté nechyběli ani v Izajášově době, i když se jim tak
samozřejmě neříkalo. Není to až vynález dvacátého století. Pochybnosti, že Bůh je tu
pro nás, se objevovaly už odpradávna. A jsem přesvědčen, že kus takového ateisty je
v každém věřícím. Sem tam také vyplave na povrch. Říká se tomu krize víry.
http://brno-ii.evangnet.cz/publ/10/28.5.10.pdf
to Foxy:
Horská dráha života víry
http://liben.evangnet.cz/kazatelna/horska-draha-zivota-viry/
Jasně, jak jinak:-)
Představte si ale na chvíli, že nevím co to bible je. Dejte mi příklad něčeho z bible čemu věříte (ideálně aby se to týkalo boha, ale netrvám na tom). Vlastními slovy. Například- “věřím, že proroctví, která jsou uvedena v bibli budou naplněna”. Zkrátka nějaký jednoduchý ilustrační příklad.
Protestant, bavili sme sa predsa o kresťanskom postoji k vierovyznaniam a Tvojom postoji k vierovyznaniam, tak prečo do toho teraz ťaháš Písmo sväté 🙂
Ad: Horská dráha života víry
http://liben.evangnet.cz/kazatelna/horska-draha-zivota-viry/
Nojo, odpověď odkazem, jak taky jinak, další nicneříkající kázání, jakých kolem mne proplulo snad už i velehafo. Kdyby bylo jaro již v plném rozpuku, mohl bych říci, že je to pouhé bzučení těhotné čmeláčice u ucha mého.
Ovšem dovolil bych se tě znovu otázat: ty skutečně věříš v reálnou existenci biblického boha?
Na bibli se tě neptám, už jsi byl dotázán, jsem zvědav, jaká bude tvá odpověď Mirovi, k jehož dotazu (ohledně bible) se připojuji.
Na bibli se tě neptám, už jsi byl dotázán, jsem zvědav, jaká bude tvá odpověď Mirovi, k jehož dotazu (ohledně bible) se připojuji.
Jaká ta odpověď bude? Foxy, já myslím, že jako vždycky – víceznačná, úskočná, vyhýbavá, zkrátka protestantí. 🙂
“Jaká ta odpověď bude? Foxy, já myslím, že jako vždycky – víceznačná, úskočná, vyhýbavá, zkrátka protestantí.”
Ovečky. Mám čtyři. Starou Jitku, její dva potomky, ovečku Slavěnu a skopce Huberta a romanovského stříbrného berana Baltazara.
Jediný Baltazar je hrdý a jde si za vlastním názorem přímo a čelem.
Protestant může být kterouoli z těch ostatních 😀
Samain, mnoho zdaru při Tvé pastorační činnosti!
mira says:
March 5, 2014 at 2:37 pm
Jasně, jak jinak:-)
Představte si ale na chvíli, že nevím co to bible je. Dejte mi příklad něčeho z bible čemu věříte (ideálně aby se to týkalo boha, ale netrvám na tom). Vlastními slovy. Například- “věřím, že proroctví, která jsou uvedena v bibli budou naplněna”. Zkrátka nějaký jednoduchý ilustrační příklad.
protestant:
Věřím, že Ježíš je Kristus.
Foxy says:
Ovšem dovolil bych se tě znovu otázat: ty skutečně věříš v reálnou existenci biblického boha?
protestant:
To závisí na obsahu pojmu “reálná existence”
protestant:
Věřím, že Ježíš je Kristus.
Ano, jasné vyjádření a díky za něj.
Na základě čeho protestante věříš, že Ježíš (Jošua ha Nocri) je skutečně oním Kristem (Spasitelem), tedy pokud tvá víra má nějaký popsatelný základ?
Hezký den!
mira says:
Například- “věřím, že proroctví, která jsou uvedena v bibli budou naplněna”.
protestant:
Pěkný příklad. Prorok v Bibli nepředvídá budoucnost, ale pomocí hypotetických obrazů jako důsledků současného života se snaží působit na své současníky za účelem změny jejich chování. Tedy proroctví mohou být naplněna pouze tím, že současníci se skutečně změní a tím ty hypotetické předpovědi nenastanou. To je úkol proroků.
Foxy said:
Ovšem dovolil bych se tě znovu otázat: ty skutečně věříš v reálnou existenci biblického boha?
protestant:
To závisí na obsahu pojmu “reálná existence”
Tak se na ten obsah pojmu vybodni, definuj ho jinak, nebo užij prostého slova “existence”. Nebo to zas kopneš někam do autu?
Medea says:
March 5, 2014 at 3:03 pm
“Na Sola Scriptura jsi zapomněla?”
Protestant, bavili sme sa predsa o kresťanskom postoji k vierovyznaniam a Tvojom postoji k vierovyznaniam, tak prečo do toho teraz ťaháš Písmo sväté 🙂
protestant:
Specifická atmosféra ČCE je postavena na čtyřech vyznáních (Augsburské vyznání, Bratrské vyznání, České vyznání a Helvétské vyznání). Ta stála při zrodu naší církve v roce 1918 a jsou dodnes zdrojem inspirace i rozepří. Nejsme církví konfese, ale církví Bible, říká děkan evangelické teologické fakulty Martin Prudký. Bible sama je zdrojem nevyčerpatelné energie a duchovní orientace. Možná máme z vyhraněnosti trochu strach, ale možná je to víc duch svobody. Vím, že mezi členy naší církve jsou mnozí lidé, kteří prošli zkušeností s jinými křesťanskými církvemi a nakonec zakotvili v ČCE. Patřím mezi ty, kdo má radost z toho, že mu nikdo nediktuje, jak má jeho víra vypadat a je pro něj lákavý právě duch svobody v ČCE.
http://www.e-cirkev.cz/data/att/MAMULOVÁ%20-%20Referát.doc
to Foxy:
Dodnes zápasíme s důsledky toho, že Bůh byl klasickou křesťanskou teologií takto zpředmětněn a v podstatě zařazen (byť jako skutečnost “supranaturální”) do ostatní předmětné skutečnosti světa. Je velkou zásluhou Rádlovou, že vyřkl ono provokativní “Bůh neexistuje, ale platí” a srovnal povahu jeho skutečnosti s jinými nepředmětnými skutečnostmi jako je např. skutečnost zákona, který také, předmětně vzato, vlastně “neexistuje”, přitom se jím však tak či onak řídíme. Bůh Izraele (a Ježíše) přece také byl tím, který nás oslovuje a vyzývá k určitému životnímu postoji a jenom tak, do světa zasahuje a vykonává v něm svou vládu a moc, je tedy v předmětném smyslu vlastně bezmocný či bezbranný, jak o tom ve svých úvahách o moci s návazností na Bonhoeffera i Rádla píše J. S. Trojan. Je tedy skutečností svrchovaně nepředmětnou, tj. předmětně vzato, vlastně neexistující, nikoliv však o to méně skutečnou. Z předmětného hlediska může být samozřejmě s jistým oprávněním takovým Bůh chápán jako psychologická fikce obrážející určitou specifickou existenciální zkušenost člověka, to nás však nesmí mýlit.
http://mujweb.cz/gabriel.fiala/pokorny-nenabozensky_buh.htm
Já jsem ta proroctví použil pouze jako příklad nějakého tvrzení. Navíc někteří lidé tomu opravdu věří tak jak jsem napsal, takže to není až tak mimo. Odpověď, že Ježíš je Kristus neuspokojila mou zvědavost, protože nevím co je to bible, neslyšel jsem o Ježíši… Představte si, že jsem příslušník nějakého zapomenutého kmene v amazonském pralese. Nějakou souhrou okolností se stalo, že se spolu bavíme (po tom co jsem se naučil jakž takž česky) a vy mi řeknete, že věříte bibli což je jedna velmi stará kniha. Já, protože jsem ji nikdy nečetl budu chtít vědět, čemu co je v té knize napsáno věříte. Co byste mi, jako zvědavému pralesnímu člověku odpověděl?
Poznámka: “přečti si bibli” není odpověď
protestant napsal:
“Pěkný příklad. Prorok v Bibli nepředvídá budoucnost, ale pomocí hypotetických obrazů jako důsledků současného života se snaží působit na své současníky za účelem změny jejich chování. Tedy proroctví mohou být naplněna pouze tím, že současníci se skutečně změní a tím ty hypotetické předpovědi nenastanou. To je úkol proroků.”
Jak víš, že je to úkol proroků? Nebudu argumentovat například panem hrabětem, který nám zde tvrdil, že proroctví Bible se naplňují ( přičemž za proroctví vykládal výklad snu)- ale značná část křesťanů argumentuje, že všechno, co je proroky prorokováno se plní a je to pro ně ( a má být i pro nás) důkaz, že Bible je “pravdivá”. Mohl bych sem zkopírovat z křesťanských stránek spoustu takových tvrzení..
Tvoje církev je fakt spolek heretiků
Protestante,
rozhodně není špatný ten článek, co jsi linknul (http://mujweb.cz/gabriel.fiala/pokorny-nenabozensky_buh.htm), i když s mnohým tam uvedeným bych polemisoval. Ale to by byl opět úkrok stranou. Podstatné jsi nakonec citoval.
Ad: “…srovnal povahu jeho skutečnosti s jinými nepředmětnými skutečnostmi jako je např. skutečnost zákona, který také, předmětně vzato, vlastně “neexistuje”, přitom se jím však tak či onak řídíme…”
zde bych si dovolil namítnout, že zákon je zatraceně konkrétní věc, vyjádřená paragrafy (či jiným členěním), kde lze vystopovat autora i příčinu, ono “cui prodest”, pro které zákon vzniknul. Pokud bereš zákon (Zákon) jako jakýsi abstraktní objekt, zde bych namítl svůj pojem “reálná existence” a odeslal jej (tedy onen abstraktní Zákon) do abstraktních výšin, mimo čas a prostor atd. Tam ať straší ve fantasiích snivců.
Ad: “…Je tedy (bůh) skutečností svrchovaně nepředmětnou, tj. předmětně vzato, vlastně neexistující, nikoliv však o to méně skutečnou….” – tak toto tvrzení je pro mne protimluv.
Ad: “…Z předmětného hlediska může být samozřejmě s jistým oprávněním takovým Bůh chápán jako psychologická fikce obrážející určitou specifickou existenciální zkušenost člověka, to nás však nesmí mýlit…”
Dobrá definice. Bůh, který je chápán jako psychologická fikce obrážející určitou specifickou existenciální zkušenost člověka, je vyjádřením mého vidění Boha, bohů i obecného nadpřirozena.
Děkuji za odpověď, hezký zbytek dne! (a samozřejmě i dny příští 🙂 )
Nekresťanské, bezbožné, postmodernistické, jednoducho hrozné!
Cestmir Berka says:
Tvoje církev je fakt spolek heretiků…
protestant:
To je z principu nemožné. Odporuje to významu slova hereze:
….že hereze se chápe jako odchylka od víry uvnitř církve….
…Hereze, kacířství či blud (z řeckého αἵρεσις hairesis volba < αἵρειν hairein vybírat, brát) označuje původně takový teologický názor, který „volí“ nebo si „vybírá“ určitý odlišný pohled, který je neslučitelný s obecnou vírou dané církve….
http://cs.wikipedia.org/wiki/Hereze