Lidský jazyk je neocenitelný a mimořádně důležitý nástroj. Vědomá část našeho myšlení se z velké části odehrává v jazyce. Přesto je jazyk jen naším nedokonalým výtvorem, a jeho používání v sobě skrývá mnohá rizika, která si však často ani neuvědomujeme. Například v diskuzích o bohu se často setkáváme s používáním vyprázdněných pojmů, s posouváním významu slov a samozřejmě i s logicky chybnými argumenty (které se však nezkušenému člověku mohou zdát jako korektní).
Každý máme nějakou intuitivní představu o tom, co znamená slovo bůh. V diskuzi však často dojde k popření atributů, které bohu intuitivně (tradičně) přisuzujeme – a z pojmu bůh se tak stane pojem vyprázdněný. Podobně věřící často rovnou prohlašují, že bůh je pojem nedefinovatelný, že o bohu nemůžeme vůbec nic říct. (a ještě jakoby chtěli dodat: Ha, ateisté, a máte po žížalkách – teď už proti našemu bohu nemůžete nic namítnout!) Používat nedefinované a vyprázdněné slovo ale nemá smysl, ačkoliv s tím naše mysl nemá problém: intuitivní představu o významu toho slova stále máme (ačkoliv byla v diskuzi explicitně popřena!) a proto se vesele dál bavíme o nedefinovatelném a tedy nedefinovaném bohu… a to je špatně.
Každý pojem, každá kategorie, kterou v řeči používáme, by měla mít nějaký vymezený význam. Měli bychom ji být schopni (byť třeba ne zcela přesně a ostře) definovat.
Měli bychom být schopni určit, definovat, co do dané kategorie (třeba i jen zhruba!) spadá, a co už ne.
Často se namítá, že (křesťanský) Bůh je s velkým B, že to je ten-jediný-pravý-bůh, a že Bůh je snad dokonce jeho vlastní jméno (což ovšem není pravda, protože vlastní jméno křesťanského boha má býti YHWH 😉 ). Pak to ovšem znamená, že tvrdíme, že kategorie bůh má v realitě jen jednoho zástupce, kterého označujeme Bůh s velkým B. Nikterak nás to nezbavuje potřeby a povinnosti obecný pojem bůh definovat, aby předchozí věta měla smysl. Věta “existuje konkrétní jednorožec jménem Franta” předpokládá, že musím nejprve vědět, co je jednorožec.
Někdo může mít obavu, abychom neudělali při definici boha chybu. Aby se nám snad nestalo, že to, co si definujeme, existovat nebude, zatímco “skutečný bůh” by existoval. To by ovšem znamenalo, že my sami považujeme za boha i něco jiného, než co jsme si sami definovali – a pak, pravda, udělali jsme chybu, ale udělali jsme ji sami vůči sobě. Nedostatečně jsme uvážili, co naše intuitivní představa boha vlastně obnáší.
Co tedy kvalifikuje danou entitu, abychom ji mohli považovat za boha? Co (my sami, jeden každý z nás) za boha jsme ochotni považovat, a co už ne?
Musí být bůh osobou? Jsme ochotni považovat za boha jakkoliv zvláštní neosobní “sílu”, “pole”, nebo něco podobného? Já určitě ne, ale někteří věřící třeba ano. Kdyby se ukázalo, že existuje nějaká neosobní síla, kterou někdo nazývá bohem – pak bych s existencí takového boha neměl problém.
Musí být bůh z definice jediný? Kdyby bylo bohů víc, a tvořili by hierarchii s jedním nejmocnějším – bylo by možné ty méně mocné považovat za bohy? A co kdyby bylo více rovnocenných bohů – například tři…? (paralely jistě nikoho nenapadají…)
Musí být bůh stvořitelem světa? Pokud by bylo bohů víc, byl by ten skutečný bůh jen ten, který stvořil Vesmír? Co kdyby byl bůh-stvořitel zrovna ten níže postavený v pantheonu?
Zajímavé myšlenkové cvičení je uvážit, že náš Vesmír by byl výsledkem pokusu vědce jisté civilizace z externího vesmíru. Takový vědec by pak byl Tvůrcem našeho Vesmíru – ale jistě všichni cítíme, že za boha bychom ho nepovažovali. Proč vlastně? Jakou definiční vlastnost boha vymyslíme, abychom “ufonského vědce” odstřihli? Co třeba, že bůh je duch? Jenže co je to vlastně duch? Ufonský vědec by jistě také nebyl z hmoty kterou známe, ani která existuje kdekoliv v našem vesmíru. Bylo by to úplně něco jiného – proč tomu neříkat “duchovní hmota”? A vůbec, co kdyby byli “skuteční duchové”, včetně boha, tvořeni nějakou “duchovní” či “božskou” hmotou? Přestali bychom je proto považovat za duchy či bohy?
Musí být bůh věčný? Pavel říká o Kristu, že je “prvorozený všeho stvoření” (Kol 1:15), což by nasvědčovalo, že byl Kristus stvořen. Není snad proto bůh? Ať tak či tak, je-li bůh všemohoucí, jistě jiného boha stvořit může. Proto věčnost by asi neměla být definičním atributem boha, a časová omezenost ufonského vědce by tedy neměla být důvodem, proč jej nepovažovat za boha.
Může být bůh smrtelný? Člověku by se chtělo říct, že jistě ne, že pro boha je klíčové být nesmrtelný … Smrtelného boha bych já za boha nepovažoval. Ježíšova smrt ovšem ukazuje, že křesťanům nedělá problém věřit ve smrtelného boha. Nezapomeňme přitom, že Ježíš nebyl dle křesťanů vtělený bůh, ale v Ježíši se Bůh stal člověkem. Kromě toho, stvoří-li jeden bůh jiného, nemůže ho také zabít? Je přece všemohoucí… Nebo nemůže ho změnit v něco smrtelného, tak jako se to stalo s Ježíšem, a to pak zabít? Ani nesmrtelnost bychom tedy jako definiční vlastnost boha požadovat asi neměli.
Musí být bůh nestvořený? Vzhledem k výše uvedenému lze říct, že nemusí.
Musí být bůh neměnný? Inu, vzhledem k tomu, že myslí, pak neměnný být dokonce nemůže. Jiná myšlenka = jiný vnitřní stav boha, tečka.
Musí bůh existovat nutně? Naše vážená diskutující Médea zde jednou prohlásila, že bůh, který neexistuje nutně (tedy ve všech myslitelných světech) pro ni není bohem. Já bych na něj tuto podmínku nekladl, už jen proto, že připouštím existenci více bohů, klidně mnoha. Je to asi ryze otázka osobních preferencí, a je to současně vážná otázka: co by to znamenalo, kdyby existoval právě jeden bůh, Stvořitel, ale neexistoval by nutně? Tedy, klidně by mohl neexistovat? Pak bychom měli zásadní otázku nad důvodem existence samotného boha, a proč pak spekulovat o bohu jako vysvětlení existence Vesmíru? Bůh by stal jen jedním nic neřešícím článkem navíc.
Závěr: “bůh” je jenom slovo, skupina písmen. Nemá žádný “přirozený” význam. Jeho obsah, význam, mu musíme dát my sami. Vymyslet uspokojivou definici boha (= ladící s naší intuicí) může být samo o sobě poměrně obtížné, a je otázkou, zda to vůbec lze učinit nějak rozumně (těším se na následnou diskuzi pod článkem). V závislosti na tom, jak toto uděláme, se mohou lišit odpovědi na otázku, zda bůh existuje a jaký je. Mohou se lišit odpovědi jak konkrétních lidí, včetně ateistů (definujeme-li boha jako všehomír – panteistická představa – pak budu já jako ateista první, kdo bude souhlasit, že bůh existuje. Podobně např. při definici “bůh je něco, co nás přesahuje” odpovím, že takový bůh jistě existuje, protože přesahuje nás jistě spousta věcí, které existují, např. Vesmír sám, naše Galaxie, atd.), tak i odpověď objektivní. Otázka “existuje bůh?” sama o sobě tedy nemá smysl. Vždy je potřeba jasně říct, na existenci čeho se daný konkrétní tazatel přesně ptá.
“Ukazuje křesťanské pojetí či pohled na Boha. O samotném Bohu nic neříká.”
Hlavne to je len priznanie absencie akýchkoľvek informácií o Bohu. A klamanie o vlastnej viere. Protestant, samozrejme, verí v Boha s nejakými vlastnosťami, ale hanbí sa k nemu priznať, pretože vie, že nemá nijaký dôkaz. Predpokladám, že (aspoň podvedome) verí, že Boh je dobrý a záleží mu na tom, čo Protestant robí. Pokiaľ povie, že v to neverí (alebo niečo iné, trebárs opačné), nemá dôvod takého Boha uctievať, vzývať, modliť sa k nemu … Veď ten Boh môže byť aj zlý a nemusí sa dať ničím obmäkčiť, môže na ľudstvo úplne kašľať, môže od nás chcieť, aby sme páchali zlo …
Skrátka Protestantova viera balansuje na samom okraji ateizmu.
Boha nikdy nikdo neviděl; jednorozený Syn, který je v náruči Otcově, nám o něm řekl.
OK, Protestant, a veríš v to, čo nám Syn o Otcovi povedal? A veríš, že to nazoaj bol jeho syn? Veríš, že Boh mal ten nelogický nápad obetovať seba samého za ľudské hriechy, pričom časť tých hriechov nám prišil len vlastnou nelogickou úvahou ako hriechy dedičné?
Ak v to veríš, znamená to, že veríš v dosť konkrétneho boha, ktorý sa dá opísať. Nevieme z toho všetky jeho vlastnosti ale niektoré áno.
protestant (March 5, 2014 at 9:26 am) says:
” Boha nikdy nikdo neviděl; jednorozený Syn, který je v náruči Otcově, nám o něm řekl. ”
Hmmmm… Odkud nade vší pochybnost víš, že ten Jošua ha Nocri, co snad reálně existoval, je skutečně zplozenec entity zvané Bůh. Jak víč, že ona hypotetická entita, zvaná Bůh, je vybavena pažemi (a je tedy schopna něco přechovávat v náručí), a že v onom náručí spočívá onen Jošua ha Nocri. Odkud nade vší pochybnost víš, že onen Jošua ha Nocri něco takového řekl, a pokud ano, jak víš, že popisoval reálnou skutečnost a ne pouhou svou vidinu či halucinaci?
Pokud protestante tvá idea boha stojí na takhle vachrlatých zíkladech, tak to teda potěšpánbůh!
Ježíš nebyl bůh? A pokud Ježíš bůh byl, tak jej nikdo neviděl?
Citát: “Bůh se nezměnil, Bůh se nám zjevil! To je to zásadní, co se ve světě od dob Mojžíšových změnilo. Bože, děkuji ti, že ses nám nezjevil v hořícím keři jako nedostupný, nedosažitelný, nýbrž v lidském těle jako dostupný a dosažitelný. “
protestant: protestant:
Boha nikdy nikdo neviděl; jednorozený Syn, který je v náruči Otcově, nám o něm řekl.
Ježíš nebyl bůh? A pokud Ježíš bůh byl, tak jej nikdo neviděl?
Citát: “Bůh se nezměnil, Bůh se nám zjevil! To je to zásadní, co se ve světě od dob Mojžíšových změnilo. Bože, děkuji ti, že ses nám nezjevil v hořícím keři jako nedostupný, nedosažitelný, nýbrž v lidském těle jako dostupný a dosažitelný. “
treebeard says:
Skrátka Protestantova viera balansuje na samom okraji ateizmu.
protestant:
Už od počátku byli křesťané obviňováni z ateismu 🙂
Podobně byli jako „bezbožní“ (atheoi) obviňování už ve starověku židé i křesťané, protože se odmítali podílet na veřejných bohoslužebách.
http://cs.wikipedia.org/wiki/Ateismus
treebeard says:
March 5, 2014 at 9:40 am
Boha nikdy nikdo neviděl; jednorozený Syn, který je v náruči Otcově, nám o něm řekl.
OK, Protestant, a veríš v to, čo nám Syn o Otcovi povedal? A veríš, že to nazoaj bol jeho syn? Veríš, že Boh mal ten nelogický nápad obetovať seba samého za ľudské hriechy, pričom časť tých hriechov nám prišil len vlastnou nelogickou úvahou ako hriechy dedičné?
protestant:
Jak to ale chápete vy? Vy jste teolog, jste věřící člověk. Byl Ježíš Božím synem?
Božím synem? Co je to Boží syn? Určitě nebyl fyzicky Božím synem, to bychom se museli ptát (na skoro až rouhačské otázky), s kým ho Pánbůh měl.
Syn byl tehdy zásadně ten, kdo mohl právně zastupovat svého otce. To znamená, že Boží syn především reprezentoval vůli svého otce. Ježíš měl Pánaboha jako svého otce, měl k němu tento vztah a učil ho i ostatní (modlitba Otče náš je toho dokladem) a pochopitelně ho můžeme pokládat za Božího syna. Je to nenahraditelná metafora. Někdo chápe metaforu jen jako ozdobu, ale jsou metafory, bez kterých se neobejdeme.
http://www.ceskatelevize.cz/ct24/exkluzivne-na-ct24/osobnosti-na-ct24/195286-cesi-jsou-vuci-krestanstvi-imunni-rika-petr-pokorny/
Foxy says:
…Odkud nade vší pochybnost víš..
protestant:
Věřící je od slova věřit, ne od slova vědět….. 🙂
Ateisté byli již od samého počátku obviňováni z ateismu.
treebeard says:
….Veríš, že Boh mal ten nelogický nápad obetovať seba samého za ľudské hriechy, pričom časť tých hriechov nám prišil len vlastnou nelogickou úvahou ako hriechy dedičné?…
protestant:
Biblí už jsem kdysi zalistoval. Opravdu je to tam takhle?
Doslova ne, ale bavíme se o výkladu. Podstatou Nového zákona přece není žádná filozofická koncepce, nýbrž biblická zkušenost s Ježíšem. A právě v jejím výkladu se odehrávají ty největší změny, na které jste se ptal. Ježíšův příběh se ukazuje jako stále barvitější. A výkladů přibývá. Od nejstaršího pohledu – že Ježíš musel umřít, aby usmířil nějakou fatální chybu člověka, vinu Adamovu nebo něco podobného – až po veskrze moderní pochopení, že Ježíšův příběh prostě zjevuje, co před Bohem obstojí. Těžko dnes někdo uvěří, že svým utrpením na sebe vzal trest za lidské hříchy. Že před sebou měl obraz Boha, který byl pro něho tak cenný, že se ho nemohl vzdát, ani když mu hrozila smrt? To ano. Že to, co říkal a dělal, učil, staral se o nemocné, má budoucnost a vejde do nového věku tak jako po vzkříšení on sám? To jistě …
Tuhle změnu asi moc věřících laiků nezaznamenalo. Ti v kostele dodnes slýchají o Ježíši, který vykoupil naše hříchy …
Měli by ji zahlédnout. Na evangelické fakultě o ní učíme už druhou nebo třetí generaci bohoslovců. Církev je holt strašně veliká, a tudíž hrozně pomalá instituce. V Německu a ve Francii je tohle zpoždění o něco menší. A ve Španělsku zase trochu větší. Do budoucna jsem optimista.
http://etfuk.sweb.cz/pokorny.htm
Odpověď protestantova:
Věřící je od slova věřit, ne od slova vědět….. 🙂
Tak takhle ne, milý kolego!
Byl jsi to TY, který jsi jako argument předložil toto:
“Boha nikdy nikdo neviděl; jednorozený Syn, který je v náruči Otcově, nám o něm řekl. – Jan 1:18”
Předpokládám proto, že se s touto argumentací plně ztotožňuješ.
Protože se uchyluješ ke svému standardnímu slovíčkaření, tak se tedy otáži na totéž jinými slovy:
Na základě čeho nade vší pochybnost věříš, že ten Jošua ha Nocri, co snad reálně existoval, je skutečně zplozenec entity zvané Bůh?
Na základě čeho věříš, že ona hypotetická entita, zvaná Bůh, je vybavena pažemi (a je tedy schopna něco přechovávat v náručí),
a na základě čeho věříš, že v onom “náručí” spočívá onen Jošua ha Nocri.
Na základě čeho nade vší pochybnost věříš, že onen Jošua ha Nocri něco takového řekl, a pokud ano, jak víš, že popisoval reálnou skutečnost a ne pouhou svou vidinu či halucinaci?
Jsem fakt docela zvědav na tvůj příští úhybný úkrok 🙂
S tím “nade vší pochybnost” jsi mimo Foxy. Nebo lépe řešeno – pláčeš na špatném hrobě. To se musíš obrátit na někoho jiného.
Především by si člověk neměl představovat, že křesťanská víra je stav naprostého a pevného přesvědčení, které se dá nazvat jistotou. Mnozí lidé, kteří se přišli podívat do kostela na bohoslužby, získali dojem, že lidem kolem nich musí být všechno jasné, o ničem nepochybují a všemu, co slyší, neochvějně věří. Tak tomu ale není. I po mnoha letech je křesťan svým způsobem stále na začátku a klade si řadu nepříjemných otázek. Kdyby si je nekladl, nebyla by to již víra, ale fanatismus.
Víra je právě proto vírou, že je spojena s pochybností a nejistotou. Lépe řečeno víra se z pochybností a otázek rodí. Křesťanská víra není setrvalý stav mysli, kdy člověk o ničem nepochybuje a jde neochvějně za svým cílem. Víra je krok do neznáma. Svým způsobem musíme každý den uvěřit znovu. Můžeme se přitom sice opřít o předchozí zkušenosti, ale v každé situaci je důvěra v Boha něčím novým, nesamozřejmým a nevyzkoušeným.
http://brno1.evangnet.cz/node/334
Nezní. Kresťanské je veriť obsahu relevantného viero-vyznania a vyznávať svoju vieru 🙂
Protestante, a čemu tedy konkrétně Vy věříte (ohledně náboženství)? Nějaký příklad?
Protestant, takto napr. vyzerá viera slovenských evanjelikov A.V.:
alebo takto:
😉
Nepremýšľam, pretože predstava nemá vôňu, ani chuť, ani chrumkavosť (obsahuje len predstavu vône, chuti a chrumkavosti), ja premýšľam o chutnom rožku. Premýšľať o rožku a premýšľať o predstave rožku, to sú dve rôzne veci 🙂 Predstava koňa nie je kôň, premýšľať o koňovi je jedna vec a premýšľať o predstave koňa je vec druhá 🙂
Na dotazy typu: na základě čeho nade vší pochybnost věříš… protestant (March 5, 2014 at 11:31 am) odvětil: S tím “nade vší pochybnost” jsi mimo Foxy. Nebo lépe řešeno – pláčeš na špatném hrobě. To se musíš obrátit na někoho jiného.
Ne. Obracím se na tebe.
V úryvku (zřejmě) jakéhosi kázání, se kterým se pravděpodobně ztotožňuješ, stojí: “Křesťanská víra není setrvalý stav mysli, kdy člověk o ničem nepochybuje a jde neochvějně za svým cílem. Víra je krok do neznáma. Svým způsobem musíme každý den uvěřit znovu. Můžeme se přitom sice opřít o předchozí zkušenosti, ale v každé situaci je důvěra v Boha něčím novým, nesamozřejmým a nevyzkoušeným.”
– – –
Křesťanská víra není setrvalý stav mysli.
Takže křesťanská víra přichází v záchvatech, mezi nimiž je vírou postižený agnostikem či atheistou?
Víra je krok do neznáma.
To ovšem krok do propasti taky. Jsou ataky tvé víry něčím reálným podloženy, nebo se během akutního ataku víry jedná o iracionální vzplanutí mysli?
Můžeme se přitom sice opřít o předchozí zkušenosti…
Jaká zkušenost to má být? Nějaké předcházející iracionální vzplanutí mysli?
… v každé situaci je důvěra v Boha něčím novým, nesamozřejmým a nevyzkoušeným.
Na čem je založena ona ” důvěra v Boha”?
Co tě do toho “nesamozřejmého a nevyzkoušeného” pudí? Dává ti to dobrý pocit, navozuje příjemné stavy, nebo ti to přináší psychedelický prožitek?
Nepremýšľam o predstave. Nie som bláznivá. Moja predstava rožka, predsa nemôže byť vystavená v obchode. Premýšľam o konkrétnom rožku, premýšľam o jeho chuti a ďalších vlastnostiach, a keď si ten rožok kúpim, zistím, že moje hypotézy o rožku boli chybné.
V mysli samozrejme nemám rožky, ale len myšlienky a predstavy rožkov, ale moja predstava rožka nie je totožná s predstavou predstavy rožka 🙂
Medea says:
March 5, 2014 at 11:43 am
“To zní naopak velmi křesťansky”
Nezní. Kresťanské je veriť obsahu relevantného viero-vyznania a vyznávať svoju vieru 🙂
protestant:
Kdepak. Na Sola Scriptura jsi zapomněla?
mira says:
March 5, 2014 at 11:55 am
Protestante, a čemu tedy konkrétně Vy věříte (ohledně náboženství)? Nějaký příklad?
protestant:
Třeba Bibli…. 🙂