Lidský jazyk je neocenitelný a mimořádně důležitý nástroj. Vědomá část našeho myšlení se z velké části odehrává v jazyce. Přesto je jazyk jen naším nedokonalým výtvorem, a jeho používání v sobě skrývá mnohá rizika, která si však často ani neuvědomujeme. Například v diskuzích o bohu se často setkáváme s používáním vyprázdněných pojmů, s posouváním významu slov a samozřejmě i s logicky chybnými argumenty (které se však nezkušenému člověku mohou zdát jako korektní).
Každý máme nějakou intuitivní představu o tom, co znamená slovo bůh. V diskuzi však často dojde k popření atributů, které bohu intuitivně (tradičně) přisuzujeme – a z pojmu bůh se tak stane pojem vyprázdněný. Podobně věřící často rovnou prohlašují, že bůh je pojem nedefinovatelný, že o bohu nemůžeme vůbec nic říct. (a ještě jakoby chtěli dodat: Ha, ateisté, a máte po žížalkách – teď už proti našemu bohu nemůžete nic namítnout!) Používat nedefinované a vyprázdněné slovo ale nemá smysl, ačkoliv s tím naše mysl nemá problém: intuitivní představu o významu toho slova stále máme (ačkoliv byla v diskuzi explicitně popřena!) a proto se vesele dál bavíme o nedefinovatelném a tedy nedefinovaném bohu… a to je špatně.
Každý pojem, každá kategorie, kterou v řeči používáme, by měla mít nějaký vymezený význam. Měli bychom ji být schopni (byť třeba ne zcela přesně a ostře) definovat.
Měli bychom být schopni určit, definovat, co do dané kategorie (třeba i jen zhruba!) spadá, a co už ne.
Často se namítá, že (křesťanský) Bůh je s velkým B, že to je ten-jediný-pravý-bůh, a že Bůh je snad dokonce jeho vlastní jméno (což ovšem není pravda, protože vlastní jméno křesťanského boha má býti YHWH 😉 ). Pak to ovšem znamená, že tvrdíme, že kategorie bůh má v realitě jen jednoho zástupce, kterého označujeme Bůh s velkým B. Nikterak nás to nezbavuje potřeby a povinnosti obecný pojem bůh definovat, aby předchozí věta měla smysl. Věta “existuje konkrétní jednorožec jménem Franta” předpokládá, že musím nejprve vědět, co je jednorožec.
Někdo může mít obavu, abychom neudělali při definici boha chybu. Aby se nám snad nestalo, že to, co si definujeme, existovat nebude, zatímco “skutečný bůh” by existoval. To by ovšem znamenalo, že my sami považujeme za boha i něco jiného, než co jsme si sami definovali – a pak, pravda, udělali jsme chybu, ale udělali jsme ji sami vůči sobě. Nedostatečně jsme uvážili, co naše intuitivní představa boha vlastně obnáší.
Co tedy kvalifikuje danou entitu, abychom ji mohli považovat za boha? Co (my sami, jeden každý z nás) za boha jsme ochotni považovat, a co už ne?
Musí být bůh osobou? Jsme ochotni považovat za boha jakkoliv zvláštní neosobní “sílu”, “pole”, nebo něco podobného? Já určitě ne, ale někteří věřící třeba ano. Kdyby se ukázalo, že existuje nějaká neosobní síla, kterou někdo nazývá bohem – pak bych s existencí takového boha neměl problém.
Musí být bůh z definice jediný? Kdyby bylo bohů víc, a tvořili by hierarchii s jedním nejmocnějším – bylo by možné ty méně mocné považovat za bohy? A co kdyby bylo více rovnocenných bohů – například tři…? (paralely jistě nikoho nenapadají…)
Musí být bůh stvořitelem světa? Pokud by bylo bohů víc, byl by ten skutečný bůh jen ten, který stvořil Vesmír? Co kdyby byl bůh-stvořitel zrovna ten níže postavený v pantheonu?
Zajímavé myšlenkové cvičení je uvážit, že náš Vesmír by byl výsledkem pokusu vědce jisté civilizace z externího vesmíru. Takový vědec by pak byl Tvůrcem našeho Vesmíru – ale jistě všichni cítíme, že za boha bychom ho nepovažovali. Proč vlastně? Jakou definiční vlastnost boha vymyslíme, abychom “ufonského vědce” odstřihli? Co třeba, že bůh je duch? Jenže co je to vlastně duch? Ufonský vědec by jistě také nebyl z hmoty kterou známe, ani která existuje kdekoliv v našem vesmíru. Bylo by to úplně něco jiného – proč tomu neříkat “duchovní hmota”? A vůbec, co kdyby byli “skuteční duchové”, včetně boha, tvořeni nějakou “duchovní” či “božskou” hmotou? Přestali bychom je proto považovat za duchy či bohy?
Musí být bůh věčný? Pavel říká o Kristu, že je “prvorozený všeho stvoření” (Kol 1:15), což by nasvědčovalo, že byl Kristus stvořen. Není snad proto bůh? Ať tak či tak, je-li bůh všemohoucí, jistě jiného boha stvořit může. Proto věčnost by asi neměla být definičním atributem boha, a časová omezenost ufonského vědce by tedy neměla být důvodem, proč jej nepovažovat za boha.
Může být bůh smrtelný? Člověku by se chtělo říct, že jistě ne, že pro boha je klíčové být nesmrtelný … Smrtelného boha bych já za boha nepovažoval. Ježíšova smrt ovšem ukazuje, že křesťanům nedělá problém věřit ve smrtelného boha. Nezapomeňme přitom, že Ježíš nebyl dle křesťanů vtělený bůh, ale v Ježíši se Bůh stal člověkem. Kromě toho, stvoří-li jeden bůh jiného, nemůže ho také zabít? Je přece všemohoucí… Nebo nemůže ho změnit v něco smrtelného, tak jako se to stalo s Ježíšem, a to pak zabít? Ani nesmrtelnost bychom tedy jako definiční vlastnost boha požadovat asi neměli.
Musí být bůh nestvořený? Vzhledem k výše uvedenému lze říct, že nemusí.
Musí být bůh neměnný? Inu, vzhledem k tomu, že myslí, pak neměnný být dokonce nemůže. Jiná myšlenka = jiný vnitřní stav boha, tečka.
Musí bůh existovat nutně? Naše vážená diskutující Médea zde jednou prohlásila, že bůh, který neexistuje nutně (tedy ve všech myslitelných světech) pro ni není bohem. Já bych na něj tuto podmínku nekladl, už jen proto, že připouštím existenci více bohů, klidně mnoha. Je to asi ryze otázka osobních preferencí, a je to současně vážná otázka: co by to znamenalo, kdyby existoval právě jeden bůh, Stvořitel, ale neexistoval by nutně? Tedy, klidně by mohl neexistovat? Pak bychom měli zásadní otázku nad důvodem existence samotného boha, a proč pak spekulovat o bohu jako vysvětlení existence Vesmíru? Bůh by stal jen jedním nic neřešícím článkem navíc.
Závěr: “bůh” je jenom slovo, skupina písmen. Nemá žádný “přirozený” význam. Jeho obsah, význam, mu musíme dát my sami. Vymyslet uspokojivou definici boha (= ladící s naší intuicí) může být samo o sobě poměrně obtížné, a je otázkou, zda to vůbec lze učinit nějak rozumně (těším se na následnou diskuzi pod článkem). V závislosti na tom, jak toto uděláme, se mohou lišit odpovědi na otázku, zda bůh existuje a jaký je. Mohou se lišit odpovědi jak konkrétních lidí, včetně ateistů (definujeme-li boha jako všehomír – panteistická představa – pak budu já jako ateista první, kdo bude souhlasit, že bůh existuje. Podobně např. při definici “bůh je něco, co nás přesahuje” odpovím, že takový bůh jistě existuje, protože přesahuje nás jistě spousta věcí, které existují, např. Vesmír sám, naše Galaxie, atd.), tak i odpověď objektivní. Otázka “existuje bůh?” sama o sobě tedy nemá smysl. Vždy je potřeba jasně říct, na existenci čeho se daný konkrétní tazatel přesně ptá.
Mira, pochybujem, že rýchlosť Jupitera (vzhľadom k slnku) alebo rýchlosť neutrín, ktoré prelietavajú cez moju klávesnicu alebo rýchlosť asteroidu (vzhľadom na Zemský povrch), ktorý vyhubil dinosaury, … sú/boli stavy Vášho mozgu 🙂 Veľká rýchlosť (zrážka takouto rýchlosťou) môže človeka hoci aj zabiť 🙂
Mira, hovorila som o možnostiach, nie o prebiehajúcom procese. Možnosť sa nemusí ani uskutočniť (pokiaľ teda svet nie je deterministický alebo eternalistický :)).
S tým nesúhlasím, premýšľať môžeme aj o tom, čo je za hranicami našej mysle alebo mozgu.
Prstom nemusíme ukazovať len na prst, ale aj na tigra a prst ukazujúci na mesiac, nie je mesiac 🙂
Mira, rýchlosť je podľa mňa charakteristika pohybu telies, teda nie je závislá od ľudského mozgu.
“Děláš z člověka centrum vesmíru. Trochu pokory by t chtělo.”
Ale běž ovečko. Já jsem ten poslední, kdo by trpěl atropocentrismem. Jenom mi teda laskavě sděl, kdo jiný tyto pojmy žívá , nebo kdo jiný užívá jakékoli pojmy a kdo další – krom lidí – tady na zemi diskutuje o možnosti existence boha.
Tak hezky huš huš – srovnej se a nekličkuj.
4 Michal
“Zkus vymyslet nějaký relevantní protipříklad, kde intuicí cítíme, že by “měl existovat”, ale podle naší definice neexistuje.”
Možná že to bude znít jako pitomost, ale třetí ruka. Mnohokrát bych jí byla potřebovala, dokonce jako by k ní mozek vysílal signály, ale není. Teda u normálně stavěných lidí.
4 TriplX
“Samain snad nejste tak hloupá, že si nemyslíte, že třeba existuje pohled mimozemšŤanů, kteří jsou o miliardy let (třeba) před námi ve vývoji”
Stejná odpověď jako protestantovi. Bavím se tady v rámci země a to s pozemšťany.
Samosebou, ráda budu diskutovat i s mimozemšťany, pokud k tomu budu mít příležitost, ale zatím jsme na tom tak jak jsme že.
Samain says:
March 5, 2014 at 6:46 am
4 TriplX
“Samain snad nejste tak hloupá, že si nemyslíte, že třeba existuje pohled mimozemšŤanů, kteří jsou o miliardy let (třeba) před námi ve vývoji”
Stejná odpověď jako protestantovi. Bavím se tady v rámci země a to s pozemšťany.
Samosebou, ráda budu diskutovat i s mimozemšťany, pokud k tomu budu mít příležitost, ale zatím jsme na tom tak jak jsme že.
protestant:
Typický antropocentrismus…..
Medea says:
March 5, 2014 at 12:22 am
Prstom nemusíme ukazovať len na prst, ale aj na tigra a prst ukazujúci na mesiac, nie je mesiac 🙂
protestant:
No výborně.
Teď jen přiznat, že vyznání víry je pouze takovým prstem. Že o měsíci nic neříká….
“protestant:
Typický antropocentrismus…..”
Ale prdlačky. Dohoď k diskusi nějakého toho UFOna a já budu klidně diskutovat s ním a zvážím jeho definice.
Pokud ho nemáš, tak tu plácáš pitomosti.
Medeo, sama uvádíte rychlost_Jupitera, rychlost_neutrin… vždy ve vztahu k nějaké hmotné existující entitě. Rychlost sama o sobě podle mě neexistuje, stejně jako neexistuje červenost, průhlednost. Existují červená jablka (interagují „červenojablkově“) a průhledná skla (interagují skloprůhledně). Z mého pohledu se prostě špatně ptáte.
U těch možností je to trochu zamotané. Ale opět tvrdím, že něco jako „možnost dát si kávu“ neexistuje sama o sobě ale je vázána na hmotné entity. Já pod otázkou zda je možné dát si kávu chápu: „existují překážky, které by mi bránily vypít si svoji kávu?“ Opět se ptám na nějaké hmotné entity, které interagují s okolím způsobem, který zabraňuje v pití kávy.
Slavek C. : Ano, pokud jde o jednu neiteragující částici tak pro mě neexistuje. Ta se prostě ani nezařadí na seznam podezřelých z existence. Tak jsem si to definoval. Z praktického hlediska užívání této definice v tom nevidím problém. Někde je prostě třeba si stanovit hranice.
A propos, Medeo, můžete jmenovat nějakou entitu, která podle vás neexistuje?
Súhlasím, že vyznanie viery, mesiaci nič nehovorí.
To vyznanie totiž ukazuje na kresťanské poňatie Boha 😀
Peter, ja som len reagovala na Váš výrok: “Rychlost sama o sobě neexistuje (tedy ne jinak, než jako stav mozku, který kóduje pojem rychlost)”. A tvrdím, že rýchlosť Jupitera nie je stavom Vášho mozgu.
Medea says:
March 5, 2014 at 8:30 am
Protestant: “Teď jen přiznat, že vyznání víry je pouze takovým prstem. Že o měsíci nic neříká …”
Súhlasím, že vyznanie viery, mesiaci nič nehovorí.
To vyznanie totiž ukazuje na kresťanské poňatie Boha 😀
protestant:
I s tímto mohu Medeo souhlasit.
Ukazuje křesťanské pojetí či pohled na Boha. O samotném Bohu nic neříká.
Najväčšie prvočíslo, guľatý štvorec, Boh, súčasní pozemskí kentauri (možno niekde inde alebo v inom čase, kentauri žijú), v našom svete žijúca bohyňa Inanna, … 🙂
Medea:A tvrdím, že rýchlosť Jupitera nie je stavom Vášho mozgu.
To netvrdím ani já. Rychlost Jupitera je stav Jupitera. Já jsem tím chtěl říct to, že to ilusorní oddělení vlastnosti od objektu je jenom záležitost našeho mozku.
To, znie dosť nekresťansky 🙂
Médea: S tým nesúhlasím, premýšľať môžeme aj o tom, čo je za hranicami našej mysle alebo mozgu.
Cokoliv o čem přemýšlíš je vždy jen tvůj myšlenkový konstrukt, na tom trvám. Vezmi si třeba ten rohlík. Ve skutečnosti nepřemýšlíš o TOM rohlíku, ale jen o jeho obrazu, který sis vytvořila v mysli, o modelu.
Příklad: Vidíš v obchodě rohlík. Začneš uvažovat o tom, jaký máš hlad, jak ten rohlík vezmeš, zaplatíš a doma si na něm pochutnáš. Protože rohlíky znáš, tak víš jak bude těžký, že bude křupavý atd… (v tom obchodě nakupuješ pravidelně). Skutečně se může zdát, že přemýšlíš o tom konkrétním rohlíku, co vidíš před sebou.
ALE
Ve skutečnosti přemýšlíš jen o své představě toho rohlíku. Třeba se stane, že jakmile po něm sáhneš, tak zjistíš, že ten rohlík je tvrdý, včerejší. Jak jsi tedy mohl přemýšlet předtím o tom “skutečném rohlíku”, když jsi mu přisuzovala zcela jiné vlastnosti?
Pojďme dál… ten tvrdý rohlík přesto z nějakého důvodu koupíš a když jej doma rozlomíš, tak zjistíš, že uvnitř je nedopatřením zapečený šváb.
Na základě těch informací upravuješ a zpřesňuješ model toho o čem přemýšlíš, ale pořád to je jen nějaká představa, jen nějaký model něčeho, čemu říkáš rohlík, něčeho, co z principu nemůže být rohlík skutečný.
V principu přemýšlíme jen o více či méně přesných modelech toho, jak se budou vyvíjet další vstupy, kterým říkáme smysly. Předpokládáme, že za těmi vstupy je nějaká realita a čím přesněji dokážeme odhadnout data, které těmi vstupy budeme dostávat, tím větší máme pocit, že modely o kterých přemýšlíme jsou skutečné. Stále jsou to ale jen modely tvořené naším mozkem.
Hmm, ale té Inanny je škoda. Nevěděl jsem, kdo to je, ale po konzultaci s wikipedií mi to opravdu přijde líto 🙂
Inanna is the goddess of love – but not marriage. She is connected with extramarital sex and sensual affairs, prowling streets and taverns for sexual adventure.
Medea says:
March 5, 2014 at 8:59 am
“Ukazuje křesťanské pojetí či pohled na Boha. O samotném Bohu nic neříká.”
To, znie dosť nekresťansky 🙂
protestant:
To zní naopak velmi křesťansky:
Boha nikdy nikdo neviděl; jednorozený Syn, který je v náruči Otcově, nám o něm řekl.
Jan 1:18