Co mi vadí na křesťanství


V dnešním článku odhlédnu od toho, že považuji křesťanství za nepravdivé. Uvedu několik věcí, které mi na křesťanství vadí bez ohledu na to – ostatně, jeho nepravdivost jako taková mi nevadí v zásadě vůbec, ať si koneckonců každý věří čemu chce.

1) Adorizace víry.

Věřit znamená pokládat nějaké tvrzení za pravdivé. (např. že Země je kulatá nebo že Ježíš Nazaretský vstal z mrtvých). Různé víry se mohou lišit stupněm své podloženosti.

a) Od těch podložených (třeba že Země je kulatá)
b) přes takové, kde prostě nemáme k dispozici relevantní argumenty pro ani proti (třeba že ve Vesmíru existuje mimozemský život)
c) až po víry, kde mnohdy drtivě převažují argumenty PROTI nim (třeba že Země je placatá).

Zde na svém webu jsem ukázal, že křesťanství je tento poslední případ (c), přičemž se o něm zřejmě ze slušnosti často mluví, jako by šlo o případ (b).

Není nic úctyhodného ani ctnostného na tom, věřit tomu, proti čemu silně svědčí celková důkazní situace. Křesťané si přesto své víry jako takové nesmírně cení, vydávají ji za „dar“ od Boha – zřejmě že jim Bůh „umožnil“ odhlédnout od faktů, a „věřit“ bez ohledu na ně. Argumentace proti jejich víře v nich pak vzbuzuje obranné reakce – snažíme se jim jejich nesmírně cenný „dar“ vzít! Křesťan řekne „ale já tomu prostě věřím!“ a je spokojený. Cítí se povzneseně. Tento postoj mi vadí.

Víra je prostě jednou z cest poznání, a to cestou velmi nespolehlivou. Jiné cesty – např. právě racionální a kritické myšlení s uvážením empirických faktů – jsou mnohem spolehlivější.

Uvažme, zda bychom neměli princip víry přenést i do jiných oblastí života? Jak by to asi vypadalo? Neměli bychom začít rozhodovat o vině souzených na základě víry? Neměli bychom odhadovat nosnost mostů a budov na základě víry?

Adorizace víry je věc, která se z křesťanství rozšířila do obecného kulturního povědomí v naší společnosti (v důsledku čehož i mnoho nevěřících před vírou v úctě sklapne podpatky a skloní se, říká se jim faithteisté) – a to je první věc, kterou křesťanství vyčítám.

2) Postoj k pravdě.

Křesťané běžně mluví o předmětu své víry jako o pravdě. Zřejmě přesvědčili sami sebe, že Bůh jim Pravdu odhalil. Jenže toto je jen další, a to velmi troufalé tvrzení, které sice může, ale také NEMUSÍ být pravdivé. Křesťané nemají žádný patent na pravdu, oni nemají žádné kukátko, „boží oko“, kterým by viděli realitu takovou jaká je. Bible může být zjevená Pravda, ale také NEMUSÍ (a ona s vysokou pravděpodobností není, jak jsem zde opakovaně ukázal) – a to ZDA je či není, je prostě jen další otazník, který nemůžeme překonat nějakým vyznáním. (vyznávám, že Bible je Slovo Boží, je to zjevená Pravda – a proto, věřím-li Bibli, mám Pravdu)

Ptám se křesťanů: pokládáte se snad v těch otázkách, kde se cítíte být majiteli Pravdy, za neomylné? Cítíte se snad být Bohy? (protože kdo jiný je neomylný, než Bůh?)

Je pro mě doteď šokující, jak málo křesťanů je ochotno byť jen říct (!): „KDYBY měla být moje víra chybná, NECHTĚL bych dál věřit. Záleží mi na tom, jaké je skutečná pravda, byť by se mi nemusela líbit. POKUD je realita taková, nechci žít v pohodlné lži, a chci raději poznat méně pohodlnou a uspokojující pravdu.“

Žonglování s pravdou a naprosto neskromný a nepokorný přístup v těchto otázkách – to je další věc, kterou křesťanství vyčítám.

3) Jistota.

V souladu s předchozím mají křesťané často pocit jistoty, že mají pravdu. Mít jistotu je ale velmi nebezpečná věc, pokud nám jde o skutečnou pravdu. Pocit jistoty nás odvádí od náležitého uvědomění si faktu, že všichni jsme lidé omylní, všichni se můžeme mýlit – a omyly je třeba odhalovat. Když se budu mýlit, a budu mít přitom jistotu, že mám pravdu, pak na svůj omyl nepřijdu nikdy. Jistota konzervuje chyby.

Křesťanům proto zazlívám jejich pocit jistoty v netriviálních otázkách, kterých se jejich víra týká.

4) Postoj k pochybnostem

Nejen že je důležité nepodléhat v důležitých otázkách pocitu jistoty, ale je navíc důležité být přístupný pochybnostem. Naslouchat kritikům, přemýšlet, a v ideálním případě pochybovat i sám od sebe. Pochybnosti jsou naprosto zásadním nástrojem, který nám může pomoci detekovat naše chybné víry. (samozřejmě ovšem jen v případě, že nám jde o skutečnou pravdu)

Nepřekvapivě pro křesťany jsou pochyby cosi, čemu je třeba se bránit. Pochyby jsou projevem slabosti ve víře – a ideálem je pro ně právě silná víra. Pochybnosti na člověka čas od času přijdou – ale ostatní křesťané pak doufají, že dotyčný se s nimi „úspěšně vyrovná“ = vrátí se zpět k víře. Pochybnostem se podle křesťanů podléhá, a výsledkem je „pád“.

Připomínám, že já vše výše uvedené respektuji a dodržuji, o svých vírách jsem ochoten pochybovat a také o nich pochybuji. Mé přesvědčení je pak silnější PROTO, že pochybnostmi prošlo a prochází.

Největší tragédie je, když věřící vykládají mé pochybnosti (tak jak jsou zvyklí) jako moji slabost, a další z důkazů mého omylu – a mají dobrý pocit z toho, že sami mají jistotu…

5) Pocit morální nadřazenosti

Křesťané v sobě mají a ochotně dále živí a utvrzují mýtus, že morálka bez víry v Boha prakticky není možná. (teď mě napadá, že Muslimové vlastně také mají morálku, založenou na víře v Boha…) Podle nich ateismus nutně implikuje morální neukotvenost. Ateista si podle nich „může dělat, co chce“, zejména např. smilnit, znásilňovat, krást, vraždit. V jistých křesťanských kruzích je ateista prakticky synonymem pro člověka z rozvrácené rodiny, s narušenou psychikou, pedofilními, homosexuálními sklony apod.

Bývalý poradce expremiéra Nečase, Roman Joch, dokonce napsal, že ateisté jsou proto ateisty, ABY mohli smilnit a oddávat se sexuálním zvrhlostem. „Kdyby lidé tak netoužili po sexu, mohla být Evropa ještě křesťanská,“ napsal Joch.

Křesťané proto sami sebe vidí jako morálně nadřazené, a často se tak i chovají, a toto své předporozumění dávají ostentativně najevo.

6) Mentalita vyvoleného lidu

S tím souvisí podobný, ale přesto trochu jiný pocit: pocit příslušnosti k „božímu lidu“, pocit jakéhosi osobního spojenectví, blízkosti a kontaktu s bohem. Z toho ovšem opět pramení pocit nadřazenosti nad lidmi, kteří „boží“ nejsou. Koneckonců, ateisté přece mají svobodnou vůli, a pro svůj ateismus se „svobodně rozhodli“. Svobodně se rozhodli pro život bez Boha. Rozhodli se vlastně pro vzpouru proti Bohu. Jaké lze mít s takovými lidmi sympatie?

7) Nepokora, neskromnost, pýcha

Jistota křesťanů, že jsou majiteli pravdy, není nic jiného než projevem jejich šokující pýchy. Stejně tak je projevem pýchy jejich přesvědčení, že jsou v kontaktu se Stvořitelem Universa, že jsou mu nablízku, a že znají jeho vůli. Pyšné je i jejich přesvědčení o morální nadřazenosti.

Nepokorné a neskromné je i přesvědčení křesťanů o výjimečnosti a významu člověka v rámci celého Universa, o speciálním vztahu našeho druhu s Bohem, o tom, jak jsme byli stvořeni „k obrazu Božímu“ (wtf?!), o tom, jak nás miluje – a nakonec i o tom, jak nás miluje dokonce tak, že za nás obětoval svého jednorozeného Syna…

8 ) Pokrytectví

Dnešní křesťané si verbálně vysoce cení Ježíšova přikázání o lásce k bližnímu. Ježíš označil přikázání „Miluj bližního svého jako sebe sama“ za jedno ze tří nejdůležitějších vůbec (Mt 19:19). Přesto však výrazná část křesťanů k nám ateistům necítí lásku, ale naopak nevraživost, pohrdání, a mnohdy i otevřenou nenávist. Zaklínat se láskou k bližnímu, a přitom se chovat zcela opačně – to je pokrytectví.

Jak by to vypadalo, kdyby nás křesťané milovali, tak jak o tom tak rádi mluví? Co bych udělal já, kdybych viděl, že osoba, na které mi záleží, kterou miluji (třeba i v obecnějším smyslu) sešla z cesty, a po smrti jí hrozí to vůbec nejhorší, co se člověku může stát – totiž peklo? Určitě bych se jí snažil pomoct! Snažil bych se zjistit, co ji k tak nebezpečnému rozhodnutí vedlo, a všemožně bych se vynasnažil, abych jí pomohl vrátit se na správnou cestu.

Co ale udělá reálný křesťan? Zrovna před pár dny nám tu jeden nechal vzkaz: „Však vy ateisté po smrti uvidíte!“

Pokrytectví mnohých křesťanů (nikoliv ovšem všech) vidím v jejich vztahu k bohatství. Ježíš se proti bohatství opakovaně a jasně vyjádřil. Nikoliv zřejmě apriori, ale úvaha za tím je zřejmá: majetek nezíská nikdo jen tak. Aby člověk získal poctivě majetek (o nepoctivém způsobu ani neuvažujme), musí se snažit, věnovat tomu mnoho úsilí a času. Podle Ježíše má ale člověk věnovat svůj čas službě Bohu. Jak může člověk poctivě zbohatnout, a současně brát naprosto zodpovědně službu Bohu? Ježíš říká naprosto jasně:

Mt 19:23 A říkám vám znovu: To spíše projde velbloud uchem jehly než boháč do Božího království.“

Má to logiku. Výrazná část křesťanů však tuto jasnou myšlenku relativizuje a bagatelizuje. Slyšel jsem dokonce, že to tak Ježíš „nemohl myslet“. Mnohem víc úsilí než zamyslet se nad smyslem tohoto přikázání věnují křesťané výsměchu ateistům, kteří „citují z Bible“.

Jinde Ježíš řekl:

Mt 19:21 Ježíš odpověděl: „Chceš-li být dokonalý, jdi, prodej svůj majetek, rozdej ho chudým, a budeš mít poklad v nebi. Pojď a následuj mě.“

Na tohle jsem dokonce slyšel reakci, že (dotyčný křesťan) dokonalý být nepotřebuje. Lze takovým lidem vůbec věřit, že svou víru berou vážně? Lze jim věřit, že berou vážně Ježíše? Ne, já jim to nevěřím. Jen o víře a o Ježíši mluví, ale vážně je neberou. Jsou to pokrytci.

9) Křesťanství je podporováno neznalostmi věřících, lžemi, případně mlčení ke lžím

Výrazná většina teologů a biblistů se dnes shoduje, že evangelia (zejména Matoušovo a Janovo) nebyla sepsána Ježíšovými učedníky, tedy očitými svědky. I přesto značná část křesťanů věří, že evangelia jsou dílem Ježíšových učedníků nebo jejich blízkých spolupracovníků. Duchovní je v tomto omylu rádi ponechávají.

Většina teologů a biblistů se shoduje, že je obtížné říct, v jakém smyslu je Bible „slovo Boží“ a že doslovně Bibli chápat určitě nelze. I přesto tomu řada křesťanů věří – a kněží z kazatelen nevyvíjejí žádnou snahu, aby své ovečky dovzdělali. Na mších po každém čtení z Bible zaznívá z kazatelny ujištění: „Slyšeli jste slovo Boží…“

Na teologických fakultách se dnes učí, že evangelia byla sepsána desítky let po Ježíšově smrti – nejstarší, Markovo, až kolem roku 70, a Janovo možná až po roce 90 n.l. – a přesto řada křesťanů věří, že evangelia byla sepsána možná velmi krátce po Ježíšově smrti. Kněží své ovečky opět ponechávají v tomto pohodlném omylu, ačkoliv z teologických fakult moc dobře vědí, jak se věci mají.

Podobně v několika dalších otázkách, např. v otázce kolik toho víme o historickém Ježíši (odborníky uznávaná odpověď: velice velice málo. Chybná odpověď populární mezi křesťany: evangelia jsou spolehlivým pramenem o Ježíšovi a jeho výrocích), jak je to s autorstvím knih Starého Zákona, atd.

Další oblíbená pohádka mezi křesťany vypráví o tom, jak problémy, na které poukazují ateisté, mají teologové už dávno vyřešeny (ale danému křesťanovi se to řešení zrovna teď nechce hledat, jistě ale existuje). Pravda ovšem je, že mnoho ze zásadních problémů na které poukazujeme, vyřešeno NEMAJÍ.

10) Tento svět není náš

Křesťané věří, že skutečný život přijde až po smrti. Mnohokrát jsem už slyšel výroky typu „tento svět není náš, my čekáme až na Boží království“. Tento postoj je problematický, protože může vést k laxnosti k věcem důležitým pro naši společnost a k nezájmu podílet se na řešení světských problémů. Na webu krestanske-diskuze.cz jsem konkrétně toto téma zaslechl. Kdosi se tam ptal, jestli by se jako křesťané vůbec měli v jistých světských věcech angažovat a zajímat se o ně.

Co hůř, tato myšlenka může vést i k laxnosti ke ztraceným životům lidí – ostatně právě v této souvislosti jsem ten výrok také slyšel: Proč zemřelo to či ono dítě na rakovinu? Inu, Bůh tím učinil jen to, co je pro něj nejlepší – třeba už je v téhle chvíli v nebi… Proč zahynulo bezmála 300 tisíc lidí při tsunami? Inu, proč se tím znepokojovat – ti spravedliví jsou v nebi, takže super, a ti ostatní mají, co si zaslouží…

4,104 thoughts on “Co mi vadí na křesťanství

  1. petr

    Michal:

    Bohužel, je to velmi obtížně vyvratitelné.

    Stejně jako je obtížně vyvratitelné doplnění Husserlovo (mimo jiné), že (když to zjednoduším) ten vnější svět “o sobě” též neodpovídá žádné naší zkušenosti a proto přiměřený vztah k němu je “agnostický”: může být, ale nemusí a pokud je, nemá pro nás žádnou relevanci a nemůžeme nijak prokázat, že se ve vztahu k naší skutečnosti nějak projevuje. Nejpřiměřenější projev je potom EPOCHÉ, neboli “zdržení se v otátzce světa jako věci o sobě úsudku”.

  2. treebeard

    Petr, Petr, oceňujem vašu diskusnú fintu skrývať sa za nezrozumiteľnú filozofiu (predpokladám, že ani sám v nej nie ste celkom doma), ale aj tá najzložitejšia filozofia sa dá vysvetliť na jednoduchom príklade. Teda, mala by sa dať, pokiaľ nie je úplne nanič.

    Viem, že vám jednoduché príklady nevyhovujú, je ľahšie sa skrývať za vznešené termíny a ešte ľahšie je vznešenosť iba naznačovať a odkazovať “naštudujte si”. Ale pokiaľ nedokážete pomocou Kanta odpovedať na jednoduché otázky, znamená to len, že buď Kantovi nerozumiete, alebo že viete, že kantovská odpoveď na danú otázku by odhalila slabiny jeho filozofie.

    BTW, Kant nie je považovaný za posledné slovo filozofie ani za konečnú autoritu. Prečo asi?

  3. treebeard

    Ešte by som pridal anekdotu, myslím že som ju čítal v niečom od Michia Kaku:

    Rektor karhá fyzikov: Vy, fyzici, ste hrozní. Stále pýtate drahé prístroje, laborantov, energiu,… berte si príklad od matematikov, Tým stačí papier, ceruzka a odpadkový kôš. Alebo od filozofov. Tí nepotrebujú ani ten kôš.

  4. protestant

    Mohl bys Michale do pravého menu umístit odkaz na ten fulltextový vyhledávač, aby si Foxi i jiní mohli najít, že o spojení křesťanů s živým Kristem zde už několikrát byla řeč?

  5. treebeard

    Protestant, reč o tom tu bola, ja som väčšinu z toho čítal a dovolím si povedať, že si neodpovedal. Veď tým, že neodpovedáš, si predsa povestný 😉

  6. Michal Post author

    Protestante, umístím ho tam, ale obávám se, že ani já nevím, kde jsi mluvil o tom, že dostáváš od Boha nějaké informace – protože o informacích přece byla řeč.

    Mnohokrát jsi napsal, že jsi v kontaktu s živým Kristem ve smyslu
    Mt 18:20 Neboť kdekoli se shromáždí dva nebo tři v mém jménu, tam jsem já uprostřed nich.

    Tam se ale nic nepraví o tom, že by Ti z toho plynuly nějaké informace o Božích přáních. Současně jsi to ale nikdy nepopřel, pokud si vzpomínám. No a za těchto okolností bych Tvoje upřesnění přivítal. Vždyť je to tak snadné: z kontaktu s živým Kristem mi informace mi plynou (jaké? jak?) / informace mi neplynou. Jasné vyjádření.

  7. petr

    treebeard:

    Já budu trpělivý. Pojďme si vzít jenom ten úplný základ. Kant z nějaké příčiny (dost dobré, ale nerozebírejme ji) tvrdí, že prostor a čas není záležitostí světa “tam venku”. Je jedním z nástrojů, kterým člověk, nebo řekněme spíše subjekt ten “svět venku” poznává. Nejsou to kategorie vlastní světu venku, ale poznávajícímu subjektu.

    Z toho Vám vyplyne treeberde následující věc: ten svět venku asi nějaký je, ale jaký ? Nemůžeme o něm nic konkrétního říct. Spíše můžeme říct jaký není. No a není v něm ani nahoře, ani dole, ani vpravo či vlevo, ani nahoře, ani dole, ale ani žádné před a potom. Je to svět, který je přítomen za tenkou vrstvou našeho poznávání a zároveň zcela mimo naši zkušenost.

    Je to velmi elegantní, velmi precizní a dosud ve svém základu při správném pochopení nepřekonané. Akorát to má poněkud destruktivní účinky na náš “přirozený svět” v němž žijeme.

    Kant jistě není poslední autoritou, jako jí není Koperník v astronimii nebo Darwin v přírodních vědách. Ale způsob, kterým změnil myšlení je stále živý a jeho základní teze nepřekonané.

  8. protestant

    Michal says:
    February 14, 2014 at 8:56 am
    Hotovo, je to tam. “Vyhledávání v komentářích”, sekce Odkazy.

    protestant:
    Díky Michale

  9. treebeard

    prostor a čas není záležitostí světa “tam venku”.

    Toto som pochopil už z vášho prvého príspevku, lenže niečo takéto by Kant musel dokázať. Einstein svojimi rovnicami dokázal opak. Možno poviete, že Einsteinov dôkaz nie je správny, ale museli by ste sa s ním vysporiadať.

    Je viac než sporné, že by priestor a čas boli “nástrojmi”, podľa mňa (a mnohých ľudí omnoho múdrejších odo mňa) sú to základné komponenty sveta (okrem nich ešte energia/hmota). Vzťahy medzi nimi sú matematicky vyjadrené a ich platnosť si vieme v určitých intenciách overiť. Pokiaľ ide o čas, tak napr. musíme korigovať počítačový čas satelitov, pretože by sa, presne v zmysle teórie relativity, odchyľoval od pozemského (hodiny na satelite idú rýchlejšie). Ako by sa s týmto vysporiadal Kant?

    Slabinou Kanta je, že v jeho časoch nebol k dispozícii dostatok experimentálnych dát. Myslím, že on sám by viaceré svoje závery úplne zmenil, keby mal možnosť poučiť sa napr. o výsledkoch výskumu vesmíru. Jemu sa ľahko filozofovalo o niečo, čo v jeho časoch nemohol nikto overiť. Ale medzitým sme mnohé veci overili a vývoj nedal Kantovi za pravdu.

    Na druhej strane, určite sa s vami zhodnem na tom, že naše zmysly sú nedokonalé, že naša predstava o svete je naozaj len našou interpretáciou “vstupov”, ktoré z neho dostávame a že nás táto interpretácia možno dosť klame. Ale už oddávna máme nástroje, ktorými sa pokúšame tie klamy odhaliť a odstrániť. My napr. vidíme svet “trojrozmerne”, ale v skutočnosti je to len interpretácia dvoch dvojrozmerných obrazov na našich sietniciach. Lenže už dávno sme dokázali zobrať meracie pásmo, jednoduché meračské pomôcky a pomocou nich si overiť, že ten svet naozaj je trojrozmerný. Máme nejakú teoretickú predstavu o ďalších rozmeroch, tie sa však možno týkajú len mikrosveta. Každopádne sa nám ešte nič nestratilo do iného rozmeru. Ale nech je to ako chce, naša realita je trojrozmerná.

    Vo svete podľa všetkého existuje pred a potom. Kant len špekuloval o tom, že by nemuselo existovať a domyslel niektoré dôsledky tej prípadnej neexistencie, ale nepriniesol nijaký dôkaz, že neexistuje.

    Pokiaľ ide o “poslednú autoritu”, naschvál teraz zaprovokujem: v čom bol Marx horší filozof ako Kant?

  10. Michal Post author

    Protestante a mohl bys teď teda napsat, jak je to s těmi informacemi o Božích přáních, které ti plynou z kontaktu z Kristem? Nebo dej odkaz, kde jsi o tom v minulosti psal. Děkuji 🙂

  11. petr

    treebeard:

    Výborně treebearde, vypadá to, že by ta diskuse mohla k něčemu vypadat. Možná by stála za samostatné vlákno ?

    – Nyní jen ve stručnosti: Máte jistě pravdu v tom, že Kant samozřejmě v jednotlivých částech nemohl předvídat další vývoj a tudíž jsou některé jeho dílčí závěry překonané. Nicméně, (což dokazuje i pokračování Vašeho dalšího příspěvku) v základu stále platí, protože byl dost úspěšný v zkoumání podmínek poznání, které předjímají jakoukoliv zkušenost – experimentální data základní Kantovská východiska nemohou ovlivnit.

    – stále zůstává nevyvrácené, že subjekt není zrcadlem pasivně reflektujícím realitu prostřednictvím dojmů z vnějšího světa, či ji pouze nepatrně dotváří a můžeme dosáhnout zpřesnění, ale aktivně jej spoluvytváří a stejně tak je dosud platné, že mysl nemůže znát “svět o sobě”. Což je bohužel to nejpodstatnější.

    S tím prostorem a časem nemáte pravdu, resp. to zkreslujete, k tomu bych se vrátil,

    Možná by to opravdu chtělo samostatné vlákno…

  12. treebeard

    zůstává nevyvrácené, že subjekt není zrcadlem pasivně reflektujícím realitu prostřednictvím dojmů z vnějšího světa, či ji pouze nepatrně dotváří a můžeme dosáhnout zpřesnění, ale aktivně jej spoluvytváří a stejně tak je dosud platné, že mysl nemůže znát “svět o sobě”. Což je bohužel to nejpodstatnější.

    Podľa mňa je to nie veľmi podstatné. To, či realitu “spoluvytvárame”, to je len hádanie sa o slová (tak som to pochopil, chýba vám tam nejaké slovo, vaša veta je neúplná) . Obhájiť sa dá, aj že ju vytvárame úplne, aj že vnímame realitu a je len otázkou našich vedomostí, nakoľko správne ju interpretujeme. Hádať sa môžeme aj o tom, čo to je realita v zmysle našej témy. Obmedzujeme sa len na to, či správne vnímame vzhľad, hmotnosť, teplotu a p. objektov, alebo pojem realita zahŕňa aj to, ako veci fungujú, z čoho sa skladajú? To prvé určite vnímame lepšie (samozrejme v našej mierke a s našimi zmyslami), to druhé zmyslami vnímať nikdy nebudeme (ak raz naše oči nevidia atómy tak ich nevidia). Máme však aj prístroje a tými “vnímame” podstatne viac.

    Chcelo by to od vás už príklad. Aký teda môže byť vonkajší svet oproti tomu, čo vnímame my?

  13. treebeard

    Pokiaľ ide o Marxa, paradoxom je, že určite rozumel Kantovi ďaleko lepšie než aj alebo vy? Prečo teda Marx nie?

  14. petr

    treebeard:

    Z mého odkazu myslím velmi pěkně a srozumitelně:

    “Kant měl geniální intuici …. ani ve svém kritickém období nepodléhal až natolik oficiálnímu dobovému fyzikálnímu názoru o čase, daného předchůdcem Newtonem, jak mu to podsouvá profesor Hawking. O dilataci času nemoha přirozeně mít ani tušení, přesto svoji definici zformuloval tak, že je nakonec nenapadnutelná i za takovýchto podivuhodných nových fyzikálních skutečností. Opravňuje ho k tomu to, že svůj čas umístil do subjektu, kam nutně patří – pro „mě“ je opravdu aktuální jen to, co je mi fyzikálně dosažitelné. Informace o tom, co se „teď“ děje na Alfě Centauri, je zcela nesmyslná – je to matematická hříčka, která nemá ve vnímatelném světě fenoménů žádný odraz. Předpokládala by na ničem nezávislou existenci času ve vesmíru, jakési tikání kosmických hodin, k nimž by se vše vztahovalo – tedy i Země s Alfou Centauri současně. Takovéto zcestné úvahy vedou jen k paradoxům vědomí (a samozřejmě pak i ke slavným Kantovým antinomiím)”

    Myslím, že to je dost výstižné…

Comments are closed.