Co mi vadí na křesťanství


V dnešním článku odhlédnu od toho, že považuji křesťanství za nepravdivé. Uvedu několik věcí, které mi na křesťanství vadí bez ohledu na to – ostatně, jeho nepravdivost jako taková mi nevadí v zásadě vůbec, ať si koneckonců každý věří čemu chce.

1) Adorizace víry.

Věřit znamená pokládat nějaké tvrzení za pravdivé. (např. že Země je kulatá nebo že Ježíš Nazaretský vstal z mrtvých). Různé víry se mohou lišit stupněm své podloženosti.

a) Od těch podložených (třeba že Země je kulatá)
b) přes takové, kde prostě nemáme k dispozici relevantní argumenty pro ani proti (třeba že ve Vesmíru existuje mimozemský život)
c) až po víry, kde mnohdy drtivě převažují argumenty PROTI nim (třeba že Země je placatá).

Zde na svém webu jsem ukázal, že křesťanství je tento poslední případ (c), přičemž se o něm zřejmě ze slušnosti často mluví, jako by šlo o případ (b).

Není nic úctyhodného ani ctnostného na tom, věřit tomu, proti čemu silně svědčí celková důkazní situace. Křesťané si přesto své víry jako takové nesmírně cení, vydávají ji za „dar“ od Boha – zřejmě že jim Bůh „umožnil“ odhlédnout od faktů, a „věřit“ bez ohledu na ně. Argumentace proti jejich víře v nich pak vzbuzuje obranné reakce – snažíme se jim jejich nesmírně cenný „dar“ vzít! Křesťan řekne „ale já tomu prostě věřím!“ a je spokojený. Cítí se povzneseně. Tento postoj mi vadí.

Víra je prostě jednou z cest poznání, a to cestou velmi nespolehlivou. Jiné cesty – např. právě racionální a kritické myšlení s uvážením empirických faktů – jsou mnohem spolehlivější.

Uvažme, zda bychom neměli princip víry přenést i do jiných oblastí života? Jak by to asi vypadalo? Neměli bychom začít rozhodovat o vině souzených na základě víry? Neměli bychom odhadovat nosnost mostů a budov na základě víry?

Adorizace víry je věc, která se z křesťanství rozšířila do obecného kulturního povědomí v naší společnosti (v důsledku čehož i mnoho nevěřících před vírou v úctě sklapne podpatky a skloní se, říká se jim faithteisté) – a to je první věc, kterou křesťanství vyčítám.

2) Postoj k pravdě.

Křesťané běžně mluví o předmětu své víry jako o pravdě. Zřejmě přesvědčili sami sebe, že Bůh jim Pravdu odhalil. Jenže toto je jen další, a to velmi troufalé tvrzení, které sice může, ale také NEMUSÍ být pravdivé. Křesťané nemají žádný patent na pravdu, oni nemají žádné kukátko, „boží oko“, kterým by viděli realitu takovou jaká je. Bible může být zjevená Pravda, ale také NEMUSÍ (a ona s vysokou pravděpodobností není, jak jsem zde opakovaně ukázal) – a to ZDA je či není, je prostě jen další otazník, který nemůžeme překonat nějakým vyznáním. (vyznávám, že Bible je Slovo Boží, je to zjevená Pravda – a proto, věřím-li Bibli, mám Pravdu)

Ptám se křesťanů: pokládáte se snad v těch otázkách, kde se cítíte být majiteli Pravdy, za neomylné? Cítíte se snad být Bohy? (protože kdo jiný je neomylný, než Bůh?)

Je pro mě doteď šokující, jak málo křesťanů je ochotno byť jen říct (!): „KDYBY měla být moje víra chybná, NECHTĚL bych dál věřit. Záleží mi na tom, jaké je skutečná pravda, byť by se mi nemusela líbit. POKUD je realita taková, nechci žít v pohodlné lži, a chci raději poznat méně pohodlnou a uspokojující pravdu.“

Žonglování s pravdou a naprosto neskromný a nepokorný přístup v těchto otázkách – to je další věc, kterou křesťanství vyčítám.

3) Jistota.

V souladu s předchozím mají křesťané často pocit jistoty, že mají pravdu. Mít jistotu je ale velmi nebezpečná věc, pokud nám jde o skutečnou pravdu. Pocit jistoty nás odvádí od náležitého uvědomění si faktu, že všichni jsme lidé omylní, všichni se můžeme mýlit – a omyly je třeba odhalovat. Když se budu mýlit, a budu mít přitom jistotu, že mám pravdu, pak na svůj omyl nepřijdu nikdy. Jistota konzervuje chyby.

Křesťanům proto zazlívám jejich pocit jistoty v netriviálních otázkách, kterých se jejich víra týká.

4) Postoj k pochybnostem

Nejen že je důležité nepodléhat v důležitých otázkách pocitu jistoty, ale je navíc důležité být přístupný pochybnostem. Naslouchat kritikům, přemýšlet, a v ideálním případě pochybovat i sám od sebe. Pochybnosti jsou naprosto zásadním nástrojem, který nám může pomoci detekovat naše chybné víry. (samozřejmě ovšem jen v případě, že nám jde o skutečnou pravdu)

Nepřekvapivě pro křesťany jsou pochyby cosi, čemu je třeba se bránit. Pochyby jsou projevem slabosti ve víře – a ideálem je pro ně právě silná víra. Pochybnosti na člověka čas od času přijdou – ale ostatní křesťané pak doufají, že dotyčný se s nimi „úspěšně vyrovná“ = vrátí se zpět k víře. Pochybnostem se podle křesťanů podléhá, a výsledkem je „pád“.

Připomínám, že já vše výše uvedené respektuji a dodržuji, o svých vírách jsem ochoten pochybovat a také o nich pochybuji. Mé přesvědčení je pak silnější PROTO, že pochybnostmi prošlo a prochází.

Největší tragédie je, když věřící vykládají mé pochybnosti (tak jak jsou zvyklí) jako moji slabost, a další z důkazů mého omylu – a mají dobrý pocit z toho, že sami mají jistotu…

5) Pocit morální nadřazenosti

Křesťané v sobě mají a ochotně dále živí a utvrzují mýtus, že morálka bez víry v Boha prakticky není možná. (teď mě napadá, že Muslimové vlastně také mají morálku, založenou na víře v Boha…) Podle nich ateismus nutně implikuje morální neukotvenost. Ateista si podle nich „může dělat, co chce“, zejména např. smilnit, znásilňovat, krást, vraždit. V jistých křesťanských kruzích je ateista prakticky synonymem pro člověka z rozvrácené rodiny, s narušenou psychikou, pedofilními, homosexuálními sklony apod.

Bývalý poradce expremiéra Nečase, Roman Joch, dokonce napsal, že ateisté jsou proto ateisty, ABY mohli smilnit a oddávat se sexuálním zvrhlostem. „Kdyby lidé tak netoužili po sexu, mohla být Evropa ještě křesťanská,“ napsal Joch.

Křesťané proto sami sebe vidí jako morálně nadřazené, a často se tak i chovají, a toto své předporozumění dávají ostentativně najevo.

6) Mentalita vyvoleného lidu

S tím souvisí podobný, ale přesto trochu jiný pocit: pocit příslušnosti k „božímu lidu“, pocit jakéhosi osobního spojenectví, blízkosti a kontaktu s bohem. Z toho ovšem opět pramení pocit nadřazenosti nad lidmi, kteří „boží“ nejsou. Koneckonců, ateisté přece mají svobodnou vůli, a pro svůj ateismus se „svobodně rozhodli“. Svobodně se rozhodli pro život bez Boha. Rozhodli se vlastně pro vzpouru proti Bohu. Jaké lze mít s takovými lidmi sympatie?

7) Nepokora, neskromnost, pýcha

Jistota křesťanů, že jsou majiteli pravdy, není nic jiného než projevem jejich šokující pýchy. Stejně tak je projevem pýchy jejich přesvědčení, že jsou v kontaktu se Stvořitelem Universa, že jsou mu nablízku, a že znají jeho vůli. Pyšné je i jejich přesvědčení o morální nadřazenosti.

Nepokorné a neskromné je i přesvědčení křesťanů o výjimečnosti a významu člověka v rámci celého Universa, o speciálním vztahu našeho druhu s Bohem, o tom, jak jsme byli stvořeni „k obrazu Božímu“ (wtf?!), o tom, jak nás miluje – a nakonec i o tom, jak nás miluje dokonce tak, že za nás obětoval svého jednorozeného Syna…

8 ) Pokrytectví

Dnešní křesťané si verbálně vysoce cení Ježíšova přikázání o lásce k bližnímu. Ježíš označil přikázání „Miluj bližního svého jako sebe sama“ za jedno ze tří nejdůležitějších vůbec (Mt 19:19). Přesto však výrazná část křesťanů k nám ateistům necítí lásku, ale naopak nevraživost, pohrdání, a mnohdy i otevřenou nenávist. Zaklínat se láskou k bližnímu, a přitom se chovat zcela opačně – to je pokrytectví.

Jak by to vypadalo, kdyby nás křesťané milovali, tak jak o tom tak rádi mluví? Co bych udělal já, kdybych viděl, že osoba, na které mi záleží, kterou miluji (třeba i v obecnějším smyslu) sešla z cesty, a po smrti jí hrozí to vůbec nejhorší, co se člověku může stát – totiž peklo? Určitě bych se jí snažil pomoct! Snažil bych se zjistit, co ji k tak nebezpečnému rozhodnutí vedlo, a všemožně bych se vynasnažil, abych jí pomohl vrátit se na správnou cestu.

Co ale udělá reálný křesťan? Zrovna před pár dny nám tu jeden nechal vzkaz: „Však vy ateisté po smrti uvidíte!“

Pokrytectví mnohých křesťanů (nikoliv ovšem všech) vidím v jejich vztahu k bohatství. Ježíš se proti bohatství opakovaně a jasně vyjádřil. Nikoliv zřejmě apriori, ale úvaha za tím je zřejmá: majetek nezíská nikdo jen tak. Aby člověk získal poctivě majetek (o nepoctivém způsobu ani neuvažujme), musí se snažit, věnovat tomu mnoho úsilí a času. Podle Ježíše má ale člověk věnovat svůj čas službě Bohu. Jak může člověk poctivě zbohatnout, a současně brát naprosto zodpovědně službu Bohu? Ježíš říká naprosto jasně:

Mt 19:23 A říkám vám znovu: To spíše projde velbloud uchem jehly než boháč do Božího království.“

Má to logiku. Výrazná část křesťanů však tuto jasnou myšlenku relativizuje a bagatelizuje. Slyšel jsem dokonce, že to tak Ježíš „nemohl myslet“. Mnohem víc úsilí než zamyslet se nad smyslem tohoto přikázání věnují křesťané výsměchu ateistům, kteří „citují z Bible“.

Jinde Ježíš řekl:

Mt 19:21 Ježíš odpověděl: „Chceš-li být dokonalý, jdi, prodej svůj majetek, rozdej ho chudým, a budeš mít poklad v nebi. Pojď a následuj mě.“

Na tohle jsem dokonce slyšel reakci, že (dotyčný křesťan) dokonalý být nepotřebuje. Lze takovým lidem vůbec věřit, že svou víru berou vážně? Lze jim věřit, že berou vážně Ježíše? Ne, já jim to nevěřím. Jen o víře a o Ježíši mluví, ale vážně je neberou. Jsou to pokrytci.

9) Křesťanství je podporováno neznalostmi věřících, lžemi, případně mlčení ke lžím

Výrazná většina teologů a biblistů se dnes shoduje, že evangelia (zejména Matoušovo a Janovo) nebyla sepsána Ježíšovými učedníky, tedy očitými svědky. I přesto značná část křesťanů věří, že evangelia jsou dílem Ježíšových učedníků nebo jejich blízkých spolupracovníků. Duchovní je v tomto omylu rádi ponechávají.

Většina teologů a biblistů se shoduje, že je obtížné říct, v jakém smyslu je Bible „slovo Boží“ a že doslovně Bibli chápat určitě nelze. I přesto tomu řada křesťanů věří – a kněží z kazatelen nevyvíjejí žádnou snahu, aby své ovečky dovzdělali. Na mších po každém čtení z Bible zaznívá z kazatelny ujištění: „Slyšeli jste slovo Boží…“

Na teologických fakultách se dnes učí, že evangelia byla sepsána desítky let po Ježíšově smrti – nejstarší, Markovo, až kolem roku 70, a Janovo možná až po roce 90 n.l. – a přesto řada křesťanů věří, že evangelia byla sepsána možná velmi krátce po Ježíšově smrti. Kněží své ovečky opět ponechávají v tomto pohodlném omylu, ačkoliv z teologických fakult moc dobře vědí, jak se věci mají.

Podobně v několika dalších otázkách, např. v otázce kolik toho víme o historickém Ježíši (odborníky uznávaná odpověď: velice velice málo. Chybná odpověď populární mezi křesťany: evangelia jsou spolehlivým pramenem o Ježíšovi a jeho výrocích), jak je to s autorstvím knih Starého Zákona, atd.

Další oblíbená pohádka mezi křesťany vypráví o tom, jak problémy, na které poukazují ateisté, mají teologové už dávno vyřešeny (ale danému křesťanovi se to řešení zrovna teď nechce hledat, jistě ale existuje). Pravda ovšem je, že mnoho ze zásadních problémů na které poukazujeme, vyřešeno NEMAJÍ.

10) Tento svět není náš

Křesťané věří, že skutečný život přijde až po smrti. Mnohokrát jsem už slyšel výroky typu „tento svět není náš, my čekáme až na Boží království“. Tento postoj je problematický, protože může vést k laxnosti k věcem důležitým pro naši společnost a k nezájmu podílet se na řešení světských problémů. Na webu krestanske-diskuze.cz jsem konkrétně toto téma zaslechl. Kdosi se tam ptal, jestli by se jako křesťané vůbec měli v jistých světských věcech angažovat a zajímat se o ně.

Co hůř, tato myšlenka může vést i k laxnosti ke ztraceným životům lidí – ostatně právě v této souvislosti jsem ten výrok také slyšel: Proč zemřelo to či ono dítě na rakovinu? Inu, Bůh tím učinil jen to, co je pro něj nejlepší – třeba už je v téhle chvíli v nebi… Proč zahynulo bezmála 300 tisíc lidí při tsunami? Inu, proč se tím znepokojovat – ti spravedliví jsou v nebi, takže super, a ti ostatní mají, co si zaslouží…

4,104 thoughts on “Co mi vadí na křesťanství

  1. petr

    treebeard:

    No pro mne to podstatné je. Je totiž pro mne velice podstatné, zda svět ve kterém žiji je skutečný a reálný tak, jak se mi “dává”, nebo pokud mohu použít slova Jana Patočky, jestli je reálný jako “přirozený svět”.

    Možná si nerozumíme terminologicky – mne jde o reálnost toho vnějšího “přirozeného světa”, v němž miluji svoji rodinu, chodím do práce, do kostela a do hospody. A v jeho reálnost já oproti subjektivnímu idealismu a -ismům a teoriím všeho druhu věřím.

  2. Foxy

    protestant (February 14, 2014 at 8:07 am) says:
    Mohl bys Michale do pravého menu umístit odkaz na ten fulltextový vyhledávač, aby si Foxi i jiní mohli najít, že o spojení křesťanů s živým Kristem zde už několikrát byla řeč?

    A pak se tu objevilo tohle: http://www.i-ateismus.cz/2011/11/ke-korenum-krestanstvi/comment-page-9/#comment-23408

    protestant (December 5, 2011 at 10:23 am) says:
    tady je ten kontakt:
    Neboť kde jsou dva nebo tři shromážděni ve jménu mém, tam jsem já uprostřed nich.”
    Matouš 18:20
    ???????????????????
    Tak hele, protestantskej, ty si tu snad ze všech děláš šoufky! Protože tohle mohl říct i řetízek, a telátko mohlo mlčet!
    Mě nezajímají cintáty z nějakých starých pověstí hebrejských a legendy o jednom ze židovských mesiášů, to jsou standardní kecy v kleci.

    Ten kontakt; jak komunikuješ, to si telepatíš, halucinuješ, nebo to dostáváš na spešl mail? Extatické stavy? Luciďák?

    Spíš to ale vypadá, že bohapustě kecáš.

  3. Medea

    Petr: “Mne by zajímal ten důkaz vnějšího světa mimo vnímání poznávajícího subjektu.”

    Ak tomu rozumiem správne, tak Vy tvrdíte, že človek nemôže dokázať existenciu vonkajšieho sveta. Ako však chcete tento názor zlúčiť s učením RKC?

    II. 1. Ktokoľvek by povedal, že pravého a jediného Boha, nášho Pána a Stvoriteľa, nie je možné skrze stvorené veci, prirodzeným svetlom ľudského rozumu s istotou poznať, nech je prekliaty.

    (Dogmatická konštitúcia Dei Filius.)

    Teda podľa RKC (vedenej Sv. Duchom) môžeme existenciu Boha s istotou poznať, a pretože Boh nie len nejaká, v ľudskej mysli uväznená, vidina, tak podľa toho existujú aj reálne entity mimo myseľ ľudského subjektu. Teda existuje “vonkajší svet”. Takže dôkaz vonkajšieho sveta by ste mali hľadať vo Vašej cirkvi 🙂

    Škoda len, že RKC, ten rozumovo presvedčivý dôkaz Božej existencie, nepublikovala. Keby to spravila, tak by som už asi bola teistka 😉

  4. petr

    treebeard:

    Čtu si Váš příspěvek opakovaně a pořád si ale myslím, že tam je základní nepochopení, té fundamentální části:

    Kant netvrdí, že čas a prostor nejsou základními komponentami námi poznávaného světa. On tvrdí, že námi poznávaný svět je poznáván v prostoru a čase a jinak ani poznáván být nemůže, ale zároveň jsou to kategorie na straně poznávajícího, resp. – poznávající může odmyslet veškerou zkušenost, ale nemůže ze svého nazýrání odmyslet prostor a čas. To je jasný důkaz toho, že přisuzovat prostor a čas vnějšímu světu “o sobě” je neoprávněná spekulace – není pro to nejmenší důvod, naopak se jako důvodné jeví, přisuzovat tyto kategorie subjektu. S tím nemá žádný nárůst empirického vědění přece co dělat a zároveň je na zastánci opačného pohledu, aby tento skeptický postoj vyvrátil !

    Nebo proč si myslíte, že se v tomto mýlím ?

  5. petr

    medea:

    Zdravím Vás 🙂

    To se pletete. Já říkám, že věřím ve vnější svět, jako věřím ve Vás a dokonce věřím, že existuje “přirozený svět” tak jak se nám dává. Jenom vím, že je to nějaký druh víry, která spíše než aby se utápěla v různých -ismech a teoriích, raději užívá darů “přirozeného světa”. Myslím, že by se to dalo označit jako skepse ke skepticismu 🙂 Nebo odvaha věřit ? Nějak tak…

    Tím si myslím, že s učením své katolické církve v žádném rozporu nejsem.

    Ale Váš názor na to mne opravdu zajímá…

  6. treebeard

    Petr, nie Kant tvrdí, že čas a prostor nejsou základními komponentami námi poznávaného světa.
    ale súčasní fyzici tvrdia, že sú komponentmi reálneho sveta. Ja v tom vidím rozpor Kanta so súčasným názorom.

  7. treebeard

    Dôvod prisudzovať čas a priestor vonkajšiemu svetu je, podľa mňa, zjavný. Máme ich vzťah vyjadrený matematicky a praktické aplikácie dávajú tým rovniciam za pravdu. GPS funguje, vesmírne lode naozaj doletia tam, kam majú, naozaj zrýchlia na tej dráhe, na ktorej sme to čakali … Kant na toto nedokáže dať odpoveď (podľa mňa).

    Trochu nechápem vaše vyjadrenie, že blízke okolie (t.j. vrátane rodiny a priateľov) považujete za realitu, ale nejakú Proximu Centauri už nie. Kde sa pre vás začína hranica “nereálna”? Zem je pre vás reálna? Aj Slnko?

  8. protestant

    Foxy says:
    February 14, 2014 at 11:09 am
    protestant (February 14, 2014 at 8:07 am) says:
    Mohl bys Michale do pravého menu umístit odkaz na ten fulltextový vyhledávač, aby si Foxi i jiní mohli najít, že o spojení křesťanů s živým Kristem zde už několikrát byla řeč?

    A pak se tu objevilo tohle: http://www.i-ateismus.cz/2011/11/ke-korenum-krestanstvi/comment-page-9/#comment-23408

    protestant (December 5, 2011 at 10:23 am) says:
    tady je ten kontakt:
    Neboť kde jsou dva nebo tři shromážděni ve jménu mém, tam jsem já uprostřed nich.”
    Matouš 18:20
    ???????????????????
    Tak hele, protestantskej, ty si tu snad ze všech děláš šoufky! Protože tohle mohl říct i řetízek, a telátko mohlo mlčet!
    Mě nezajímají cintáty z nějakých starých pověstí hebrejských a legendy o jednom ze židovských mesiášů, to jsou standardní kecy v kleci.

    Ten kontakt; jak komunikuješ, to si telepatíš, halucinuješ, nebo to dostáváš na spešl mail? Extatické stavy? Luciďák?

    Spíš to ale vypadá, že bohapustě kecáš.

    protestant:
    Na takové příspěvky neodpovídám. Najdi si to ve vyhledávači v pravém mailu…. 🙁

  9. petr

    Treebearde: pořád Vám tam ten poslední krok k pochopení chybí – ty vesmírné lodě atd. jsou pro Kanta námi poznávaným světem, ne světem o sobě. Stejně tak galaxie, planety, temné díry atd., atd.

    Ten námi poznávaný svět je konsistentní a všechno v něm funguje a mi jej můžeme vědecky a racionálně odhalovat ne proto, že by se vědomí “nalepilo” na tento poznávaný svět jak jej popisujete, ale proto, že jej “spoluvytvořilo”.

    Subjekt vědomě poznává výsledek své vlastní interakce se světem “o sobě”, který je mimo naší jakoukoliv zkušenost.

    V tom světě “o sobě” žádné “slunce”, “kosmická loď” ani nic dalšího není. V tomto námi poznávaném světě je prostor a čas imanentní, v onom “světě o sobě” nic takového jako prostor a čas není.

    Je to skeptická a elegantní past 🙂

  10. Medea

    Peter, ten mnou citovaný 2. kánon z Dei Filius nehovorí o viere, ale o istote poznania pomocou “prirodzeného svetla ľudského rozumu” 🙂

    Odcitujem z Dei Filius ešte toto:

    Táž svatá Matka Církev tvrdí a učí, že Boha, všech věcí počátek a konec, lze přirozeným světlem lidského rozumu z věcí stvořených najisto poznati; „neboť neviditelné vlastnosti Jeho od tvorstva světa skrze věci učiněné pochopeny se spatřují;“

  11. S.V.H.

    to Petr:
    Exkurze do kantovského myšlení je sice zajímavá (a děkuji za ní), ale vzhledem k mé původní námitce celkem mimoběžná. Já sice nesouhlasím s tím, že pro existenci vnějšího světa (nebo jak to dále posouváte pro poznatelnost vnějšího světa, či nyní naposledy pro to, že prostor a čas nejsou vlastní vnějšímu světu) nemáme žádné důkazy a musíme ho přijmout pouze vírou, ale od začátku nejsem proti to pro potřeby diskuse připustit.
    Tvrdím ale, že ta skutečnost, že člověk něco přijímá bez důkazů pouze vírou ho nijak neopravňuje přijímat něco jiného bez důkazů pouze vírou.

    Ale diskuse už mezitím odběhla jiným směrem, tak to berte jen jako upřesnění dříve vyřčeného.

  12. protestant

    treebeard says:
    February 14, 2014 at 12:50 pm
    Protestant, tebe treba 28 riadkov na to, aby si oznámil, že neodpovedáš? 😮

    protestant:

    Těch předcházejících 26 řádků je tam proto aby bylo jasné PROČ neodpovídám….

  13. Medea

    “V tom světě “o sobě” žádné “slunce”, “kosmická loď” ani nic dalšího není. V tomto námi poznávaném světě je prostor a čas imanentní, v onom “světě o sobě” nic takového jako prostor a čas není.”

    Toto Kant nehovorí, on len tvrdí, že nemôžeme poznať vec o sebe. Teda vo “vonkajšom svete” môže byť niečo, čo zodpovedá našim zážitkom slnka, kozmickej lode, zážitkom času a priestoru, ale nemôžeme toto niečo, podľa Kanta, s istotou poznať.

  14. Medea

    Môj postoj je taký, že existujú nejaké základné predpoklady o realite, ktoré si už nemáme z čoho vyvodiť a ich prijatie je aktom viery 🙂

    Ale celkovú sieť našej viery (web of belief), môžeme hodnotiť z hľadiska konzistentnosti, logických súvislostí, úspornosti, korešpodencie so zmyslovými dátami a pamäťou.

  15. Medea

    S.V.H.: “Tvrdím ale, že ta skutečnost, že člověk něco přijímá bez důkazů pouze vírou ho nijak neopravňuje přijímat něco jiného bez důkazů pouze vírou.”

    Súhlasím. Sieť našich fundamentálnych neodvoditeľných vier by mala byť úsporná 🙂

Comments are closed.