Mohl bych uvěřit v Boha?
Předně musím už asi po milionté zopakovat, že naprosto přirozeně bych uvěřil, kdyby (*) mi někdo ukázal, že v mých argumentech jsou zásadní chyby, a celková evidence ve skutečnosti ukazuje, že křesťanství je pravdivé a Ježíš byl opravdu Boží Syn, který zemřel za naše hříchy, atd. Pak bych se zcela logicky a nevyhnutelně stal křesťanem. Bylo by to zcela upřímné, správné, a nešlo by proti tomu nic namítnout.
Řekněme ale, že by se žádné nové argumenty neobjevily. Před nějakou dobou mi jeden diskutující na tomto webu řekl, že i já můžu uvěřit – stačí chtít. Opravdu? Moje subjektivní vnímání síly evidence, že křesťanský Bůh neexistuje, je srovnatelné s mou subjektivní jistotou, že Země je spíš kulatá než placatá. Copak si můžu jen tak říct, že budu od teď věřit, že Země je ve skutečnosti placatá?
Napadlo mě, že pokud bych měl MOTIVACI uvěřit, pokud bych CHTĚL – pak by to mohlo být docela zajímavé. Takovou motivací by mohl být např. život v zemi, kde věří drtivá většina obyvatel, a kde nevíra znamená společenský nebo i vážnější problém.
Vždycky bych například mohl tvrdit, že věřím. Mohl bych se chovat, jako kdybych věřil. Chodil bych do kostela, vykonával bych všechny rituály jak se patří, modlil bych se, na otázky bych odpovídal tak, jak odpovídají křesťané – s tím nemá průměrně inteligentní člověk, který se nějakou dobu do diskuzí s křesťany zapojuje, žádný problém.
Kdo by pak poznal, co si opravdu myslím? Bez hříchu není nikdo, já nehřeším nijak moc i když jsem ateista, tj. podle hříchů by se to nepoznalo – a do hlavy mi nikdo nevidí.
Alternativně bych se na spoustu těchhle “povinností” dokonce mohl vykašlat – vždyť kdo dnes chodí do kostela? Jak jsem se minule dozvěděl od moderních křesťanů, chození do kostela z vás nejen neudělá lepšího křesťana, ale zpochybňovali dokonce i jakýkoliv vztah mezi tím, jak vážně svou víru člověk bere, a jak často chodí do kostela. Hm, zřejmě sami do kostela nechodí…
Kdo se dnes na veřejnosti otevřeně hlásí ke své víře? Slabý výsledek pro křesťany ve Sčítání 2011 se vysvětluje právě tak, že co je komu do toho, čemu kdo věří? Nemusel bych tedy o své víře ani mluvit. Stačilo by říct, co je komu do toho.
Kolik “křesťanů” asi “věří” právě tímto způsobem?
***
Dobrá, co kdybych ale chtěl opravdu uvěřit? Není-li splněna podmínka (*), nemám o to sice zájem a tedy to ani nebudu zkoušet, ale říkám si, co kdybych zkusil následující kroky?
Premisou je, že bych měl motivaci uvěřit. Chtěl bych. Řekl bych si, že Bůh prostě existuje, protože design světa je tak očividný, velký třesk musel mít nějakou příčinu, a Bůh to vysvětluje velmi elegantně. Přemýšlel bych o Ježíšově příběhu – ale pozitivně, tj. neřešil bych co a proč se tak nemohlo stát, a jakou o tom máme evidenci. Představoval bych si, jak za nás trpěl na kříži, jak ušlechtilá to byla oběť, jak jsme všichni nenapravitelně hříšní, a zasloužíme si za to smrt, jak jsme Ježíše zradili – a že On je při tom všem naše jediná spása.
Začal bych k němu v duchu mluvit, říkal bych tomu “komunikovat s Kristem”. Vyprávěl bych mu o svých každodenních starostech i radostech, a to co nejčastěji. Jako čtyřleté dítě se svým virtuálním případně plyšovým kamarádem.
Cílevědomě bych potlačoval veškeré pochybnosti: o tom že hypotéza Boha ve skutečnosti vznik Vesmíru vůbec nevysvětluje, o tom že svět jeví znaky designu jen při velmi povrchním pohledu, o skutečné evidenci že příběh NZ je pravdivý, o jeho vnitřních inkonzistencích, o tom že ve skutečnosti mluvím jen já ke svému virtuálnímu kamarádovi, ale odezva nepřichází žádná.
Začal bych interpretovat běžné věci jako že jde o odpověď Krista. Něco se mi povedlo – super, Ježíš mi pomohl, protože mě tak moc miluje! Něco se mi nepovedlo? Určitě je za tím moudré vedení mého Pána, který mě na tom učí něco, čemu ještě plně nerozumím, ale určitě to dřív nebo později pochopím. Nebo taky ne, ale určitě to je celkově pro moje dobro.
Mohl bych zkusit použít i taktiku “proseb Boha aby mi pomohl uvěřit”. Jak by časem vzpomínek na mou dřívější nevíru a na příslušné argumenty přirozeně ubývalo, radostně bych to interpretoval, jako že mi Pán pomáhá. Kdyby jich teoreticky neubývalo, a stále se objevovaly pochybnosti, řekl bych si, že Pán přece není automat, a nemůžu čekat, že zareaguje hned jak si písknu.
Také bych se snažil do celé věci zaangažovat city. Dojímal bych se nad Pánovým osudem, nad jeho šlechetnou obětí. Snažil bych se představit si velikost jeho oběti, jeho utrpení na kříži, snažil bych se myslet na to, že to udělal pro nás, obdivoval bych ho za to – a později snad i miloval? Štítil bych se sám sebe za svoji hříšnost, a o to víc bych se upínal k Pánu, který je mou jedinou nadějí.
Rozhodně bych chodil na mše. Sborový zpěv a rituální praktiky při mši mají prokazatelný efekt na psychiku člověka (podobně jako rituální obřady domorodých kmenů atd.) a to bych interpretoval jako jasnou známku bezprostřední blízkosti Pána.
Život v komunitě věřících by byl vůbec důležitý. Snažil bych se věnovat maximum času kontaktu s věřícími přáteli a lidmi. Nic nenaladí mysl na patřičnou notu tak spolehlivě, jako když příslušné věci považují všichni okolo za samozřejmost. Minimum kontaktu s pochybovačnými myšlenkami = minimum vlastních pochybností.
Velmi efektivní by jistě bylo utužování skupiny ostentativním vymezováním se k jejímu vnějšku: radostí nad tím, že my máme to štěstí a věříme, zatímco ONI (nevěřící) mají smůlu, doufejme že jen dočasně, samozřejmě. Hovořili bychom spolu o pošetilosti ateistů, o tom jak je celá ta věc přece zřejmá, spekulovali bychom nad jejich nemorálností, pýchou – čímž bychom se automaticky “poplácávali” po ramenou, že my – díky Bohu! – pyšní a nemorální až tak nejsme, což je přece fajn, protože tak máme blíž k našemu Pánu Ježíši Kristu, a děláme mu tím radost, atd.
Mezi věřícími se často považuje za samozřejmost “být v kontaktu s živým Kristem”. Nikdo mi zatím nebyl schopen definovat, co se tím přesně myslí – ale když to nikdo není schopen definovat, tak to asi většina věřících sama neví, a proto bych to nepotřeboval vědět ani já. Stačilo by mi, abych si řekl, že s ním prostě v kontaktu jsem, a totéž abych s okázalou jistotou tvrdil i ostatním. Dle příkladu ostatních nepotřebuji umět vysvětlit, v čem ten kontakt spočívá, nebo jak sám poznám, že jej mám – stačí to tvrdit. Stačí tvrdit, že “to cítím”. Sám pro sebe bych si to mohl spojit třeba s příjemnými pocity ze sborového zpěvu v kostele, s pocity při soustředěné modlitbě, atd.
Dále, nemálo věřících deklaruje svou jistotu, že Bůh existuje. I já bych to třeba tvrdil. Dle předpokladu jsem v situaci, že chci věřit, svoji potlačenou nejistotu považuji za špatnou – tak co kdybych si prostě řekl, že mám jistotu? Pochybnosti mít nechci, tak jim jsem schopen vědomě nevěnovat pozornost (nejsem schopen zabránit tomu, aby mě pochybnost čas od času nepřišla na mysl, ale jsem schopen v té myšlence dál nepokračovat, a nerozvíjet ji. Vědomě ji potlačit.) – a tedy mám jistotu. A když ji mám, tak mohu totéž tvrdit i ostatním.
Co by mi tedy po nějakém čase zbylo? Zůstaly by stále méně často se objevující ojedinělé myšlenky na to, že jsem dřív měl nějakou evidenci, která svědčila o tom, že nemám pravdu – myšlenky, které bych se snažil vědomě utnout jakmile by se objevily. Navíc bych si v takovém případě vědomě “řekl”, že to prostě celé byla chyba. Byla to chyba, bylo to špatně, TEHDY jsem se mýlil. Tečka.
Závěrem připomínám, že v celém tom procesu nebyla potřebná sebemenší skutečná intervence Boha. Vše je jen o sebeobelhaní se, o nasazení si klapek na oči, o zakázání si přemýšlet o jistých věcech, o cílevědomé sebe-manipulaci s mou vlastní myslí.
A teď klíčové otázky:
1) Byl bych v takovém případě věřící?
2) Pokud ne, tak co by mi chybělo k tomu, abych byl “opravdu věřící”? Uvědomme si, že v reálném životě nám stačí k tomu, abychom někoho považovali za věřícího, jen to, aby to o sobě tvrdil. NĚKDO by snad mohl požadovat i to, aby se dotyčný choval jakž-takž morálně – ovšem obé bych splnil hned v tom úplně prvním kroku.
3) z mého současného pohledu je výše uvedený postup čistokrevná psychologická sebe-manipulace. Manipulace mě samotného. Nic jiného, než sebeobelhaní se. Je to pravda? Pokud ne, tak proč?
4) Je-li výše uvedené psychologická manipulace, obelhaní sama sebe, pak taková cesta k víře asi nebude úplně OK – a jistě se mi nikdo nemůže divit, že se jí NEHODLÁM pouštět. POKUD by ale byla splněna premisa, a já bych CHTĚL uvěřit (ovšem nikoliv za cenu výše popsaného sebeobelhávání se a zmanipulování sebe sama) – pak jakou jinou cestou mohu jít, než že mi někdo objasní problémy, které s křesťanstvím mám, a o kterých píšu v článcích zde na tomto webu?
5) vzhledem k tomu, že mi ty problémy za rok a půl nikdo nebyl schopen objasnit (a to jsem s jejich výčtem ani zdaleka neskončil), znamená to, že já prostě uvěřit nemohu, aniž bych podvedl sám sebe?
Moment moment, kde jsem změnil otázky? Už od dnešních 8:40 se bavíme pořád o jedné otázce, a to o téhle! http://www.i-ateismus.cz/2012/06/mohl-bych-uverit/comment-page-5/#comment-31796
Můžeš mi ukázat tu druhou, se kterou to podle tebe střídám?
Tak já je dám za sebe aby to vyniklo:
První otázka:
Proč věříš tomu, že se Bůh před dvě tisíci lety zachoval nějak, že smysl toho PŘEDPOKLÁDANÉHO JEDNÁNÍ ti uniká? Proč tomu věříš i přesto, že o této smysl nedávající Boží akci nejsou žádné důkazy?
druhá otázka:
Takže opakuji ještě jednou: Otázka není proč to Bůh udělal tak a ne jinak, protože nikdo nevíme ZDA to tak Bůh udělal. Otázka je, proč je pro vás ta víra, ŽE ten ukřižovaný byl skutečně Bůh v lidském těle, přijatelnější, než závěr všech ne-křesťanů, že to byl jenom člověk (protože nemáme nejmenší důvod myslet si cokoliv jiného.).
Mrkni se do spamů zda to tam nepadlo.
Spadlo, už jsem to obnovil.
Ta druhá otázka je přece reakcí na Hermovu odpověď na mou první otázku. Ta odpověď obsahovala tvrzení, že nemá smysl moc špekulovat na téma, proč Bůh něco udělal tak a ne jinak. A já jsem na to odpověděl, že Hermes především NEVÍ ZDA to Bůh skutečně udělal, že tomu jenom věří. A že otázka teda zní, PROČ tomu věří, KDYŽ o tom, že tomu tak bylo, nejsou žádné důkazy, A NAVÍC nám takové hypotetické Boží jednání ani nedává smysl.
A tím jsme zas u té první otázky. Takže myslím že tu opravdu víc témat neotevírám, pořád je to o tom jednom.
OK, teď tedy navrhuji tohle téma uzavřít a krátce se dostat ještě k jedné věci která tu dnes dopoledne zazněla, a to sice zde: http://www.i-ateismus.cz/2012/06/mohl-bych-uverit/comment-page-6/#comment-31818
Jde mi konkrétně o tento dotaz: Co VY (Protestant a Hermes) pokládáte za rozumné přijmout jako důkaz/argument/evidenci/indícii, že to byl skutečně Bůh, kdo zde před 2000 lety chodil v Ježíšově těle?
Hustý 🙂 protestante, já myslím Michala chápu a obě otázky, co jsi tu dal, se ptají na víru:
1) proč věříš …
2) otázka není, zda to bůh udělal … Otázka je, proč je ve vás ta víra …
IMHO ten smysl dvou vět je dost podobnej. Michal to jen jinak formuloval, abyste lépe pochopili, na co se ptá. Evidentně zbytečně.
Fakt si to tu pročítám a zírám: Hermes s protestantem něčemu věří (Ježíš byl Bůh), ale nedokážou tu vysvětlit jaký by to mohlo mít smysl, alespoň v základních obrysech. Ve druhé fázi nedokáží ani nějak srozumitelně podat, proč vlastně oni věří tomu, čemu věří (Ježíš byl Bůh).
Myslím, že to jsou základní otázky, které si každý nevěřící klade.
Já Michale sice neumím odpovědět na tvůj dotaz, „proč se Bůh pouštěl do takového dobrodružství, jako je být člověkem, být ukřižován a následně vstát z mrtvých“. Ale, oběť Ježíše přeci nahradila zvířecí a lidské obětiny – což podle mne teda není málo. Zmrtvýchvstání dalo lidem naději. Takže, ať už byl Ježíš Bohem či ne, ať bylo či nebylo ono poselství pochopeno správně, faktem je, že jeho smrti byl dán smysl, který změnil lidské myšlení a odstranil velice dlouhou tradici obětování živého. Díky Bohu, naštěstí, jak je komu libo.
Kay: bullshit. Totally uterly bullshit.
Lidské a zvířecí objevy byly “překvapivě” měně časté ve vyspělých zemích v pozdější době, kam se “překvapivě” šířilo křesťanství.
Ono totiž bohatí to nepokládali za nutné a chudí na to neměli. Nehledě na to, že ony “zvířecí oběti” byly většinou žranice, kde se vzal býček, kosti se obětovaly bohu a maso se co? Sežralo.
A ano, zmrtvýchstání dalo lidem naději, jenže tu se snažilo protlačit ohněm a mečem na popředí před ostatníma nadějema. Ono křesťanství nebylo samo, víme? A bylo jen jedním z mnoha. A používalo naprosto stejné postupy.
Takže, onou hypothetickou Ježíšovou smrtí se nestalo vůbec nic. Žádné “myšlení” se nezměnilo (naopak takový objev pozičního zápisu čísel).
Takových proroků, co kázali “lásku” a “reformy” byly tucty. A pořád jsou tucty. Ono je to totiž nejlepší způsob, jak získat věřící. Dokud je jeden slabý. Pak je lepší oheň a meč.
Michal says:
Jde mi konkrétně o tento dotaz: Co VY (Protestant a Hermes) pokládáte za rozumné přijmout jako důkaz/argument/evidenci/indícii, že to byl skutečně Bůh, kdo zde před 2000 lety chodil v Ježíšově těle?
protestant:
Neexistuje rozumný důkaz či argument.
Židé žádají zázračná znamení, Řekové vyhledávají moudrost, ale my kážeme Krista ukřižovaného. Pro Židy je to kámen úrazu, pro ostatní bláznovství, ale pro povolané, jak pro Židy, tak pro Řeky, je Kristus Boží moc a Boží moudrost. Neboť bláznovství Boží je moudřejší než lidé a slabost Boží je silnější než lidé.
1 Korintským 1:22 – 1 Korintským 1:25 (CEP)
Colombo says:
Takových proroků, co kázali “lásku” a “reformy” byly tucty. A pořád jsou tucty.
protestant:
Přesně Colombo. Tucty. Ale nikdo je 2000 let nenásleduje.
Slávek says:
July 19, 2012 at 3:47 pm
Fakt si to tu pročítám a zírám: Hermes s protestantem něčemu věří (Ježíš byl Bůh), ale nedokážou tu vysvětlit jaký by to mohlo mít smysl, alespoň v základních obrysech.
protestant:
To nemyslíš vážně Slávku. Smysl Hermes i já několikrát popsal.
Přece vzkříšení a jeho interpretace ranou církví, to je ta indicie, že Ježíš je Bůh, Michale. Kdyby to nebylo tak nedávno, co jsme se o vzkříšení bavili, tak bych ti to napsal hned.
Slávku, zajímalo by mne, co že jsou to ty “základní otázky, které si každý nevěřící klade.” Jako, proč je Ježíš Bůh? Nebo proč tomu křesťané věří? To fakt nemají nevěřící v životě žádné základnější otázky? To by znělo jako dost slibný argument pro křesťanskou apologetiku (teď mluvím ironicky, kdyby do Michal nepochopil): křesťanství je vepsáno do hlubin duše každého jednotlivce, neboť křesťanské otázky jsou základní otázky, které si nevěřící kladou. Tramtararááá! Máme vyhráno 🙂
Super protestante. Takže ten, co má následovníky po delší dobu, drží pravdu? Nebo jak si to myslel.
Náhražky dlouho netáhnou.
Herme, myslím to ve vztahu ke křesťanství: tvrdíte, že tu je nějaký Ježíšek a člověk se zeptá “a co?”. No a vy řeknete: “Jako nevím, proč tu byl a nevím, proč věřím, že to byl Bůh.”
Potom řeknete: “Stačí když uvěříš, že Ježíš je Kristus a budou ti odpuštěny všechny hříchy a skončíš v nebi. Proč? No to nevím, ale Bůh to tak chce.”
Člověk se podívá do Bible a zjistí, že je od narození zatížen prvotním hříchem vůči Bohu. Za ten hřích se potom Bůh obětoval a ve strašných mukách se nechal zabít lidmi a tím lidem, kteří v něj uvěří budou odpuštěny všechny hříchy včetně toho původního.”
Potom tu protestant cituje Bibli, kde prohlásí, že křesťané jsou blázni včetně svého Boha, no a je vymalováno. Když o tom tak přemýšlím, tak je to asi jediná odpověď, která mi dává trochu smysl 🙂
OK Kay, tak tu máme nějakýho reformátora, kterej způsobil, že někteří jeho následníci někdy neobětovali zvířata pohádkovým bytostem. (Určitě to neplatí o všech). A co dál? Jako mě se to celkem líbí, ale netuším, co si s tím počít?
Slávek says:
Potom řeknete: “Stačí když uvěříš, že Ježíš je Kristus a budou ti odpuštěny všechny hříchy a skončíš v nebi. Proč? No to nevím, ale Bůh to tak chce.”
protestant:
Opravdu se o křesťanství zajímáš? Otázky tomu neodpovídají.
Já o tom tak přemýšlím, proč mě křesťanství emocionálně neoslovuje, tak asi proto, že nemám pocit viny. Prostě nějakej prvotní hřích a tedy i jeho odpuštění mi přijde absurdní.
Taky mi přijde absurdní teze, že mě někdo stvořil takového jaký jsem a řekl, že to jsem jaký jsem je špatné, když nemůžu být jiný. No a potom se rozhodl, že když uvěřím tomu, že tu za mě ON před 2000 lety zemřel a teď stačí, že ho poprosím o odpuštění a bude mi odpuštěno. ten tvůrce mi odpustí moje hříchy, které jsem nemohl nespáchat.
Slávek says:
Taky mi přijde absurdní teze, že mě někdo stvořil takového jaký jsem a řekl, že to jsem jaký jsem je špatné, když nemůžu být jiný. No a potom se rozhodl, že když uvěřím tomu, že tu za mě ON před 2000 lety zemřel a teď stačí, že ho poprosím o odpuštění a bude mi odpuštěno. ten tvůrce mi odpustí moje hříchy, které jsem nemohl nespáchat.
protestant: Nedivím se, že ti to přijde absurdní. Tohle by mne připadalo absurdní také. A myslím, že i ostatním křesťanům. 🙂
Colombo. Ohledně tvé první věty („bullshit. Totally uterly bullshit” pominu). No a co jako? Jistěže byly oběti někde častější než jinde. Mně šlo o zprávu ohledně zrušení oběti. Způsob, jakým se vykládala Ježíšova – Boží smrt, ten byl nový. Aby se Bůh obětoval, čímž zrušil „nutnost“ dalších obětí a zároveň tím spasil člověka, tohle je podle mne typicky křesťanské. Že křesťané vraždili, někdy dost brutálně, že proroků, co kázali lásku a reformy, bylo na tucty, a že křesťanství nebylo jediné náboženství – to vím taky.
Ona hypotetická smrt Ježíše je pro křesťanství klíčová – je pilířem tohoto náboženství. To všeobecně v sobě nese kulturní vzorce, jak se má člověk chovat; ovlivňuje sociální a psychologické procesy, které pak utvářejí chování. Já se zde nebudu hádat, za jakých okolností mohlo křesťanství vzniknout, co by bylo kdyby, proč se stalo to a ne ono a proč to bylo pochopeno tak a ne jinak. Ta myšlenka o zavržení obětin se prostě v křesťanství vyskytuje a je dobrá.