Mohl bych uvěřit v Boha?
Předně musím už asi po milionté zopakovat, že naprosto přirozeně bych uvěřil, kdyby (*) mi někdo ukázal, že v mých argumentech jsou zásadní chyby, a celková evidence ve skutečnosti ukazuje, že křesťanství je pravdivé a Ježíš byl opravdu Boží Syn, který zemřel za naše hříchy, atd. Pak bych se zcela logicky a nevyhnutelně stal křesťanem. Bylo by to zcela upřímné, správné, a nešlo by proti tomu nic namítnout.
Řekněme ale, že by se žádné nové argumenty neobjevily. Před nějakou dobou mi jeden diskutující na tomto webu řekl, že i já můžu uvěřit – stačí chtít. Opravdu? Moje subjektivní vnímání síly evidence, že křesťanský Bůh neexistuje, je srovnatelné s mou subjektivní jistotou, že Země je spíš kulatá než placatá. Copak si můžu jen tak říct, že budu od teď věřit, že Země je ve skutečnosti placatá?
Napadlo mě, že pokud bych měl MOTIVACI uvěřit, pokud bych CHTĚL – pak by to mohlo být docela zajímavé. Takovou motivací by mohl být např. život v zemi, kde věří drtivá většina obyvatel, a kde nevíra znamená společenský nebo i vážnější problém.
Vždycky bych například mohl tvrdit, že věřím. Mohl bych se chovat, jako kdybych věřil. Chodil bych do kostela, vykonával bych všechny rituály jak se patří, modlil bych se, na otázky bych odpovídal tak, jak odpovídají křesťané – s tím nemá průměrně inteligentní člověk, který se nějakou dobu do diskuzí s křesťany zapojuje, žádný problém.
Kdo by pak poznal, co si opravdu myslím? Bez hříchu není nikdo, já nehřeším nijak moc i když jsem ateista, tj. podle hříchů by se to nepoznalo – a do hlavy mi nikdo nevidí.
Alternativně bych se na spoustu těchhle “povinností” dokonce mohl vykašlat – vždyť kdo dnes chodí do kostela? Jak jsem se minule dozvěděl od moderních křesťanů, chození do kostela z vás nejen neudělá lepšího křesťana, ale zpochybňovali dokonce i jakýkoliv vztah mezi tím, jak vážně svou víru člověk bere, a jak často chodí do kostela. Hm, zřejmě sami do kostela nechodí…
Kdo se dnes na veřejnosti otevřeně hlásí ke své víře? Slabý výsledek pro křesťany ve Sčítání 2011 se vysvětluje právě tak, že co je komu do toho, čemu kdo věří? Nemusel bych tedy o své víře ani mluvit. Stačilo by říct, co je komu do toho.
Kolik “křesťanů” asi “věří” právě tímto způsobem?
***
Dobrá, co kdybych ale chtěl opravdu uvěřit? Není-li splněna podmínka (*), nemám o to sice zájem a tedy to ani nebudu zkoušet, ale říkám si, co kdybych zkusil následující kroky?
Premisou je, že bych měl motivaci uvěřit. Chtěl bych. Řekl bych si, že Bůh prostě existuje, protože design světa je tak očividný, velký třesk musel mít nějakou příčinu, a Bůh to vysvětluje velmi elegantně. Přemýšlel bych o Ježíšově příběhu – ale pozitivně, tj. neřešil bych co a proč se tak nemohlo stát, a jakou o tom máme evidenci. Představoval bych si, jak za nás trpěl na kříži, jak ušlechtilá to byla oběť, jak jsme všichni nenapravitelně hříšní, a zasloužíme si za to smrt, jak jsme Ježíše zradili – a že On je při tom všem naše jediná spása.
Začal bych k němu v duchu mluvit, říkal bych tomu “komunikovat s Kristem”. Vyprávěl bych mu o svých každodenních starostech i radostech, a to co nejčastěji. Jako čtyřleté dítě se svým virtuálním případně plyšovým kamarádem.
Cílevědomě bych potlačoval veškeré pochybnosti: o tom že hypotéza Boha ve skutečnosti vznik Vesmíru vůbec nevysvětluje, o tom že svět jeví znaky designu jen při velmi povrchním pohledu, o skutečné evidenci že příběh NZ je pravdivý, o jeho vnitřních inkonzistencích, o tom že ve skutečnosti mluvím jen já ke svému virtuálnímu kamarádovi, ale odezva nepřichází žádná.
Začal bych interpretovat běžné věci jako že jde o odpověď Krista. Něco se mi povedlo – super, Ježíš mi pomohl, protože mě tak moc miluje! Něco se mi nepovedlo? Určitě je za tím moudré vedení mého Pána, který mě na tom učí něco, čemu ještě plně nerozumím, ale určitě to dřív nebo později pochopím. Nebo taky ne, ale určitě to je celkově pro moje dobro.
Mohl bych zkusit použít i taktiku “proseb Boha aby mi pomohl uvěřit”. Jak by časem vzpomínek na mou dřívější nevíru a na příslušné argumenty přirozeně ubývalo, radostně bych to interpretoval, jako že mi Pán pomáhá. Kdyby jich teoreticky neubývalo, a stále se objevovaly pochybnosti, řekl bych si, že Pán přece není automat, a nemůžu čekat, že zareaguje hned jak si písknu.
Také bych se snažil do celé věci zaangažovat city. Dojímal bych se nad Pánovým osudem, nad jeho šlechetnou obětí. Snažil bych se představit si velikost jeho oběti, jeho utrpení na kříži, snažil bych se myslet na to, že to udělal pro nás, obdivoval bych ho za to – a později snad i miloval? Štítil bych se sám sebe za svoji hříšnost, a o to víc bych se upínal k Pánu, který je mou jedinou nadějí.
Rozhodně bych chodil na mše. Sborový zpěv a rituální praktiky při mši mají prokazatelný efekt na psychiku člověka (podobně jako rituální obřady domorodých kmenů atd.) a to bych interpretoval jako jasnou známku bezprostřední blízkosti Pána.
Život v komunitě věřících by byl vůbec důležitý. Snažil bych se věnovat maximum času kontaktu s věřícími přáteli a lidmi. Nic nenaladí mysl na patřičnou notu tak spolehlivě, jako když příslušné věci považují všichni okolo za samozřejmost. Minimum kontaktu s pochybovačnými myšlenkami = minimum vlastních pochybností.
Velmi efektivní by jistě bylo utužování skupiny ostentativním vymezováním se k jejímu vnějšku: radostí nad tím, že my máme to štěstí a věříme, zatímco ONI (nevěřící) mají smůlu, doufejme že jen dočasně, samozřejmě. Hovořili bychom spolu o pošetilosti ateistů, o tom jak je celá ta věc přece zřejmá, spekulovali bychom nad jejich nemorálností, pýchou – čímž bychom se automaticky “poplácávali” po ramenou, že my – díky Bohu! – pyšní a nemorální až tak nejsme, což je přece fajn, protože tak máme blíž k našemu Pánu Ježíši Kristu, a děláme mu tím radost, atd.
Mezi věřícími se často považuje za samozřejmost “být v kontaktu s živým Kristem”. Nikdo mi zatím nebyl schopen definovat, co se tím přesně myslí – ale když to nikdo není schopen definovat, tak to asi většina věřících sama neví, a proto bych to nepotřeboval vědět ani já. Stačilo by mi, abych si řekl, že s ním prostě v kontaktu jsem, a totéž abych s okázalou jistotou tvrdil i ostatním. Dle příkladu ostatních nepotřebuji umět vysvětlit, v čem ten kontakt spočívá, nebo jak sám poznám, že jej mám – stačí to tvrdit. Stačí tvrdit, že “to cítím”. Sám pro sebe bych si to mohl spojit třeba s příjemnými pocity ze sborového zpěvu v kostele, s pocity při soustředěné modlitbě, atd.
Dále, nemálo věřících deklaruje svou jistotu, že Bůh existuje. I já bych to třeba tvrdil. Dle předpokladu jsem v situaci, že chci věřit, svoji potlačenou nejistotu považuji za špatnou – tak co kdybych si prostě řekl, že mám jistotu? Pochybnosti mít nechci, tak jim jsem schopen vědomě nevěnovat pozornost (nejsem schopen zabránit tomu, aby mě pochybnost čas od času nepřišla na mysl, ale jsem schopen v té myšlence dál nepokračovat, a nerozvíjet ji. Vědomě ji potlačit.) – a tedy mám jistotu. A když ji mám, tak mohu totéž tvrdit i ostatním.
Co by mi tedy po nějakém čase zbylo? Zůstaly by stále méně často se objevující ojedinělé myšlenky na to, že jsem dřív měl nějakou evidenci, která svědčila o tom, že nemám pravdu – myšlenky, které bych se snažil vědomě utnout jakmile by se objevily. Navíc bych si v takovém případě vědomě “řekl”, že to prostě celé byla chyba. Byla to chyba, bylo to špatně, TEHDY jsem se mýlil. Tečka.
Závěrem připomínám, že v celém tom procesu nebyla potřebná sebemenší skutečná intervence Boha. Vše je jen o sebeobelhaní se, o nasazení si klapek na oči, o zakázání si přemýšlet o jistých věcech, o cílevědomé sebe-manipulaci s mou vlastní myslí.
A teď klíčové otázky:
1) Byl bych v takovém případě věřící?
2) Pokud ne, tak co by mi chybělo k tomu, abych byl “opravdu věřící”? Uvědomme si, že v reálném životě nám stačí k tomu, abychom někoho považovali za věřícího, jen to, aby to o sobě tvrdil. NĚKDO by snad mohl požadovat i to, aby se dotyčný choval jakž-takž morálně – ovšem obé bych splnil hned v tom úplně prvním kroku.
3) z mého současného pohledu je výše uvedený postup čistokrevná psychologická sebe-manipulace. Manipulace mě samotného. Nic jiného, než sebeobelhaní se. Je to pravda? Pokud ne, tak proč?
4) Je-li výše uvedené psychologická manipulace, obelhaní sama sebe, pak taková cesta k víře asi nebude úplně OK – a jistě se mi nikdo nemůže divit, že se jí NEHODLÁM pouštět. POKUD by ale byla splněna premisa, a já bych CHTĚL uvěřit (ovšem nikoliv za cenu výše popsaného sebeobelhávání se a zmanipulování sebe sama) – pak jakou jinou cestou mohu jít, než že mi někdo objasní problémy, které s křesťanstvím mám, a o kterých píšu v článcích zde na tomto webu?
5) vzhledem k tomu, že mi ty problémy za rok a půl nikdo nebyl schopen objasnit (a to jsem s jejich výčtem ani zdaleka neskončil), znamená to, že já prostě uvěřit nemohu, aniž bych podvedl sám sebe?
Slávku. Nazývat Boha pohádkovou bytostí je jeden ze způsobů, jakým se snažíte zesměšnit věřící. Tvůj dotaz ale moc nechápu. A co dál? Nic. Že člověk tímto dostal naději a oporu v utrpení, to je ti málo? Že se v křesťanství neuchytila nutnost obětin je podle mne teda skutečně dost zásadní, ale budiž, asi jsem divná.
“Mně šlo o zprávu ohledně zrušení oběti.”
Žádná není. Naopak jsou křesťané horlivými praktikanty zástupného rituálního kanibalismu, který je podle některých dokonce faktický.
“Způsob, jakým se vykládala Ježíšova – Boží smrt, ten byl nový.”
Ano. Nový. Předtím se jen ukázal v každém druhém náboženství. Ale jinak to byla skutečná novinka.
Proboha, ženská, oběť boha je to nejběžnější, s čím se můžeš v mythologii setkat.
“typicky křesťanské”
typicky křesťanské to není, to by to musel dělat “typický křesťan”. Vzhledem k tomu, že to skoro nikdo nedělá, tento typizovaný křesťan nejspíše neexistuje a tak se těžko může použít jako etalon pro křesťany.
“to vím taky”
Zjevně ne.
“To všeobecně v sobě nese kulturní vzorce”
Nenese
“ovlivňuje sociální a psychologické procesy, které pak utvářejí chování. ”
Neovlivňuje a neutváří.
” Ta myšlenka o zavržení obětin se prostě v křesťanství vyskytuje a je dobrá.”
A proto žereme tělo kristovo a pijeme jeho krev. Gratuluju.
Kay, o Bohu si skutečně myslím, že je pohádkovou bytostí. Je to můj názor.
Tu naději asi přinesl jen někomu, ne? Pro mnoho lidí to zase naopak utrpení přineslo nebo stále přináší. Třeba tady: http://www.osacr.cz/2012/07/12/krestane-stydte-se-ostudne-misie-v-thajsku/, http://www.osacr.cz/2012/07/16/rozhovor-se-sanalem-indickym-skeptikem-ktereho-chteji-katolici-dostat-do-vezeni/ Běžte těm lidem říct, že jim Bůh přinesl naději.
Obětiny jakéhokoliv druhu mi přijdou zbytečné i bez Ježíše. Nakonec i jeho následovníci, první křesťané běžně oběti používali. Takže fakt moc netuším, o čem mluvíte.
Colombo, a který bůh se ve staré mytologii obětoval, aby spasil člověka?
Slávku, ten dokument jsem viděla, také se pohybuji v oblasti antropologie. Tomáše Ryšku sice neznám osobně, ale nemyslím, že je ateista a nemám pocit, že jeho dokument měl vyvolat nevoli vůči slušným křesťanům. Nemyslím ale, že by byl problém jej kontaktovat a zeptat se osobně.
Tou nadějí jsem měla na mysli víru, že se milovaní spolu opět jednou setkají. Že obětování nevymizelo ze dne na den je jasné, ale jak dlouho k tomu ještě docházelo (nemám na mysli oplatku a víno)? Já to nevím, já nejsem odborník na křesťanství.
Slávku, dobrý, pouštíte si taky někdy ty o zločinech komunismu?
Slávek: Já o tom tak přemýšlím, proč mě křesťanství emocionálně neoslovuje, tak asi proto, že nemám pocit viny. Prostě nějakej prvotní hřích a tedy i jeho odpuštění mi přijde absurdní.
Kay: A kde v bibli podle vašeho názoru Ježíš kritizuje zvířecí oběti? Nepletete si náhodou Ježíše a Pavla? A neplete si náhodou doporučení pro pohany s doporučeními pro židy? A opravdu si myslíte, že oběti byly zrušeny protože židé uznali, že Ježíš má pravdu? Nebylo to spíš proto, že židé neměli po zničení Chrámu kde obětovat? Stálo to Ježíšovi vůbec kvůli těm 40-ti letem mezi ukřižovaním a zničením chrámu zato? 🙂
Slávek: Já o tom tak přemýšlím, proč mě křesťanství emocionálně neoslovuje, tak asi proto, že nemám pocit viny. Prostě nějakej prvotní hřích a tedy i jeho odpuštění mi přijde absurdní. 🙂
Teď to s tím odkazem pro Slávka vyjde: http://www.youtube.com/watch?v=3E0Bqa97tUI
Selviskhed. Nepletu si to, je to Žd9, Ř 3,20. Já jsem ale nenapsala, že to řekl Ježíš, ani jsem netvrdila nic z toho, co jste napsal. Já jsem napsala, jaký byl dán jeho smrti smysl, jak byla křesťany vykládána.
Kay: Já pana Ryšku neznám a nevím, co měl jeho dokument vyvolat. O čem ale dost pochybuji je to, že těm rozvráceným vesnicím a rodinám přineslo křesťanství naději :-/
K historii: co takhle třeba Bible? Ve skutcích 24: 14 – 17 obětuje dokonce sám Pavel a tou obětí ukazuje, že křesťanství žádné oběti a zvyky neruší: “Věřím všemu, co je napsáno v zákoně Mojžíšově a v prorockých knihách … Po mnoha letech jsem se vrátil, abych svému národu odevzdal peněžitou podporu a přinesl oběti v chrámě.”
Ale jak myslíš Kay, asi křesťanství rozumíš lépe, než Pavel a Bible 🙂
Kay, ještě jedna myšlenka. Máš asi pravdu, že to křesťanství je v určitém směru tak vykládáno, že zvířecí oběti už nejsou potřeba. Ale máme tu ateismus, který nejen že tvrdí, že oběti nejsou potřeba, ale dokonce i to, že lidé se nerodí hříšní! Nejen, že oběti boha nepotěší, ale už jen samotná myšlenka, že by pálení býčích vnitřností nebo pojídání oplatků každou neděli něčemu pomohlo je nesmyslná a absurdní. Ne kvůli nějakému ne zcela jasnému, ale nijak neobvyklému konci jednoho žida před 2000 lety, ale už principiálně. To je přece také pokrok, ne?
Herme, poměrně často poslouchám o víkendu Příběhy 20. století. To jsou skutečně neuvěřitelný osudy lidí! http://www.postbellum.cz Proč se ptáš? Jestli chceš znát můj názor na komunismus, tak neuslyšíš nic pěknýho. V podstatě si myslím, že všechny ideologie jsou zlo. Myslím si to o nacismu, kapitalismu, nacionalismu, křesťanství, islámu i komunismu. Křesťanství ale mezi nimi hodnotím poměrně příznivě. Určitě jsou horší.
Proto ateismus nechápu jako boj proti víře v Boha a individuální víra v Boha je mi celkem sympatická. Jakmile to dostane punc organizovanosti, tak najednou ustupuje člověk a přednost dostávají abstraktní formulky, dogmata a články víry. To je stejné v křesťanství i v komunismu. V tomto směru je ale i mezi křesťanskými organizacemi velký rozdíl. Zatímco katolická církev je tady na tu dogmatiku hodně zatížená (katechismus), tak mnohé protestantské církve jsou na tom z tohoto pohledu výrazně lépe.
Je ti Slávku jasné, že organizovaný ateismus je ideologií. Tedy zlo.
Slávek says:
Ale jak myslíš Kay, asi křesťanství rozumíš lépe, než Pavel a Bible
protestant:
Určitě. Pavel byl pouze u počátků křesťanství. Stejně tak Darwin byl u počátků teorie evoluce. V současné době jsou stovky tisíc lidí kteří evoluci rozumí lépe než Darwin.
Slávek says:
….. Ale máme tu ateismus, který nejen že tvrdí, že oběti nejsou potřeba, ale dokonce i to, že lidé se nerodí hříšní!
protestant: To tedy ty Příběhy 20 . století příliš pozorně neposloucháš. 🙁
Slávek says:
Tu naději asi přinesl jen někomu, ne? Pro mnoho lidí to zase naopak utrpení přineslo nebo stále přináší. Třeba tady: http://www.osacr.cz/2012/07/12/krestane-stydte-se-ostudne-misie-v-thajsku/,
protestant: Ta pasáž, kdy se zdržuje natáčením sama sebe při útěku, kdy mu šlo o život je opravdu dobrá. Věř kdo můžeš.
Slávku, jasně. Chtěl jsem jen ukázat, že je jemná hranice mezi dokumentárním a propagandistickým filmem. Často jde jen o kontext, v jakém se použije.
Ale uznávám, že bych neměl zapomínat, že se pohybuju na propagandistických webech, takže mě nevyváženost podání nemusí zarážet.
Slávek says:
Tu naději asi přinesl jen někomu, ne? Pro mnoho lidí to zase naopak utrpení přineslo nebo stále přináší. Třeba tady: http://www.osacr.cz/2012/07/12/krestane-stydte-se-ostudne-misie-v-thajsku/,
protestant:
Pohled z druhé strany:
http://res.claritatis.cz/zpravy/z-domova/zajatci-bileho-boha-film-o-kterem-se-hovori/3641
Protestant: Je ti Slávku jasné, že organizovaný ateismus je ideologií. Tedy zlo.
Slávek:
Ano protestante. To je důvod, proč se tu ideologii snažíme držet na tom nejmenším společném jmenovateli a naším cílem není ideologii šířit, ani někoho přesvědčovat, že se jedná o univerzálně správnou cestu. Naopak si myslím, že víra v boha mnoha lidem skutečně může pomoci. Napsal jsem také:
Je třeba rozlišovat. Lidé ideologie tvoří a hledají. Neexistuje člověk, který je ideologie a předsudků zcela prost. To už vyplývá z lidské přirozenosti. Pokud se budeme bavit o našem konkrétním sdružení, tak to na ideologii založeno není. Máme spíše praktické cíle. V podstatě se spíše sdružujeme jako lidé, kteří mají v něčem stejné zájmy a cíleně se kolem toho nesnažíme vytvářet nějaké ideologické bulšity, kterými bychom se museli řídit.