Mohl bych uvěřit?

Mohl bych uvěřit v Boha?

Předně musím už asi po milionté zopakovat, že naprosto přirozeně bych uvěřil, kdyby (*) mi někdo ukázal, že v mých argumentech jsou zásadní chyby, a celková evidence ve skutečnosti ukazuje, že křesťanství je pravdivé a Ježíš byl opravdu Boží Syn, který zemřel za naše hříchy, atd. Pak bych se zcela logicky a nevyhnutelně stal křesťanem. Bylo by to zcela upřímné, správné, a nešlo by proti tomu nic namítnout.

Řekněme ale, že by se žádné nové argumenty neobjevily. Před nějakou dobou mi jeden diskutující na tomto webu řekl, že i já můžu uvěřit – stačí chtít. Opravdu? Moje subjektivní vnímání síly evidence, že křesťanský Bůh neexistuje, je srovnatelné s mou subjektivní jistotou, že Země je spíš kulatá než placatá. Copak si můžu jen tak říct, že budu od teď věřit, že Země je ve skutečnosti placatá?

Napadlo mě, že pokud bych měl MOTIVACI uvěřit, pokud bych CHTĚL – pak by to mohlo být docela zajímavé. Takovou motivací by mohl být např. život v zemi, kde věří drtivá většina obyvatel, a kde nevíra znamená společenský nebo i vážnější problém.

Vždycky bych například mohl tvrdit, že věřím. Mohl bych se chovat, jako kdybych věřil. Chodil bych do kostela, vykonával bych všechny rituály jak se patří, modlil bych se, na otázky bych odpovídal tak, jak odpovídají křesťané – s tím nemá průměrně inteligentní člověk, který se nějakou dobu do diskuzí s křesťany zapojuje, žádný problém.

Kdo by pak poznal, co si opravdu myslím? Bez hříchu není nikdo, já nehřeším nijak moc i když jsem ateista, tj. podle hříchů by se to nepoznalo – a do hlavy mi nikdo nevidí.

Alternativně bych se na spoustu těchhle “povinností” dokonce mohl vykašlat – vždyť kdo dnes chodí do kostela? Jak jsem se minule dozvěděl od moderních křesťanů, chození do kostela z vás nejen neudělá lepšího křesťana, ale zpochybňovali dokonce i jakýkoliv vztah mezi tím, jak vážně svou víru člověk bere, a jak často chodí do kostela. Hm, zřejmě sami do kostela nechodí…

Kdo se dnes na veřejnosti otevřeně hlásí ke své víře? Slabý výsledek pro křesťany ve Sčítání 2011 se vysvětluje právě tak, že co je komu do toho, čemu kdo věří? Nemusel bych tedy o své víře ani mluvit. Stačilo by říct, co je komu do toho.

Kolik “křesťanů” asi “věří” právě tímto způsobem?

***

Dobrá, co kdybych ale chtěl opravdu uvěřit? Není-li splněna podmínka (*), nemám o to sice zájem a tedy to ani nebudu zkoušet, ale říkám si, co kdybych zkusil následující kroky?

Premisou je, že bych měl motivaci uvěřit. Chtěl bych. Řekl bych si, že Bůh prostě existuje, protože design světa je tak očividný, velký třesk musel mít nějakou příčinu, a Bůh to vysvětluje velmi elegantně. Přemýšlel bych o Ježíšově příběhu – ale pozitivně, tj. neřešil bych co a proč se tak nemohlo stát, a jakou o tom máme evidenci. Představoval bych si, jak za nás trpěl na kříži, jak ušlechtilá to byla oběť, jak jsme všichni nenapravitelně hříšní, a zasloužíme si za to smrt, jak jsme Ježíše zradili – a že On je při tom všem naše jediná spása.

Začal bych k němu v duchu mluvit, říkal bych tomu “komunikovat s Kristem”. Vyprávěl bych mu o svých každodenních starostech i radostech, a to co nejčastěji. Jako čtyřleté dítě se svým virtuálním případně plyšovým kamarádem.

Cílevědomě bych potlačoval veškeré pochybnosti: o tom že hypotéza Boha ve skutečnosti vznik Vesmíru vůbec nevysvětluje, o tom že svět jeví znaky designu jen při velmi povrchním pohledu, o skutečné evidenci že příběh NZ je pravdivý, o jeho vnitřních inkonzistencích, o tom že ve skutečnosti mluvím jen já ke svému virtuálnímu kamarádovi, ale odezva nepřichází žádná.

Začal bych interpretovat běžné věci jako že jde o odpověď Krista. Něco se mi povedlo – super, Ježíš mi pomohl, protože mě tak moc miluje! Něco se mi nepovedlo? Určitě je za tím moudré vedení mého Pána, který mě na tom učí něco, čemu ještě plně nerozumím, ale určitě to dřív nebo později pochopím. Nebo taky ne, ale určitě to je celkově pro moje dobro.

Mohl bych zkusit použít i taktiku “proseb Boha aby mi pomohl uvěřit”. Jak by časem vzpomínek na mou dřívější nevíru a na příslušné argumenty přirozeně ubývalo, radostně bych to interpretoval, jako že mi Pán pomáhá. Kdyby jich teoreticky neubývalo, a stále se objevovaly pochybnosti, řekl bych si, že Pán přece není automat, a nemůžu čekat, že zareaguje hned jak si písknu.

Také bych se snažil do celé věci zaangažovat city. Dojímal bych se nad Pánovým osudem, nad jeho šlechetnou obětí. Snažil bych se představit si velikost jeho oběti, jeho utrpení na kříži, snažil bych se myslet na to, že to udělal pro nás, obdivoval bych ho za to – a později snad i miloval? Štítil bych se sám sebe za svoji hříšnost, a o to víc bych se upínal k Pánu, který je mou jedinou nadějí.

Rozhodně bych chodil na mše. Sborový zpěv a rituální praktiky při mši mají prokazatelný efekt na psychiku člověka (podobně jako rituální obřady domorodých kmenů atd.) a to bych interpretoval jako jasnou známku bezprostřední blízkosti Pána.

Život v komunitě věřících by byl vůbec důležitý. Snažil bych se věnovat maximum času kontaktu s věřícími přáteli a lidmi. Nic nenaladí mysl na patřičnou notu tak spolehlivě, jako když příslušné věci považují všichni okolo za samozřejmost. Minimum kontaktu s pochybovačnými myšlenkami = minimum vlastních pochybností.

Velmi efektivní by jistě bylo utužování skupiny ostentativním vymezováním se k jejímu vnějšku: radostí nad tím, že my máme to štěstí a věříme, zatímco ONI (nevěřící) mají smůlu, doufejme že jen dočasně, samozřejmě. Hovořili bychom spolu o pošetilosti ateistů, o tom jak je celá ta věc přece zřejmá, spekulovali bychom nad jejich nemorálností, pýchou – čímž bychom se automaticky “poplácávali” po ramenou, že my – díky Bohu! – pyšní a nemorální až tak nejsme, což je přece fajn, protože tak máme blíž k našemu Pánu Ježíši Kristu, a děláme mu tím radost, atd.

Mezi věřícími se často považuje za samozřejmost “být v kontaktu s živým Kristem”. Nikdo mi zatím nebyl schopen definovat, co se tím přesně myslí – ale když to nikdo není schopen definovat, tak to asi většina věřících sama neví, a proto bych to nepotřeboval vědět ani já. Stačilo by mi, abych si řekl, že s ním prostě v kontaktu jsem, a totéž abych s okázalou jistotou tvrdil i ostatním. Dle příkladu ostatních nepotřebuji umět vysvětlit, v čem ten kontakt spočívá, nebo jak sám poznám, že jej mám – stačí to tvrdit. Stačí tvrdit, že “to cítím”. Sám pro sebe bych si to mohl spojit třeba s příjemnými pocity ze sborového zpěvu v kostele, s pocity při soustředěné modlitbě, atd.

Dále, nemálo věřících deklaruje svou jistotu, že Bůh existuje. I já bych to třeba tvrdil. Dle předpokladu jsem v situaci, že chci věřit, svoji potlačenou nejistotu považuji za špatnou – tak co kdybych si prostě řekl, že mám jistotu? Pochybnosti mít nechci, tak jim jsem schopen vědomě nevěnovat pozornost (nejsem schopen zabránit tomu, aby mě pochybnost čas od času nepřišla na mysl, ale jsem schopen v té myšlence dál nepokračovat, a nerozvíjet ji. Vědomě ji potlačit.) – a tedy mám jistotu. A když ji mám, tak mohu totéž tvrdit i ostatním.

Co by mi tedy po nějakém čase zbylo? Zůstaly by stále méně často se objevující ojedinělé myšlenky na to, že jsem dřív měl nějakou evidenci, která svědčila o tom, že nemám pravdu – myšlenky, které bych se snažil vědomě utnout jakmile by se objevily. Navíc bych si v takovém případě vědomě “řekl”, že to prostě celé byla chyba. Byla to chyba, bylo to špatně, TEHDY jsem se mýlil. Tečka.

Závěrem připomínám, že v celém tom procesu nebyla potřebná sebemenší skutečná intervence Boha. Vše je jen o sebeobelhaní se, o nasazení si klapek na oči, o zakázání si přemýšlet o jistých věcech, o cílevědomé sebe-manipulaci s mou vlastní myslí.

A teď klíčové otázky:

1) Byl bych v takovém případě věřící?
2) Pokud ne, tak co by mi chybělo k tomu, abych byl “opravdu věřící”? Uvědomme si, že v reálném životě nám stačí k tomu, abychom někoho považovali za věřícího, jen to, aby to o sobě tvrdil. NĚKDO by snad mohl požadovat i to, aby se dotyčný choval jakž-takž morálně – ovšem obé bych splnil hned v tom úplně prvním kroku.
3) z mého současného pohledu je výše uvedený postup čistokrevná psychologická sebe-manipulace. Manipulace mě samotného. Nic jiného, než sebeobelhaní se. Je to pravda? Pokud ne, tak proč?
4) Je-li výše uvedené psychologická manipulace, obelhaní sama sebe, pak taková cesta k víře asi nebude úplně OK – a jistě se mi nikdo nemůže divit, že se jí NEHODLÁM pouštět. POKUD by ale byla splněna premisa, a já bych CHTĚL uvěřit (ovšem nikoliv za cenu výše popsaného sebeobelhávání se a zmanipulování sebe sama) – pak jakou jinou cestou mohu jít, než že mi někdo objasní problémy, které s křesťanstvím mám, a o kterých píšu v článcích zde na tomto webu?
5) vzhledem k tomu, že mi ty problémy za rok a půl nikdo nebyl schopen objasnit (a to jsem s jejich výčtem ani zdaleka neskončil), znamená to, že já prostě uvěřit nemohu, aniž bych podvedl sám sebe?

1,217 thoughts on “Mohl bych uvěřit?

  1. protestant

    “…. Prvé křesťany to asi ani nenapadlo. Chtěli zvěstovat, že Ježíš je Kristus, Im-anú-el, Bůh s námi. Dokud to zvěstovali Ježíšovým židovským souvěrcům, stačilo říci, že Ježíš je mešiach, zaslíbený Spasitel, syn Davidův. Židovští posluchači hned věděli, kolik uhodilo. Věděli, co je spasitel a že je syn Davidův, “z rodu a čeledi Davidovy” – a to byl Ježíš po otci. Byla tehdy pravda, že “narodil se z Marie Panny?” Kdepak! To by bylo popření té zvěsti, že přišel syn Davidův! Jenže když totéž zvěstovali křesťané Řekům, střetli se s neporozuměním. Řekové neznali pojetí Krista, mesiáše. Boží přítomnost, přítomnost Boha samého, vyjadřovali představou o bohočlověku, synu boha a ženy. Když křesťané chtěli svou radostnou zvěst zvěstovat Řekům, museli se uchýlit k řeckým představám. To, že Ježíš je mesiáš, vyjádřili pro Řeky učením, že je to syn boha a ženy – a tu zas Řekové věděli, kolik uhodilo…..”
    http://lifebibles-zivotnibible.blogspot.cz/2011/01/pestrost-pravda-erazim-kohak.html

  2. Hermes

    Michale, znovu mne při čtení tvých replik NĚCO ovanulo (neboj Duch to nebyl). Nevěřící religionista se snaží zkoumané náboženství pochopit, aby poznal, analyzoval, typologizoval, prostě bádal. Ty se snažíš nepochopit, abys zesměšňoval. Je to jistě užitečná strategie, jak mezi chytrými rozproudit a vygradovat diskusi, nebo jak před hloupými vyvrátit protinázor. Sám ji někdy používám. Ale nelze na tom stavět veškerou komunikaci.

  3. Michal Post author

    Hermes: Ty se snažíš nepochopit, abys zesměšňoval.

    Co prosím? A to přesně KDE? Kde je mým cílem někoho zesměšnit?! V jakém příspěvku?

  4. Machi

    Takže Protestante, dle vás je tedy Ježíš “jen” kazatel, ke kterému promlouval Bůh. Sice vyvolený kazatel, ale jen pouhý člověk.

  5. Hermes

    No např. tady skoro v každém.
    Psal jsem ale mimochodem, že “se snažíš nepochopit, abys zesměšnil”. – Ne že se snažíš zesměšnit, ale že se snažíš nepochopit.

    Nevím, PROČ to děláš. To, že tím chceš zesměšnit je má interpretace. Ani protestant nemůže vědět, proč něco dělá Bůh. To byla kupříkladu zcela legitimní odpověď. Tvé reakce na ni ale byly nechápavé. Proč?

  6. Michal Post author

    Herme moje reakce na to přece nebyla nechápavá, já jsem pokračoval v té úvaze! Rád ti to zopakuji:

    napsal jsem, že pokud protestant
    1) netuší ani možnou Boží motivaci proč by se mohl chtít objevit na Zemi v lidském těle a nechat se zde ukřižovat
    2) současně ale věří, že se to opravdu před 2000 lety stalo
    3) a zároveň o tom nejsou žádné rozumné důkazy

    tak ten bod (1) prostě zase zvyšuje absurdnost dané víry. KDYBY mu to dávalo smysl, pak bych byl schopen snadněji pochopit, že tomu věří bez důkazů, než když mu to NAVÍC smysl nedává.

    Není v tom žádné zesměšňování, myslel jsem to naprosto vážně a seriózně jako normální logickou úvahu a závěr. Pokud ji shledáváš chybnou, tak si rád poslechnu tvoje námitky – ale nebylo v tom ani záměrné (předstírání?) nepochopení a už vůbec ne zesměšňování kohokoliv.

  7. Michal Post author

    Stejně tak nevidím ani v nejmenším zesměšňování ani záměrné nechápání v dalších dvou mých komentářích na té stránce na kterou jsi odkázal (s tím že jsou tam podle tvého tvrzení zesměšňující a záměrně předstírající nepochopení všechny mé komentáře), totiž
    zde http://www.i-ateismus.cz/2012/06/mohl-bych-uverit/comment-page-5/#comment-31799
    ani zde http://www.i-ateismus.cz/2012/06/mohl-bych-uverit/comment-page-5/#comment-31786

    Fakt nevím, o čem to mluvíš. Možná jen nepozorně čteš co píšu, a domýšlíš si věci, které jsem nenapsal a ani jsem je neměl na mysli. Ale chtělo by to konkrétně, a to je na Tobě.

  8. Hermes

    Ale ty ses v té otázce, na kterou protestant reagoval, tázal na skutečnou motivaci, nikoli na možnou. Možných se dá vymyslet spousta, ale znát skutečnou, to je něco jiného.
    Mimochodem, tvůj 3. předpoklad je předsudečný. Zakládá se na dvou předpojatých úsudcích: o tom, co lze přijmout jako důkaz; a o tom, co lze pokládat za rozumné.

  9. Shadowman

    vykrik strycka Shadowmana:

    “Ridicule is the only weapon which can be used against unintelligible propositions.” (Thomas Jefferson)

  10. Michal Post author

    Herme nikoliv, já se ptal na protestantův NÁZOR. To je mi přece jasné, že nemůže VĚDĚT jaké má Bůh skutečné motivace. Slůvko názor tam sice přímo nezaznělo (stejně jako tam nezaznělo slůvko SKUTEČNÁ, které jsi zdůraznil, a přitom sis ho sám domyslel), ale měl jsem za to, že je to že se ptám na NÁZOR je zřejmé z kontextu. Zjevně to jasné nebylo, tedy se omlouvám.

    No a super, ty říkáš že takových možných motivací je spousta? Tak sem s nimi, zajímá mě jedna, kterou bys podle tvého NÁZORU Herme označil za pravděpodobnou!

    A rovnou ti řeknu, jaká bude moje další otázka: Nemohl Bůh dosáhnout téhož jinak, a efektivněji?

  11. Michal Post author

    A k bodu (3) – vždyť není problém se o tom pobavit! Co VY pokládáte za rozumné přijmout jako důkaz, že to byl skutečně Bůh, kdo zde chodil v Ježíšově těle? Můžeme se pobavit o argumentech, PROČ to je či není rozumné akceptovat! To přece nezáleží na žádných apriorních předpokladech – tedy alespoň ne z mé strany.

    Z vaší strany si takové apriorní předpoklady umím představit velmi dobře, jeden takový by třeba mohl být: “prostě se to stalo” (rozuměno jako předporozumění, se kterým jdete do diskuze).

    Já žádný předpoklad “určitě se to nestalo” nemám. Jsem přesvědčen ŽE se to nestalo z mnohých a jasně formulovatelných důvodů.

  12. Hermes

    Hehe, Michale, já ti naopak napíšu ty, které se mi zdají nepravděpodobné a rouhačské (ty, které pokládám za pravděpodobné, najdeš v Písmu a KKC 🙂 ):
    1) Chtěl vyzkoušet, jak v lidském těle chutná víno a co to s člověkem udělá.
    2) Chtěl vyzkoušet v lidském těle sex, ale když zjistil, jaké to nese externality, vymyslel alternativní program a zvolil rychlý exit.
    3) Chtěl zkusit umřít. Tolik zbytečných a brutálních smrtí byla pro něho výzva, tak si chtěl dokázat, že je taky frajer.
    4) Potřeboval si otestovat nějakou novou feature, pro svou novou plánovanou creature.

  13. protestant

    to Hermes:

    Já vím, že Michal se neptá, aby poznal. Vím, že je to od něj jen taková hra. Jemu nejde o poznání víry, ale o sebeobhájení jeho nevíry. Nějak přece sám sebe musí přesvědčit, že stojí na správné straně… :Mně to ale nevadí…. -)

  14. protestant

    Michal says:
    July 19, 2012 at 11:03 am
    A k bodu (3) – vždyť není problém se o tom pobavit! Co VY pokládáte za rozumné přijmout jako důkaz, že to byl skutečně Bůh, kdo zde chodil v Ježíšově těle?

    protestant:
    Víra nepotřebuje důkaz. Nepožaduji například důkaz lásky mé ženy ke mě. Věřím, že mne miluje. Bez důkazů.

  15. Michal Post author

    Herme, pokud jsi to myslel jako vtip, tak se tomu usmívám a nechávám to bez komentáře;

    pokud jsi to ale myslel vážně, mám jednoduchou odpověď: Bůh je vševědoucí, a musel to všechno VĚDĚT.
    1) On nemusel ZKOUŠET jak chutná člověku víno když je vševědoucí, a když už, tak kvůli tomu nemusel postupovat celou tu 30-letou eskapádu s narozením, životem na zemi, kázáním, a ukřižováním. Stačilo se někde zjevit, ochutnat, zmizet.
    2) to samé se sexem. Příkladem mu mohl být třeba Zeus, a jeho četné aférky: stačilo v noci přijít k nějaké pozemšťance, a … . A to pomíjím, že, viz úvodní věta, to beztak musel vědět sám od sebe. Je přece vševědoucí.
    3) to samé
    4) to samé. Bůh nemusí nic TESTOVAT, on samozřejmě VÍ jak dopadne ta která posloupnost akcí spuštěná na hardware jeho stvoření. Pro jeho nekonečně dokonalou mysl nemůže být problém tuto konečnou situaci nasimulovat.

    A teď bych prosil nějaké rozumnější možné motivace. V písmu ani KKC jsem nic nenašel. Ty ale odpověď dle svých slov znáš, a napsat číslo verše v Bibli nebo číslo paragrafu v KKC pro Tebe tedy určitě nebude problém.

    // edit: teď mě napadá, že co se týká toho sexu, tak si vlastně užil už s Marií… 🙂

  16. Machi

    protestant:

    Víra nepotřebuje důkaz. Nepožaduji například důkaz lásky mé ženy ke mě. Věřím, že mne miluje. Bez důkazů.

    Ale teď si zase děláte legraci z nás! 🙂
    Vy nemáte žádné důkazy, že vás vaše žena miluje. Tak to vás lituju.
    PS: Jak byste věděl, bez důkazů, že se vůbec jedná o vaši ženu. 🙂

  17. Michal Post author

    Přesně Machi, něco podobného jsem mu chtěl také odpovědět! 🙂

    A opačně, pokud začne mít indície o tom, že ho žena už nemiluje (nezájem z její strany, chladné chování, pobyty přes noc někde jinde, atd.) tak UŽ ho vidím, jak si řekne – ale vždyť já jí přece VĚŘÍM, a nechá to být. 😀

  18. protestant

    A jak by takový důkaz měl vypadat?
    Ne důkaz že jde o moji ženu, ale že mne miluje….

  19. Machi

    Michale na tom je nejvtipnější to, že tento argument (s láskou své ženy) používají i někteří význační apologeti, nejen náš “provinční” protestant. 🙂

  20. Hermes

    Teď najednou mluvíte jako církevní inkvizitor. Ale na inkvizitora máte mezery. Dostudovat prosím Písmo a katechismus. Nemám v popisu práce být u výslechu ani doučovat v pracovní době ateisty. Hledejte sám. Začněte u J 3,16.

Comments are closed.