Mohl bych uvěřit v Boha?
Předně musím už asi po milionté zopakovat, že naprosto přirozeně bych uvěřil, kdyby (*) mi někdo ukázal, že v mých argumentech jsou zásadní chyby, a celková evidence ve skutečnosti ukazuje, že křesťanství je pravdivé a Ježíš byl opravdu Boží Syn, který zemřel za naše hříchy, atd. Pak bych se zcela logicky a nevyhnutelně stal křesťanem. Bylo by to zcela upřímné, správné, a nešlo by proti tomu nic namítnout.
Řekněme ale, že by se žádné nové argumenty neobjevily. Před nějakou dobou mi jeden diskutující na tomto webu řekl, že i já můžu uvěřit – stačí chtít. Opravdu? Moje subjektivní vnímání síly evidence, že křesťanský Bůh neexistuje, je srovnatelné s mou subjektivní jistotou, že Země je spíš kulatá než placatá. Copak si můžu jen tak říct, že budu od teď věřit, že Země je ve skutečnosti placatá?
Napadlo mě, že pokud bych měl MOTIVACI uvěřit, pokud bych CHTĚL – pak by to mohlo být docela zajímavé. Takovou motivací by mohl být např. život v zemi, kde věří drtivá většina obyvatel, a kde nevíra znamená společenský nebo i vážnější problém.
Vždycky bych například mohl tvrdit, že věřím. Mohl bych se chovat, jako kdybych věřil. Chodil bych do kostela, vykonával bych všechny rituály jak se patří, modlil bych se, na otázky bych odpovídal tak, jak odpovídají křesťané – s tím nemá průměrně inteligentní člověk, který se nějakou dobu do diskuzí s křesťany zapojuje, žádný problém.
Kdo by pak poznal, co si opravdu myslím? Bez hříchu není nikdo, já nehřeším nijak moc i když jsem ateista, tj. podle hříchů by se to nepoznalo – a do hlavy mi nikdo nevidí.
Alternativně bych se na spoustu těchhle “povinností” dokonce mohl vykašlat – vždyť kdo dnes chodí do kostela? Jak jsem se minule dozvěděl od moderních křesťanů, chození do kostela z vás nejen neudělá lepšího křesťana, ale zpochybňovali dokonce i jakýkoliv vztah mezi tím, jak vážně svou víru člověk bere, a jak často chodí do kostela. Hm, zřejmě sami do kostela nechodí…
Kdo se dnes na veřejnosti otevřeně hlásí ke své víře? Slabý výsledek pro křesťany ve Sčítání 2011 se vysvětluje právě tak, že co je komu do toho, čemu kdo věří? Nemusel bych tedy o své víře ani mluvit. Stačilo by říct, co je komu do toho.
Kolik “křesťanů” asi “věří” právě tímto způsobem?
***
Dobrá, co kdybych ale chtěl opravdu uvěřit? Není-li splněna podmínka (*), nemám o to sice zájem a tedy to ani nebudu zkoušet, ale říkám si, co kdybych zkusil následující kroky?
Premisou je, že bych měl motivaci uvěřit. Chtěl bych. Řekl bych si, že Bůh prostě existuje, protože design světa je tak očividný, velký třesk musel mít nějakou příčinu, a Bůh to vysvětluje velmi elegantně. Přemýšlel bych o Ježíšově příběhu – ale pozitivně, tj. neřešil bych co a proč se tak nemohlo stát, a jakou o tom máme evidenci. Představoval bych si, jak za nás trpěl na kříži, jak ušlechtilá to byla oběť, jak jsme všichni nenapravitelně hříšní, a zasloužíme si za to smrt, jak jsme Ježíše zradili – a že On je při tom všem naše jediná spása.
Začal bych k němu v duchu mluvit, říkal bych tomu “komunikovat s Kristem”. Vyprávěl bych mu o svých každodenních starostech i radostech, a to co nejčastěji. Jako čtyřleté dítě se svým virtuálním případně plyšovým kamarádem.
Cílevědomě bych potlačoval veškeré pochybnosti: o tom že hypotéza Boha ve skutečnosti vznik Vesmíru vůbec nevysvětluje, o tom že svět jeví znaky designu jen při velmi povrchním pohledu, o skutečné evidenci že příběh NZ je pravdivý, o jeho vnitřních inkonzistencích, o tom že ve skutečnosti mluvím jen já ke svému virtuálnímu kamarádovi, ale odezva nepřichází žádná.
Začal bych interpretovat běžné věci jako že jde o odpověď Krista. Něco se mi povedlo – super, Ježíš mi pomohl, protože mě tak moc miluje! Něco se mi nepovedlo? Určitě je za tím moudré vedení mého Pána, který mě na tom učí něco, čemu ještě plně nerozumím, ale určitě to dřív nebo později pochopím. Nebo taky ne, ale určitě to je celkově pro moje dobro.
Mohl bych zkusit použít i taktiku “proseb Boha aby mi pomohl uvěřit”. Jak by časem vzpomínek na mou dřívější nevíru a na příslušné argumenty přirozeně ubývalo, radostně bych to interpretoval, jako že mi Pán pomáhá. Kdyby jich teoreticky neubývalo, a stále se objevovaly pochybnosti, řekl bych si, že Pán přece není automat, a nemůžu čekat, že zareaguje hned jak si písknu.
Také bych se snažil do celé věci zaangažovat city. Dojímal bych se nad Pánovým osudem, nad jeho šlechetnou obětí. Snažil bych se představit si velikost jeho oběti, jeho utrpení na kříži, snažil bych se myslet na to, že to udělal pro nás, obdivoval bych ho za to – a později snad i miloval? Štítil bych se sám sebe za svoji hříšnost, a o to víc bych se upínal k Pánu, který je mou jedinou nadějí.
Rozhodně bych chodil na mše. Sborový zpěv a rituální praktiky při mši mají prokazatelný efekt na psychiku člověka (podobně jako rituální obřady domorodých kmenů atd.) a to bych interpretoval jako jasnou známku bezprostřední blízkosti Pána.
Život v komunitě věřících by byl vůbec důležitý. Snažil bych se věnovat maximum času kontaktu s věřícími přáteli a lidmi. Nic nenaladí mysl na patřičnou notu tak spolehlivě, jako když příslušné věci považují všichni okolo za samozřejmost. Minimum kontaktu s pochybovačnými myšlenkami = minimum vlastních pochybností.
Velmi efektivní by jistě bylo utužování skupiny ostentativním vymezováním se k jejímu vnějšku: radostí nad tím, že my máme to štěstí a věříme, zatímco ONI (nevěřící) mají smůlu, doufejme že jen dočasně, samozřejmě. Hovořili bychom spolu o pošetilosti ateistů, o tom jak je celá ta věc přece zřejmá, spekulovali bychom nad jejich nemorálností, pýchou – čímž bychom se automaticky “poplácávali” po ramenou, že my – díky Bohu! – pyšní a nemorální až tak nejsme, což je přece fajn, protože tak máme blíž k našemu Pánu Ježíši Kristu, a děláme mu tím radost, atd.
Mezi věřícími se často považuje za samozřejmost “být v kontaktu s živým Kristem”. Nikdo mi zatím nebyl schopen definovat, co se tím přesně myslí – ale když to nikdo není schopen definovat, tak to asi většina věřících sama neví, a proto bych to nepotřeboval vědět ani já. Stačilo by mi, abych si řekl, že s ním prostě v kontaktu jsem, a totéž abych s okázalou jistotou tvrdil i ostatním. Dle příkladu ostatních nepotřebuji umět vysvětlit, v čem ten kontakt spočívá, nebo jak sám poznám, že jej mám – stačí to tvrdit. Stačí tvrdit, že “to cítím”. Sám pro sebe bych si to mohl spojit třeba s příjemnými pocity ze sborového zpěvu v kostele, s pocity při soustředěné modlitbě, atd.
Dále, nemálo věřících deklaruje svou jistotu, že Bůh existuje. I já bych to třeba tvrdil. Dle předpokladu jsem v situaci, že chci věřit, svoji potlačenou nejistotu považuji za špatnou – tak co kdybych si prostě řekl, že mám jistotu? Pochybnosti mít nechci, tak jim jsem schopen vědomě nevěnovat pozornost (nejsem schopen zabránit tomu, aby mě pochybnost čas od času nepřišla na mysl, ale jsem schopen v té myšlence dál nepokračovat, a nerozvíjet ji. Vědomě ji potlačit.) – a tedy mám jistotu. A když ji mám, tak mohu totéž tvrdit i ostatním.
Co by mi tedy po nějakém čase zbylo? Zůstaly by stále méně často se objevující ojedinělé myšlenky na to, že jsem dřív měl nějakou evidenci, která svědčila o tom, že nemám pravdu – myšlenky, které bych se snažil vědomě utnout jakmile by se objevily. Navíc bych si v takovém případě vědomě “řekl”, že to prostě celé byla chyba. Byla to chyba, bylo to špatně, TEHDY jsem se mýlil. Tečka.
Závěrem připomínám, že v celém tom procesu nebyla potřebná sebemenší skutečná intervence Boha. Vše je jen o sebeobelhaní se, o nasazení si klapek na oči, o zakázání si přemýšlet o jistých věcech, o cílevědomé sebe-manipulaci s mou vlastní myslí.
A teď klíčové otázky:
1) Byl bych v takovém případě věřící?
2) Pokud ne, tak co by mi chybělo k tomu, abych byl “opravdu věřící”? Uvědomme si, že v reálném životě nám stačí k tomu, abychom někoho považovali za věřícího, jen to, aby to o sobě tvrdil. NĚKDO by snad mohl požadovat i to, aby se dotyčný choval jakž-takž morálně – ovšem obé bych splnil hned v tom úplně prvním kroku.
3) z mého současného pohledu je výše uvedený postup čistokrevná psychologická sebe-manipulace. Manipulace mě samotného. Nic jiného, než sebeobelhaní se. Je to pravda? Pokud ne, tak proč?
4) Je-li výše uvedené psychologická manipulace, obelhaní sama sebe, pak taková cesta k víře asi nebude úplně OK – a jistě se mi nikdo nemůže divit, že se jí NEHODLÁM pouštět. POKUD by ale byla splněna premisa, a já bych CHTĚL uvěřit (ovšem nikoliv za cenu výše popsaného sebeobelhávání se a zmanipulování sebe sama) – pak jakou jinou cestou mohu jít, než že mi někdo objasní problémy, které s křesťanstvím mám, a o kterých píšu v článcích zde na tomto webu?
5) vzhledem k tomu, že mi ty problémy za rok a půl nikdo nebyl schopen objasnit (a to jsem s jejich výčtem ani zdaleka neskončil), znamená to, že já prostě uvěřit nemohu, aniž bych podvedl sám sebe?
Čestmír Berka says:
October 4, 2012 at 12:00 pm
Chtěl jsem jenom naznačit, že ty nejsi agnostik- ty máš důkazy existence Boha ( dokonce lepší, než my ateisté, kteří se spoléhají na racionální- podle tebe zřejmě HORŠÍ, než tvoje).
protestant:
Když mám ty důkazy tak jak to, že jsi ještě ateista? 🙂
protestant:
V tom je právě ateismus vírou, že se snaží svoji víru odůvodnit racionalitou…
Protože ateista požaduje racionalitu- na svědectví o kontaktu s živým Kristem nic racionálního neshledávám.
Pre agnostika:
Dôkazy v prísnom slova zmysle sú len v matematike a logike.
Čo sa empirických modelov/hypotéz/teórií týka, tak tam, by bolo vhodnejšie hovoriť o ich testovaní, než o nejakom dokazovaní, teda z empirického modelu/hypotézy/teórie sa vyvodia nejaké empiricky pozorovateľné dôsledky a tieto predikcie sa potom konfrontujú s experimentom alebo pozorovaním. Na základe presnosti alebo zhody predikcií s pozorovaniami sa priradí danému modelu/hypotéze/teórii jeho validita.
Ani naše najzákladnejšie predpoklady o svete sme nezískali logickou dedukciou 🙂 Obvykle napríklad predpokladáme, že solipsizmus je nesprávny, že existujú prírodné zákony, že … .
Žiaden formálny deduktívny dôkaz o tom, že okrem mojej mysle existujú aj iné mysle, že existuje aj nejaký vonkajší svet, však nemám. Predpoklad o existencii vonkajšieho sveta a iných myslí je v podstate iba aktom mojej viery.
Ako by vôbec mohol byť nejaký deduktívny dôkaz o nesprávnosti solipsizmu? Ten dôkaz, by vychádzal z nejakých axióm, ale tie axiómy, by museli prostredníctvom nejakej sémantickej interpretácie korešpondovať s naším svetom, teda táto interpretácia, by bola niečím, čo už nie je v tomto dôkaze, teda je za jeho hranicami.
Ak by náš predpoklad o nesprávnosti solipsizmu bol správny, akú istotu máme, že existujú prírodné zákony? Toľkokrát už vyšlo slnko, toľkokrát sa podaril nejaký experiment, ale existuje absolútna istota, že aj zajtra vyjde slnko, že sa ten experiment opäť podarí? Máme absolútnu istotu o tom, že svet je skutočne Kozmos, a nie iba Chaos? Čo ak je náš svet, len zmätené chaotické blikanie a „zákonitosti“, ktoré evidujeme sú len „pseudozákonitosti“, ilúzia, ktorú pozorujeme len preto, že sa náhodou nachádzame v nejakom regulárne vyzerajúcom intervale večného chaotického blikania a v ktorúkoľvek chvíľu sa táto ilúzia zákonitosti môže skončiť.
Čo ak je to, čo považujem za pevnú realitu iba sen, z ktorého sa kedykoľvek môžem prebudiť do iného reálne vyzerajúceho sna? 🙂
Ak je niekto agnostický len preto, že nemá deduktívny dôkaz božej neexistenci, nemal by byť z rovnakých dôvodov agnostický, aj voči solipsizmu a ďalším hore uvedeným možnostiam?
Pěkné. Čím dál méně chápu tu vaši otázku proč nejsem agnostik… 🙂
Medea:
Jack, Vy zovšeobecňujete svoju epizodickú skúsenosť na všetky vzťahy!
jack:
Teď jsem se lekl,že jsem nenormální,protože neumím ovládat zamilování svým rozumem. Ale vypadá to,že nenormální je,když to někdo umí. Alespoň podle vědeckých výzkumů endokrinologů.
Například MUDr. RNDr. Luboslav Stárka, DrSc. z pražského Endokrinologického ústavu píše.
Zamilovanost je stav, který je doprovázen mnoha neurologickými ději. „Pomocí moderních zobrazovacích metod bylo prokázáno, že v době zamilovanosti dochází v mozku k aktivaci a deaktivaci mnoha specifických míst. V experimentálních pracích pak bylo ověřeno, že hlavní úlohu hrají žlázy s vnitřní sekrecí vylučující hormony, a to hypotalamus, hypofýza a nadledviny.“
Pochody, které se v těle během zamilování dějí, jsou tak silné, že je někteří vědci přirovnávají až k chemické intoxikaci.
Odborníci se shodují i na tom, že během zamilovanosti organismus vykazuje známky velmi podobné stresu nebo závislosti tak, jak ji známe u lidí hrajících na automatech a závislých na drogách.
Tolik tedy vyjádření odborníků.
Ale nemám potřebu se s vámi dohadovat,to není tématicky tak důležité!
Ale jak už jsem psal,miliony lidí vám mohou tiše závidět a vaše schopnosti by určitě zajímali i spoustu vědců!!!
protestant says:
October 2, 2012 at 5:29 pm
jack:
Zase mimo? Vy jste nepsal nic o protestantech,psal jste o církvi. Proto máte klášterů na vybranou!
protestant: Inteligentovi je to jasné…
jack:
To máte takovou averzi na ostatní křesťanská náboženství?
Protestant:
Jinými slovy, každá naše představa Boha – jakkoli ušlechtilá nebo teologicky sofistikovaná – je vždycky vedle. Každá naše představa může totiž postihnout pouze malou část Boží moci, dobroty a svatosti. Současně nás však svádí k něčemu, co je skutečnému a živému Bohu cizí. I takové pojmy jako všemohoucnost, spravedlnost, prozřetelnost, sláva, vševědoucnost, láska, milost, krása, dokonalost a kolik jich naše řeč o Bohu užívá, to všechno jsou jen kulhající přirovnání, které nikdy nevystihují skutečnou Boží přítomnost a jedinečnost.
Smyslem druhého přikázání – řečeno dnešními slovy- je zhruba toto: Pána Boha si nikdy nesmíme předem zaškatulkovat a zúžit do svých představ a konstrukcí.
jack:
Když vaše církev nemá jasnou definici slova “Bůh”,tak ani nemůžete význam tohoto slova porovnávat s jinými církvemi. Takže vy ani nevíte,jestli věříte ve stejného “Boha” jako ostatní křesťané?
Averzi nemám. Ale řkc knězi bych přistoupením k eucharistii zadělal na velké problémy….
A já nerad dělám druhým problémy.
Jack: „Teď jsem se lekl,že jsem nenormální,protože neumím ovládat zamilování svým rozumem. Ale …“
Straw Men!
Jack ja som reagovala na tento Váš výrok: „Láska není výsledkem žádného rozumového kalkulu.“ A moja prvá reakcia bola takáto: http://www.i-ateismus.cz/2012/06/mohl-bych-uverit/comment-page-40/#comment-36328
OK, Vaše žonglovanie s pojmami/dojmami ma fakt nebaví, preto ukončíme debatu na túto off topic tému a pekne sa vrátime k Michalovej téme „Mohl bych uvěřit v Boha?“.
protestant says:
October 5, 2012 at 2:01 pm
Averzi nemám. Ale řkc knězi bych přistoupením k eucharistii zadělal na velké problémy….
A já nerad dělám druhým problémy.
jack:
Velké problémy?? A to prý všichni věříte v jediného “Boha”,to je fakt legrační. 🙂
Tedy vy věřící jste ve svém přístupu k jedinému “Bohu” legrační.
Medea:
OK, Vaše žonglovanie s pojmami/dojmami ma fakt nebaví, preto ukončíme debatu na túto off topic tému a pekne sa vrátime k Michalovej téme „Mohl bych uvěřit v Boha?“.
jack:
Já s pojmy nežongluji. Já reaguji na toto vaše vyjádření.
“Jack, ale aj premýšľanie predsa môže lásku zničiť. Môžete byť napr. zamilovaný do nejakej osoby. Jedného pekného dňa intenzívne premýšľate o svojom vzťahu, spoja sa Vám isté súvislosti a osoba, ktorú ste doteraz vnímali ako zosobneného anjela, sa Vám odrazu javí ako odporná mrcha a láska sa rozplynie ako dym.”
S endokrinolického hlediska se tedy intezívním přemýšlením o vtahu nic nerozplyne jako dým!
Endokrinologové mluví o ZÁVISLOSTI a přirovnávají to k závislosti na drogách.
Ještě jsem neslyšel,že by se narkoman zbavil své závislosti tím,že si uvědomí,že je to něco špatného,tedy intezivním přemýšlením o své závislosti.
V takovém případě by přece nemusel chodit na odvykací léčbu,v takovém případě si už totiž uvědomil,že fetovat je špatné a chce se této závislosti zbavit.
Vy máte svůj názor,vycházející asi z vlastní zkušenosti,protože z vědeckého hlediska nic takového nebylo zjištěno!
To je problém ŘKC, ne náš. Oni k nám k Večeři Páně klidně můžou.
Jack, problém je v tom, že Vy sa hráte so slovom „láska“, tak ako to Vám vyhovuje a svojvoľne nahrádzate existenčné kvantifikátory všeobecnými. Teraz ste napr. urobili stotožnenie láska = intenzívna zamilovanosť, ale ja hovorím o partnerskej láske ako takej, teda sa neobmedzujem len na fázu a typ nejakej iracionálnej zamilovanosti. Ešte raz zopakujem, čo som už predtým napísala: „Aj rozum sa môže podieľať na láske. Samozrejme, že človek nemá k dispozícii nejaký prepínač, ktorým by sa okamžite prepol do požadovaného stavu, ale aj rozum môže korigovať lásku. Napr. keď žena zistí, že jej milenec má nejaké extrémne prejavy, tak môže s ním prerušiť kontakt, zmeniť prostredie, alebo si nájsť nového milenca, až kým stará láska nevyprchá. Teda existujú formy lásky, ktoré sa dajú rozumom dobre korigovať, je to však individuálne.
Samozrejme, že existuje aj slepá vášnivá láska, ale nie je pravidlom.“
A intenzívne premýšľanie o partnerskom vzťahu môže vzťah zničiť, na tom trvám. Len prosím Vás, opäť nedávajte všeobecný kvantifikátor, tam kde nie je, ja tvrdím totiž toto: „Niektoré vzťahy môžu byť zničené kritickou reflexiou“, ale Vy ste moje tvrdenie takto deformovali: „Všetky vzťahy môžu byť zničené kritickou reflexiou“ a teraz s týmto Vaším Straw Man tvrdením polemizujete.
Aj keď si myslím, že v predošlom príspevku som sa vyjadrila už dostatočne jasne, ešte to pre istotu trochu rozvediem: Existuje celá škála stupňov a typov zamilovanosti. Neplatí, že každý muž/žena je buď zamilovan(ý/á) tak ako Romeo/Julia, alebo vôbec nie je. Existuje celá škála stupňov a typov partnerskej lásky. Neplatí, že každá partnerská láska, buď všetkému odolá a je láskou až za hrob, alebo vôbec nie je.
Slovné spojenie “alebo vôbec nie je” znamená úplnú neprítomnosť lásky, teda v príspevku som hovorila o tom, že škály typu 0/1 sú nedostatočné.
THIS IS THE END
protestant says:
October 5, 2012 at 4:12 pm
To je problém ŘKC, ne náš. Oni k nám k Večeři Páně klidně můžou.
jack:
🙂 Problém máte všichni,protože údajně máte stejného “Boha”,ale máte evidentně rozdílnou víru v něj. A to tak rozdílnou,že mluvíte o problémech. No jo,já vím,vás to stejně nedokope se nad tím zamyslet.
Medea:
A intenzívne premýšľanie o partnerskom vzťahu môže vzťah zničiť, na tom trvám. Len prosím Vás, opäť nedávajte všeobecný kvantifikátor, tam kde nie je, ja tvrdím totiž toto: „Niektoré vzťahy môžu byť zničené kritickou reflexiou“, ale Vy ste moje tvrdenie takto deformovali: „Všetky vzťahy môžu byť zničené kritickou reflexiou“ a teraz s týmto Vaším Straw Man tvrdením polemizujete.
jack:
Ale proč mi to píšete? Já jsem o ničení vztahů nepsal. Já od začátku diskutuji o vzniku a zániku lidské emoce. V našem případě pocitu někoho milovat.
Jste mimo téma!
Bavili sme sa o tom, či je možné lásku korigovať rozumom. Ja, Michal a Slávek tvrdíme, že to možné je.
A Vy ste nesúhlasne reagovali na tieto moje príspevky:
“Jack, Vy ste to teraz poňali priveľmi radikálne. Aj rozum sa môže podieľať na láske. Samozrejme, že človek nemá k dispozícii nejaký prepínač, ktorým by sa okamžite prepol do požadovaného stavu, ale aj rozum môže korigovať lásku. Napr. keď žena zistí, že jej milenec má nejaké extrémne prejavy, tak môže s ním prerušiť kontakt, zmeniť prostredie, alebo si nájsť nového milenca, až kým stará láska nevyprchá. Teda existujú formy lásky, ktoré sa dajú rozumom dobre korigovať, je to však individuálne. Samozrejme, že existuje aj slepá vášnivá láska, ale nie je pravidlom.”
“Jack, ale aj premýšľanie predsa môže lásku zničiť. Môžete byť napr. zamilovaný do nejakej osoby. Jedného pekného dňa intenzívne premýšľate o svojom vzťahu, spoja sa Vám isté súvislosti a osoba, ktorú ste doteraz vnímali ako zosobneného anjela, sa Vám odrazu javí ako odporná mrcha a láska sa rozplynie ako dym. Také veci sa stávajú. Kognitívne procesy môžu výrazne ovplyvniť lásku. Nemáte predsa dve oddelené duše: jednu horúcu vášnivú a druhú chladnú racionálnu, ale máte jeden mozog 😉
Nehovorím, že rozum srdcu vládne, ale srdce a rozum sa navzájom ovplyvňujú.”
A ja som reagovala na Vaše reakcie.
Bavili sme sa o tom, či je možné lásku korigovať rozumom. Ja, Michal a Slávek tvrdíme, že to možné je.
A Vy ste nesúhlasne reagovali na tieto moje príspevky:
“Jack, Vy ste to teraz poňali priveľmi radikálne. Aj rozum sa môže podieľať na láske. Samozrejme, že človek nemá k dispozícii nejaký prepínač, ktorým by sa okamžite prepol do požadovaného stavu, ale aj rozum môže korigovať lásku. Napr. keď žena zistí, že jej milenec má nejaké extrémne prejavy, tak môže s ním prerušiť kontakt, zmeniť prostredie, alebo si nájsť nového milenca, až kým stará láska nevyprchá. Teda existujú formy lásky, ktoré sa dajú rozumom dobre korigovať, je to však individuálne. Samozrejme, že existuje aj slepá vášnivá láska, ale nie je pravidlom.”
“Jack, ale aj premýšľanie predsa môže lásku zničiť. Môžete byť napr. zamilovaný do nejakej osoby. Jedného pekného dňa intenzívne premýšľate o svojom vzťahu, spoja sa Vám isté súvislosti a osoba, ktorú ste doteraz vnímali ako zosobneného anjela, sa Vám odrazu javí ako odporná mrcha a láska sa rozplynie ako dym. Také veci sa stávajú. Kognitívne procesy môžu výrazne ovplyvniť lásku. Nemáte predsa dve oddelené duše: jednu horúcu vášnivú a druhú chladnú racionálnu, ale máte jeden mozog 😉
Nehovorím, že rozum srdcu vládne, ale srdce a rozum sa navzájom ovplyvňujú.”
No a ja som reagovala na tie Vaše reakcie.
Medea:
Medea says:
October 5, 2012 at 8:29 pm
Bavili sme sa o tom, či je možné lásku korigovať rozumom. Ja, Michal a Slávek tvrdíme, že to možné je.
A Vy ste nesúhlasne reagovali na tieto moje príspevky:
jack:
Michal má pravdu,když napsal že může ovlivnit zamilování do své kolegině tím,že jí půjde z cesty. Vždyť jsem jasně napsal,že když se rozhodnu jít do kláštera,tak tím rozumově ovlivňuji pravděpodobnost zamilovat se do ženy.
Ale jak je možné,že pořád nechápete,že o tom nediskutuji. Diskutuji právě o tom co vychází i z Michalova vyjádření,tedy že pokud se NECHCE zamilovat do kolegině,tak se s ní nesmí scházet. Z toho plyne,že když se s ní bude scházet nebo s ní bude dokonce v sexuálním kontaktu,TAK ZAMILOVÁNÍ DO NÍ NEDOKÁŽE OVLIVNIT ŽÁDNOU ROZUMOVOU ÚVAHOU. Je to prostě nekontrolovatelná bio-chemie,buď se do ní zamiluje nebo se nezamiluje,ALE NEOVLIVNÍ TO ROZUMEM!!!
A o tom celou dobu diskutuji,o pohledu endokronologickém.
Ale jestli nejste schopná toto pochopit,tak nemá cenu dále pokračovat,protože si oba “plácáme játra” naprosto zbytečně!
Medea:
Medea says:
October 5, 2012 at 8:29 pm
Bavili sme sa o tom, či je možné lásku korigovať rozumom. Ja, Michal a Slávek tvrdíme, že to možné je.
A Vy ste nesúhlasne reagovali na tieto moje príspevky:
jack:
Michal má pravdu,když napsal že může ovlivnit zamilování do své kolegině tím,že jí půjde z cesty. Vždyť jsem jasně napsal,že když se rozhodnu jít do kláštera,tak tím rozumově ovlivňuji pravděpodobnost zamilovat se do ženy.
Ale jak je možné,že pořád nechápete,že o tom nediskutuji. Diskutuji právě o tom co vychází i z Michalova vyjádření,tedy že pokud se NECHCE zamilovat do kolegině,tak se s ní nesmí scházet. Z toho plyne,že když se s ní bude scházet nebo s ní bude dokonce v sexuálním kontaktu,TAK ZAMILOVÁNÍ DO NÍ NEDOKÁŽE OVLIVNIT ŽÁDNOU ROZUMOVOU ÚVAHOU. Je to prostě nekontrolovatelná bio-chemie,buď se do ní zamiluje nebo se nezamiluje,ALE NEOVLIVNÍ TO ROZUMEM!!!
A o tom celou dobu diskutuji,o pohledu endokronologickém.
Ale jestli nejste schopná toto pochopit,tak nemá cenu dále pokračovat,protože si oba “plácáme játra” naprosto zbytečně!