Mohl bych uvěřit?

Mohl bych uvěřit v Boha?

Předně musím už asi po milionté zopakovat, že naprosto přirozeně bych uvěřil, kdyby (*) mi někdo ukázal, že v mých argumentech jsou zásadní chyby, a celková evidence ve skutečnosti ukazuje, že křesťanství je pravdivé a Ježíš byl opravdu Boží Syn, který zemřel za naše hříchy, atd. Pak bych se zcela logicky a nevyhnutelně stal křesťanem. Bylo by to zcela upřímné, správné, a nešlo by proti tomu nic namítnout.

Řekněme ale, že by se žádné nové argumenty neobjevily. Před nějakou dobou mi jeden diskutující na tomto webu řekl, že i já můžu uvěřit – stačí chtít. Opravdu? Moje subjektivní vnímání síly evidence, že křesťanský Bůh neexistuje, je srovnatelné s mou subjektivní jistotou, že Země je spíš kulatá než placatá. Copak si můžu jen tak říct, že budu od teď věřit, že Země je ve skutečnosti placatá?

Napadlo mě, že pokud bych měl MOTIVACI uvěřit, pokud bych CHTĚL – pak by to mohlo být docela zajímavé. Takovou motivací by mohl být např. život v zemi, kde věří drtivá většina obyvatel, a kde nevíra znamená společenský nebo i vážnější problém.

Vždycky bych například mohl tvrdit, že věřím. Mohl bych se chovat, jako kdybych věřil. Chodil bych do kostela, vykonával bych všechny rituály jak se patří, modlil bych se, na otázky bych odpovídal tak, jak odpovídají křesťané – s tím nemá průměrně inteligentní člověk, který se nějakou dobu do diskuzí s křesťany zapojuje, žádný problém.

Kdo by pak poznal, co si opravdu myslím? Bez hříchu není nikdo, já nehřeším nijak moc i když jsem ateista, tj. podle hříchů by se to nepoznalo – a do hlavy mi nikdo nevidí.

Alternativně bych se na spoustu těchhle “povinností” dokonce mohl vykašlat – vždyť kdo dnes chodí do kostela? Jak jsem se minule dozvěděl od moderních křesťanů, chození do kostela z vás nejen neudělá lepšího křesťana, ale zpochybňovali dokonce i jakýkoliv vztah mezi tím, jak vážně svou víru člověk bere, a jak často chodí do kostela. Hm, zřejmě sami do kostela nechodí…

Kdo se dnes na veřejnosti otevřeně hlásí ke své víře? Slabý výsledek pro křesťany ve Sčítání 2011 se vysvětluje právě tak, že co je komu do toho, čemu kdo věří? Nemusel bych tedy o své víře ani mluvit. Stačilo by říct, co je komu do toho.

Kolik “křesťanů” asi “věří” právě tímto způsobem?

***

Dobrá, co kdybych ale chtěl opravdu uvěřit? Není-li splněna podmínka (*), nemám o to sice zájem a tedy to ani nebudu zkoušet, ale říkám si, co kdybych zkusil následující kroky?

Premisou je, že bych měl motivaci uvěřit. Chtěl bych. Řekl bych si, že Bůh prostě existuje, protože design světa je tak očividný, velký třesk musel mít nějakou příčinu, a Bůh to vysvětluje velmi elegantně. Přemýšlel bych o Ježíšově příběhu – ale pozitivně, tj. neřešil bych co a proč se tak nemohlo stát, a jakou o tom máme evidenci. Představoval bych si, jak za nás trpěl na kříži, jak ušlechtilá to byla oběť, jak jsme všichni nenapravitelně hříšní, a zasloužíme si za to smrt, jak jsme Ježíše zradili – a že On je při tom všem naše jediná spása.

Začal bych k němu v duchu mluvit, říkal bych tomu “komunikovat s Kristem”. Vyprávěl bych mu o svých každodenních starostech i radostech, a to co nejčastěji. Jako čtyřleté dítě se svým virtuálním případně plyšovým kamarádem.

Cílevědomě bych potlačoval veškeré pochybnosti: o tom že hypotéza Boha ve skutečnosti vznik Vesmíru vůbec nevysvětluje, o tom že svět jeví znaky designu jen při velmi povrchním pohledu, o skutečné evidenci že příběh NZ je pravdivý, o jeho vnitřních inkonzistencích, o tom že ve skutečnosti mluvím jen já ke svému virtuálnímu kamarádovi, ale odezva nepřichází žádná.

Začal bych interpretovat běžné věci jako že jde o odpověď Krista. Něco se mi povedlo – super, Ježíš mi pomohl, protože mě tak moc miluje! Něco se mi nepovedlo? Určitě je za tím moudré vedení mého Pána, který mě na tom učí něco, čemu ještě plně nerozumím, ale určitě to dřív nebo později pochopím. Nebo taky ne, ale určitě to je celkově pro moje dobro.

Mohl bych zkusit použít i taktiku “proseb Boha aby mi pomohl uvěřit”. Jak by časem vzpomínek na mou dřívější nevíru a na příslušné argumenty přirozeně ubývalo, radostně bych to interpretoval, jako že mi Pán pomáhá. Kdyby jich teoreticky neubývalo, a stále se objevovaly pochybnosti, řekl bych si, že Pán přece není automat, a nemůžu čekat, že zareaguje hned jak si písknu.

Také bych se snažil do celé věci zaangažovat city. Dojímal bych se nad Pánovým osudem, nad jeho šlechetnou obětí. Snažil bych se představit si velikost jeho oběti, jeho utrpení na kříži, snažil bych se myslet na to, že to udělal pro nás, obdivoval bych ho za to – a později snad i miloval? Štítil bych se sám sebe za svoji hříšnost, a o to víc bych se upínal k Pánu, který je mou jedinou nadějí.

Rozhodně bych chodil na mše. Sborový zpěv a rituální praktiky při mši mají prokazatelný efekt na psychiku člověka (podobně jako rituální obřady domorodých kmenů atd.) a to bych interpretoval jako jasnou známku bezprostřední blízkosti Pána.

Život v komunitě věřících by byl vůbec důležitý. Snažil bych se věnovat maximum času kontaktu s věřícími přáteli a lidmi. Nic nenaladí mysl na patřičnou notu tak spolehlivě, jako když příslušné věci považují všichni okolo za samozřejmost. Minimum kontaktu s pochybovačnými myšlenkami = minimum vlastních pochybností.

Velmi efektivní by jistě bylo utužování skupiny ostentativním vymezováním se k jejímu vnějšku: radostí nad tím, že my máme to štěstí a věříme, zatímco ONI (nevěřící) mají smůlu, doufejme že jen dočasně, samozřejmě. Hovořili bychom spolu o pošetilosti ateistů, o tom jak je celá ta věc přece zřejmá, spekulovali bychom nad jejich nemorálností, pýchou – čímž bychom se automaticky “poplácávali” po ramenou, že my – díky Bohu! – pyšní a nemorální až tak nejsme, což je přece fajn, protože tak máme blíž k našemu Pánu Ježíši Kristu, a děláme mu tím radost, atd.

Mezi věřícími se často považuje za samozřejmost “být v kontaktu s živým Kristem”. Nikdo mi zatím nebyl schopen definovat, co se tím přesně myslí – ale když to nikdo není schopen definovat, tak to asi většina věřících sama neví, a proto bych to nepotřeboval vědět ani já. Stačilo by mi, abych si řekl, že s ním prostě v kontaktu jsem, a totéž abych s okázalou jistotou tvrdil i ostatním. Dle příkladu ostatních nepotřebuji umět vysvětlit, v čem ten kontakt spočívá, nebo jak sám poznám, že jej mám – stačí to tvrdit. Stačí tvrdit, že “to cítím”. Sám pro sebe bych si to mohl spojit třeba s příjemnými pocity ze sborového zpěvu v kostele, s pocity při soustředěné modlitbě, atd.

Dále, nemálo věřících deklaruje svou jistotu, že Bůh existuje. I já bych to třeba tvrdil. Dle předpokladu jsem v situaci, že chci věřit, svoji potlačenou nejistotu považuji za špatnou – tak co kdybych si prostě řekl, že mám jistotu? Pochybnosti mít nechci, tak jim jsem schopen vědomě nevěnovat pozornost (nejsem schopen zabránit tomu, aby mě pochybnost čas od času nepřišla na mysl, ale jsem schopen v té myšlence dál nepokračovat, a nerozvíjet ji. Vědomě ji potlačit.) – a tedy mám jistotu. A když ji mám, tak mohu totéž tvrdit i ostatním.

Co by mi tedy po nějakém čase zbylo? Zůstaly by stále méně často se objevující ojedinělé myšlenky na to, že jsem dřív měl nějakou evidenci, která svědčila o tom, že nemám pravdu – myšlenky, které bych se snažil vědomě utnout jakmile by se objevily. Navíc bych si v takovém případě vědomě “řekl”, že to prostě celé byla chyba. Byla to chyba, bylo to špatně, TEHDY jsem se mýlil. Tečka.

Závěrem připomínám, že v celém tom procesu nebyla potřebná sebemenší skutečná intervence Boha. Vše je jen o sebeobelhaní se, o nasazení si klapek na oči, o zakázání si přemýšlet o jistých věcech, o cílevědomé sebe-manipulaci s mou vlastní myslí.

A teď klíčové otázky:

1) Byl bych v takovém případě věřící?
2) Pokud ne, tak co by mi chybělo k tomu, abych byl “opravdu věřící”? Uvědomme si, že v reálném životě nám stačí k tomu, abychom někoho považovali za věřícího, jen to, aby to o sobě tvrdil. NĚKDO by snad mohl požadovat i to, aby se dotyčný choval jakž-takž morálně – ovšem obé bych splnil hned v tom úplně prvním kroku.
3) z mého současného pohledu je výše uvedený postup čistokrevná psychologická sebe-manipulace. Manipulace mě samotného. Nic jiného, než sebeobelhaní se. Je to pravda? Pokud ne, tak proč?
4) Je-li výše uvedené psychologická manipulace, obelhaní sama sebe, pak taková cesta k víře asi nebude úplně OK – a jistě se mi nikdo nemůže divit, že se jí NEHODLÁM pouštět. POKUD by ale byla splněna premisa, a já bych CHTĚL uvěřit (ovšem nikoliv za cenu výše popsaného sebeobelhávání se a zmanipulování sebe sama) – pak jakou jinou cestou mohu jít, než že mi někdo objasní problémy, které s křesťanstvím mám, a o kterých píšu v článcích zde na tomto webu?
5) vzhledem k tomu, že mi ty problémy za rok a půl nikdo nebyl schopen objasnit (a to jsem s jejich výčtem ani zdaleka neskončil), znamená to, že já prostě uvěřit nemohu, aniž bych podvedl sám sebe?

1,217 thoughts on “Mohl bych uvěřit?

  1. Medea

    Protestant: „Fungují tam například všechny demokratické principy mnohem lépe než ve státě.“

    🙂 To má byť vtip? Rímsko-katolícka cirkev a demokratické princípy? RKC je všetko možné len nie demokratická organizácia 🙂

  2. Slávek

    Jinak Herme díky za ten odkaz, jsem rád, že nejsem jediný, komu ten krok připadá pikantní:-) Jsem na jedné lodi s arcikancléřkou 🙂

    Na druhé straně, rovnítko, neplatíš, nebudou svátosti, redukuje svátosti na určité protiplnění.

  3. jack

    protestant says:
    October 1, 2012 at 3:04 pm

    jack says:

    Panebože ty to vidíš,už jsme zase na začátku.
    Láska není výsledkem žádného rozumového kalkulu. Myslel jsem,že jste to už pochopil.

    protestant:
    Stejně tak víra. Myslel jsem, že jste to už pochopil…. 🙂

    jack:
    Něčemu či někomu věřit je tedy podle vás co? Emoce?
    Nevěřím,že jste vystudoval vysokou školu,tohle by nenapsal ani osmák ZŠ,pokud by tedy nebyl zasažen virem náboženství!

  4. Michal Post author

    Hele, vy zastáváte názor, že ideál je romantická láska, a že v lásce se není třeba ohlížet na rozum? Tak s tím bych si teda dovolil nesouhlasit 😉

  5. Medea

    Protestant: „Já nejsme římský katolík.“

    Ale Hermes je a Vy ste pritakali Hermovi, keď obhajoval svoju cirkev.

  6. jack

    Michal says:
    October 1, 2012 at 3:17 pm

    Hele, vy zastáváte názor, že ideál je romantická láska, a že v lásce se není třeba ohlížet na rozum? Tak s tím bych si teda dovolil nesouhlasit 😉

    jack:

    Vy se v lásce ohlížíte na rozum? A jak to funguje? Řeknete si,raději se zamiluji do Petry a ne do Aleny,protože Petra je z bohaté rodiny a mohlo by z toho něco kápnout?
    Tak to vám gratuluji,že si dokážete poručit! Není určitě rozumné se trápit,když mě opustí milovaná žena,třeba tím,že umře. A protože vím,že není rozumné se trápit,tak si poručím a zamiluji se hned pozítří do sousedky. Co na tom,že se mi nelíbí,ale má pěkný dům a tam bych se mohl přestěhovat.
    Jste to opravdu vy Michale? Michal,který jinak píše tak pěkné články?

  7. Michal Post author

    Ne Jacku, je to trošku (úplně 😉 ) jinak: když budu mít sklon zamilovat se do potvory, která před mnou odkopla x dalších kluků a případně je i všelijak podvedla, tak se budu sakramentsky snažit aby mě to přešlo, dokud není pozdě.

    Nebo např., když už mám manželku a malé dítě, a teoreticky bych cítil nějaké sympatie ke kolegyni z práce (nebo koneckonců k jakékoliv jiné ženě), tak se TAKY budu snažit, aby to nepřerostlo v nějaké city, a KDYBY se mi to náhodou stalo, tak se pochopitelně budu snažit se co nejrychleji “odmilovat”, a budu se modlit 😉 aby se mi to povedlo.

    Naopak, do bohaté ženy se budu snažit NEzamilovat, protože by výsledkem toho bylo se značnou pravděpodobností jen (moje) bolavé srdce.

    Jojo, trvám si na tom, že rozum má do lásky proklatě co mluvit.

  8. Slávek

    Jinak k Michalovým případům: zamiluji-li se do potvory, která “odkopla x kluků”, tak je rozumné si to naopak užít dokud to jde. Vztah, jak z popisu plyne, později ztratí dynamiku zcela samovolně. Bránit se je kontraproduktivní.

    V druhém případě se nabízí velmi pestrá paleta zajímavých a rozumných scénářů. Odmilovávání mi přijde takové násilné stahování kalhot daleko před brodem. Jako užitečnou výchozí filosofickou pozici bych asi zvolil úvahu o tom, jakou vinu má na vzniklé situaci má žena s malým dítětem a zda je dítě vůbec moje.

    V posledním případě bohaté milenky je předpokládaný výsledek bolavého srdce více než dostatečně kompenzován plným bankovním kontem.

  9. Medea

    Jack, Vy ste to teraz poňali priveľmi radikálne. Aj rozum sa môže podieľať na láske. Samozrejme, že človek nemá k dispozícii nejaký prepínač, ktorým by sa okamžite prepol do požadovaného stavu, ale aj rozum môže korigovať lásku. Napr. keď žena zistí, že jej milenec má nejaké extrémne prejavy, tak môže s ním prerušiť kontakt, zmeniť prostredie, alebo si nájsť nového milenca, až kým stará láska nevyprchá.
    Teda existujú formy lásky, ktoré sa dajú rozumom dobre korigovať, je to však individuálne. Samozrejme, že existuje aj slepá vášnivá láska, ale nie je pravidlom.

  10. protestant

    Medea says:
    October 1, 2012 at 3:24 pm
    Protestant: „Já nejsme římský katolík.“

    Ale Hermes je a Vy ste pritakali Hermovi, keď obhajoval svoju cirkev.

    protestant:
    Zkuste si znovu a pomalu přečíst co jsem napsal. 🙂

  11. protestant

    jack:
    Něčemu či někomu věřit je tedy podle vás co? Emoce?
    Nevěřím,že jste vystudoval vysokou školu,tohle by nenapsal ani osmák ZŠ,pokud by tedy nebyl zasažen virem náboženství!

    protestant:
    Něco nepěkného z vás čpí. Buď nenávist k náboženství, nebo závist vzdělání. Možná oboje.

  12. protestant

    to jack:

    ……Znovu a znovu nás bible přesvědčuje o tom, ţe víra v pravého Boha není jen nějaký světový názor, filozofie,
    nauka nebo přesvědčení. Víra v Boha je silné pouto lásky. Je to síla vztahu. Kdo opravdově věří v Pána Boha, tak je
    jako zamilovaný. Nepotřebuje si logicky zdůvodňovat to, čemu věří. Je tažen, je přitahován neviditelnou silou ke
    svému protějšku. V myšlenkách je stále s tím, koho miluje. Jeho duše dychtí po živém Bohu. Po vztahu s Bohem.
    Věřící duše prostě na Boha myslí, s Bohem počítá, na Boha spoléhá, Bohu důvěřuje. Odborně říkáme, že taková víra
    je pro člověka existenciální záležitost. Bytostně se jej dotýká. Na dobrém vztahu k Bohu závisí celá moje existence,
    moje bytí a nebytí. Když někoho milujeme, tak říkáme: Já bez něj nemůžu být. Můj život by bez něj ztratil cenu.
    Víra v Boha je takové uvědomění si své závislosti na Bohu. Takováto víra však musí být něčím vyprovokována. Je
    to vždy pouze reakce na něco mnohem silnějšího – na Boží lásku k nám. …

    http://javornik-nad-velickou.evangnet.cz/sites/javornik-nad-velickou.evangnet.cz/files/Bo%C5%BE%C3%AD%20soucit%20-%20p%C5%99%C3%ADprava%20k%20VP%20velikono%C4%8Dn%C3%AD%20-%20opakovan%C3%A9%20z%20r.%202005.pdf

  13. Medea

    Protestant: „Zkuste si znovu a pomalu přečíst co jsem napsal.“

    Slávek podpichol Herma kvôli tomu, že sa hlási k RKC a Hermes reagoval tým, že príslušnosť ku „katolictví“ mu narozdiel od príslušnosti k „češství“, dáva pocit normálnosti. Vy ste nato zareagovali tým, že s Hermom súhlasíte, že prostredie v cirkvi Vám pripadá normálnejšie ako prostredie v štáte. Na moju otázku čo rozumiete pod tou normalitou ste odpovedali: „Fungují tam například všechny demokratické principy mnohem lépe než ve státě.“

    Či to už čítam pomaly alebo rýchlo, je to rovnaký nezmysel 🙂 Herm predsa nehovoril o evanjelických cirkevných zboroch, ale o svojej RKC.

  14. protestant

    to Medea:

    Ano. Souhlasím s Hermovou myšlenkou, přesto, že mám na mysli jinou církev. Co je na tom divného.
    Vy jste se mne ptala na MŮJ pohled a jej napsal. Ano. V mé církvi funguje demokracie lépe než v ČR. Ale to je jen příklad mnohých rozdílů mezi ČCE a ČR.

  15. Slávek

    Stačí chvíli komunikovat s protestantem a bude vám to jasný. On souhlasí s Hemesem, ale má na mysli zcela něco jiného. Záměna církví je jeden z jeho oblíbených triků. Také má rád třeba fintu katolická = všeobecná římskokatolická.

    Ať už ale použije cokoliv, tak to skončí debatou o hovně.

Comments are closed.