Mohl bych uvěřit v Boha?
Předně musím už asi po milionté zopakovat, že naprosto přirozeně bych uvěřil, kdyby (*) mi někdo ukázal, že v mých argumentech jsou zásadní chyby, a celková evidence ve skutečnosti ukazuje, že křesťanství je pravdivé a Ježíš byl opravdu Boží Syn, který zemřel za naše hříchy, atd. Pak bych se zcela logicky a nevyhnutelně stal křesťanem. Bylo by to zcela upřímné, správné, a nešlo by proti tomu nic namítnout.
Řekněme ale, že by se žádné nové argumenty neobjevily. Před nějakou dobou mi jeden diskutující na tomto webu řekl, že i já můžu uvěřit – stačí chtít. Opravdu? Moje subjektivní vnímání síly evidence, že křesťanský Bůh neexistuje, je srovnatelné s mou subjektivní jistotou, že Země je spíš kulatá než placatá. Copak si můžu jen tak říct, že budu od teď věřit, že Země je ve skutečnosti placatá?
Napadlo mě, že pokud bych měl MOTIVACI uvěřit, pokud bych CHTĚL – pak by to mohlo být docela zajímavé. Takovou motivací by mohl být např. život v zemi, kde věří drtivá většina obyvatel, a kde nevíra znamená společenský nebo i vážnější problém.
Vždycky bych například mohl tvrdit, že věřím. Mohl bych se chovat, jako kdybych věřil. Chodil bych do kostela, vykonával bych všechny rituály jak se patří, modlil bych se, na otázky bych odpovídal tak, jak odpovídají křesťané – s tím nemá průměrně inteligentní člověk, který se nějakou dobu do diskuzí s křesťany zapojuje, žádný problém.
Kdo by pak poznal, co si opravdu myslím? Bez hříchu není nikdo, já nehřeším nijak moc i když jsem ateista, tj. podle hříchů by se to nepoznalo – a do hlavy mi nikdo nevidí.
Alternativně bych se na spoustu těchhle “povinností” dokonce mohl vykašlat – vždyť kdo dnes chodí do kostela? Jak jsem se minule dozvěděl od moderních křesťanů, chození do kostela z vás nejen neudělá lepšího křesťana, ale zpochybňovali dokonce i jakýkoliv vztah mezi tím, jak vážně svou víru člověk bere, a jak často chodí do kostela. Hm, zřejmě sami do kostela nechodí…
Kdo se dnes na veřejnosti otevřeně hlásí ke své víře? Slabý výsledek pro křesťany ve Sčítání 2011 se vysvětluje právě tak, že co je komu do toho, čemu kdo věří? Nemusel bych tedy o své víře ani mluvit. Stačilo by říct, co je komu do toho.
Kolik “křesťanů” asi “věří” právě tímto způsobem?
***
Dobrá, co kdybych ale chtěl opravdu uvěřit? Není-li splněna podmínka (*), nemám o to sice zájem a tedy to ani nebudu zkoušet, ale říkám si, co kdybych zkusil následující kroky?
Premisou je, že bych měl motivaci uvěřit. Chtěl bych. Řekl bych si, že Bůh prostě existuje, protože design světa je tak očividný, velký třesk musel mít nějakou příčinu, a Bůh to vysvětluje velmi elegantně. Přemýšlel bych o Ježíšově příběhu – ale pozitivně, tj. neřešil bych co a proč se tak nemohlo stát, a jakou o tom máme evidenci. Představoval bych si, jak za nás trpěl na kříži, jak ušlechtilá to byla oběť, jak jsme všichni nenapravitelně hříšní, a zasloužíme si za to smrt, jak jsme Ježíše zradili – a že On je při tom všem naše jediná spása.
Začal bych k němu v duchu mluvit, říkal bych tomu “komunikovat s Kristem”. Vyprávěl bych mu o svých každodenních starostech i radostech, a to co nejčastěji. Jako čtyřleté dítě se svým virtuálním případně plyšovým kamarádem.
Cílevědomě bych potlačoval veškeré pochybnosti: o tom že hypotéza Boha ve skutečnosti vznik Vesmíru vůbec nevysvětluje, o tom že svět jeví znaky designu jen při velmi povrchním pohledu, o skutečné evidenci že příběh NZ je pravdivý, o jeho vnitřních inkonzistencích, o tom že ve skutečnosti mluvím jen já ke svému virtuálnímu kamarádovi, ale odezva nepřichází žádná.
Začal bych interpretovat běžné věci jako že jde o odpověď Krista. Něco se mi povedlo – super, Ježíš mi pomohl, protože mě tak moc miluje! Něco se mi nepovedlo? Určitě je za tím moudré vedení mého Pána, který mě na tom učí něco, čemu ještě plně nerozumím, ale určitě to dřív nebo později pochopím. Nebo taky ne, ale určitě to je celkově pro moje dobro.
Mohl bych zkusit použít i taktiku “proseb Boha aby mi pomohl uvěřit”. Jak by časem vzpomínek na mou dřívější nevíru a na příslušné argumenty přirozeně ubývalo, radostně bych to interpretoval, jako že mi Pán pomáhá. Kdyby jich teoreticky neubývalo, a stále se objevovaly pochybnosti, řekl bych si, že Pán přece není automat, a nemůžu čekat, že zareaguje hned jak si písknu.
Také bych se snažil do celé věci zaangažovat city. Dojímal bych se nad Pánovým osudem, nad jeho šlechetnou obětí. Snažil bych se představit si velikost jeho oběti, jeho utrpení na kříži, snažil bych se myslet na to, že to udělal pro nás, obdivoval bych ho za to – a později snad i miloval? Štítil bych se sám sebe za svoji hříšnost, a o to víc bych se upínal k Pánu, který je mou jedinou nadějí.
Rozhodně bych chodil na mše. Sborový zpěv a rituální praktiky při mši mají prokazatelný efekt na psychiku člověka (podobně jako rituální obřady domorodých kmenů atd.) a to bych interpretoval jako jasnou známku bezprostřední blízkosti Pána.
Život v komunitě věřících by byl vůbec důležitý. Snažil bych se věnovat maximum času kontaktu s věřícími přáteli a lidmi. Nic nenaladí mysl na patřičnou notu tak spolehlivě, jako když příslušné věci považují všichni okolo za samozřejmost. Minimum kontaktu s pochybovačnými myšlenkami = minimum vlastních pochybností.
Velmi efektivní by jistě bylo utužování skupiny ostentativním vymezováním se k jejímu vnějšku: radostí nad tím, že my máme to štěstí a věříme, zatímco ONI (nevěřící) mají smůlu, doufejme že jen dočasně, samozřejmě. Hovořili bychom spolu o pošetilosti ateistů, o tom jak je celá ta věc přece zřejmá, spekulovali bychom nad jejich nemorálností, pýchou – čímž bychom se automaticky “poplácávali” po ramenou, že my – díky Bohu! – pyšní a nemorální až tak nejsme, což je přece fajn, protože tak máme blíž k našemu Pánu Ježíši Kristu, a děláme mu tím radost, atd.
Mezi věřícími se často považuje za samozřejmost “být v kontaktu s živým Kristem”. Nikdo mi zatím nebyl schopen definovat, co se tím přesně myslí – ale když to nikdo není schopen definovat, tak to asi většina věřících sama neví, a proto bych to nepotřeboval vědět ani já. Stačilo by mi, abych si řekl, že s ním prostě v kontaktu jsem, a totéž abych s okázalou jistotou tvrdil i ostatním. Dle příkladu ostatních nepotřebuji umět vysvětlit, v čem ten kontakt spočívá, nebo jak sám poznám, že jej mám – stačí to tvrdit. Stačí tvrdit, že “to cítím”. Sám pro sebe bych si to mohl spojit třeba s příjemnými pocity ze sborového zpěvu v kostele, s pocity při soustředěné modlitbě, atd.
Dále, nemálo věřících deklaruje svou jistotu, že Bůh existuje. I já bych to třeba tvrdil. Dle předpokladu jsem v situaci, že chci věřit, svoji potlačenou nejistotu považuji za špatnou – tak co kdybych si prostě řekl, že mám jistotu? Pochybnosti mít nechci, tak jim jsem schopen vědomě nevěnovat pozornost (nejsem schopen zabránit tomu, aby mě pochybnost čas od času nepřišla na mysl, ale jsem schopen v té myšlence dál nepokračovat, a nerozvíjet ji. Vědomě ji potlačit.) – a tedy mám jistotu. A když ji mám, tak mohu totéž tvrdit i ostatním.
Co by mi tedy po nějakém čase zbylo? Zůstaly by stále méně často se objevující ojedinělé myšlenky na to, že jsem dřív měl nějakou evidenci, která svědčila o tom, že nemám pravdu – myšlenky, které bych se snažil vědomě utnout jakmile by se objevily. Navíc bych si v takovém případě vědomě “řekl”, že to prostě celé byla chyba. Byla to chyba, bylo to špatně, TEHDY jsem se mýlil. Tečka.
Závěrem připomínám, že v celém tom procesu nebyla potřebná sebemenší skutečná intervence Boha. Vše je jen o sebeobelhaní se, o nasazení si klapek na oči, o zakázání si přemýšlet o jistých věcech, o cílevědomé sebe-manipulaci s mou vlastní myslí.
A teď klíčové otázky:
1) Byl bych v takovém případě věřící?
2) Pokud ne, tak co by mi chybělo k tomu, abych byl “opravdu věřící”? Uvědomme si, že v reálném životě nám stačí k tomu, abychom někoho považovali za věřícího, jen to, aby to o sobě tvrdil. NĚKDO by snad mohl požadovat i to, aby se dotyčný choval jakž-takž morálně – ovšem obé bych splnil hned v tom úplně prvním kroku.
3) z mého současného pohledu je výše uvedený postup čistokrevná psychologická sebe-manipulace. Manipulace mě samotného. Nic jiného, než sebeobelhaní se. Je to pravda? Pokud ne, tak proč?
4) Je-li výše uvedené psychologická manipulace, obelhaní sama sebe, pak taková cesta k víře asi nebude úplně OK – a jistě se mi nikdo nemůže divit, že se jí NEHODLÁM pouštět. POKUD by ale byla splněna premisa, a já bych CHTĚL uvěřit (ovšem nikoliv za cenu výše popsaného sebeobelhávání se a zmanipulování sebe sama) – pak jakou jinou cestou mohu jít, než že mi někdo objasní problémy, které s křesťanstvím mám, a o kterých píšu v článcích zde na tomto webu?
5) vzhledem k tomu, že mi ty problémy za rok a půl nikdo nebyl schopen objasnit (a to jsem s jejich výčtem ani zdaleka neskončil), znamená to, že já prostě uvěřit nemohu, aniž bych podvedl sám sebe?
Jack: „Je to prostě nekontrolovatelná bio-chemie, buď se do ní zamiluje nebo se nezamiluje, …“
Všetko, čo sa deje v mozgu, je biochémia, kognitívne procesy nevynímajúc.
Samotné premýšľanie môže ovplyvniť čokoľvek: chuť do jedla, chuť na sex, chuť na kolegyňu, aj chuť na pokračovanie v milostnom romániku, … .
Sedím v cukrárni a mám neodolateľnú chuť na čokoládový zákusok, ale začnem premýšľať nad svojou váhou a spomeniem si na nejaký článok o 150 kilovej slečne, predstavím si jej spotené ovisnuté faldy a moju chuť na zákusok to dokonale zabije.
Podnikateľ má neodolateľnú chuť na noc plnú vášne so svojou milenkou, ale v posteli ho prepadnú chmúrne myšlienky, týkajúce sa jeho potápajúcej firmy. Myšlienky sú stále intenzívnejšie, nevie ich zahnať a začne nutkavo kalkulovať, čo by mal v najbližších dňoch podniknúť a intenzívna chuť na sex je preč.
Zamilovaná žena zasnene premýšľa nad krásnou budúcnosťou, ktorá ju čaká po boku jej príťažlivého a úspešného snúbenca. S neprítomným pohľadom si sadá k laptopu, ale pri kontrole svojich bankových účtov s hrôzou zistí, že jej bola z banky odčerpaná veľká suma peňazí. Snenie o krásnej budúcnosti je preč. Zúfalo začne premýšľať, čo sa stalo a potom pochopí, že prsty v tom, má jej snúbenec, ktorému tak veľmi dôverovala. Okamžite si začne overovať stav v snúbencovej firme a zistí, že jej snúbenec je podvodník a bankrotár. Romantickú lásku vystrieda zúrivá nenávisť a odpor k tomu skrachovancovi. 🙂
To všetko sú reálne scenáre, ktoré píše život.
Ďalšia vec, Vy stotožňujete zamilovanosť s láskou, ale zamilovanosť je len počiatočná fáza lásky a môže trvať veľmi krátko. Okrem toho zamilovanosť môžu v niektorých prípadoch silno potláčať rušivé stimuly, ktorých zdrojom môže, byť čokoľvek, aj racionálne premýšľanie. Jack, Vy možno ste typ, u ktorého zamilovanosť trvá dlho a je vysoko odolná voči rušivým stimulom, ale nerobte z toho univerzálne pravidlo.
Medea says:
October 6, 2012 at 2:38 pm
Jack: „Je to prostě nekontrolovatelná bio-chemie, buď se do ní zamiluje nebo se nezamiluje, …“
Všetko, čo sa deje v mozgu, je biochémia, kognitívne procesy nevynímajúc.
Samotné premýšľanie môže ovplyvniť čokoľvek: chuť do jedla, chuť na sex, chuť na kolegyňu, aj chuť na pokračovanie v milostnom romániku, … .
Sedím v cukrárni a mám neodolateľnú chuť na čokoládový zákusok, ale začnem premýšľať nad svojou váhou a spomeniem si na nejaký článok o 150 kilovej slečne, predstavím si jej spotené ovisnuté faldy a moju chuť na zákusok to dokonale zabije.
jack:
To je asi ten rozdíl mezi vámi a ostatními lidmi. U ostatních lidí to přemýšlení “nezabije” chuť na zákusek. Chuť zůstavá,myšlením člověk dosáhne pouze toho,že této chuti ODOLÁ a zákusek si nedá,protože třeba nechce nést následky (obezita,cukrovka atd.) Proto odchází z cukrárny,ale na rozdíl od vás,pořád s chutí na zákusek!! 🙂
Jste z mého pohledu se svými úvahami pořád mimo!!
Jack, mám pocit, že zastávate nejakú formu dualizmu …
Ale nemám chuť pokračovať v tejto téme, partnerské vzťahy a dietu môžem rozoberať so svojimi kamarátkami, na ateistickom blogu, by som sa chcela baviť na iné témy.
Medea:
Romantickú lásku vystrieda zúrivá nenávisť a odpor k tomu skrachovancovi. 🙂
jack:
Jestliže opravdu milujete,tak tento pocit nic nevystřídá a už vůbec ne,během chvilky,kdy zjistíte něco negativního. V takovém případě pouze k jedné emoci přibyde emoce další. Pak se pouze zmítáte mezi láskou a nenávistí. Je mi líto,že jste tento pocit nikdy nepoznala,ale věřte,že v takovém případě dokáže člověk současně milovat i nenávidět a velmi často by si přál už nemilovat!! Vy to dokážete,já a lidé kolem mě to nedokáží a snad každý si prožil “nešťastnou lásku”. Jeden můj kamarád z mládí se v této situaci pokusil o sebevraždu. Škoda,že neměl vaše schopnosti.
A to nemám pouze z vlastní zkušenosti,ale i ze skušenosti svých přátel. Už jsem dost starý a často jsem své přátele v takových situacích konejšil.
Vy jste prostě něco extra a já vám vaše schopnosti mohu pouze závidět,ale já a ani okruh mých známých vaše schopnosti prostě nemáme!!! A můžete kolem toho psát pořád dokola a přesto se na tomto faktu nic nezmění!!
Jack: “V takovém případě pouze k jedné emoci přibyde emoce další. Pak se pouze zmítáte mezi láskou a nenávistí. Je mi líto,že jste tento pocit nikdy nepoznala,”
Pre mňa existujú isté medze, ktoré chlap v partnerskom vzťahu nesmie prekročiť, ak ich prekročí, nech ho vezme čert!
Jack: “U ostatních lidí to přemýšlení “nezabije” chuť na zákusek. Chuť zůstavá,myšlením člověk dosáhne pouze toho,že této chuti ODOLÁ a zákusek si nedá, protože třeba nechce nést následky”
No, tak ja som sa s tým už viac krát stretla aj u iných ľudí, že predstava niečoho odporného im “zabila” chuť do jedla.
Aj keď naša diskusia s Jackom bola off topic, zhrniem moje (vágne a nekvantifikované) tézy:
(1) Je možné rozumové manažovanie ľudských emócií.
(2) Premýšľanie istého typu môže oslabiť alebo zničiť lásku k partnerovi.
Viem, že pocit zamilovanosti súvisí napr. s phenylethylamínmi a poznám „čokoládovú teóriu lásky“ 🙂 ale nikdy som sa o lásku z pohľadu neurovedy intenzívnejšie nezaujímala, skôr ma zaujímali kognitívne funkcie mozgu. Tiež nepoznám štatistiky týkajúce sa priebehu a typov zamilovanosti, ani nejaké štatistiky vyjadrujúce schopnosť človeka rozumovo manažovať svoje emócie. Ak niekto o týchto veciach vie viac, mohol by sem (ak Michal nebude proti) niečo hodiť z netu. (Napokon máme tu aj matematického biológa, možno sa inšpektor Colombo už niečím podobným zaoberal ;))
Mne se na te diskusi libi, jak ukazala, ze dualismus jako model naseho uvazovani proste nefunguje. jack to pojima, jako by emoce a rozum byli nejaci nesoucisejici agenti, kteri se hadaji a jeden nabyva vrchu nad druhym. Nakonec tu vytahne anekdotickou evidenci a utok ad hominem, cimz slusna diskuze konci.
Jinak Jacku, nikdo tu prece netvrdi, ze neexistuji lide, jako treba vy a vasi pratele, kteri sve emoce neumi ovladat a kontrolovat. Dokonce existuji situce, kde je to pochopitelne. puberta, adolescence. to je vek, kdy hormony s clovekem skutecne mocne cloumaji. Tech situaci je ale daleko vic. clovek z nejakeho duvodu nespokojeny ve svem vztahu je nachylnejsi k zamilovani se do nekoho jineho, apod. to tu snad nikdo nepopira.
na druhou stranu v podstate jedna z nejdulezitejsich veci, co se uci deti je ovladani svych emoci. Vetsina dospelych lidi je schopna sve emoce ridit a vyuzivat – v ruzne mire, samozrejme. malokdo se na sefa rozkrici, ze ho fakt nastval. kdyz tak ucini, tak jen v situaci, kdy chce byt vyhozen. Na druhou stranu nam tato emoce muze dat signal, ze neco neni v poradku a je mozne to nastvani vyuzit ke konstruktivni snaze o zmenu. cilem neni sve emoce potlacovat, ale naucit se je poslouchat a rozumet jim.
podobne je to pak i s laskou a nenavisti. Obecne jsou pak lide, kteri se svymi emocemi neumi pracovat povazovani za neprilis spolecensky prijatelne. Vetsina lidi proste nema rada raply, kteri jsou ve vleku svych emoci.
Souhlas se Slávkem, pěkně napsáno! 🙂
Nemyslím, že jack má úplnou pravdu, ale je podle mne a nejen mne blíže pravdě než Medea.
http://www.growjob.com/clanky-corporate/emoce-vs-racionalno/
Kdo tvrdí, že dokáže ovládat svoje emoce si podle mne lže.
Takže top otázka “mohl bych uvěřit?”, je podle mne ekvivalentní otázce “mohl bych se zamilovat?”.
Je to podle mne ale chybná otázka.Správně bych se měl ptát :”mohl bych se nezamilovat?”
Podle mne ano. Člověk může ovlivnit to, že se nezamiluje. Pokud je ale už zamilovaný, nic s tím nenadělá.
Tedy správná otázka by podle mne měla znít :”Mohl bych nevěřit?” A odpověď je podle mne ANO. MOhu si zakázat uvěřit, mohu si dávat velký pozor, abych nezačal věřit. Tedy neuvěření mohu vlastními racionálními silami ovlivnit, věření nikoliv. To je dar. Nemohu uvěřit vlastními silami.
“Uverit ” není žádný dar… když budu chtít a zacnu se vyhýbat čcemukoli, co víru zpochybnuje a klást duraz jen na to, co ji posiluje a vira mi bude prinaset uspokojeni a hodnoty, ktere jinak neumim ziskat…tak se nakonec dostanu do takove smycky, kdy se mi zdánlive bude potvrzovat, ze to, cemu verim je pravda..
Pokud je vira dar, tak je treba si uvedomit, ze dary mohou být i nevhodné 😀
Protestante, zkus dát svému tvrzení “víra je dar” nějaký obsah.
Už jsme zde několikrát došli k tomu, že brát zde slovo “dar” ve standardním významu příliš nemá smysl. Tak teda ukaž, jak to tvrzení chápat, když ho zde znovu uvádíš.
sorry za chybejici hacky a carky- nejak se mi nedari je psat a nevim, jestli to je beta verzi Opery 12.10 , nebo betou Ubuntu Quantum Quetzal 12.10…ale jinde mi to pise normalne…
Sávek:
na druhou stranu v podstate jedna z nejdulezitejsich veci, co se uci deti je ovladani svych emoci. Vetsina dospelych lidi je schopna sve emoce ridit a vyuzivat – v ruzne mire, samozrejme. malokdo se na sefa rozkrici, ze ho fakt nastval
jack:
Slávku,to o čem píšete je pouhá rozumová reakce na již existující emoce.
To, že se na šéfa nerozkřičím,protože se bojím o místo,ještě neznamená,že už nejsem na něj naštvaný. To,že chcete rozvod se ženou,která vás podvedla,ještě neznamená,že už ji nemilujete. To co vy označujete jako ovládání emocí je pouze ovládání CHOVÁNÍ v souvislosti s emocemi,ale nikoliv ovládání emocí samotných. Jedině snad,kdyby jste dokázal ovládat rozumem činnost žláz s vnitřní sekrecí! Dokážete to?
protestant says:
October 7, 2012 at 12:00 pm
Nemyslím, že jack má úplnou pravdu, ale je podle mne a nejen mne blíže pravdě než Medea.
http://www.growjob.com/clanky-corporate/emoce-vs-racionalno/
Kdo tvrdí, že dokáže ovládat svoje emoce si podle mne lže.
Takže top otázka “mohl bych uvěřit?”, je podle mne ekvivalentní otázce “mohl bych se zamilovat?”.
Je to podle mne ale chybná otázka.Správně bych se měl ptát :”mohl bych se nezamilovat?”
Podle mne ano. Člověk může ovlivnit to, že se nezamiluje. Pokud je ale už zamilovaný, nic s tím nenadělá.
Tedy správná otázka by podle mne měla znít :”Mohl bych nevěřit?” A odpověď je podle mne ANO. MOhu si zakázat uvěřit, mohu si dávat velký pozor, abych nezačal věřit. Tedy neuvěření mohu vlastními racionálními silami ovlivnit, věření nikoliv. To je dar. Nemohu uvěřit vlastními silami.
jack:
Protestante,problém je pouze v tom,že něčemu věřit NENÍ EMOCE!!!
Slávek:
na druhou stranu v podstate jedna z nejdulezitejsich veci, co se uci deti je ovladani svych emoci.
jack:
To co popisujete je pouze, jak se chovat,když už určitá emoce vypukne. A nejde pouze o děti,i dospělí lidé se učí technikám,jak reagovat na emoce různého druhu,hlavně agrese.
Nikdo vás nenaučí, jak zabránit rozumen vzniku emoce nebo jak nechat emoci rozumem zmizet,ale pouze jak se rozumně s tímto stavem vypořádat,jak se zachovat,když emoce vznikne!
Malý příklad.
Miluji například ženu svého přítele,vím že je rozumné dělat jakoby nic,nechci rozbít rodinu ani jemu a ani mě. Rozum mi říká,že by bylo nejrozumnější kdybych tuto ženu nemiloval,ale přestal jsem ji milovat jen z toho důvodu,že jsem si to rozumově odůvodnil? NE! Miluji ji stále.
Já se s vámi nemohu přít o vašich schopnostech,jestli to vy dokážete,tak to mohu pouze akceptovat,ale jedno mohu přesto napsat. Podle chování lidí a i podle vědeckých výzkumů je má neschopnost “normálnější” než vaše schopnost!
To Slávek:
Vy opravdu dokážete ovládat emoce a to rozumem?
A co emoce nazvaná smutek. Když vám umře někdo hodně blízký,tak nejste smutný?
Neuroníte na pohřbu ani slzu? Já vám neodporuji v tom,že být smutný je nerozumné,protože se tím stejně nic nezmění,neboštík kvůli vašemu smutku neobživne.Naopak takový smutek může být kontraproduktivní,jak v chodu rodiny,tak v zaměstnání.
Ale opravdu přestanete cítit smutek jen proto,protože jste to vyhodnotil jako nerozumné?? Jestli to dokážete,tak jste šťastný člověk,važte si svých schopností!
Neznám nikoho jiného (kromě Medei),kdo by něco takového dokázal!
Jacku, myslim ze jsme si prilis nerozumeli. Ona je ta problematika pomerne slozita. Clovek vlastne pres emoce funguje. neexistuje nic, zadna myslenka, ktera by emocemi nebyla ovlivnena. Uz kdyz vyjdete pred dum cestou do prace, tak emoce vykonavaji svou praci. Vidite treba travnik pred vasim domem a auto blizici se po silnici, kterou budete prechazet. Neni to rozum, ktery vam rekne, ze travnik neni dulezity, ale to auto byste rozhodne ignorovat nemel. Travnik je vam ukradeny, ale auto vam zvysi tep, jako potencialni hrozba a automaticky o aute zacnete vedome uvazovat.
Emoce, jestli si to vybavuji dobre, maji puvod ve vyjove starsi casti mozku (amygdale?) pres kterou vedou vsechny ostatni nervove okruhy k vasim smyslum. Takze to urcite nemyslim tak, ze mate plnou kontrolu nad svymi emocemi. Ostatne ani neni “kdo” by mel mit tu kontrolu. Emoce, to jste vy. Ale nejen ty emoce. Existuje i vyvojove mladsi cast vaseho mozku, ktera je schopna urcite zpetne vazby. Tato zpetna vazba neni nic, co by fungovalo mimo ramec vasich emoci.
A samozrejme krome toho sve emoce do jiste miry lze skutecne mechanicky ovlivnovat. Treba kdyz mate vztek, tak se mluvi o tom, ze ten vztek muzete ” vybit”. Nekoho servat, neco roztriskat, nebo treba nekoho uderit. Ve skutecnosti je to ale spise naopak. To co delate ovlivni zpetne vasi naladu. Jestlize zacnete kricet, tvarit se nastvane nebo do neceho triskat, tak svuj vztek naopak posilujete. Dokonce lze nastvanost i primo vyvolat tim, ze se nastvane budete tvarit, aniz byste k nastvanosti mel objektivni duvod.
K tomu smutku. Ja prece nemluvim o nejakem potlacovani emoci. Kdyz mi umre nekdo blizky, tak nevidim sebemensi duvod, proc bych mel svuj smutek nejak potlacovat. Naopak smutek, stesk nebo dojeti jsou podle me velmi pekne a hluboke emoce. Kolem sebe vidim spis problem v tom, jako by se lidi temto emocim spise vyhybali. Treba pred 3 tydny mela ma babicka 80. Mel jsem pronest pripitek. Tak jsem v nem zminil i dedu, ktery umrel pred rokem a jeho smrt babicka porad pomerne tezce nesl a stejne tak jsem se urcitym zpusobem dotknul toho, ze tu babicka uz bude vyrazne kratsi dobu nez tu byla. V podstate to jsou veci, na ktery pri kulatinach stareho cloveka kazdy mysli, ale vsichni se kterymi jsem pripitek konzutoval me od toho zrazovali. Jako by se snad nejak bali prozit ty hlubsi emoce. V tomto pripade jsem v podstate smutek naopak vyvolal. A na dedove pohrbu pred rokem jsem si zase krasne zabulel, i kdyz jsme si teda nebyli nejak extra blizci. Vubec nerozumim, proc bych se tomu mel vyhybat.
To jen jako takovy prakticky priklad ke smutku. V podstate nechapu Jacku, co nechapete. Podobne se samozrejme da pracovat i s ostatnima emocema. Radost, zamilovanost atd.
Michale, sezralo mi to komentar.
Jack: „Když vám umře někdo hodně blízký,tak nejste smutný? …
Ale opravdu přestanete cítit smutek jen proto,protože jste to vyhodnotil jako nerozumné?? Jestli to dokážete,tak jste šťastný člověk,važte si svých schopností!
Neznám nikoho jiného (kromě Medei),kdo by něco takového dokázal!“
Jack, že Vás to baví, bojovať so svojím Straw Man.
Medea totiž napísala toto: „Samozrejme, že človek nemá k dispozícii nejaký prepínač, ktorým by sa okamžite prepol do požadovaného stavu, ale aj rozum môže korigovať lásku. Napr. keď žena zistí, že jej milenec má nejaké extrémne prejavy, tak môže s ním prerušiť kontakt, zmeniť prostredie, alebo si nájsť nového milenca, až kým stará láska nevyprchá. Teda existujú formy lásky, ktoré sa dajú rozumom dobre korigovať, je to však individuálne.
Samozrejme, že existuje aj slepá vášnivá láska, ale nie je pravidlom“ alebo toto: „Nehovorím, že rozum srdcu vládne, ale srdce a rozum sa navzájom ovplyvňujú“.
Teda Medea písala o možnosti racionálne regulovať emócie a nie o absolútnej suverénnej nadvláde rozumu nad emóciami. Prepínače emócií zatiaľ nemáme, ale môžeme vykonať postupnosť krokov, ktorá povedie k útlmu emócie.
Naučiť sa ovládať svoje emócie je dôležitou súčasťou výchovy. Ovládanie emočných a citových prejavov resp. ich kultivácia, je prirodzenou súčasťou ľudskej kultúry.
Vám sa asi páči romantická predstava človeka, zotročeného slepou vášňou 🙂 Som však rada, že tento prístup v spoločnosti neprevláda, ulice plné ufňukaných, psychicky labilných bláznov 😀 to by bol koniec civilizácie.
Jack: „To co vy označujete jako ovládání emocí je pouze ovládání CHOVÁNÍ v souvislosti s emocemi,ale nikoliv ovládání emocí samotných. Jedině snad,kdyby jste dokázal ovládat rozumem činnost žláz s vnitřní sekrecí! Dokážete to?“
Opäť ten Váš dualizmus – nehmotný rozum a myslenie versus chemická podstata emócií. Jack, aj ľudský rozum, myslenie, predstavivosť sú založené na mozgovej chémii. Keď si predstavíte čokoládový zákusok ovplyvní to činnosť Vašich žliaz, keď si predstavíte sporo odenú slečnu, aj to ovplyvní činnosť Vašich žliaz.
Emócie a city môže človek svojím konaním a myslením tlmiť, ale aj roznecovať.