Mohl bych uvěřit?

Mohl bych uvěřit v Boha?

Předně musím už asi po milionté zopakovat, že naprosto přirozeně bych uvěřil, kdyby (*) mi někdo ukázal, že v mých argumentech jsou zásadní chyby, a celková evidence ve skutečnosti ukazuje, že křesťanství je pravdivé a Ježíš byl opravdu Boží Syn, který zemřel za naše hříchy, atd. Pak bych se zcela logicky a nevyhnutelně stal křesťanem. Bylo by to zcela upřímné, správné, a nešlo by proti tomu nic namítnout.

Řekněme ale, že by se žádné nové argumenty neobjevily. Před nějakou dobou mi jeden diskutující na tomto webu řekl, že i já můžu uvěřit – stačí chtít. Opravdu? Moje subjektivní vnímání síly evidence, že křesťanský Bůh neexistuje, je srovnatelné s mou subjektivní jistotou, že Země je spíš kulatá než placatá. Copak si můžu jen tak říct, že budu od teď věřit, že Země je ve skutečnosti placatá?

Napadlo mě, že pokud bych měl MOTIVACI uvěřit, pokud bych CHTĚL – pak by to mohlo být docela zajímavé. Takovou motivací by mohl být např. život v zemi, kde věří drtivá většina obyvatel, a kde nevíra znamená společenský nebo i vážnější problém.

Vždycky bych například mohl tvrdit, že věřím. Mohl bych se chovat, jako kdybych věřil. Chodil bych do kostela, vykonával bych všechny rituály jak se patří, modlil bych se, na otázky bych odpovídal tak, jak odpovídají křesťané – s tím nemá průměrně inteligentní člověk, který se nějakou dobu do diskuzí s křesťany zapojuje, žádný problém.

Kdo by pak poznal, co si opravdu myslím? Bez hříchu není nikdo, já nehřeším nijak moc i když jsem ateista, tj. podle hříchů by se to nepoznalo – a do hlavy mi nikdo nevidí.

Alternativně bych se na spoustu těchhle “povinností” dokonce mohl vykašlat – vždyť kdo dnes chodí do kostela? Jak jsem se minule dozvěděl od moderních křesťanů, chození do kostela z vás nejen neudělá lepšího křesťana, ale zpochybňovali dokonce i jakýkoliv vztah mezi tím, jak vážně svou víru člověk bere, a jak často chodí do kostela. Hm, zřejmě sami do kostela nechodí…

Kdo se dnes na veřejnosti otevřeně hlásí ke své víře? Slabý výsledek pro křesťany ve Sčítání 2011 se vysvětluje právě tak, že co je komu do toho, čemu kdo věří? Nemusel bych tedy o své víře ani mluvit. Stačilo by říct, co je komu do toho.

Kolik “křesťanů” asi “věří” právě tímto způsobem?

***

Dobrá, co kdybych ale chtěl opravdu uvěřit? Není-li splněna podmínka (*), nemám o to sice zájem a tedy to ani nebudu zkoušet, ale říkám si, co kdybych zkusil následující kroky?

Premisou je, že bych měl motivaci uvěřit. Chtěl bych. Řekl bych si, že Bůh prostě existuje, protože design světa je tak očividný, velký třesk musel mít nějakou příčinu, a Bůh to vysvětluje velmi elegantně. Přemýšlel bych o Ježíšově příběhu – ale pozitivně, tj. neřešil bych co a proč se tak nemohlo stát, a jakou o tom máme evidenci. Představoval bych si, jak za nás trpěl na kříži, jak ušlechtilá to byla oběť, jak jsme všichni nenapravitelně hříšní, a zasloužíme si za to smrt, jak jsme Ježíše zradili – a že On je při tom všem naše jediná spása.

Začal bych k němu v duchu mluvit, říkal bych tomu “komunikovat s Kristem”. Vyprávěl bych mu o svých každodenních starostech i radostech, a to co nejčastěji. Jako čtyřleté dítě se svým virtuálním případně plyšovým kamarádem.

Cílevědomě bych potlačoval veškeré pochybnosti: o tom že hypotéza Boha ve skutečnosti vznik Vesmíru vůbec nevysvětluje, o tom že svět jeví znaky designu jen při velmi povrchním pohledu, o skutečné evidenci že příběh NZ je pravdivý, o jeho vnitřních inkonzistencích, o tom že ve skutečnosti mluvím jen já ke svému virtuálnímu kamarádovi, ale odezva nepřichází žádná.

Začal bych interpretovat běžné věci jako že jde o odpověď Krista. Něco se mi povedlo – super, Ježíš mi pomohl, protože mě tak moc miluje! Něco se mi nepovedlo? Určitě je za tím moudré vedení mého Pána, který mě na tom učí něco, čemu ještě plně nerozumím, ale určitě to dřív nebo později pochopím. Nebo taky ne, ale určitě to je celkově pro moje dobro.

Mohl bych zkusit použít i taktiku “proseb Boha aby mi pomohl uvěřit”. Jak by časem vzpomínek na mou dřívější nevíru a na příslušné argumenty přirozeně ubývalo, radostně bych to interpretoval, jako že mi Pán pomáhá. Kdyby jich teoreticky neubývalo, a stále se objevovaly pochybnosti, řekl bych si, že Pán přece není automat, a nemůžu čekat, že zareaguje hned jak si písknu.

Také bych se snažil do celé věci zaangažovat city. Dojímal bych se nad Pánovým osudem, nad jeho šlechetnou obětí. Snažil bych se představit si velikost jeho oběti, jeho utrpení na kříži, snažil bych se myslet na to, že to udělal pro nás, obdivoval bych ho za to – a později snad i miloval? Štítil bych se sám sebe za svoji hříšnost, a o to víc bych se upínal k Pánu, který je mou jedinou nadějí.

Rozhodně bych chodil na mše. Sborový zpěv a rituální praktiky při mši mají prokazatelný efekt na psychiku člověka (podobně jako rituální obřady domorodých kmenů atd.) a to bych interpretoval jako jasnou známku bezprostřední blízkosti Pána.

Život v komunitě věřících by byl vůbec důležitý. Snažil bych se věnovat maximum času kontaktu s věřícími přáteli a lidmi. Nic nenaladí mysl na patřičnou notu tak spolehlivě, jako když příslušné věci považují všichni okolo za samozřejmost. Minimum kontaktu s pochybovačnými myšlenkami = minimum vlastních pochybností.

Velmi efektivní by jistě bylo utužování skupiny ostentativním vymezováním se k jejímu vnějšku: radostí nad tím, že my máme to štěstí a věříme, zatímco ONI (nevěřící) mají smůlu, doufejme že jen dočasně, samozřejmě. Hovořili bychom spolu o pošetilosti ateistů, o tom jak je celá ta věc přece zřejmá, spekulovali bychom nad jejich nemorálností, pýchou – čímž bychom se automaticky “poplácávali” po ramenou, že my – díky Bohu! – pyšní a nemorální až tak nejsme, což je přece fajn, protože tak máme blíž k našemu Pánu Ježíši Kristu, a děláme mu tím radost, atd.

Mezi věřícími se často považuje za samozřejmost “být v kontaktu s živým Kristem”. Nikdo mi zatím nebyl schopen definovat, co se tím přesně myslí – ale když to nikdo není schopen definovat, tak to asi většina věřících sama neví, a proto bych to nepotřeboval vědět ani já. Stačilo by mi, abych si řekl, že s ním prostě v kontaktu jsem, a totéž abych s okázalou jistotou tvrdil i ostatním. Dle příkladu ostatních nepotřebuji umět vysvětlit, v čem ten kontakt spočívá, nebo jak sám poznám, že jej mám – stačí to tvrdit. Stačí tvrdit, že “to cítím”. Sám pro sebe bych si to mohl spojit třeba s příjemnými pocity ze sborového zpěvu v kostele, s pocity při soustředěné modlitbě, atd.

Dále, nemálo věřících deklaruje svou jistotu, že Bůh existuje. I já bych to třeba tvrdil. Dle předpokladu jsem v situaci, že chci věřit, svoji potlačenou nejistotu považuji za špatnou – tak co kdybych si prostě řekl, že mám jistotu? Pochybnosti mít nechci, tak jim jsem schopen vědomě nevěnovat pozornost (nejsem schopen zabránit tomu, aby mě pochybnost čas od času nepřišla na mysl, ale jsem schopen v té myšlence dál nepokračovat, a nerozvíjet ji. Vědomě ji potlačit.) – a tedy mám jistotu. A když ji mám, tak mohu totéž tvrdit i ostatním.

Co by mi tedy po nějakém čase zbylo? Zůstaly by stále méně často se objevující ojedinělé myšlenky na to, že jsem dřív měl nějakou evidenci, která svědčila o tom, že nemám pravdu – myšlenky, které bych se snažil vědomě utnout jakmile by se objevily. Navíc bych si v takovém případě vědomě “řekl”, že to prostě celé byla chyba. Byla to chyba, bylo to špatně, TEHDY jsem se mýlil. Tečka.

Závěrem připomínám, že v celém tom procesu nebyla potřebná sebemenší skutečná intervence Boha. Vše je jen o sebeobelhaní se, o nasazení si klapek na oči, o zakázání si přemýšlet o jistých věcech, o cílevědomé sebe-manipulaci s mou vlastní myslí.

A teď klíčové otázky:

1) Byl bych v takovém případě věřící?
2) Pokud ne, tak co by mi chybělo k tomu, abych byl “opravdu věřící”? Uvědomme si, že v reálném životě nám stačí k tomu, abychom někoho považovali za věřícího, jen to, aby to o sobě tvrdil. NĚKDO by snad mohl požadovat i to, aby se dotyčný choval jakž-takž morálně – ovšem obé bych splnil hned v tom úplně prvním kroku.
3) z mého současného pohledu je výše uvedený postup čistokrevná psychologická sebe-manipulace. Manipulace mě samotného. Nic jiného, než sebeobelhaní se. Je to pravda? Pokud ne, tak proč?
4) Je-li výše uvedené psychologická manipulace, obelhaní sama sebe, pak taková cesta k víře asi nebude úplně OK – a jistě se mi nikdo nemůže divit, že se jí NEHODLÁM pouštět. POKUD by ale byla splněna premisa, a já bych CHTĚL uvěřit (ovšem nikoliv za cenu výše popsaného sebeobelhávání se a zmanipulování sebe sama) – pak jakou jinou cestou mohu jít, než že mi někdo objasní problémy, které s křesťanstvím mám, a o kterých píšu v článcích zde na tomto webu?
5) vzhledem k tomu, že mi ty problémy za rok a půl nikdo nebyl schopen objasnit (a to jsem s jejich výčtem ani zdaleka neskončil), znamená to, že já prostě uvěřit nemohu, aniž bych podvedl sám sebe?

This entry was posted in O víře, Postřehy k náboženství. Bookmark the permalink.

1,217 Responses to Mohl bych uvěřit?

  1. Moyo says:

    to hej, vyzera ze “webmaster” ma rad papagaje a stranky robi podla navodu “HTML snadno a rychle”.

    Krestanstvo ma v sebe humanne prvky a ak by fungovalo dodrziavanie Desatora, nemohli by v Europe vzniknut ziadne vojny. Cirkev sa pysi dvetisicrocnou historiou, ale vzhladom k tomu ze to je 2000 rokov krvavych dejin, je jasne ze napriek obrovskej politickej moci jednoducho zlyhala. Ved prikaz znie jasne “Nezabijes!” a nie “Nezabijes, s vynimkou …..”.
    Komunistov mi pripominaju mnohi veriaci, ked tvrdia “nezlyhala cirkev ale ludia”. Lenze cirkev dala moc ludom a ich dokonca kryla.

  2. Moyo says:

    Medea:
    Samozrejme, internet je plný exotov. Ak človek hľadá, nájde podporu pre: kreacionizmus, dutosvetosť, plochú Zem, … . Ktokoľvek, kto vie písať, môže vyjadriť svoj názor na čokoľvek

    Mne sa pacil nazor cloveka menom Dieter Nuhr, je to velmi znamy nemecky komik. Raz povedal (priblizne) toto: “Mat nazor a vyjadrit ho je pravo, nie povinnost. Ak niecomu nerozumiem, tak drzim hubu!”

  3. Medea says:

    Náboženstvo nestačí. Ľudia sú veľmi pragmatickí 🙂 Osobne si myslím, že za svoj liberálny charakter vďačí Európa predovšetkým osvietenstvu.

    “Nezabiješ!”, no, to sa dá interpretovať rôzne, napr.: http://www.i-ateismus.cz/2012/06/mohl-bych-uverit/comment-page-37/#comment-36226

  4. Moyo says:

    Medea:
    Náboženstvo nestačí. Ľudia sú veľmi pragmatickí Osobne si myslím, že za svoj liberálny charakter vďačí Európa predovšetkým osvietenstvu.
    —-
    Ano, s tym suhlasim.

    “Nezabiješ!”, no, to sa dá interpretovať rôzne, napr.: http://www.i-ateismus.cz/2012/06/mohl-bych-uverit/comment-page-37/#comment-36226
    ———-
    Isteze, hrozne na tom je to ze to boli vrcholni predstavitelia cirkvi “v mene lasky a pravdy”, ktori tento vyklad nezavrhli, lez podporili.

  5. Medea says:

    Moyo: “to hej, vyzera ze “webmaster” ma rad papagaje a stranky robi podla navodu “HTML snadno a rychle””

    To je pravda, ale ja som myslela niečo iné, nie HTML štýl, ale štýl tej pseudohistorickej úvahy: Spartakus sem, Spartakus tam, otroci hor sa k víťazstvám 🙂

  6. protestant says:

    Medea says:
    Tvrdiť, že bez kresťanstva, by sme žili ako dravá zver je absurdné.

    protestant:
    Kdo to tvrdí?

  7. Medea says:

    Santiago: „Skutecna otazka je ta epistemologicka – na zaklade ceho akceptovat zaver o existenci ci neexistenci bohu/Boha.“

    Boh, ktorý má logicky nezlučiteľné atribúty, je logicky nemožný objekt, teda neexistuje. Teda Bohovia, ktorých popis vedie ku kontradikcii neexistujú.

    Náboženskú doktrínu, ktorá pripisuje nášmu svetu pozorovateľné empirické vlastnosti, ktoré náš svet evidentne nemá (plochá Zem, Zem stará 6000 rokov, kryštálová nebeská klenba, …), je možné zavrhnúť empiricky.

    Teda niektoré náboženské doktríny je možné zavrhnúť logicky alebo empiricky. Teda existencia niektorých božstiev sa dá logicky alebo empiricky vylúčiť.

    Nemôžeme však vylúčiť logicky/empiricky existenciu božstva, ktorého vlastnosti, by boli konzistenté a zlučiteľné s empirickými pozorovaniami. Aké epistemické dôvody, teda máme na prijatie ateizmu?

    Svet sa nám empiricky javí ako popísateľný v duchu scientistického naturalizmu, pretože máme k dispozícii fungujúce prírodné vedy, ktoré pracujú s neosobnými naturálnymi objektami a prírodnými zákomi. Teda „hlavnými hrdinami“ našich prírodovedných teórií nie sú bohovia a duchovia, ale elementárne častice, fyzikálne veličiny, atómy, molekuly, gény, bunky, … . Bohovia v žiadnej prírodovednej teórii nefigurujú, teda z tohoto hľadiska je Boh (boh) zbytočný pozit. Prírodné teórie sú mapou javovej reality a v tejto mape (zatiaľ) nie sú miesta, kde „žijú bohovia“. Teda tvrdenie: „svet je na fundamentálnej úrovni spoločenstvom neosobných naturálnych objektov, ktorých správanie sa riadi prírodnými zákonmi a osoby sú len zloženiny z týchto objektov“ je potvrdzované empirickou indukciou a preto je empiricky odôvodnené. Z naturalizmu vyplýva ateizmus, teda ateizmus je empiricky odôvodnený.
    To nie je dôkaz v striktnom slova zmysle, ale je to empirické odôvodnenie ateizmu.

    Majú teisti pre svoj názor nejaké lepšie a presvedčivejšie epistemické dôvody? Ja o žiadnych neviem a preto som ateistka.

  8. Medea says:

    Protestant: “Kdo to tvrdí?”

    Napr. pisateľ tej úvahy, ktorú ste citovali.

  9. protestant says:

    Majú teisti pre svoj názor nejaké lepšie a presvedčivejšie epistemické dôvody? Ja o žiadnych neviem a preto som ateistka.

    protestant:
    Kdyby vás to vedlo k agnosticismu, pak bych to chápal. Ateismus je podle mne právě opuštěním těchto metod a předpokládáním něčeho, co nemohu ani dokázat, ani zjistit.

  10. Michal says:

    V těchhle případech se myslím vždy vyplatí přeformulovat si to pro některé tvrzení ala víly, vodníci, Aštar Šeran, atd.

    Správný postoj podle protestanta ohledně hvězdné flotily Aštara Šerana kroužící kolem Země je agnosticismus. Nevíme. Soudit, že žádný Aštar Šeran kolem Země s nejvyšší pravděpodobností nekrouží, je podle něj asi příliš troufalé.

    No, já tento protestantův postoj prostě nesdílím 🙂

  11. protestant says:

    Co znamená to “s nejvyšší pravděpodobností”?

  12. Michal says:

    To znamená protestante, že
    1) je to vyjádření hovorové řeči, tedy bez nároku na matematickou přesnost
    2) s jistotou nevíme nic, což ale vůbec neznamená, že neexistují věci, které víme “méně pravděpodobně” a jiné které víme “pravděpodobněji”, a další, které víme “s vysokou mírou pravděpodobnosti”.

    To, že to nelze formulovat matematicky exaktně, vůbec neznamená, že tenhle typ vyjadřování není běžně používaný, zcela přirozený, a velmi užitečný.

  13. protestant says:

    Já jsem tím chtěl pouze ukázat, že jsi vlastně také agnostik, protože jinak by jsi prohlásil, že “žádný Aštar Šeran kolem Země nekrouží”

  14. Michal says:

    No mě to prohlásit v tom pravděpodobnostním smyslu stačí 🙂

    Z jiného soudku: ani jsem nevěděl, že Einstein se o Bohu vyjádřil až takhle! 🙂
    http://relax.lidovky.cz/aukcni-sin-ebay-drazi-einsteinuv-dopis-o-nabozenstvi-p0n-/ln-zajimavosti.asp?c=A121003_122127_ln-zajimavosti_ape

  15. protestant says:

    Michal says:
    October 4, 2012 at 8:09 am
    No mě to prohlásit v tom pravděpodobnostním smyslu stačí

    protestant:
    Protože jsi v jádru agnostik… 🙂

  16. protestant says:

    Albert E. učinil také další velmi zajímavou poznámku na adresu ateistů (jen těch zarputilých): “Můžete mne nazvat agnostikem, ale nesdílím křížáckého ducha profesionálního ateisty, jehož horlivost je většinou způsobena bolestivým aktem osvobození se z okovů náboženské indoktrinace, které se mu dostalo v mládí.”
    http://zivot-nazory.blog.cz/0910/einstein-a-jeho-vira-v-boha

  17. protestant says:

    ….Jednou prohlásil (Einstein): “Rozdíl mezi mnou a většinou takzvaných ateistů je pocit naprosté pokory před neuchopitelným tajemstvím a harmonií kosmu”….http://www.rozhlas.cz/nabozenstvi/zpravy/_zprava/344483

  18. Medea says:

    Protestant: „Ateismus je podle mne právě opuštěním těchto metod a předpokládáním něčeho, co nemohu ani dokázat, ani zjistit.“

    Protestant, a prečo Vy nie ste agnostik? Veď presne to, čo ste mi povedali, môžem ja napasovať aj na Vás: „Teismus je podle mne právě opuštěním těchto metod a předpokládáním něčeho, co nemohu ani dokázat, ani zjistit“. Vy sa jednoznačne považujete za veriaceho kresťana, teda teistu, ale nemáte na to epistemické dôvody porovnateľné s mojimi. 😉

  19. protestant says:

    to Medea:
    Ale já jsem agnostik.

  20. protestant says:

    aby nebylo sporu o čem mluvíme:

    Agnosticismus je názor, že pravdivost některých tvrzení, zejména těch, která se týkají existence či neexistence jakéhokoliv boha, se nedá prokázat ani vyvrátit a že totéž platí i pro další, zejména náboženská a metafyzická tvrzení.
    http://cs.wikipedia.org/wiki/Agnosticismus