Mohl bych uvěřit?

Mohl bych uvěřit v Boha?

Předně musím už asi po milionté zopakovat, že naprosto přirozeně bych uvěřil, kdyby (*) mi někdo ukázal, že v mých argumentech jsou zásadní chyby, a celková evidence ve skutečnosti ukazuje, že křesťanství je pravdivé a Ježíš byl opravdu Boží Syn, který zemřel za naše hříchy, atd. Pak bych se zcela logicky a nevyhnutelně stal křesťanem. Bylo by to zcela upřímné, správné, a nešlo by proti tomu nic namítnout.

Řekněme ale, že by se žádné nové argumenty neobjevily. Před nějakou dobou mi jeden diskutující na tomto webu řekl, že i já můžu uvěřit – stačí chtít. Opravdu? Moje subjektivní vnímání síly evidence, že křesťanský Bůh neexistuje, je srovnatelné s mou subjektivní jistotou, že Země je spíš kulatá než placatá. Copak si můžu jen tak říct, že budu od teď věřit, že Země je ve skutečnosti placatá?

Napadlo mě, že pokud bych měl MOTIVACI uvěřit, pokud bych CHTĚL – pak by to mohlo být docela zajímavé. Takovou motivací by mohl být např. život v zemi, kde věří drtivá většina obyvatel, a kde nevíra znamená společenský nebo i vážnější problém.

Vždycky bych například mohl tvrdit, že věřím. Mohl bych se chovat, jako kdybych věřil. Chodil bych do kostela, vykonával bych všechny rituály jak se patří, modlil bych se, na otázky bych odpovídal tak, jak odpovídají křesťané – s tím nemá průměrně inteligentní člověk, který se nějakou dobu do diskuzí s křesťany zapojuje, žádný problém.

Kdo by pak poznal, co si opravdu myslím? Bez hříchu není nikdo, já nehřeším nijak moc i když jsem ateista, tj. podle hříchů by se to nepoznalo – a do hlavy mi nikdo nevidí.

Alternativně bych se na spoustu těchhle “povinností” dokonce mohl vykašlat – vždyť kdo dnes chodí do kostela? Jak jsem se minule dozvěděl od moderních křesťanů, chození do kostela z vás nejen neudělá lepšího křesťana, ale zpochybňovali dokonce i jakýkoliv vztah mezi tím, jak vážně svou víru člověk bere, a jak často chodí do kostela. Hm, zřejmě sami do kostela nechodí…

Kdo se dnes na veřejnosti otevřeně hlásí ke své víře? Slabý výsledek pro křesťany ve Sčítání 2011 se vysvětluje právě tak, že co je komu do toho, čemu kdo věří? Nemusel bych tedy o své víře ani mluvit. Stačilo by říct, co je komu do toho.

Kolik “křesťanů” asi “věří” právě tímto způsobem?

***

Dobrá, co kdybych ale chtěl opravdu uvěřit? Není-li splněna podmínka (*), nemám o to sice zájem a tedy to ani nebudu zkoušet, ale říkám si, co kdybych zkusil následující kroky?

Premisou je, že bych měl motivaci uvěřit. Chtěl bych. Řekl bych si, že Bůh prostě existuje, protože design světa je tak očividný, velký třesk musel mít nějakou příčinu, a Bůh to vysvětluje velmi elegantně. Přemýšlel bych o Ježíšově příběhu – ale pozitivně, tj. neřešil bych co a proč se tak nemohlo stát, a jakou o tom máme evidenci. Představoval bych si, jak za nás trpěl na kříži, jak ušlechtilá to byla oběť, jak jsme všichni nenapravitelně hříšní, a zasloužíme si za to smrt, jak jsme Ježíše zradili – a že On je při tom všem naše jediná spása.

Začal bych k němu v duchu mluvit, říkal bych tomu “komunikovat s Kristem”. Vyprávěl bych mu o svých každodenních starostech i radostech, a to co nejčastěji. Jako čtyřleté dítě se svým virtuálním případně plyšovým kamarádem.

Cílevědomě bych potlačoval veškeré pochybnosti: o tom že hypotéza Boha ve skutečnosti vznik Vesmíru vůbec nevysvětluje, o tom že svět jeví znaky designu jen při velmi povrchním pohledu, o skutečné evidenci že příběh NZ je pravdivý, o jeho vnitřních inkonzistencích, o tom že ve skutečnosti mluvím jen já ke svému virtuálnímu kamarádovi, ale odezva nepřichází žádná.

Začal bych interpretovat běžné věci jako že jde o odpověď Krista. Něco se mi povedlo – super, Ježíš mi pomohl, protože mě tak moc miluje! Něco se mi nepovedlo? Určitě je za tím moudré vedení mého Pána, který mě na tom učí něco, čemu ještě plně nerozumím, ale určitě to dřív nebo později pochopím. Nebo taky ne, ale určitě to je celkově pro moje dobro.

Mohl bych zkusit použít i taktiku “proseb Boha aby mi pomohl uvěřit”. Jak by časem vzpomínek na mou dřívější nevíru a na příslušné argumenty přirozeně ubývalo, radostně bych to interpretoval, jako že mi Pán pomáhá. Kdyby jich teoreticky neubývalo, a stále se objevovaly pochybnosti, řekl bych si, že Pán přece není automat, a nemůžu čekat, že zareaguje hned jak si písknu.

Také bych se snažil do celé věci zaangažovat city. Dojímal bych se nad Pánovým osudem, nad jeho šlechetnou obětí. Snažil bych se představit si velikost jeho oběti, jeho utrpení na kříži, snažil bych se myslet na to, že to udělal pro nás, obdivoval bych ho za to – a později snad i miloval? Štítil bych se sám sebe za svoji hříšnost, a o to víc bych se upínal k Pánu, který je mou jedinou nadějí.

Rozhodně bych chodil na mše. Sborový zpěv a rituální praktiky při mši mají prokazatelný efekt na psychiku člověka (podobně jako rituální obřady domorodých kmenů atd.) a to bych interpretoval jako jasnou známku bezprostřední blízkosti Pána.

Život v komunitě věřících by byl vůbec důležitý. Snažil bych se věnovat maximum času kontaktu s věřícími přáteli a lidmi. Nic nenaladí mysl na patřičnou notu tak spolehlivě, jako když příslušné věci považují všichni okolo za samozřejmost. Minimum kontaktu s pochybovačnými myšlenkami = minimum vlastních pochybností.

Velmi efektivní by jistě bylo utužování skupiny ostentativním vymezováním se k jejímu vnějšku: radostí nad tím, že my máme to štěstí a věříme, zatímco ONI (nevěřící) mají smůlu, doufejme že jen dočasně, samozřejmě. Hovořili bychom spolu o pošetilosti ateistů, o tom jak je celá ta věc přece zřejmá, spekulovali bychom nad jejich nemorálností, pýchou – čímž bychom se automaticky “poplácávali” po ramenou, že my – díky Bohu! – pyšní a nemorální až tak nejsme, což je přece fajn, protože tak máme blíž k našemu Pánu Ježíši Kristu, a děláme mu tím radost, atd.

Mezi věřícími se často považuje za samozřejmost “být v kontaktu s živým Kristem”. Nikdo mi zatím nebyl schopen definovat, co se tím přesně myslí – ale když to nikdo není schopen definovat, tak to asi většina věřících sama neví, a proto bych to nepotřeboval vědět ani já. Stačilo by mi, abych si řekl, že s ním prostě v kontaktu jsem, a totéž abych s okázalou jistotou tvrdil i ostatním. Dle příkladu ostatních nepotřebuji umět vysvětlit, v čem ten kontakt spočívá, nebo jak sám poznám, že jej mám – stačí to tvrdit. Stačí tvrdit, že “to cítím”. Sám pro sebe bych si to mohl spojit třeba s příjemnými pocity ze sborového zpěvu v kostele, s pocity při soustředěné modlitbě, atd.

Dále, nemálo věřících deklaruje svou jistotu, že Bůh existuje. I já bych to třeba tvrdil. Dle předpokladu jsem v situaci, že chci věřit, svoji potlačenou nejistotu považuji za špatnou – tak co kdybych si prostě řekl, že mám jistotu? Pochybnosti mít nechci, tak jim jsem schopen vědomě nevěnovat pozornost (nejsem schopen zabránit tomu, aby mě pochybnost čas od času nepřišla na mysl, ale jsem schopen v té myšlence dál nepokračovat, a nerozvíjet ji. Vědomě ji potlačit.) – a tedy mám jistotu. A když ji mám, tak mohu totéž tvrdit i ostatním.

Co by mi tedy po nějakém čase zbylo? Zůstaly by stále méně často se objevující ojedinělé myšlenky na to, že jsem dřív měl nějakou evidenci, která svědčila o tom, že nemám pravdu – myšlenky, které bych se snažil vědomě utnout jakmile by se objevily. Navíc bych si v takovém případě vědomě “řekl”, že to prostě celé byla chyba. Byla to chyba, bylo to špatně, TEHDY jsem se mýlil. Tečka.

Závěrem připomínám, že v celém tom procesu nebyla potřebná sebemenší skutečná intervence Boha. Vše je jen o sebeobelhaní se, o nasazení si klapek na oči, o zakázání si přemýšlet o jistých věcech, o cílevědomé sebe-manipulaci s mou vlastní myslí.

A teď klíčové otázky:

1) Byl bych v takovém případě věřící?
2) Pokud ne, tak co by mi chybělo k tomu, abych byl “opravdu věřící”? Uvědomme si, že v reálném životě nám stačí k tomu, abychom někoho považovali za věřícího, jen to, aby to o sobě tvrdil. NĚKDO by snad mohl požadovat i to, aby se dotyčný choval jakž-takž morálně – ovšem obé bych splnil hned v tom úplně prvním kroku.
3) z mého současného pohledu je výše uvedený postup čistokrevná psychologická sebe-manipulace. Manipulace mě samotného. Nic jiného, než sebeobelhaní se. Je to pravda? Pokud ne, tak proč?
4) Je-li výše uvedené psychologická manipulace, obelhaní sama sebe, pak taková cesta k víře asi nebude úplně OK – a jistě se mi nikdo nemůže divit, že se jí NEHODLÁM pouštět. POKUD by ale byla splněna premisa, a já bych CHTĚL uvěřit (ovšem nikoliv za cenu výše popsaného sebeobelhávání se a zmanipulování sebe sama) – pak jakou jinou cestou mohu jít, než že mi někdo objasní problémy, které s křesťanstvím mám, a o kterých píšu v článcích zde na tomto webu?
5) vzhledem k tomu, že mi ty problémy za rok a půl nikdo nebyl schopen objasnit (a to jsem s jejich výčtem ani zdaleka neskončil), znamená to, že já prostě uvěřit nemohu, aniž bych podvedl sám sebe?

1,217 thoughts on “Mohl bych uvěřit?”

  1. protestant

    toMedea:

    Pokud se snažíte pochopit křesťanství skrze nějakou (jakoukoliv) doktríny, pak se se s ním míjíte.

  2. Čestmír Berka

    “Jak jinak. Kdo má jiný názor než ty MUSÍ být přece pomýlený….”
    No, v článku se používá například argument o “ateistickém státu” – to už jsme na tomto webu myslím dostatečně probrali. Argument o tom, že boj proti otroctví byl motivován vírou je směšný : http://ehlasy.sweb.cz/pavlac3-1.html , mormoni diskriminovali černochy donedávna, pro mnoho jižanských křesťanů je Obama “opičák”….

  3. protestant

    Otroctví bylo ekonomickou nutností tehdejší doby. Bez otrocké práce nemohly existovat ani Egyptská či Římská říše, ani jednotlivé městské státy v Řecku, ani kmenové svazy Římu nepřátelských barbarů. Muži, pokud nepočítáme ty, kteří zastávali vyšší státní či kmenové funkce, bojovali, obchodovali nebo se věnovali rolnictví či řemeslu, ženy pečovaly o děti a domácnost. Nebylo nikoho, kdo by dělal těžké, nebezpečné a špinavé práce v kamenolomech, dolech nebo v domácnostech při výkopech základů pro dům apod., kdo by vykonával ponižující služebné práce v domácnostech, dílnách i v institucích. Tak vzniklo otroctví jako jakési donucení jisté skupiny lidí k pracím, které by dobrovolně na sebe nikdo nebyl ochoten vzít. Otroky se stávali váleční zajatci nebo dlužníci, případně i trestanci, člověk narozený otrokům byl automaticky také otrokem.

    Nemorálnost otroctví spočívala v tom, že otrok nebyl považován za člověka. Majitel ho mohl kdykoliv zabít či zmrzačit, když zestárnul, byl v lepším případě vyhnán, v horším zabit. V Římě často sloužili staří nebo nemocní či vzpurní otroci za potravu dravým rybám. Tento stav nezlepšila ani četná krvavá povstání otroků. Změnu přinesl v Římské říši teprve císař Konstantin, který roku 313 udělil ediktem milánským svobodu křesťanům. Krátce nato následoval zákon, který zakazoval otroky zabíjet nebo mrzačit, otrok se stal člověkem stejné hodnoty jako otrokář, který v případě otrokova stáří či nemoci měl dokonce povinnost se o něj postarat. To mělo svůj podklad v nauce Kristově. Už židovský národ měl – na rozdíl od pohanských národů – zakázáno otroky zabíjet, naopak v milostivém roce museli otrokáři všechny otroky propustit na svobodu. Už zde je tedy prokázána mravní převaha zjeveného náboženství nad náboženstvím čistě přirozeným. V Novém zákoně potom píše sv. Pavel pokřtěnému otrokáři Filemonovi, jemuž uprchl otrok: „Snad proto odešel od tebe na krátký čas, abys ho dostal zpět na věky, ne již jako otroka, nýbrž více než otroka, jako bratra, který je zvláště milý mně, aoč více tobě, jako člověk i jako křesťan!“ (Filem 16). A na jiném místě apoštol národů říká: „Tu není žid ani pohan, otrok ani pán, muž ani žena, neboť všichni jste jeden v Kristu Ježíši…“(Gal 3,28).

    Genialitu této Pavlovy strategie snad nejlépe vystihl biblista a biskup Keppler: „Jde o první manifest za zrušení otroctví ne násilím, ale křesťanskou láskou.“ Pavel pochopil, že zrušení otroctví nenastane, dokud alespoň určitá část obyvatelstva nepřijme za svou zásadu, že otrok je člověk se stejným právem na život aosobní důstojnost jako svobodný občan. Dokud nedojde ke změně smýšlení v tomto směru, jsou všechny revoluce otroků jenom zbytečným krveproléváním.

    Křesťanský císař Konstantin uplatnil tento Pavlův novozákonní princip v legislativní praxi. A nešlo jen o otroky. Konstantin zakázal i kruté způsoby poprav (křižování), podstatně zmírnil mučení při vyšetřování zločinů, zakázal potraty a zabíjení narozených dětí, jejichž život byl ponecháván na vůli otce (zásada „Suscipe pater!“ , kdy novorozeně kladli otci k nohám, zvedl-li je, bylo přijato, když nezvedl, bylo usmrceno), zpřísnil monogamní manželství v tom smyslu, že muž nesměl jednoduše svou ženu zapudit, kdykoliv se mu zlíbilo, zavedl právo azylu v kostele atd. Tato humanizace veřejného života se kodifikovala spolu s christianizací iukeltských, germánských a slovanských populací, které v době stěhování národů zalidnily Evropu. Tak došlo k nahrazení otrokářské formace lenním neboli feudálním řádem, který v mravním ohledu znamenal nebývalou změnu. Otroctví zaniklo jednoduše tím, že otrok přestal být pouhou věcí, která mohla být podle potřeby kdykoliv zlikvidována a stal se člověkem s právem na život, osobní nedotknutelnost a majetek. Z otroků se stali služebníci na panském sídle, kteří byli svým způsobem chápáni jako členové rodiny. Poddaní sedláci, kteří dostali od vrchnosti pronajatou půdu, byli povinni odvádět dávky a pracovat v případě potřeby na vrchnostenských statcích (robota).
    http://www.distance.cz/index.php?option=com_content&view=article&id=6&idc=9&Itemid=38

  5. Moyo

    to Protestant:

    Pokud se snažíte pochopit křesťanství skrze nějakou (jakoukoliv) doktríny, pak se se s ním míjíte.
    —-

    Krestanstvo samotne je predsa doktrinou, tak ako inac ?

  6. Santiago

    Medea: Ateizmus je len filozofické stanovisko predpokladajúce, že boh/Boh nexistuje. Teda ontologická záležitosť.

    To je urcite pravda, ale prijde mne, ze ontologicka otazka existence bohu/Boha je v podstate zastupny problem. Skutecna otazka je ta epistemologicka – na zaklade ceho akceptovat zaver o existenci ci neexistenci bohu/Boha.

  7. Medea

    To Protestant:

    Ten Vami citovaný článok je pseudohistória, alebo lhaní pro Krista 🙂

    Áno, otroctvo je (z moderného pohľadu) amorálne a byť otrokom v starom Ríme nebola slasť, ale obsah toho článku je len primitívna kresťanská propaganda.

    Postavenie otrokov v Ríme sa totiž zlepšovalo už od pohanských čias. Už zákony Lex Petronia (cca rok 61) a Lex Junia Petronia (rok 19) upravovali zaobchádzanie s otrokmi. Cisár Claudius (vládol 41-54) vydal nariadenie, že otrok, ktorý sa odôvodnene sťažoval na mimoriadne kruté zaobchádzanie zo strany svojho pána má byť prepustený na slobodu. Ďalšie nariadenie bolo, že pri predaji otroka majú byť družka otroka a ich deti predané spolu s ním, teda nemajú byť odlúčení.
    V dobe cisára Antonina Pia (vládol 138-161) je svojvoľné zabitie otroka jeho pánom posudzované ako vážny trestný čin, tiež sa výrazne obmedzuje mučenie otrokov pri vymáhaní ich priznania. Antoninus Pius tiež umožňuje azyl otrokov, tzv. útek k sochám. Otrok môže hľadať azyl v svätyni a potom môže, byť následne odpredaný od svojho krutého pána. To všetko sú výrazné zásahy do vlastníckych práv otrokárov v prospech otroka.

    „V Římě často sloužili staří nebo nemocní či vzpurní otroci za potravu dravým rybám“, odkiaľ to ten Váš pisálek má? Ja viem o istom rímskom boháčovi, Vediovi Polliovi, priateľovi cisára Augusta, ktorý je Senecom popisovaný ako krutý zhýralec, ktorý údajne kŕmil svoje úhory mäsom otrokov, ale celé to môže byť aj mravoučný príbeh stoika Senecu, obhajcu ľudskosti, ktorý nepopisuje reálnu udalosť, prípadne popisuje veľmi ojedinelý prejav krutosti. Náš pisateľ však z toho urobil každodennú udalosť v starom Ríme 🙂

    Treba si uvedomiť, že univerzálnu hodnotu ľudského života nehlásalo len kresťanstvo, ale aj pythagoreizmus, orfizmus, stoicizmus, budhizmus, zoroastrizmus. Ale zo spomínaných iba kresťanstvo, budhizmus a zoroastrizmus mali možnosť pôsobiť ako štátne ideológie.

    K tomu kresťanstvu:
    Rané kresťanstvo nezakazovalo vlastníctvo otrokov. Pavol napr. nabáda otrokov k poslušnosti voči ich pánom. Otcovia cirkvi považujú prepustenie otroka za akt kresťanského milosrdenstva, ale nie za nutnosť a otrokárstvo ako také vo všeobecnosti neodsudzujú. Víťazstvo kresťanstva v Rímskej ríši neznamenalo zánik otroctva. V 4. storočí sa rozmohol v Ríši kolonát, ale otroctvo nezaniklo a v dobe sťahovania národov sa veľmi otroctvo opäť veľmi rozmohlo.

    „V 5. a 6. století se situace otroků nejen nezlepšila, ale dokonca zhoršila. Církev podporuje osvobozování otroků, sama je však neosvobozuje, ba zakazuje si to. Osvobozovat otroky by znamenalo provinit se na Božím majetku, prohlašují jednomyslně tehdejší koncily. Církev dokonce ústy svých učitelů (Augustin, Isidor Sevillský, …) prohlašuje, že otroctví je nezbytné a oprávněné, že je kajícím nástrojem Boží prozřetelnosti, která skrze ně, lidstvo spasí. Laickou společnost pak ani nenapadne, aby na otroka pohlížela jinak než jako na zvíře.
    …
    V zákonech ze 6. až 8. století se ustanovení o prodeji otroků objevují v odstavcích, kde se pojednává o prodeji dobytka.
    “     (Heslo: Svoboda a otroctví z J. Le Goff a kol., Encyklopedie středověku, Praha, Vyšehrad, 2002)

    Pripomínam, že to hore je popis situácie na kresťanských územiach Európy.

    Otroctvo sa začalo z Európy vytrácať v 10. storočí, pretože v tej dobe bolo nákladné a málo efektívne a postupne bolo nahrádzané nevoľníctvom (cca v 11. storočí). Nebolo však striktne zakázané. A od 13. storočia sa stalo dôležitou črtou stredomorských miest. Otrokmi tu boli väčšinou muslimovia, ale aj pravoslávni (Gréci, Rusi a iní Slovania). Sv. Anton Florentský (Florentský arcibiskup) povoľuje vlastníctvo otroka, ktorý pred kúpou nebol kresťan.
    V roku 1455 pápež Mikuláš V. svojou bulou Romanus Pontifex potvrdzuje právo portugalského kráľa zotročiť muslimov a pohanov v portugalských kolóniách kolóniách na večné časy.

    Otroci v kolóniách sa od 16. storočia stali pre Európanov ekonomickou nutnosťou. V USA sa otrokárstvo udržalo až do 60. rokov 19. storočia a v katolíckej Brazílii až do roku 1888.

    Kresťanstvo ako štátna ideológia sa dá zlúčiť s čímkoľvek teda aj s otrokárstvom alebo s klérofašizmom 🙂

  8. Čestmír Berka

    Medeo, pěkné shrnutí…
    podobně by se dal rozebrat postoj křesťanů k ženám, kdy hlásají podřízenost muži, …domluvené sňatky nevadí, ale rozvod ano. Nevadí ani šlechtické výsady, poddanství, právo první noci…poslušnost vrchnosti je ctnost…

  9. protestant

    Zlepšování postavení otroků nastává kupodivu ve stejnou dobu, kdy se objevuje křesťanství… čímto asi bude?

  10. Moyo

    to protestant:
    Zlepšování postavení otroků nastává kupodivu ve stejnou dobu, kdy se objevuje křesťanství… čímto asi bude?
    —
    nahodou.

  12. Moyo

    to protestant:

    Kresťanstvo predĺžilo existenciu otrokárstva

    Kresťanskí kazatelia nabádajú svoje „ovečky“, aby „dávali cisárovi, čo je cisárovo, a Bohu, čo je Božie“, poučujúc ich tiež, že „blahoslavení sú tí, ktorí netúžia po bohatstve, lebo im bude patriť nebeské kráľovstvo“. Za túto službu prestáva byť kresťanstvo prenasledované – v roku 313 n. l. ho cisár Konštantín zrovnoprávnil s ostatnými náboženstvami a o krátky čas sa kresťanstvo stáva vládnucim náboženstvom. Kresťania niekoľkokrát márne čakali na sľubovaného Vykupiteľa – čas jeho „druhého príchodu“ bol stále posúvaný, kým nebol neskôr definitívne odsunutý na „koniec sveta“. Vtedy vraj zas príde Ježiš, ale už nie ako Vykupiteľ, lež ako Sudca, ktorý bude súdiť „živých aj mŕtvych“. Ak by bolo kedysi zvíťazilo Spartakovo povstanie, nikdy by nebolo našlo kresťanstvo živnú pôdu pre svoju existenciu – možno by bolo ešte nakrátko živorilo v Palestíne, no časom by bolo úplne zaniklo, ako sa to stalo s mnohými inými náboženstvami. Kresťanstvo svojím pacifikačným učením nielen predĺžilo existenciu otrokárskeho systému, ale po páde otrokárstva pomáhajú kresťanské cirkvi udržovať pri živote aj ďalšie vykorisťovateľské systémy (z čoho, pravda, majú v prvom rade osoh ony).

    http://slovakia.humanists.net/spartak.htm

  13. protestant

    ……Antoninus zakázal pronásledování křesťanů (odtud Pius – zbožný) a v duchu křesťanské charity se věnoval péči o děti chudých…… Pak je to jasné.

  14. Moyo

    Antonius pius nezastavil prenasledovanie krestanov, ono pokracovalo. Primenie “Pius” dostal od senatu za vyhlasenie Hadriana (jeho adoptivneho otca) za boha. S krestanskou charitou nemal vobec nic spolocne.
    Vraj si dal tesne pred smrtou priniest do izby sosku Fortuny …. cize je to uplne jasne …

  15. Medea

    Antoninus Pius patril do dynastie tzv. adoptívnych cisárov (vládli 96-192). Táto dynastia začína Nervom a končí Commodom. Cisár a jeho nástupca boli v tejto dynastii vo vzťahu adoptívny otec – adoptívny syn, výnimkou je len dvojica Marcus Aurelius a jeho vlastný syn Commodus.

    Boli to tzv. osvietení cisári (posledný z nich, Commodus je už čiernou ovcou/výnimkou :)). Ríša za ich vlády (vo všeobecnosti) prosperovala. Antoninus Pius bol povestný svojou toleranciou a umiernenosťou, tolerantný bol aj voči kresťanom. Ale kresťanstvo počas vlády týchto cisárov bolo stále postavené mimo zákon. Vláda Antonina Pia sa považuje za zlatý vek rímskej prosperity.

    Kresťanstvo bolo emancipované až Milánskym ediktom v roku 313, ktorý bol vydaný cisárom Konstantinom. Konstantin je prvý cisár, ktorý prijal kresťanstvo.

  17. Medea

    Kresťanstvo má v sebe nepochybne aj humánne prvky, kladie napr. veľký všeobecný dôraz na cenu ľudského života, ale okrem toho má aj svoju veľmi temnú tvár: intolerancia, dogmatickosť, fanatizmus, patriarchálne prvky.

    Všeobecné ocenenie hodnoty ľudského života, však nie je vynálezom kresťanstva, dôraz na ľudskosť je aj v stoicizme, v budhizme, zoroastrizme, … . Teda humánne ideály tu boli aj pred kresťanstvom. Tvrdiť, že bez kresťanstva, by sme žili ako dravá zver je absurdné.

  18. Moyo

    Vyzorom ci osadenstvom ?

    Inak, ocitol som sa tam v podstate nahodou, hladal som proste opacne zalozeny text k odkazu na wikipediu ktory poskytol protestant …prosto rovnako “kvalitny” argument ;-).
    Ak clovek dostatocne dlho hlada na webe, najde podporu pre akukolvek tezu …. i ked by si ju mal sam vyrobit ;-).

  20. Medea

    Moyo: „Ak clovek dostatocne dlho hlada na webe, najde podporu pre akukolvek tezu“

    Samozrejme, internet je plný exotov. Ak človek hľadá, nájde podporu pre: kreacionizmus, dutosvetosť, plochú Zem, … . Ktokoľvek, kto vie písať, môže vyjadriť svoj názor na čokoľvek 🙂

    Wikipédia dáva celkom dobré informácie, pokiaľ sa nejedná o ideologické témy, ale keď sa do hesla zamontuje ideológia …

Comments are closed.