Mohl bych uvěřit v Boha?
Předně musím už asi po milionté zopakovat, že naprosto přirozeně bych uvěřil, kdyby (*) mi někdo ukázal, že v mých argumentech jsou zásadní chyby, a celková evidence ve skutečnosti ukazuje, že křesťanství je pravdivé a Ježíš byl opravdu Boží Syn, který zemřel za naše hříchy, atd. Pak bych se zcela logicky a nevyhnutelně stal křesťanem. Bylo by to zcela upřímné, správné, a nešlo by proti tomu nic namítnout.
Řekněme ale, že by se žádné nové argumenty neobjevily. Před nějakou dobou mi jeden diskutující na tomto webu řekl, že i já můžu uvěřit – stačí chtít. Opravdu? Moje subjektivní vnímání síly evidence, že křesťanský Bůh neexistuje, je srovnatelné s mou subjektivní jistotou, že Země je spíš kulatá než placatá. Copak si můžu jen tak říct, že budu od teď věřit, že Země je ve skutečnosti placatá?
Napadlo mě, že pokud bych měl MOTIVACI uvěřit, pokud bych CHTĚL – pak by to mohlo být docela zajímavé. Takovou motivací by mohl být např. život v zemi, kde věří drtivá většina obyvatel, a kde nevíra znamená společenský nebo i vážnější problém.
Vždycky bych například mohl tvrdit, že věřím. Mohl bych se chovat, jako kdybych věřil. Chodil bych do kostela, vykonával bych všechny rituály jak se patří, modlil bych se, na otázky bych odpovídal tak, jak odpovídají křesťané – s tím nemá průměrně inteligentní člověk, který se nějakou dobu do diskuzí s křesťany zapojuje, žádný problém.
Kdo by pak poznal, co si opravdu myslím? Bez hříchu není nikdo, já nehřeším nijak moc i když jsem ateista, tj. podle hříchů by se to nepoznalo – a do hlavy mi nikdo nevidí.
Alternativně bych se na spoustu těchhle “povinností” dokonce mohl vykašlat – vždyť kdo dnes chodí do kostela? Jak jsem se minule dozvěděl od moderních křesťanů, chození do kostela z vás nejen neudělá lepšího křesťana, ale zpochybňovali dokonce i jakýkoliv vztah mezi tím, jak vážně svou víru člověk bere, a jak často chodí do kostela. Hm, zřejmě sami do kostela nechodí…
Kdo se dnes na veřejnosti otevřeně hlásí ke své víře? Slabý výsledek pro křesťany ve Sčítání 2011 se vysvětluje právě tak, že co je komu do toho, čemu kdo věří? Nemusel bych tedy o své víře ani mluvit. Stačilo by říct, co je komu do toho.
Kolik “křesťanů” asi “věří” právě tímto způsobem?
***
Dobrá, co kdybych ale chtěl opravdu uvěřit? Není-li splněna podmínka (*), nemám o to sice zájem a tedy to ani nebudu zkoušet, ale říkám si, co kdybych zkusil následující kroky?
Premisou je, že bych měl motivaci uvěřit. Chtěl bych. Řekl bych si, že Bůh prostě existuje, protože design světa je tak očividný, velký třesk musel mít nějakou příčinu, a Bůh to vysvětluje velmi elegantně. Přemýšlel bych o Ježíšově příběhu – ale pozitivně, tj. neřešil bych co a proč se tak nemohlo stát, a jakou o tom máme evidenci. Představoval bych si, jak za nás trpěl na kříži, jak ušlechtilá to byla oběť, jak jsme všichni nenapravitelně hříšní, a zasloužíme si za to smrt, jak jsme Ježíše zradili – a že On je při tom všem naše jediná spása.
Začal bych k němu v duchu mluvit, říkal bych tomu “komunikovat s Kristem”. Vyprávěl bych mu o svých každodenních starostech i radostech, a to co nejčastěji. Jako čtyřleté dítě se svým virtuálním případně plyšovým kamarádem.
Cílevědomě bych potlačoval veškeré pochybnosti: o tom že hypotéza Boha ve skutečnosti vznik Vesmíru vůbec nevysvětluje, o tom že svět jeví znaky designu jen při velmi povrchním pohledu, o skutečné evidenci že příběh NZ je pravdivý, o jeho vnitřních inkonzistencích, o tom že ve skutečnosti mluvím jen já ke svému virtuálnímu kamarádovi, ale odezva nepřichází žádná.
Začal bych interpretovat běžné věci jako že jde o odpověď Krista. Něco se mi povedlo – super, Ježíš mi pomohl, protože mě tak moc miluje! Něco se mi nepovedlo? Určitě je za tím moudré vedení mého Pána, který mě na tom učí něco, čemu ještě plně nerozumím, ale určitě to dřív nebo později pochopím. Nebo taky ne, ale určitě to je celkově pro moje dobro.
Mohl bych zkusit použít i taktiku “proseb Boha aby mi pomohl uvěřit”. Jak by časem vzpomínek na mou dřívější nevíru a na příslušné argumenty přirozeně ubývalo, radostně bych to interpretoval, jako že mi Pán pomáhá. Kdyby jich teoreticky neubývalo, a stále se objevovaly pochybnosti, řekl bych si, že Pán přece není automat, a nemůžu čekat, že zareaguje hned jak si písknu.
Také bych se snažil do celé věci zaangažovat city. Dojímal bych se nad Pánovým osudem, nad jeho šlechetnou obětí. Snažil bych se představit si velikost jeho oběti, jeho utrpení na kříži, snažil bych se myslet na to, že to udělal pro nás, obdivoval bych ho za to – a později snad i miloval? Štítil bych se sám sebe za svoji hříšnost, a o to víc bych se upínal k Pánu, který je mou jedinou nadějí.
Rozhodně bych chodil na mše. Sborový zpěv a rituální praktiky při mši mají prokazatelný efekt na psychiku člověka (podobně jako rituální obřady domorodých kmenů atd.) a to bych interpretoval jako jasnou známku bezprostřední blízkosti Pána.
Život v komunitě věřících by byl vůbec důležitý. Snažil bych se věnovat maximum času kontaktu s věřícími přáteli a lidmi. Nic nenaladí mysl na patřičnou notu tak spolehlivě, jako když příslušné věci považují všichni okolo za samozřejmost. Minimum kontaktu s pochybovačnými myšlenkami = minimum vlastních pochybností.
Velmi efektivní by jistě bylo utužování skupiny ostentativním vymezováním se k jejímu vnějšku: radostí nad tím, že my máme to štěstí a věříme, zatímco ONI (nevěřící) mají smůlu, doufejme že jen dočasně, samozřejmě. Hovořili bychom spolu o pošetilosti ateistů, o tom jak je celá ta věc přece zřejmá, spekulovali bychom nad jejich nemorálností, pýchou – čímž bychom se automaticky “poplácávali” po ramenou, že my – díky Bohu! – pyšní a nemorální až tak nejsme, což je přece fajn, protože tak máme blíž k našemu Pánu Ježíši Kristu, a děláme mu tím radost, atd.
Mezi věřícími se často považuje za samozřejmost “být v kontaktu s živým Kristem”. Nikdo mi zatím nebyl schopen definovat, co se tím přesně myslí – ale když to nikdo není schopen definovat, tak to asi většina věřících sama neví, a proto bych to nepotřeboval vědět ani já. Stačilo by mi, abych si řekl, že s ním prostě v kontaktu jsem, a totéž abych s okázalou jistotou tvrdil i ostatním. Dle příkladu ostatních nepotřebuji umět vysvětlit, v čem ten kontakt spočívá, nebo jak sám poznám, že jej mám – stačí to tvrdit. Stačí tvrdit, že “to cítím”. Sám pro sebe bych si to mohl spojit třeba s příjemnými pocity ze sborového zpěvu v kostele, s pocity při soustředěné modlitbě, atd.
Dále, nemálo věřících deklaruje svou jistotu, že Bůh existuje. I já bych to třeba tvrdil. Dle předpokladu jsem v situaci, že chci věřit, svoji potlačenou nejistotu považuji za špatnou – tak co kdybych si prostě řekl, že mám jistotu? Pochybnosti mít nechci, tak jim jsem schopen vědomě nevěnovat pozornost (nejsem schopen zabránit tomu, aby mě pochybnost čas od času nepřišla na mysl, ale jsem schopen v té myšlence dál nepokračovat, a nerozvíjet ji. Vědomě ji potlačit.) – a tedy mám jistotu. A když ji mám, tak mohu totéž tvrdit i ostatním.
Co by mi tedy po nějakém čase zbylo? Zůstaly by stále méně často se objevující ojedinělé myšlenky na to, že jsem dřív měl nějakou evidenci, která svědčila o tom, že nemám pravdu – myšlenky, které bych se snažil vědomě utnout jakmile by se objevily. Navíc bych si v takovém případě vědomě “řekl”, že to prostě celé byla chyba. Byla to chyba, bylo to špatně, TEHDY jsem se mýlil. Tečka.
Závěrem připomínám, že v celém tom procesu nebyla potřebná sebemenší skutečná intervence Boha. Vše je jen o sebeobelhaní se, o nasazení si klapek na oči, o zakázání si přemýšlet o jistých věcech, o cílevědomé sebe-manipulaci s mou vlastní myslí.
A teď klíčové otázky:
1) Byl bych v takovém případě věřící?
2) Pokud ne, tak co by mi chybělo k tomu, abych byl “opravdu věřící”? Uvědomme si, že v reálném životě nám stačí k tomu, abychom někoho považovali za věřícího, jen to, aby to o sobě tvrdil. NĚKDO by snad mohl požadovat i to, aby se dotyčný choval jakž-takž morálně – ovšem obé bych splnil hned v tom úplně prvním kroku.
3) z mého současného pohledu je výše uvedený postup čistokrevná psychologická sebe-manipulace. Manipulace mě samotného. Nic jiného, než sebeobelhaní se. Je to pravda? Pokud ne, tak proč?
4) Je-li výše uvedené psychologická manipulace, obelhaní sama sebe, pak taková cesta k víře asi nebude úplně OK – a jistě se mi nikdo nemůže divit, že se jí NEHODLÁM pouštět. POKUD by ale byla splněna premisa, a já bych CHTĚL uvěřit (ovšem nikoliv za cenu výše popsaného sebeobelhávání se a zmanipulování sebe sama) – pak jakou jinou cestou mohu jít, než že mi někdo objasní problémy, které s křesťanstvím mám, a o kterých píšu v článcích zde na tomto webu?
5) vzhledem k tomu, že mi ty problémy za rok a půl nikdo nebyl schopen objasnit (a to jsem s jejich výčtem ani zdaleka neskončil), znamená to, že já prostě uvěřit nemohu, aniž bych podvedl sám sebe?
Jirka:
Jak jsem šel světem tak jsem o tom přemýšlel, a jednoho dne ty argumenty prostě přestaly mít váhu a já jsem si řekl, chci uvěřit.
Bůh nás totiž respektuje a my navzájem bychom se také měli.
jack:
Jak říkával můj profesor ekonomie,respekt si musí člověk u druhých vybudovat.
Nikdo vás nebude respektovat,když vám nebude rozumět nebo vás dokonce bude považovat za hloupého!
Hermes: „V jistém smyslu jsem skeptický k systematické teologii, protože jsem přesvědčen, že křesťanství není definitivní
ideologický systém.“
Preto som sa pýtala na ten koncil, pretože mne sa javil, ako budovanie ideologického „čínskeho múru“ okolo rímsko-katolíckej cirkvi, teda ako snaha urobiť z rímskeho katolicizmu ideologicky uzavretý systém.
„Jeho vztah k člověku? Ke kterému? 😉 Jak můžu já vědět, jaký je jeho vztah k člověku? A kdybych to věděl, jak bych to mohl vyjádřit? Kde bych pro to vzal slova a pojmy?“
Pýtala som sa na Vašu predstavu/model. „Kde bych pro to vzal slova a pojmy?“, mohli ste Boha opísať schematicky, ako nejakú „čiernu skrinku“. To znamená, ako systém priraďujúci výstupy ku množine vstupov: keď si vezmeme ľudský pozemský život istého typu ako vstup, tak Boh mu priradí nejaký posmrtný život ako výstup 🙂
Jirka: „Kdyby sis chtěla něco přečíst, doporučuju Jako v nebi tak i na zemi od C. V. Pospíšila. To je trojiční teologie, podaná hodně srozumitelně.“
Ako súvisí trojičná teológia s naším teodičným a eschatologickým problémom?
Jirka: „Znáš trošku východní křesťanství? Spíš doma jsem tam.“
Neviem čo si mám pod tým predstaviť. Chceš povedať, že sa oddávaš nejakej forme hesychazmu? Veríš v nestvorené energie a pokúšaš sa vidieť nestvorené Kristovo svetlo?
Medeo, budování čínské zdi začalo už 1. nicejským koncilem, možná dokonce už Markiónem a procesem ustalování biblického kánonu. Tento proces jistě vytváří ideologický systém, nicméně podle mého názoru křesťanství není ten systém (nestávám se křesťanem tím, že se naučím nějakou “filozofii”; a nejsem lepším křesťanem tím, že se ji naučím líp…). Dokonalý systém představují třeba Summy Tomáše Akvinského, ale systém značně zastaralý, což si lidé v době obou Pijů (Pijusů – obojí zní pěkně :-)) nebyli schopni přiznat. Moderní katolické vědě se ukazuje, že podstatnější než samotný systém je pochopit, jak Tomáš Aq. pracoval: že vlastně přebíral nejmodernější poznatky soudobé vědy (navíc od muslimů) a reinterpretoval podle nich svou víru a kř. tradici.
K vašemu druhému bodu: Vůbec to tak nedokážu chápat. Nevěřím v Boha, který je nějakým automatem na rozdělování životů. Dokonce ani nevím, jak chápat posmrtný život. Křesťanství nestojí na představě posmrtného života, ale na víře ve vzkříšení těla a nějaký nový život v nějakém novém světě. Ale to jsou jen metafory. Nic o tom nevíme, ani vědět nemůžeme. Kde bychom na to vzali správná slova a pojmy, natožpak představy?
Čili nemám představu ani model. Nebo vlastně mám jeden, narativní: Modelem vztahu Boha k člověku je Abraham, synové Izraele, Ježíš Kristus… Pořád si ale myslím, že tyto příběhy jsou víc o vztahu člověka k Bohu.
Hermes: „Dokonalý systém představují třeba Summy Tomáše Akvinského, ale systém značně zastaralý, což si lidé v době obou Pijů …“
🙂 Tak toto by si mal prečítať nejaký lefebvrista.
Hermes: „Dokonce ani nevím, jak chápat posmrtný život. Křesťanství nestojí na představě posmrtného života, ale na víře ve vzkříšení těla a nějaký nový život v nějakém novém světě. Ale to jsou jen metafory. Nic o tom nevíme, ani vědět nemůžeme. Kde bychom na to vzali správná slova a pojmy, natožpak představy?“
Nejako si neviem urobiť predstavu o Vašich teologických názoroch. Máte blízko k názorom nejakého moderného teológa napr. Karla Rahnera, Hansa Künga?
Medeo, z toho si nic nedělejte, já také nemám představu o svých teologických názorech. Na to, aby člověk diskutoval s atheisty, nemusí být profesionální teolog, stačí praxe víry. Rahnera ani Künga jsem nečetl. Nemám na to čas a nebavilo by mě to. K pozdnímu Küngovi bych měl ale podle všeho daleko. Četl jsem kdysi raného Ratzingera a něco z Vladimira Losskyho, ale mé teologické názory vycházejí spíš ze studia Písma, apoštolských otců, některých patristických autorů (Augustin, Theodoret, Jan Chrysostom, Jan Damašský…) a Tomáše Aquinského.
Distancoval bych se jen od takové interpretace mého předchozího příspěvku, jako že vzkříšení není něco po smrti, ale jen otevření se skrze víru novým možnostem a takové ty demytologizační kecy, kterými se někteří teologové 20. stol. snaží vetřít do přízně sekularizovaným lidem a ateistům. To podle mne nemá s Písmem a s tradicí církve nic společného a taky to nebude mít dlouhou budoucnost, protože to nikoho moc neosloví (křesťanství jako jedna ze stovek psychoterapeutických metod, bez toho se jistě obejdeme).
Hermes: “Nebo vlastně mám jeden, narativní: Modelem vztahu Boha k člověku je Abraham,”
Ako chápete mýtus o (takmer) obetovaní Izáka?
Tomáš Akvinský v tom má jasno, Božiemu príkazu sa treba bezpodmienečne podriadiť, plnenie akýchkoľvek božích príkazov je cnosť:
STh: II-II ot. 64 čl. 6 k 1
„K prvnímu se musí říci, že Bůh má vládu nad životem a smrtí; na jeho rozkaz totiž umírají i hříšníci, i spravedliví. A proto, kdo na rozkaz Boží zabije nevinného, takový nehřeší, jako ani Bůh, jehož je vykonavatelem. A ukazuje, že se bojí Boha, poslouchaje jeho příkazů.“
STh: I-II ot. 94 čl. 5 k 2
„K druhému se musí říci, že přirozenou smrtí umírají všichni spolu, jak vinní, tak nevinní; a takovou pak přirozenou smrt zavedla Boží moc pro prvotní hřích, podle onoho I. Král. 2: “Pán usmrcuje a oživuje.” A proto bez nějaké nespravedlnosti podle rozkazu Božího lze uložit smrt kterémukoli člověku, jak vinnému, tak nevinnému. Podobně také cizoložství je soulož s manželkou druhého, která je mu určena podle zákona Božího, Bohem daného: pročež ke kterékoli ženě kdo přistoupí z rozkazu Božího, není cizoložství ani smilství. A týž důvod je o krádeži, což je vzít cizí věc; cokoli totiž někdo vezme z rozkazu Boha, který je pánem všeho, nebere to bez vůle pána; čímž je krádež. A nejen ve věcech lidských, cokoli je od Boha rozkázáno, tím samým je povinné; nýbrž také v přírodních věcech, cokoli se děje od Boha, je jaksi přirozené, jak bylo řečeno.“
Nemáte dojem, že tá starozákonná báj môže poslúžiť, niektorým fundamentalistom ako nebezpečný precedens?
Chápu to jako model abrahamovské důvěry v Boha. Izák byl přece nositelem Božího zaslíbení.
Pak to má ještě jeden, téměř buddhistický rozměr: “Nesmíš lpět vůbec na ničem, dokonce ani na mém zaslíbení.”
Neslyšel jsem ještě o tom, že by někteří kř. fundamentalisté “prováděli své syny ohněm”. Takže z neporozumění této pasáži skutečně strach nemám. Fundamentalisté většinou čtou Písmo doslova. Předpokládám, že by četli doslova i tento příběh a dočetli ho do konce…
Hermes: „Neslyšel jsem ještě o tom, že by někteří kř. fundamentalisté “prováděli své syny ohněm”. Takže z neporozumění této pasáži skutečně strach nemám.“
No, Akvinský v tom príbehu videl predovšetkým Abrahámovu poslušnosť: „kdo na rozkaz Boží zabije nevinného, takový nehřeší, jako ani Bůh, jehož je vykonavatelem. A ukazuje, že se bojí Boha, poslouchaje jeho příkazů.“ Teda niekedy Boh môže žiadať vraždu syna, inokedy inoverca, …, Boh môže prikázať čokoľvek a je dobré a nutné to splniť: „A proto bez nějaké nespravedlnosti podle rozkazu Božího lze uložit smrt kterémukoli člověku, jak vinnému, tak nevinnému. Podobně také cizoložství je soulož s manželkou druhého, která je mu určena podle zákona Božího, Bohem daného: pročež ke kterékoli ženě kdo přistoupí z rozkazu Božího, není cizoložství ani smilství. A týž důvod je o krádeži, což je vzít cizí věc; cokoli totiž někdo vezme z rozkazu Boha, který je pánem všeho, nebere to bez vůle pána; čímž je krádež.“
V dejinách je mnoho príkladov nemilosrdného vraždenia, keď kresťania len „plnili božiu vôľu“. A tiež viem aj o prípadoch z modernej doby, keď duševne vyšinutá osoba „splnila boží príkaz“.
Hovorím teda o tom, že niekto môže svoje pudenie k vražde pochopiť ako boží príkaz a príbeh o poslušnom Abrahámovi ho v tom (aby vraždu vykonal) môže utvrdiť.
Aby bol jasný starozákonný kontext tých citátov z Akvinského: http://www.i-ateismus.cz/gotoid.php?id=36076
Medeo, tohle nám už nedávno vysvětlil jiný křesťan- to vůbec nebyl Boží pokyn k upálení synka, ale NAPROSTO JASNÝ POKYN , že si Bůh lidské oběti nepřeje a spokojí se spáleným beranem.
Čestmír: “Medeo, tohle nám už nedávno vysvětlil jiný křesťan …”
Mnoho kresťanov, mnoho vysvetlení 😉
Osměluji se ,nezván, vstoupit do diskuze, navíc zatížen absencí teologického vzdělání, takže ani hlubší znalostí T.A.Leč nedá mi to. Přece jen nějakou “praxi víry” jak to nazývá Hermes mám. To vytrhávání z kontextů je , myslím, zásadní překážka v nalézání pravdy. Krom důvěry v tom příběhu vidím ještě jeden rozměr. Abraham měl přece s Bohem mnohaletý vztah, zakusil, že Bůh je důvěryhodný. Možná bychom si mohli troufnout říci, že byl Božím přítelem. Možná to přátelství bylo tak hluboké, že Bůh chtěl s Abrahamem sdílet, co chce sám udělat, vydat svého syna jako oběť za záchranu člověka. Možná Bůh hledal člověka, který by mu natolik důvěřoval, že bude schopen téhož.
Pavel píše v Židům 11,17 Abraham věřil, a proto šel obětovat Izáka, když byl podroben zkoušce. Svého jediného syna byl hotov obětovat, ačkoli se mu dostalo zaslíbení a bylo mu řečeno:
18 `Z Izáka bude pocházet tvé potomstvo.´
19 Počítal s tím, že Bůh je mocen vzkřísit i mrtvé. Proto dostal Izáka zpět jako předobraz budoucího vzkříšení
…Abraham místo,kde měl obětovat Izáka pojmenoval ” Hospodin opatří”
Totéž odpověděl Izákovi, když stoupali na obětní horu : Bůh si opatří beránka k oběti.
Bůh poslal svého syna k oběti za člověka, aby člověk žádným Bohům žádné lidské oběti už nedával.
Vím, je tam mnoho “možná”. Mě to ale smysl dává
Já myslím, že jestli je peklo, tak se tam Tomáš smaží za to, jak zkreslil Boží záměr a uvedl spoustu křesťanů v omyl.
Bo, Izák jako alfa veze vzkříšení- to není špatný…Je dobré věci nejdřív otestovat nanečisto..po té, co musel první verzi lidstva Bůh utopit je to rozumný přístup..
V poriadku Bo, je to Váš výklad, Vy ste človek z 20. storočia, ale Akvinský, človek z 13. storočia, pointu toho príbehu videl inak, totiž, že je dobré byť bezpodmienečne poslušným voči božím príkazom. Teda pre Tomáša je Abrahám vzorom poslušnosti voči Bohu.
Medeo, poslušnost, jako důsledek mnohaleté zkušenosti a z toho plynoucí důvěry může přinést “dobré ovoce”. Opakem je slepá poslušnost, kde je (může být) motivací strach z trestu. Zdá se mi, že Vy a Vaši kolegové chcete Abrahama vidět v tomhle typu poslušnosti. To bych s vámi musel souhlasit, to ale není Abrahamuv případ.
No tak vidíte Čebe, nakonec Mu začnete také důvěřovat. 🙂 Když člověk potřebuje zachránit a vidí, že mu radí Odborník, tak i poslechne,že ?
Ještě jednou se pokusím vnutit rozhovor s Danielem Pastierčakem, na který nikdo nereagoval. Pro ty, kdo hledají co je křesťanství, s podtématem anonymní pachatelé zla ve službách náboženského i sekulárního estabishmentu, skeptikova selhání aj..
Zajímal by mě i Váš názor Herme a Jirko
http://konzervativnilisty.cz/texty/rozhovory/655-naboenstvi-jako-utk-ped-bohem