O duši

V článku Racionalita křesťanství jsem hned v několika bodech vycházel z neexistence duše. Neexistuje-li duše, pak už jenom z tohoto důvodu stojí celé křesťanství na vodě – protože pak by neexistovala žádná naše “část”, který by mohla být po smrti spasena. Dnes chci pečlivěji rozebrat, proč máme všechny důvody k přesvědčení, že lidská duše v reálném světě neexistuje.

***

Bavme se o konceptu duše v teistických náboženstvích, slibujících posmrtný život (v nebi, v pekle, radovánky s 72 pannami…). Lze si jistě představit i řadu abstraktnějších konceptů duše, ale ty by byly z hlediska těchto teistických náboženství k ničemu. V našich končinách se bavme pro konkrétnost o duši podle křesťanů.

Duše, jak je běžně chápána v křesťanství, by tedy měla být

1) nehmotná entita,
2) která v jistém smyslu sídlí v našem těle (co to vůbec znamená, u nehmotného objektu?)
3) může přežít naši smrt, odletět “do nebe”, a žít tam věčně
4) je s tělem obousměrně propojena: je schopna tělu předávat pokyny, podle nichž se pak tělo chová, a je schopna i opačně vnímat signály, které jí naše tělo předává – například ze smyslů.
5) duše je sídlem naší osobnosti. Jen tak je zajištěno, že po smrti jsme to MY, kdo půjde do nebe nebo do pekla. Kdyby bylo sídlem naší osobnosti naše tělo (přesněji mozek) a nikoliv entita duchovní povahy, pak by smrtí nastal náš konec.

Podle české wikipedie je existence duše netestovatelná, nezkoumatelná a empiricky nedoložitelná, a tak je podle autora článku zřejmě stejně tak možné, že duše existuje, jako že neexistuje. V dalším chci ukázat, proč tomu tak není.

Podle našeho současného poznání je naše vědomí subjektivním prožíváním fungování našeho mozku. Vědomí je to, co (mimo jiné) “dělá” náš mozek. Tato teze je ve zřejmém rozporu s existencí duše. Vědomí je buď to co prožíváme ve své nehmotné duši, a nebo je produktem našeho mozku. S mozkovou smrtí vědomí buď zaniká, a nebo přežívá v (nesmrtelné) duši. Nemůže být současně pravda obojí.

Je celá řada argumentů, které ukazují, že naše vědomí a osobnost jsou opravdu důsledkem činnosti našeho mozku. Podívejme se na některé z nich.

***

Začněme tak banální věcí, jakou je spánek. Je-li myšlení a vědomí produktem našeho mozku, pak asi zní velmi přirozeně vysvětlení, že mozek si potřebuje pravidelně po určité době odpočinout, že odpírání mu tohoto odpočinku může být fatální (což velmi dobře věděli dozorci v lágrech všeho druhu) a že navíc v určitých fázích spánku si mozek “přerovnává” paměť, čehož důsledkem jsou, velmi zjednodušeně řečeno, sny. Je-li ale myšlení a vědomí produktem duše – pak k čemu vůbec v prvé řadě spánek? Proč by měla nehmotná duše potřebovat odpočívat? Nebo proč by měl odpočinek mozku ovlivňovat proces našeho vědomí a myšlení, je-li obé součástí nehmotné duše? A je-li duše nostitelkou našeho vědomí, pak co se ” v ní” při snění odehrává? Resp. co duše “dělá”, když sní?

V bezvědomí se činnost mozku tak utlumí, aby si mohl v určitých krizových situacích (např. při nedostatku kyslíku) zachovat alespoň funkce nižších, životně důležitých mozkových center (řídících činnost srdce, dýchání, atd.) Je-li ale nositelkou našeho vědomí duše, proč by se mělo s útlumem vyšší mozkové činnosti ztratit naše vědomí? Proč by měla duše “přestat fungovat”, jakmile přestane fungovat mozek? No – protože naše subjektivní iluze duše JE vytvářená vyššími strukturami našeho mozku. Protože žádná reálná duše neexistuje.

Protože je naše vědomí a naše osobnost produktem činnosti našeho mozku, a protože veškerý život je postaven na nesmírně komplikovaných a komplexních chemických reakcích, je i naše vědomí a i naše osobnost ovlivnitelné celou řadou chemických látek. Z těch nejznámějších jmenujme alkohol, LSD a jiné halucinogenní drogy, opium, nikotin, kofein, heroin, meskalin, atd. “Odehrává-li se” ale naše vědomí v nehmotné duši, jak je možné, že tuto nehmotnou duši ovlivňují chemické látky? Navíc tak, že se proti tomu nemůžeme vůlí bránit. Nikdo si nemůže vzít LSD, a říct si, že halucinace mít nebude. To by v případě skutečné reálné samostatné nehmotné duše, coby sídla naší osobnosti, být možné mělo, ne?

U některých drog dokonce hrozí, že způsobí trvalou psychickou poruchu. Např. u meskalinu hrozí při předávkování trvalé poškození (rozštěpení) osobnosti, schizofrenie.

Zhruba jeden novorozenec z několika tisíc trpí hypofunkcí štítné žlázy (hypothyreóza). Pravděpodobně autoimunitní reakce takto postiženému dítěti naruší štítnou žlázu, a ta pak produkuje málo, nebo dokonce vůbec látky, které produkovat má. Nejsou-li pak dítěti hormony štítné žlázy dodávány ve formě pravidelně užívaných léků, dochází u něj ke zpožďování psychického vývoje až ke kretenismu. Je-li sídlem našeho intelektu (Bohem přímo stvořená) duše, jak může nedostatek určitých chemických látek v těle vést během několika let k degradaci jí nesených mentálních schopností?

K totálnímu rozkladu osobnosti člověka i jeho mentálních schopností vede i Alzheimerova choroba. Dle wiki jsou v mozku takto postižených pacientů jasně fyzicky patrné degradační změny. Patologové v mozcích Alzheimerem postižených pacientů nacházejí rozpadlé chomáče nervových vláken, v jejichž středu se objevují hrudky bílkoviny amyloidu. Tyto degenerativní změny v mozku se úměrně svému postupu odrážejí v rozpadu osobnosti a degradaci mentálních schopností postižené osoby. Jak je toto možné, je-li sídlem osobnosti a našich rozumových schopností nehmotná duše?

Dalším neurodegenerativním onemocněním je Creutzfeldt-Jakobova nemoc (CJD). Ať se příliš neopakuji: Pod vlivem patologicky prostorově uspořádaných “infekčních” bílkovin zvaných priony dochází opět k rozpadu mozkové tkáně, která má pak jakýsi “houbovitý” pórovitý vzhled (proto “spongiformní” encefalopatie), a současně s tím k mizení mentálních schopností, rozpadu osobnosti a nakonec ke smrti. Jak je to slučitelné s deklarovaným původem vědomí v nehmotné duši?

***

Proti původu našeho vědomí v nehmotné entitě, oddělitelné od těla, svědčí i psychické nemoci jako schizofrenie, maniodepresivní psychóza, atd. Já se zde zmíním o té nejčastější z nich, a tou je deprese.

Ačkoliv není přesně znám mechanismus, jakým deprese vzniká a jak funguje, přesto víme, že v mozcích pacientů postižených depresí dochází k jisté nerovnováze hladin neurotransmiterů, konkrétně dopaminu, noradrenalinu a serotoninu. Nedostatek těchto látek na synapsích neuronů se u pacientů projevuje hlubokým, patologickým smutkem a ztrátou životní motivace, která může skončit i sebevraždou. Pro nás je klíčové, že dodáním chybějících látek do mozku pomocí léků (antidepresiv) je možné s depresí poměrně účinně bojovat. Nedostatek chemických látek v mozku tak působí patologický a hluboký smutek u postižených osob, a jejich umělé dodání pak pacientovi přináší úlevu. Existuje-li duše, jak je možné, že hladiny chemických látek v mozku tímto způsobem dramaticky a vůlí nekontrolovatelně ovlivňují naše pocity (smutek)?

Stejně jako se projevuje chemickou nerovnováhou v mozku patologický smutek, známe látky odpovědné za pocit štěstí (endorfiny), látky související s agresivitou (adrenalin a pohlavní hormony, zejména testosteron), zamilovanost je ovlivněna přímo koktejlem hormonů (nikoliv náhodou se zamilovaný člověk chová tak trochu jako opilý, dokonce se i říká “opilý láskou”), atd.

Působení změny hladiny hormonů ovlivní náladu ženy při menstruaci, rozkolísaná hladina hormonů působí pláč kvůli hloupostem, a někdy i úplně bez důvodu, u žen po porodu, všichni asi víme, jak ovlivňují naši psychiku hormony v pubertě, ženy si užijí pestré změny nálad v přechodu – jak je tohle všechno možné, pokud naše mysl a city a pocity sídlí v duši? Jak hormonální změny ovlivňují naše prožívání v nehmotné duši?

***

Docent Koukolík píše o velmi zajímavých případech pacientů, kteří se zotavili z vážného úrazu mozku (jednomu pacientovi např. prošla hlavou železná tyč), a výrazně se jim poté změnila osobnost. Jiným pacientům se po úrazu hlavy trvale vymazala část paměti. Je známa i spousta případů pacientů, u kterých došlo k poškození některých mozkových center (řeči, zraku, atd.) a tito pacienti pak ztratí příslušnou duševní schopnost.

Velmi zajímavé jsou případy těžkých epileptiků, kteří byli léčeni přetnutím spojení mezi mozkovými hemisférami (Corpus Callosum). U těchto pacientů v důsledku této operace došlo k zajímavému rozdvojení osobnosti. Lékaři např. ukázali dotyčnému pacientovi předmět tak, že jej mohl vidět jen pravým okem. Protože informace z očí se do mozku dostávají křížem (levé oko vysílá do pravé hemisféry a naopak), věděla o předmětu jen levá hemisféra. Sídlo řeči je ale v pravé hemisféře, a sídlo jemné motoriky, ovládající např. psaní, je v levé hemisféře. A voilá, pacient nebyl schopen jméno toho předmětu vyslovit, ale byl schopen ho napsat!

Tu Koukolíkovu knihu teď bohužel nejsem schopen dohledat, ale zajímavý je i tento článek: http://scienceworld.cz/lingvistika/zivot-s-jednou-hemisferou-3314

***

Mnoho věřících zastává koncept “oživovací” duše. Duše je to, co oživuje tělo. Bez duše by tělo přestalo fungovat, zemřeli bychom. Zakrátko ukážu dobrý důvod, proč je racionální mít za to, že to takto není, že žádná taková reálná “oživovací” entita neexistuje. Nejdřív chci ale zdůraznit, že představa duše coby oživovacího “média” je z hlediska posmrtného života stejně nanic. Výše jsme ukázali, že nositelem naší osobnosti, našeho myšlení, paměti, našeho JÁ, je mozek. Ať už ho oživuje cokoliv, po smrti zůstane mrtvý tady na zemi. Oživovací nehmotná entita se klidně může dostat do nebe, ale nebudu to už prostě JÁ o nic víc, než kdyby se někam dostala řekněme nádobka s mojí krví.

Představme si to na následující analogii: Počítač “oživuje” elektřina. Počítač funguje na elektřinu, a bez elektřiny by okamžitě fungovat přestal. Pomocí elektřiny a nebo úzce spřízněného magnetismu jsou v něm dokonce uchována veškerá data. Zničím-li ale dotyčný počítač, zničím veškerá data, která v něm byla uložena. Fotky z dovolené, rodinná videa, filmy, dokumenty. Zmizí jeho schopnost vykonávat komplikované programy, např. hrát šachy, atd. “Oživovací element”, elektřina, mi přitom zůstane, a je mi to houby platné.

Žel, i proti existenci existence duše coby oživovacího elementu mluví dobré důvody. Věda má dnes velmi silnou, a každý den narůstající evidenci, že vše, co se v lidském i živočišném i rostlinném těle děje, má svůj jasný fyzikální důvod. Krev proudí člověku v žilách proto, že ji žene srdce. Srdce tepe proto, že se stahuje jako sval. Ke stahům mu dávají pravidelně nervy přenášené impulsy nejstarší vegetativní struktury mozku. Samotné stahování svalu funguje dobře popsaným mechanismem do sebe se “zašroubovávajících” částí svalových vláken. To se zas děje známým mechanismem “buněčného motoru”. I buněčný motor funguje z jasných fyzikálních důvodů, spotřebovává přitom energii uloženou v ATP či ADP, tuto energii získávají speciální buněčné struktury štěpením cukrů a dalších látek dopravovaných krví za přítomnosti kyslíku (buněčné dýchání), energeticky bohaté látky se do krve dostávají v úzkém střevě a jsou dále upravovány v játrech, kyslík zas získávají ze vzduchu plíce, atd. atp.

I na buněčné úrovni se vše děje z nějakého fyzikálního důvodu, vše je řízeno geny, spotřebovává se přitom energie, atd.

KDYBY existovalo něco, co tělo oživuje, a bez této oživující duše by tělo nefungovalo, PAK bychom v tom v předchozích odstavcích naznačeném řetězci vždy museli soustavně docházet k okamžiku, kdy se na některé úrovni něco děje, a my nejsme schopni přijít na fyzikální důvod toho děje. Něco se někam přesunuje, někde vznikají nějaké potenciály, hromadí se nějaké ionty – a z hlediska fyziky by se to dít nemělo.

Lidská a živočišná těla na nejnižší úrovni ale zkoumají tisíce vědců, výzkumy pokračují každý den, a nikdy se na nic podobného nepřišlo. Vše se děje z nějakého fyzikálního důvodu, a nikoliv proto, že ten děj “tlačí” nehmotná duše. Kdyby se na něco podobného přišlo, byla by to světová senzace. Přitom kdyby duše takto fungovala, pak by tyto “kontakty s nadpřirozenem” měly být prostoupeny celým organismem, v každičké buňce každého živočišného i rostlinného těla, a neustále. Toto považuji za naprosto klíčový argument.

***

Na závěr mě napadá několik zábavných aspektů, které jistě nic nedokazují, ale spíš jen ilustrují pošetilost představy duše.

1) je duše nějakým způsobem zhruba v prostoru, omezeném lidským tělem? Jak může být nehmotná duše v nějakém fyzickém prostoru? Je zřejmé, jak může být jakýkoliv fyzikální objekt v konkrétním místě našeho fyzikálního časoprostoru, ale jak může totéž platit pro nehmotnou duši? Co by to v případě duše vůbec ZNAMENALO? Jak může být třeba abstraktní idea přirozeného čísla (třeba přirozené číslo “dvě”) v nějakém prostoru? To je jistě nesmysl – a u duše to jde?
2) nebo snad duše visí v nějakém “externím” prostoru, a s tělem na tomto světě jen komunikuje, jako v matrixu?
3) člověk se během svého života samozřejmě pohybuje v prostoru. Jak se duše uvnitř jeho těla “drží”? Jak je nehmotná duše k hmotnému tělu “přiháčkovaná”?
4) uvážíme-li koncept oživovací duše, pak musejí mít svou duši všechny živé organismy. Vzhledem k tomu, že v lidském těle jsou miliardy bakterií, virů, a dalších mikroorganismů, mělo by být jediné lidské tělo soustavou miliard neustále vznikajících (a přitom nezanikajících?) duší, na jejichž neustálém tvoření se v každém jednotlivém případě “osobně” podílí Bůh?!
5) přitom navzdory této heroické Boží aktivitě v oblasti permanentní tvorby bilionů duší a dušiček každé breberky každou mikrosekundu se Bůh totálně zdržuje jakýchkoliv zásahů do hmotného světa
6) tvoří-li Bůh duši při početí, pak je zajímavé uvědomit si, že až jedna třetina (!!!) všech těhotenství končí samovolným potratem, kterého si žena mnohdy ani nevšimne (nevšimne si, že je těhotná, trochu silnější menstruace je ve skutečnosti přirozeným potratem pár dnů staré zygoty). Pozoruhodná “efektivita”, a pozoruhodné množství zmařených duší! Mimochodem, je jich výrazně víc, než interrupcí. Je-li pravdivé křesťanství, je evidentně nejaktivnějším potratářem sám Bůh.
7) proč Bůh VŽDY dává jednovaječným dvojčatům tak “podobné” duše?
8 ) kvantitativně vyjádřitelné mentální charakteristiky, např. IQ, sledují statistické rozložení blízké Gaussově křivce. Proč Bůh systematicky tvoří duše určitého stabilního (!) procenta lidí například jako mentálně retardované? Můžeme na základě toho dokonce učinit předpověď: vezmeme náhodně milion lidí, a pak lze předpovědět, kolik z nich a s jakou pravděpodobností bude mentálně retardovaných. Proč Bůh jedná podle takových pravidel? Proč Bůh jedná takto předvídatelně (zvláštní, u Boha!), a přitom chladně, slepě, a bezcitně? Má-li moc tvořit duši bez mentální retardace, proč jich určité velmi stabilní procento tvoří mentálně zaostalých, když dobře ví, jakou bolest tím působí rodičům těch dětí?

Závěr: z výše uvedených důvodů jsem přesvědčen, že mluvit o duši člověka má podobný smysl, jako mluvit o “duši” nastartovaného auta, nebo zapnutého počítače. Člověk se od těchto strojů v mnoha ohledech liší (nesrovnatelně složitější, nesrovnatelně komplexnější, jiné složení jeho těla, nikdo ho nezkonstruoval, ale vznikl evolucí, atd.) ale z hlediska FUNKCE lidského těla je to přesně o tom samém. Představa duše je iluze, daná způsobem, jakým naše mysl vnímá samotný fakt FUNGOVÁNÍ, tedy života našich těl. V jistém smyslu tak lze říct, že duše existuje – ovšem jako DŮSLEDEK, či naše interpretace toho, že naše těla fungují, a nikoliv jako nějaká reálná PŘÍČINA toho, že fungují. Takto chápaná duše je ovšem z hlediska náboženství neužitečná, jelikož není a nemůže být nesmrtelná. Funkce těla (a tedy i takto definovaná duše) vymizí v okamžiku, kdy tělo fungovat přestane.

This entry was posted in Postřehy k náboženství, Problémy křesťanství. Bookmark the permalink.

748 Responses to O duši

  1. Santiago says:

    Medea: Rozhodne mentálny proces prebieha vo fyzikálnom čase, rovnako ako hocijaký iný proces. Teda má zmysel sa pýtať v akom fyzikálnom čase sa objavil zážitok červenej farby u Petra,

    Mejme opravdovou Medeu a emulovanou Medeu. Emulace je zalozena na presne (pri dane urovni abstrakce) emulaci neuronove site zkopirovane z opravdove Medey. Kdyz opravdova Medea uvidi cerveny trojuhelnik, aktivuje se ji urcita skupina neuronu, ktera reprezentuje zazitek ‘vnimam cerveny trojuhelnik’, a v tom okamziku ze ten zazitek objevi u OM. U EM to funguje presne stejne, akorat misto opravdovych neuronu budou aktivovane emulovane neurony.

  2. Santiago says:

    (OM – opravdova Medea, EM – emulovana Medea)

  3. Petr says:

    Médea: Hovorila som o časovej lokalizácii víru, teda o zistení, kedy vír začal pomocou vysokorýchlostnej kamery. A určenie príčiny makroskopického víru, predsa nemusí byť nutne problematické.

    Věřte, že to obecně problematické je. Nejsem tedy odborníkem na proudění kapalin, ale domnívám se, že ke vzniku víru, např. při vypouštění vody, je nutná ztráta symetrie. A to je právě to, co má ty správné vlastnosti, aby byl problém je lokalizovat v čase i v prostoru.

  4. Petr says:

    Díky Santiago, to je srozumitelnější vyjádření.

    Mám ještě poznámku k diskuzi i dříve vedené. Je to tedy puntičkářství a patří to k břitké argumentaci (i historicky vzato), ale mělo by zaznít, že není zcela čisté používat pro analogie osoby účastnící se diskuze 🙂 Nicméně, je-li nám to všem příjemné, proč ne?

  5. Santiago says:

    Petr: ale mělo by zaznít, že není zcela čisté používat pro analogie osoby účastnící se diskuze

    Obecne souhlasim, nicmene pokud si dobre pamatuju, tak s emulovanou Medeou tady prisla sama Medea, ja na to jen navazuju.

  6. Medea says:

    Petr: “Věřte, že to obecně problematické je.”

    Obecně Vám věřím 🙂

  7. Medea says:

    Michal: „že vědomí se objevuje POSTUPNĚ, se vzrůstající složitostí, komplexitou jejich mozků – což je IMHO další věc, která preferuje NAŠE vysvětlení, a nikoliv Tvoje… (je asi jasné, že se vzrůstající složitostí a komplexitou počítače může být tento schopen složitějších a překvapivějších “výpočtů”…)“

    Ja hovorím o mysli, zážitkoch, mentálnych stavoch. Teda o výrazne červenej farbe, o chuti vína, o vôni ruží, o bolesti zubov, o smútku, … .

    A predpokladám, že extrémne zložitý výpočtový proces v nejakom superpočítači, toto vôbec nemusí zahŕňať a naopak, procesy v malom včeľom mozočku môžu zahŕňať podráždenosť, vôňu kvetov alebo feromónov, blikanie farieb počas letu, … .

  8. Medea says:

    Santiago: „Kdyz opravdova Medea uvidi cerveny trojuhelnik, aktivuje se ji urcita skupina neuronu, ktera reprezentuje zazitek ‘vnimam cerveny trojuhelnik’, a v tom okamziku ze ten zazitek objevi u OM. U EM to funguje presne stejne, akorat misto opravdovych neuronu budou aktivovane emulovane neurony.“

    (OM – opravdova Medea, EM – emulovana Medea)

    Mmm, skúsim znova predložiť svoju námietku ohľadom temporality mentálnych stavov 🙂

    Budeme neinteraktívne deterministicky simulovať jeden deň Medeinho života, teda vlastne jeden deň stavov jej mozgu. Počas tohoto dňa, Medea na chvíľu uvidela červený trojuholník.

    S je deterministický simulačný stroj. Stroju S sa na vstupe predloží reťazec núl a jednotiek r. S si ho vloží do pamäti a začne vykonávať elementáne operácie s reťazcom r. Tieto operácie sa dajú popísať prechodovou funkciou s. Teda s(r) je nový reťazec, ktorý stroj vypočítal z r a postupným iterovaním sa vykoná celý výpočet. S si nepamätá aké operácie v minulosti vykonával.

    Samotný statický reťazec r nemá myseľ. Ani počas vykonávania elementárnej operácie stroja S na r sa myseľ neobjavuje.

    Na začiatku simulácie je reťazec p, ktorý reprezentuje informáciu o počiatočnom stave Medeinho mozgu. Postupne ako simulácia prebieha, v pamäti S sa objavujú reťazce: s(p), s(s(p)), s(s(s(p))), … .

    Počas výpočtu sa postupne objavujú Medeine mentálne stavy. Istá množina iterácií počiatočného stavu p, zodpovedá Medeinmu zážitku červeného trojuholníka. Iné iterácie s týmto zážitkom nekorešpondujú. Pokiaľ necháme prebehnúť celý výpočet, tak virtuálna Medea počas výpočtu mala zážitok čeveného trojuholníka.

    Otázky:

    Ako mohla virtuálna Medea tento zážitok mať, keď celý výpočet sa skladá len z elementárnych operácií a pri jednotlivých elementárnych operáciách sa mentálne stavy vôbec neobjavujú?

    Keď elementárna operácia výpočtu s(r) z r je súčasťou celého simulačného výpočtu od počiatočného reťazca p, tak sa zážitok červeného trojuholníka objaví. Ale keď sa s(r) získa len jedinou elementárnou operáciou z r, tak sa žiaden mentálny stav neobjaví. Prečo?

    ____________________________________________________________________

    Viem aké asi budú odpovede: z postupnosti operácií sa nejako magicky vynorí komplexita.
    Ale uvažujme: nech r a s(r) sú reťazce spadajúce do množiny iterácií počiatočného reťazca p, zodpovedajúcich virtuálnemu zážitku červeného trojuholníka. Aký je rozdiel medzi tým, keď stroju S predložíme hotový reťazec r a S nám vypočíta s(r), a tým, že S necháme vypočítať s(r) z počiatočného p? V prvom prípade výpočet s(r) z r nemal minulosť v druhom prípade mal minulosť siahajúcu k p. Teda mohli, by ste podozrievať celú minulosť výpočtu s(r) z vytvorenia mysle, ale stroj S si nepamätá minulosť, tak akým magickým spôsobom pôsobí minulosť na vznik mentálneho stavu vo vzdialenej výpočtovej budúcnosti?

  9. Petr says:

    Dá se to udělat rychle:

    p jsou počáteční podmínky, tj. hodnoty všech stavových proměnných systému. Evidentně představují okamžitý stav mysli včetně vzpomínek. Takže už ono p obsahuje mysl. Akorát je “zmrazena” v čase.

    Pokud má již zážitek vidění červeného trojúhelníku za sebou, pak již není třeba nic dál dělat. Ten zmrazený okamžik obsahuje vše co potřebujete. Pokud potřebujete vývoj, pak klidně iterujme. Výsledkem bude stav r, kde naše mysl vyhodnotila červenou barvu jako nehodící se do kuchyně.

    Pokud přejdeme přímo ke stavu r, tak máme zmrazenou mysl, která znamená totéž: “mysl vyhodnotila červenou barvu jako nehodící se do kuchyně”.

  10. Petr says:

    Médea: Samotný statický reťazec r nemá myseľ. Ani počas vykonávania elementárnej operácie stroja S na r sa myseľ neobjavuje.

    Ano, řetězec r jako takový nemá mysl. To co má mysl je reprezentace stavu systému, která je do řetězce uložena.

  11. Petr says:

    Omlouvám se za chybné značení.

    Doplním analogii skutečného mozku: Pokud by šel stav mozku v čase t získat (například nějakou supermagnetickou rezonancí) jako řetězec R, pak ani takový řetězec neobsahuje mysl, je to přece jen skupina velmi mnoha čísel, vlnových funkcí atomů, apod. Ale je reprezentací stavu mozku a mysli, pokud mysl v mozku “sídlí”.

  12. Petr says:

    Médea: Počas výpočtu sa postupne objavujú Medeine mentálne stavy. Istá množina iterácií počiatočného stavu p, zodpovedá Medeinmu zážitku červeného trojuholníka.

    Zjistil jsem chybu. Tuto Vaši větu jsem si mylně vyložil. Předpokládal jsem, že počáteční podmínky již obsahují zážitek s trojúhelníkem. Považujete-li to za nutné, upravím vysvětlení.

  13. Medea says:

    Peter, to nie je nutné.

    Ja len doplním, že to p zahŕňa viac informácií, nie len stav Medeinho mozgu a na počiatku dňa, ale aj informácie o zmyslových vstupoch, ktoré Medein mozog v priebehu dňa musel vyhodnotiť. Ten výpočet je deterministickou emuláciou jedného Medeinho dňa 🙂

  14. Petr says:

    Aha, tak to potom zbytečně komplikujete situaci. Zjednodušil bych to pouze na simulaci mozku nebo těla. Mám tomu rozumět tak, že souhlasíte?

  15. Medea says:

    Reťazec p reprezentuje informáciu o počiatočnom stave Medeinho mozgu a okrem toho aj relevantnú informáciu o prostredí, s ktorým Medea počas dňa interagovala.

  16. Medea says:

    Je to simulácia mozgu, ale vystaveného stimulom.

  17. Medea says:

    Peter, tomuto nerozumiem:

    Pokud přejdeme přímo ke stavu r, tak máme zmrazenou mysl, která znamená totéž: “mysl vyhodnotila červenou barvu jako nehodící se do kuchyně”.

    Ano, řetězec r jako takový nemá mysl. To co má mysl je reprezentace stavu systému, která je do řetězce uložena.

  18. Petr says:

    Je to jen slovní zkratka. Přeformuluji šířeji:

    Pokud přejdeme přímo ke stavu daném řetězcem r, tak máme reprezentaci zmrazené mysli, která znamená totéž: “mysl vyhodnotila červenou barvu jako nehodící se do kuchyně”.

  19. Medea says:

    Teda, keď náš stroj S začne počítať priamo od r, tak sa objaví myseľ? Teda máme, zmeniť náš počiatočný predpoklad o elementárnych operáciách a začať predpokladať, že aj vykonanie jedinej elementárnej operácie postačuje na na vyvolanie zážitku?

  20. Petr says:

    Jak už jsem psal, pokud je r množina počátečních podmínek systému, pak už tato množina obsahuje reprezentaci mysli. Není třeba, aby se něco objevovalo. Ta mysl už tu je a bude tu i v průběhu operací. Akorát bude nutné udělat těch operací příkladem kvadrilióny, než se stav mysli nějak měřitelně změní.