Kosmologický důkaz existence Boha je modernější interpretací důkazů Boží existence Tomáše Aquinského, a objevuje se ve dvou modifikacích. Obě jsou postaveny na stejné myšlence (argument nemožností nekonečného regresu z pozic “selského rozumu”), přičemž první využívá vzájemnou “závislost” jsoucen, druhá jejich vzájemnou zapříčiněnost. Uveďme první z těchto dvou variant:
1) Každá událost musí mít nějakou příčinu
2) Řetězec vzájemně zapříčiněných událostí nemůže jít nekonečně hluboko do minulosti
3) Existuje tedy nějaká prvotní, ničím nezapříčiněná příčina, která existuje sama o sobě
4) Tuto příčinu nazýváme Bohem
O Kosmologickém argumentu jsem původně vůbec neměl v úmyslu psát, protože jsem byl přesvědčen, že jeho problematičnost je zřejmá na první pohled snad každému. Nicméně evidentně jsem se mýlil, protože věřící kosmologickému argumentu přikládají velkou důležitost. Píše o něm Dinesh D’ Souza ve své knize Křesťanství a ateismus úplně jinak, a věnují mu rozsáhlou pozornost na VŠECH webech, které deklarují svoji ambici obhájit křesťanství z pozic racionality. Jmenujme pro příklad http://www.rozumnavira.cz/ nebo http://www.rozhovor.cz/existuje/index.php.
***
Moje první a IMHO nejzásadnější námitka zní: Klidně pro začátek uznejme argument jako platný. Jediné, co je jím dokázáno, je jakási prvotní, ničím nezapříčiněná a na ničem nezávislá Příčina. Věřící věnují spoustu času tomu, aby podrobně (a přesto chybně) dokazovali její existenci, a přitom se takto neúspěšně škrábou jen na “první schůdek schodiště”. Těm “dalším schodům” však věnují pozornost naprosto minimální, ne-li žádnou.
I pokud by Prvotní, ničím již nezapříčiněné jsoucno existovalo, může přece jít o jakousi neosobní “věčnou tvořivou Sílu”, “univerzální Princip”, Universum tvořící “jeviště” všeho, apod.
Věřící tedy musí ukázat, že
1) Prvotní příčina je osoba. Má myšlenky, cíle, city (lásku k lidem), pocity (smutek z hříšníků, zlost dle SZ, …) atd.
2) že je všemocná. K tomuto není zjevný důvod. Stačí, aby byla právě tak “mocná”, aby zapříčinila vznik Vesmíru. Záměrně neříkám “stvořila jej”.
3) že je vševědoucí – zde důvod vůbec netuším, proč by taková měla být
4) že je Dobrá. Pojem “být dobrý” má přitom smysl jen ve vztahu k člověku. Připisovat tuto vlastnost Bohu je podle mě značně problematické.
5) že má z celého Stvoření speciální vztah k Člověku
6) zejména že tato prvotní příčina člověka miluje
7) je s lidmi v “přímém kontaktu”, ví, co si myslíme
8 ) když chce, může nám pomoct
9) má ráda, když Ji uctíváme
10) naopak nesnáší, když Ji neposloucháme = hřešíme
11) svoje instrukce nám předala v knize jménem Bible prostřednictvím jednoho z mnoha národů ve starověku
12) rozhoduje o lidské “spáse”
13) a o zatracení hříšníků
14) tato Prvotní Příčina má Syna
15) kterého seslala na Zemi
16) aby zde zemřel
17) a aby byli skrze jeho smrt lidé spaseni
atd.
Věřící všechny tyto body obchází nádherným “oslím můstkem”. Řeknou: náš Bůh má vlastnost “býti prvotní příčinnou”, a proto prvotní příčina je naším Bohem, a voilá – ten tedy existuje, a všechny výše uvedené body jaksi automaticky platí! 🙂
***
Mou druhou námitkou je, že bod (2) Kosmologického argumentu neplatí. Není důvod, proč by příčiny jevů v našem světě nemohly tvořit nekonečný regres. Jako protipříklad uvažme třeba model odjakživa existujícího cyklického Vesmíru, přičemž každý cyklus začíná svým “velkým třeskem”, následnou expanzí, která po desítkách miliard let přejde ve smršťování, končící Velkým Křachem, plynule přecházejícím v nový Velký Třesk.
Věřící nemožnost nekonečného regresu většinou nezdůvodňují, jako by nebylo nic samozřejmějšího, než že náš svět takto nemůže vypadat. Jeden z mála pokusů o zdůvodnění, který jsem kdy slyšel, vycházel z naprostého nepochopení základů teorie množin. Vypadal nějak takto:
Kdyby trvala minulost nekonečně dlouhou dobu, pak by např. počet uplynulých dní (nekonečně mnoho) byl ROVEN počtu uplynulých let (též nekonečně mnoho), což je absurdní. Proto od “začátku” muselo uplynout jen konečně mnoho času.
Jinde jsem viděl analogickou úvahu se sudými versus všemi čísly. Sudých by měla být polovina ze všech, jenže v případě nekonečného počtu je jich “stejně”, což je absurdní, a proto nekonečně mnoho času nemohlo uplynout.
Obě úvahy jsou triviálně chybné: Nelze totiž jen tak zobecnit, že to co platí pro každé přirozené číslo (tedy, že jeho dvojnásobek je vždy větší, než ono samo) platí jaksi automaticky i pro nekonečno. Ve skutečnosti to samozřejmě neplatí, protože nekonečno předně vůbec není přirozené ani reálné číslo, a proto s ním nemohu dělat aritmetické operace, jako například násobit ho nebo dělit 365 nebo dvěma nebo z něj “udělat polovinu”. Při korektním užití pojmu nekonečna nevzniká žádný spor, a není nejmenší důvod, proč by prostor nebo čas nemohly být nekonečné tím či oním směrem.
Setkal jsem se ještě s jednou námitkou proti nekonečnému regresu. Ta říká, že i kdyby Vesmír existoval věčně, pak by stejně musela existovat nějaká příčina, která by mu existenci umožnila, a na které by tak Vesmír závisel.
Tato námitka je však logicky chybným argumentem (logical falacy) třídy Non sequitur, čili “neplatná implikace”. Existuje-li Vesmír věčně, a sám od sebe, tak fakt nemusí být nic dalšího, na čem by musel být závislý. Pokud někdo tvrdí, že musí, pak musí korektně zdůvodnit proč.
Kromě toho, model věčně existujícího a na ničem nezávislého Vesmíru je logicky úspornější než model věčně existujícího a na ničem nezávislého Boha, který teprve dal vzniknout našemu Vesmíru. Racionální postoj v souladu s Occamovou břitvou tedy je, přijmout logicky úspornější model, do doby, dokud se neobjeví důvod proč přijmout ten složitější. O žádném takovém ale nevím.
***
Moje třetí námitka zní, že kosmologický argument v obou interpretacích používá nejasně definované pojmy, a stojí na dost naivním chápání fyziky.
Tak například, kvantová teorie, která dává naprosto neuvěřitelně přesné předpovědi, a je to jedna ze dvou klíčových teorií fyziky 20. století, dává výsledky v pravděpodobnostním tvaru. Lze tedy např. určit velmi přesně pravděpodobnost, že se dané atomové jádro rozpadne v čase delta t, ale rozhodně nelze určit přesný okamžik toho rozpadu. Zdá se navíc, že toto omezení je dost principiální. POKUD by existovalo cosi jako fundamentální náhoda, pak je tvrzení (1) kosmologického důkazu nepravdivé. Existovaly by události, které se dějí ryze náhodně, a NEMAJÍ tedy příčinu. My nevíme, zda fundamentální náhoda existuje nebo ne, ale bod (1) kosmologického argumentu se tváří, jako kdyby jistě neexistovala.
Navíc, i když pomineme kvantovou teorii, má náš svět silně nelineární povahu, a řešení diferenciálních rovnic popisujících dokonce snad většinu fyzikálních dějů, je nestabilní. To znamená, že dva extrémně podobné výchozí stavy (lišící se klidně polohou třeba i jen jediného atomu!) mohou vést po ne příliš dlouhém čase k diametrálně odlišným výsledkům. Klasickým příkladem je počasí, a populární “efekt motýlího křídla”. Ten popisuje zcela reálnou situaci, kdy mávnutí motýlího křídla má “za následek” tornádo na druhém konci světa za pár týdnů, zatímco zcela stejný výchozí systém, lišící se jen tím, že by v něm dotyčný motýl křídly nemávnul, po stejných pár týdnech k tornádu na tom “druhém konci světa” nevede. Otázkou teď je, co je tedy příčinou toho tornáda?
Pro zastánce svobodné vůle tu mám ještě jeden oříšek: má každé lidské rozhodnutí svoji příčinu? Pokud ne, pak neplatí bod (1) kosmologického argumentu, pokud ano, pak člověk nemá svobodnou vůli.
Nakonec vidím dost zásadní problém v našem chápání času. Čas může plynout na různých místech různě rychle, dva pozorovatelé se nemusí být schopni shodnout, které události nastaly současně a které ne, čas se může za určitých fyzikálních okolností dokonce zastavit (navždy?), např. v černé díře. Čas se nepochybně “chová” jinak než bychom čekali i v extrémních podmínkách prvních mikrosekund po velkém třesku. Důsledkem těchto nejasností a “podivností” je další “rozmlžení” pojmů “příčina” a “následek”. V extrémních podmínkách (třeba v černé díře) tyto pojmy MOHOU přestat mít smysl.
***
V této souvislosti se chci zmínit o přesvědčení některých věřících, že okamžikem, k němuž směřuje kosmologický argument, je Velký Třesk – a vidí za ním tvůčí akt Boha. Velký třesk je tak pro mnohé svého druhu důkazem Boha.
Ve skutečnosti je “Bůh velkého třesku” klasickým Bohem mezer. Musíme zcela korektně říct, že naše modely v prvních okamžicích po Velkém Třesku selhávají, a že tedy nevíme, co se v těchto prvních okamžicích stalo. Fyzikální rovnice předpovídají v čase t=0 singularitu, která je definována tím, že v ní fyzikální veličiny (hustota, teplota) nabývají nekonečných hodnot. Tento neduh je ovšem jen známkou toho, že rovnice selhaly – naše teorie prostě v extrémních podmínkách Počátku selhávají a nám se snad časem podaří nahradit je teoriemi lepšími.
Klíčové ovšem je, že zřejmě většina vědců se shoduje, že žádná skutečná singularita v čase t=0 s největší pravděpodobností nenastala. A nebyla-li singularita, pak nedošlo ani ke “vzniku času”.
V současné době je na stole několik modelů, spekulujících o tom, co se mohlo stát “před” velkým třeskem, a odkud náš Vesmír může pocházet. A ano – zařaďme mezi ně klidně i hypotézu o Velkém Třesku coby kreativním aktu Boha. Zde opět záleží na tom, jak Boha definujeme. Míníme-li Bohem “tvořivou sílu” kvantových fluktuací, pak klidně podepíšu, že Bůh docela pravděpodobně stál za vznikem našeho Vesmíru. Ovšem míníme-li Bohem myslící, věčně a samu od sebe existující Bytost, … pak se spokojme s konstatováním, že naše znalosti podobnému závěru v žádném případě nenasvědčují, a tím méně je takový závěr dokázaný.
***
Věřící někdy namítají, že “existovat věčně a sám od sebe” je definiční vlastnost Boha. Že tedy Bůh existuje “sám od sebe” a “na ničem nezávisle” z definice, a proto splňuje požadované vlastnosti prvotní příčiny jaksi automaticky a elegantně. Elegantněji, než kdybychom uvažovali o Vesmíru, který existuje “sám od sebe”, protože u Vesmíru o tom musíme “jen spekulovat”, zatímco Bůh tyto vlastnosti “prostě má”.
S věřícími se lze jistě shodnout na tom, že něco existuje samo od sebe, nezávisle na ničem jiném a existuje to věčně. Podle ateistů to je Vesmír, případně Vesmír v širším smyslu (Multiversum). Podle věřících to je Bůh, který teprve Vesmír, případně Multiversum stvořil.
Problém je, že věřící tvrdí, že jedině Bůh může existovat sám od sebe, a Vesmír nikoliv. A proč? Jedině proto, že ONI si tak Boha definovali. Podle jejich příběhu je prostě Bůh tou od věčnosti existující samozapříčiněnou příčinou, a Vesmír jí přece být nemůže, když podle nich je jí Bůh.
Celé je to vlastně o korektním používání definic, a následném korektním dokazování vlastností definovaných entit. Definujeme-li, že Bohem rozumíme na ničem nezávislé a věčně existující jsoucno, pak je přinejmenším možné, že Bůh by pak nebyl ani všemohoucí, ani vševědoucí, zejména proto, že by vůbec nebyl osoba (ale byl by např. totožný s Universem/Multiversem, nebo třeba s časoprostorem v širším pojetí).
To, že Bůh z předchozího odstavce musí mít atributy všemohoucnosti, vševědoucnosti, dobroty, lásky a spol., pokud je mi známo nikdo nikdy nezdůvodnil. Věřící se přesto tváří, jako by nebylo nic zřejmějšího.
***
Závěr:
Kosmologický argument v žádném případě nevypovídá nic o vlastnostech “dokazované” Prvotní Příčiny, a neexistuje ani žádné “pokračování” tohoto argumentu, které by se jejími vlastnostmi zabývalo. Věřící ke svému “křesťanskému Bohu” přeskakují od rádoby dokázané Prvotní Příčiny zvonivým oslím můstkem.
Kosmologický argument ve verzi s řetězcem příčin nefunguje vůbec, protože se pokazí na možnosti nekonečného regresu. Kosmologický argument ve verzi s řetězcem “závislých entit” je tak trochu žonglování se slovíčky, a přinejlepším může vést k “Univerzálnímu dějišti” resp. “multiversu”.
Obě verze kosmologického argumentu dále trpí příliš filozofickým a tedy vágním zacházením s pojmy, a naivním vztahem k fyzice.
Okamžikem, ke kterému směřuje Kosmologický argument, s velkou pravděpodobností není Velký Třesk, protože je přinejmenším dost možné, že existovala minulost i před ním. Tak jako tak, mezera v našem poznání nesvědčí nic o Bohu.
Z těchto důvodů považuji kosmologický argument za vyvrácený.
Ono to je možná ještě složitější. Je totiž možné, že před vznikem Vesmíru naopak nebyla jedna časová dimenze, ale dvě či více!
To je mimochodem dost těžko představitelná představa, dvě časové dimenze 🙂 Přinejmenším mám pocit, že si umím představit vícerozměrný prostor, ale vícerozměrný čas?
Machi, a připadá vůbec v úvahu, že by před Velkým třeskem nic nebylo? Že by tím všechno vzniklo, včetně času, a předtím nebylo vůbec nic?
neruda: Karle, to já nevím a ani to netvrdím. Takový závěr by byl pouhou spekulací a na ty já moc nedám. Mě zajímá zkoumání a poznání, a za současného stavu poznání tvrdím jen to, že nevíme, jak a proč vesmír vznikl, a hlavně že vůbec nevíme, co to je a jaká pravidla pro jeho vznik (ať už to znamená cokoliv) platí.
Já vím. Jsem si vědom, že jsi tam měl to slovo “jestliže”. Tak jsem to k tomu dopsal, aby bylo zjevné co by bylo, kdyby to tak bylo, že by vlastně nic nebylo. 😀
Michal says: Machi, a připadá vůbec v úvahu, že by před Velkým třeskem nic nebylo? Že by tím všechno vzniklo, včetně času, a předtím nebylo vůbec nic?
Mne se něco plete, že o tom spekuloval Hawking. Nevím přesně jak to pojmenoval, pamatuji si jen, že naše jsoucno, tedy prostor, vše v něm a čas připodobnil kouli, kdy Velký třesk byl jeden pol, a Velký křach, druhý. Nevím jak je to teď s tímto jeho pohledem.
“Machi, a připadá vůbec v úvahu, že by před Velkým třeskem nic nebylo? Že by tím všechno vzniklo, včetně času, a předtím nebylo vůbec nic?”
To nevím (ač kdysi studovaný astrofyzik, pokud si pamatuji, tak nic před Vesmírem jsme nebrali). 🙂
Ale nejsem si vědom, že by existoval nějaký důkaz, který by tuto možnost vyvrátil.
Zajímavý pro všechny tyto teorie by byl experiment s detekcí reliktních gravitačních vln (na který nejsou peníze), který by umožnil pozorovat Vesmír v předinflačních časech (~10^{-44}s).
Machi, pokud se nepletu, tak 10^-44s je Planckův čas, tedy časové kvantum. Žádný menší čas neexistuje, a proto “mezi” 0s a 10^-44s “nic” nebylo…
O to právě jde! Je to možnost dostat se na samotnou hranu toho, co si vůbec dnes dokážeme představit.
A co děti? Mají si kde hrát?
Myslím, že lépe by bylo diskutovat o bibli. To je zdroj ideologie. To je realita bohoslužeb a inspirace pro věřící. Takže jak v článcích, tak v diskusi bych doporučil toto. Vyhýbání se tomuto tématu je chyba či záměr?
Na téma NZ chci napsat zrovna příští článek. Motivoval mě k tomu Karel – já jsem po pravdě moc nečekal, že vůbec někdo bude zpochybňovat zásadní rozpory mezi evangelii… myslel jsem, že moderní křesťané berou Bibli s rezervou, viz. Protestant. To jsem se ovšem zjevně spletl.
Prostě já jsem myslel, že na téma rozporů v Bibli už toho bylo řečeno tolik, že ani nemá cenu to nějak zvlášť rozebírat. Že jsou zajímavější věci k psaní. Ale ona to fakt až tak pravda nebude. I o důvodech, proč Bible není božím slovem, je třeba psát.
Ale já neberu Bibli s rezervou. Beru ji velmi vážně. Jen se nedivím, že jsou v ní různé pohledy.
Je to jako když krajinu či lásku “popíše” básník, malíř a vědec. Dostanu od nich tři odlišné popisy, které jen na první pohled jsou v rozporu.
Michal says: Na téma NZ chci napsat zrovna příští článek. Motivoval mě k tomu Karel – já jsem po pravdě moc nečekal, že vůbec někdo bude zpochybňovat zásadní rozpory mezi evangelii… myslel jsem, že moderní křesťané berou Bibli s rezervou, viz. Protestant. To jsem se ovšem zjevně spletl.
A já jsem něco zpochybňoval? Neřekl bych, jen jsem je vzhledem k své víře komentoval, hodnotil, slovem prkotiny. Jestli chceš, mohu doplnit tvůj seznám, ale lepší bude, když to své napíšeš, možná to bude větší bomba, než to co mám já.
Jen k tomu malé svědectví. Můj první křesťanský život skončil tak, že jsem se můj fundamentalismus dostal do křížku s mým svědomím. V Písmu jsem nacházel rozpory, věci, které se mi nelíbily a přitom jsem Písmo bral jako dokonalé Slovo Boží. Co s tím? Nějakou dobu jsem před rozpory zavíral oči, ale zřetelně jsem viděl svou budoucnost, kdybych jsem takto pokračoval. Člověk s vymydleným mozkem. Tak jsem si řekl, dost, nebude tomu tak a rozpory jsem začal systematický vyhledávat. Za pár měsíců jsem nebyl křesťanem. Trvalo 15 let než jsem se znovu vrátil k Bohu, k Tomu kdo si mne tenkrát získal. Bibli jsem tenkrát neznal, a přesto jsem byl Jeho. Vrátil jsem se k té První Lásce, Bohem osvobozen od slovního fundamentalismu. Duch obživuje, ale litera ZABIJI.
pwb says: Myslím, že lépe by bylo diskutovat o bibli. To je zdroj ideologie. To je realita bohoslužeb a inspirace pro věřící. Takže jak v článcích, tak v diskusi bych doporučil toto. Vyhýbání se tomuto tématu je chyba či záměr
Ideologie je třeba toto:
http://www.krestanske-diskuse.cz/krestanstvi-vira-7/ateiste-poznavaji-krestanskeho-boha-70/62/#prispevek-18348
A když se jej zeptáš, kde k tomu přišel, chceš vysvětlení, mlčí jako hrob:
http://www.krestanske-diskuse.cz/krestanstvi-vira-7/ateiste-poznavaji-krestanskeho-boha-70/62/#prispevek-18373
Má svou ideu, ale kde k ní přišel? Že by bloudil po konspiračních stránkách? 😀
Nečtu žádné křesťanské weby. Ty diskuse jsou zoufalé a probírat se spoustou blábolu se mi opravdu nechce. Hic Rhodus, hic salta. Stačí rozebrat něco tady. Psát konkrétně ty nesmysly v bibli obsažené a podvody kolem NZ kánonu. Jo, první věřící věřili, že konec světa je za pár, a ono nic, církvička se na světě pěkně zabydlela. Takže témat je dost.
pwb: …probírat se spoustou blábolu se mi opravdu nechce.
Přesně tak. Někdo tam mrskne blábol a člověk aby si jej sám ověřovil, protože dotyčný nemá zájem své tvrzení podložit. Však to znáš. 😀
oprava: ověřil
Nejsem odborník na mathematiku, ale pokud vím, tak existují různě veliká (hustá) nekonečna.
Jako by Dawkins mluvil o nějakém úplně jiném křesťanství.
Cha. Jenže Dawkins mluví o tom mainstreamovém, zatímco Vaše víra křesťanství není už definičně, protože neuznáváte božství Krista. Jste jako řidič Záhorák ze známého vtipu:
Jede chlap po dálnici v protisměru a poslouchá rádio. Z rádia se ozve:
„Pozor, po dálnici jede jeden šílenec v protisměru!“
Chlap si odfrkne:
„Kdyby jeden – všichni!“
Křesťanství i ateismus zahubili mnohem více lidí než muslimové.
Lež. Vaše tvrzení je na úrovni „sdělení“, že gramotní zahubili mnohem více lidí než negramotní. Pouhá koincidence není příčinná souvislost.
Vaše srovnání se zesměšňováním tělesně postižených, těžce nemocných či židů v koncentračních táborech kulhá na všechno nohy, kolik jich to má.
V čem spatřujete podobnost mezi těmtio osobami na straně jedné a věřícími na straně druhé?
Já ji vidím v tom, že jsou rovněž postižení.
Nebo někdo z vás viděl, že by se na pohřebním shromáždění objevil šašek s chechtacím pytlíkem a ukazoval nakreslené legrační karikatury zemřelého?
A tady se jasně ukazuje to postižení: srovnávání nesrovnatelného. Kdyby nějaký atheista šel hlásat atheism do kostela, tak by to bylo podobné. My ale jenom chceme, aby bylo možné kritisovat víru ve veřejném prostoru, který žádný věřící nemusí sledovat, když nechce.