Kosmologický důkaz existence Boha je modernější interpretací důkazů Boží existence Tomáše Aquinského, a objevuje se ve dvou modifikacích. Obě jsou postaveny na stejné myšlence (argument nemožností nekonečného regresu z pozic “selského rozumu”), přičemž první využívá vzájemnou “závislost” jsoucen, druhá jejich vzájemnou zapříčiněnost. Uveďme první z těchto dvou variant:
1) Každá událost musí mít nějakou příčinu
2) Řetězec vzájemně zapříčiněných událostí nemůže jít nekonečně hluboko do minulosti
3) Existuje tedy nějaká prvotní, ničím nezapříčiněná příčina, která existuje sama o sobě
4) Tuto příčinu nazýváme Bohem
O Kosmologickém argumentu jsem původně vůbec neměl v úmyslu psát, protože jsem byl přesvědčen, že jeho problematičnost je zřejmá na první pohled snad každému. Nicméně evidentně jsem se mýlil, protože věřící kosmologickému argumentu přikládají velkou důležitost. Píše o něm Dinesh D’ Souza ve své knize Křesťanství a ateismus úplně jinak, a věnují mu rozsáhlou pozornost na VŠECH webech, které deklarují svoji ambici obhájit křesťanství z pozic racionality. Jmenujme pro příklad http://www.rozumnavira.cz/ nebo http://www.rozhovor.cz/existuje/index.php.
***
Moje první a IMHO nejzásadnější námitka zní: Klidně pro začátek uznejme argument jako platný. Jediné, co je jím dokázáno, je jakási prvotní, ničím nezapříčiněná a na ničem nezávislá Příčina. Věřící věnují spoustu času tomu, aby podrobně (a přesto chybně) dokazovali její existenci, a přitom se takto neúspěšně škrábou jen na “první schůdek schodiště”. Těm “dalším schodům” však věnují pozornost naprosto minimální, ne-li žádnou.
I pokud by Prvotní, ničím již nezapříčiněné jsoucno existovalo, může přece jít o jakousi neosobní “věčnou tvořivou Sílu”, “univerzální Princip”, Universum tvořící “jeviště” všeho, apod.
Věřící tedy musí ukázat, že
1) Prvotní příčina je osoba. Má myšlenky, cíle, city (lásku k lidem), pocity (smutek z hříšníků, zlost dle SZ, …) atd.
2) že je všemocná. K tomuto není zjevný důvod. Stačí, aby byla právě tak “mocná”, aby zapříčinila vznik Vesmíru. Záměrně neříkám “stvořila jej”.
3) že je vševědoucí – zde důvod vůbec netuším, proč by taková měla být
4) že je Dobrá. Pojem “být dobrý” má přitom smysl jen ve vztahu k člověku. Připisovat tuto vlastnost Bohu je podle mě značně problematické.
5) že má z celého Stvoření speciální vztah k Člověku
6) zejména že tato prvotní příčina člověka miluje
7) je s lidmi v “přímém kontaktu”, ví, co si myslíme
8 ) když chce, může nám pomoct
9) má ráda, když Ji uctíváme
10) naopak nesnáší, když Ji neposloucháme = hřešíme
11) svoje instrukce nám předala v knize jménem Bible prostřednictvím jednoho z mnoha národů ve starověku
12) rozhoduje o lidské “spáse”
13) a o zatracení hříšníků
14) tato Prvotní Příčina má Syna
15) kterého seslala na Zemi
16) aby zde zemřel
17) a aby byli skrze jeho smrt lidé spaseni
atd.
Věřící všechny tyto body obchází nádherným “oslím můstkem”. Řeknou: náš Bůh má vlastnost “býti prvotní příčinnou”, a proto prvotní příčina je naším Bohem, a voilá – ten tedy existuje, a všechny výše uvedené body jaksi automaticky platí! 🙂
***
Mou druhou námitkou je, že bod (2) Kosmologického argumentu neplatí. Není důvod, proč by příčiny jevů v našem světě nemohly tvořit nekonečný regres. Jako protipříklad uvažme třeba model odjakživa existujícího cyklického Vesmíru, přičemž každý cyklus začíná svým “velkým třeskem”, následnou expanzí, která po desítkách miliard let přejde ve smršťování, končící Velkým Křachem, plynule přecházejícím v nový Velký Třesk.
Věřící nemožnost nekonečného regresu většinou nezdůvodňují, jako by nebylo nic samozřejmějšího, než že náš svět takto nemůže vypadat. Jeden z mála pokusů o zdůvodnění, který jsem kdy slyšel, vycházel z naprostého nepochopení základů teorie množin. Vypadal nějak takto:
Kdyby trvala minulost nekonečně dlouhou dobu, pak by např. počet uplynulých dní (nekonečně mnoho) byl ROVEN počtu uplynulých let (též nekonečně mnoho), což je absurdní. Proto od “začátku” muselo uplynout jen konečně mnoho času.
Jinde jsem viděl analogickou úvahu se sudými versus všemi čísly. Sudých by měla být polovina ze všech, jenže v případě nekonečného počtu je jich “stejně”, což je absurdní, a proto nekonečně mnoho času nemohlo uplynout.
Obě úvahy jsou triviálně chybné: Nelze totiž jen tak zobecnit, že to co platí pro každé přirozené číslo (tedy, že jeho dvojnásobek je vždy větší, než ono samo) platí jaksi automaticky i pro nekonečno. Ve skutečnosti to samozřejmě neplatí, protože nekonečno předně vůbec není přirozené ani reálné číslo, a proto s ním nemohu dělat aritmetické operace, jako například násobit ho nebo dělit 365 nebo dvěma nebo z něj “udělat polovinu”. Při korektním užití pojmu nekonečna nevzniká žádný spor, a není nejmenší důvod, proč by prostor nebo čas nemohly být nekonečné tím či oním směrem.
Setkal jsem se ještě s jednou námitkou proti nekonečnému regresu. Ta říká, že i kdyby Vesmír existoval věčně, pak by stejně musela existovat nějaká příčina, která by mu existenci umožnila, a na které by tak Vesmír závisel.
Tato námitka je však logicky chybným argumentem (logical falacy) třídy Non sequitur, čili “neplatná implikace”. Existuje-li Vesmír věčně, a sám od sebe, tak fakt nemusí být nic dalšího, na čem by musel být závislý. Pokud někdo tvrdí, že musí, pak musí korektně zdůvodnit proč.
Kromě toho, model věčně existujícího a na ničem nezávislého Vesmíru je logicky úspornější než model věčně existujícího a na ničem nezávislého Boha, který teprve dal vzniknout našemu Vesmíru. Racionální postoj v souladu s Occamovou břitvou tedy je, přijmout logicky úspornější model, do doby, dokud se neobjeví důvod proč přijmout ten složitější. O žádném takovém ale nevím.
***
Moje třetí námitka zní, že kosmologický argument v obou interpretacích používá nejasně definované pojmy, a stojí na dost naivním chápání fyziky.
Tak například, kvantová teorie, která dává naprosto neuvěřitelně přesné předpovědi, a je to jedna ze dvou klíčových teorií fyziky 20. století, dává výsledky v pravděpodobnostním tvaru. Lze tedy např. určit velmi přesně pravděpodobnost, že se dané atomové jádro rozpadne v čase delta t, ale rozhodně nelze určit přesný okamžik toho rozpadu. Zdá se navíc, že toto omezení je dost principiální. POKUD by existovalo cosi jako fundamentální náhoda, pak je tvrzení (1) kosmologického důkazu nepravdivé. Existovaly by události, které se dějí ryze náhodně, a NEMAJÍ tedy příčinu. My nevíme, zda fundamentální náhoda existuje nebo ne, ale bod (1) kosmologického argumentu se tváří, jako kdyby jistě neexistovala.
Navíc, i když pomineme kvantovou teorii, má náš svět silně nelineární povahu, a řešení diferenciálních rovnic popisujících dokonce snad většinu fyzikálních dějů, je nestabilní. To znamená, že dva extrémně podobné výchozí stavy (lišící se klidně polohou třeba i jen jediného atomu!) mohou vést po ne příliš dlouhém čase k diametrálně odlišným výsledkům. Klasickým příkladem je počasí, a populární “efekt motýlího křídla”. Ten popisuje zcela reálnou situaci, kdy mávnutí motýlího křídla má “za následek” tornádo na druhém konci světa za pár týdnů, zatímco zcela stejný výchozí systém, lišící se jen tím, že by v něm dotyčný motýl křídly nemávnul, po stejných pár týdnech k tornádu na tom “druhém konci světa” nevede. Otázkou teď je, co je tedy příčinou toho tornáda?
Pro zastánce svobodné vůle tu mám ještě jeden oříšek: má každé lidské rozhodnutí svoji příčinu? Pokud ne, pak neplatí bod (1) kosmologického argumentu, pokud ano, pak člověk nemá svobodnou vůli.
Nakonec vidím dost zásadní problém v našem chápání času. Čas může plynout na různých místech různě rychle, dva pozorovatelé se nemusí být schopni shodnout, které události nastaly současně a které ne, čas se může za určitých fyzikálních okolností dokonce zastavit (navždy?), např. v černé díře. Čas se nepochybně “chová” jinak než bychom čekali i v extrémních podmínkách prvních mikrosekund po velkém třesku. Důsledkem těchto nejasností a “podivností” je další “rozmlžení” pojmů “příčina” a “následek”. V extrémních podmínkách (třeba v černé díře) tyto pojmy MOHOU přestat mít smysl.
***
V této souvislosti se chci zmínit o přesvědčení některých věřících, že okamžikem, k němuž směřuje kosmologický argument, je Velký Třesk – a vidí za ním tvůčí akt Boha. Velký třesk je tak pro mnohé svého druhu důkazem Boha.
Ve skutečnosti je “Bůh velkého třesku” klasickým Bohem mezer. Musíme zcela korektně říct, že naše modely v prvních okamžicích po Velkém Třesku selhávají, a že tedy nevíme, co se v těchto prvních okamžicích stalo. Fyzikální rovnice předpovídají v čase t=0 singularitu, která je definována tím, že v ní fyzikální veličiny (hustota, teplota) nabývají nekonečných hodnot. Tento neduh je ovšem jen známkou toho, že rovnice selhaly – naše teorie prostě v extrémních podmínkách Počátku selhávají a nám se snad časem podaří nahradit je teoriemi lepšími.
Klíčové ovšem je, že zřejmě většina vědců se shoduje, že žádná skutečná singularita v čase t=0 s největší pravděpodobností nenastala. A nebyla-li singularita, pak nedošlo ani ke “vzniku času”.
V současné době je na stole několik modelů, spekulujících o tom, co se mohlo stát “před” velkým třeskem, a odkud náš Vesmír může pocházet. A ano – zařaďme mezi ně klidně i hypotézu o Velkém Třesku coby kreativním aktu Boha. Zde opět záleží na tom, jak Boha definujeme. Míníme-li Bohem “tvořivou sílu” kvantových fluktuací, pak klidně podepíšu, že Bůh docela pravděpodobně stál za vznikem našeho Vesmíru. Ovšem míníme-li Bohem myslící, věčně a samu od sebe existující Bytost, … pak se spokojme s konstatováním, že naše znalosti podobnému závěru v žádném případě nenasvědčují, a tím méně je takový závěr dokázaný.
***
Věřící někdy namítají, že “existovat věčně a sám od sebe” je definiční vlastnost Boha. Že tedy Bůh existuje “sám od sebe” a “na ničem nezávisle” z definice, a proto splňuje požadované vlastnosti prvotní příčiny jaksi automaticky a elegantně. Elegantněji, než kdybychom uvažovali o Vesmíru, který existuje “sám od sebe”, protože u Vesmíru o tom musíme “jen spekulovat”, zatímco Bůh tyto vlastnosti “prostě má”.
S věřícími se lze jistě shodnout na tom, že něco existuje samo od sebe, nezávisle na ničem jiném a existuje to věčně. Podle ateistů to je Vesmír, případně Vesmír v širším smyslu (Multiversum). Podle věřících to je Bůh, který teprve Vesmír, případně Multiversum stvořil.
Problém je, že věřící tvrdí, že jedině Bůh může existovat sám od sebe, a Vesmír nikoliv. A proč? Jedině proto, že ONI si tak Boha definovali. Podle jejich příběhu je prostě Bůh tou od věčnosti existující samozapříčiněnou příčinou, a Vesmír jí přece být nemůže, když podle nich je jí Bůh.
Celé je to vlastně o korektním používání definic, a následném korektním dokazování vlastností definovaných entit. Definujeme-li, že Bohem rozumíme na ničem nezávislé a věčně existující jsoucno, pak je přinejmenším možné, že Bůh by pak nebyl ani všemohoucí, ani vševědoucí, zejména proto, že by vůbec nebyl osoba (ale byl by např. totožný s Universem/Multiversem, nebo třeba s časoprostorem v širším pojetí).
To, že Bůh z předchozího odstavce musí mít atributy všemohoucnosti, vševědoucnosti, dobroty, lásky a spol., pokud je mi známo nikdo nikdy nezdůvodnil. Věřící se přesto tváří, jako by nebylo nic zřejmějšího.
***
Závěr:
Kosmologický argument v žádném případě nevypovídá nic o vlastnostech “dokazované” Prvotní Příčiny, a neexistuje ani žádné “pokračování” tohoto argumentu, které by se jejími vlastnostmi zabývalo. Věřící ke svému “křesťanskému Bohu” přeskakují od rádoby dokázané Prvotní Příčiny zvonivým oslím můstkem.
Kosmologický argument ve verzi s řetězcem příčin nefunguje vůbec, protože se pokazí na možnosti nekonečného regresu. Kosmologický argument ve verzi s řetězcem “závislých entit” je tak trochu žonglování se slovíčky, a přinejlepším může vést k “Univerzálnímu dějišti” resp. “multiversu”.
Obě verze kosmologického argumentu dále trpí příliš filozofickým a tedy vágním zacházením s pojmy, a naivním vztahem k fyzice.
Okamžikem, ke kterému směřuje Kosmologický argument, s velkou pravděpodobností není Velký Třesk, protože je přinejmenším dost možné, že existovala minulost i před ním. Tak jako tak, mezera v našem poznání nesvědčí nic o Bohu.
Z těchto důvodů považuji kosmologický argument za vyvrácený.
to Slávek?
A proč jsi ho neřekl?
Což jsi neukázal, protože vše v naší civilizaci je zesměšnitelné.
Protestant: A proč jsi ho neřekl?
Slávek: nechtěl jsem se stát rodinným vyvrhelem 🙂
Protestante,
“Jen jsem chtěl ukázat, že představa, že VŠE v naší civilizaci je zesměšnitelné není pravdivá.”
Ano, v tom máte pravdu. Ale z toho, co jste ukázal, nijak nevyplývá, že by se zesměšňování nemohlo vztahovat také na věřící. Ty výjimky, jak jsem naopak ukázal já, mají svůj racionální důvod. U věřících žádný takový důvod není.
to Neruda.
V čem se racionálně liší víra a zdraví člověka?
“V čem se racionálně liší víra a zdraví člověka?”
Protestante, formulujte tu otázku jinak, prosím. Takhle jí nerozumím. Na co se ptáte?
Tedy jinak:
Proč jsou důvody k nezesměšňování z důvodu nemoci a zdraví racionální a z důvody víry nejsou?
“Proč jsou důvody k nezesměšňování z důvodu nemoci a zdraví racionální a z důvody víry nejsou?”
To už jsem přece napsal – lidé zdravotně postižení, těžce nemocní, týraní, umírající apod. jsou negativně dotčeni v kvalitě své lidské existence. Proto se jim nesmějeme.
Lidé věřící ale svou vírou nijak negativně ve svém lidství dotčeni nejsou. Nebo snad ano?
Být věřící znamená stejné trauma jako být ochnutý, slepý, stižený rakovinou či umírající?
Ono je dobré si taky připomenout, že třeba paraplegici, kvůli tomu, že jsou postižení, nikoho neupalují, tento zvyk nemají ani onkologičtí pacienti.
Umírající zase nemají ve zvyku kamenovat své blízké.
Slepí nekážou, že každý musí oslepnout, aby byl vykoupen atd.
Je zajímavé, že se Protestante snažíte ukázat, že víra je prostě jen další z různých postižení, která člověka mohou potkat. Pak ale můžete brát Dawkinse jako doktora, který přišel s novou endoprotézou nebo lékař, který začal používat novou léčbu rakoviny.
A kritizovat takový typ lidí, co pomáhá lidem. Fuj, styďte se Protestante. 🙂
Machi : Je zajímavé, že se Protestante snažíte ukázat, že víra je prostě jen další z různých postižení, která člověka mohou potkat.
Slávek: Myslím, že tady se s protestantem celkem shodnu. Dělat si srandu z věřícího je podle mě velmi podobné tomu, dělat si srandu z mentálně postiženého. Ta jeho analogie sedí a rozdíly jsou spíše jen povrchní.
Jen nezapomenout na to že i ateisté věří. Dawkins dokonce velmi silně. Jak už jsem zde několikrát uvedl ateismus má všechny atributy náboženství. A říkají to religionisté, tedy ti co náboženstvím rozumí.
Machi says:
November 4, 2011 at 5:00 pm
Je zajímavé, že se Protestante snažíte ukázat, že víra je prostě jen další z různých postižení, která člověka mohou potkat. Pak ale můžete brát Dawkinse jako doktora, který přišel s novou endoprotézou nebo lékař, který začal používat novou léčbu rakoviny.
protestant:
Spíše je to člověk šířící ještě horší nemoci než na které je lidstvo zvyklé. Už jednou tato nemoc propukla naplno a mnoho milionů lidí v gulazích to nepřežilo. Ale někteří nemají stále protilátky proti této zákeřné chorobě.
to Slávek:
“Myslím, že tady se s protestantem celkem shodnu. Dělat si srandu z věřícího je podle mě velmi podobné tomu, dělat si srandu z mentálně postiženého. Ta jeho analogie sedí a rozdíly jsou spíše jen povrchní.”
Ano, takhle by to mohlo fungovat. K věřícímu přistupovat jako dítěti s Downovým syndromem nebo tak. Jen si nejsem jist, zda zrovna o tohle věřícím jde…
Neruda: Ano, takhle by to mohlo fungovat. K věřícímu přistupovat jako dítěti s Downovým syndromem nebo tak. Jen si nejsem jist, zda zrovna o tohle věřícím jde…
Ano, jsme nemocni, velice nemocní a proto potřebujeme lékaře. Buď rád, že teď jsi zdrav, možná však přijde doba, kdy nebudeš a pak si snad vzpomeneš na Lékaře a přestaneš si dělat srandu z nemocných.
Karel: Ale Downův syndrom jen tak chytit nemůžu…
Protestant:
“Spíše je to člověk šířící ještě horší nemoci než na které je lidstvo zvyklé. ”
Ano, humanismus a osvětu. Fuj.
Omlouvám se Michalovi, že i já jsem zavedl diskusi pod článkem o Kosmologickém argumentu podstatně jinam, a chtěl bych to trochu napravit.
Na kosmologickém důkazu mi vadí především to, že vychází z nedůvodně předjaté premisy, že svět – ve smyslu Vesmír, Universum – je v podstatě součástí sebe sama. To, že s touto nedokázanou premisou kosmologický argument pracuje, je zřejmé z toho, jak používá kauzalitu. Kauzalita, tedy princip, že každý jev, který v něm začne být, musí mít svou příčinu, kterou je událost od tohoto jevu odlišná a časově mu předcházející, je vlastností tohoto vesmíru, a platí uvnitř něj. Ale z toho, že kauzalita platí uvnitř našeho vesmíru, v jeho rámci, nijak nevyplývá, že by nutně musela platit i mimo něj. Vesmír přece není uvnitř sebe sama, není sám svou součástí, není jedním z jevů, které ve vesmíru pozorujeme, ale je jevem vyššího řádu (stejně jako knihovna není jednou z knih v knihovně uložených). Ačkoliv tedy platí, že pro vznik jevů uvnitř vesmíru funguje princip kauzality, nemusí to nutně platit pro vznik vesmíru samotného, neboť ten nevznikl uvnitř sebe.
Za další, kosmologický argument je nesprávný též proto, že princip kauzality je založen na existenci času. Příčina a následek nejen že jsou jevy odlišné, ale jsou přece i časově rozdílné. Kauzalita, jak ji známe (pomineme-li některé kvantové jevy, jež zatím ne zcela chápeme), standardně funguje tak, že nejdříve je dána příčina a po ní potom následek. Mezi příčinou a následkem tedy existuje nějaký, jakkoliv malý časový rozdíl. Časový rozdíl ovšem může z povahy věci nastat jen tam, kde je čas. Jestliže ale před vznikem vesmíru žádný čas neexistoval, pak je nesmyslné uvažovat o pojmech „nejdříve“ a „potom“ – tam, kde není čas, nemůže být nic dříve a nic později. Je-li tedy vznik vesmíru následkem, nemohla jeho příčina existovat před ním, jelikož žádné „před“ nebylo bez času možné.
Konečně mám za to, že celý tento argument je čímsi na způsob dělení kůže medvěda, ačkoliv ten medvěd ještě běhá po lese. Základní problém vidím v tom, že nikdo z lidí neví, co to vlastně vesmír je. Byť jsme se, řečeno se Stephenem Hawkingem, za posledních sto let dozvěděli o vesmíru mnohonásobně více, než za celou předchozí dobu existence lidské civilizace, stále nemáme ani to nejmenší tušení, co že to vlastně ten vesmír je. Dokážeme sice pozorovat a měřit některé jeho vlastnosti, ale nevíme, co je jeho podstatou, jaký je důvod, že tu je a vlastně nevíme ani to, co to v případě vesmíru znamená „být“. Konstruovat za tohoto stavu nevědomosti argumenty o tom, že jeho existence dokazuje to či ono, resp. nutnost toho či onoho, je mlácení prázdné slámy. Jinak vyjádřeno: ačkoliv existence hodinek dokazuje, že dříve než ony musel existovat hodinář, existence vesmíru nedokazuje nic, nevíme-li, s čím máme v případě vesmíru co do činění.
neruda: Jestliže ale před vznikem vesmíru žádný čas neexistoval, pak je nesmyslné uvažovat o pojmech „nejdříve“ a „potom“ – tam, kde není čas, nemůže být nic dříve a nic později. Je-li tedy vznik vesmíru následkem, nemohla jeho příčina existovat před ním, jelikož žádné „před“ nebylo bez času možné.
A tímto docházíme k tomu, že vesmír vlastně vznikl z ničeho a sám od sebe. 😀
Karle,
to já nevím a ani to netvrdím. Takový závěr by byl pouhou spekulací a na ty já moc nedám. Mě zajímá zkoumání a poznání, a za současného stavu poznání tvrdím jen to, že nevíme, jak a proč vesmír vznikl, a hlavně že vůbec nevíme, co to je a jaká pravidla pro jeho vznik (ať už to znamená cokoliv) platí.