Ke kořenům křesťanství

Už asi tři týdny chci sepsat pár postřehů k Novému Zákonu. To je ovšem téma značně obsáhlé a nelehké, a pojmout ho korektně se mi jeví dost nesnadné. Od začátku se mi protiví jen lacině poukazovat na rozpory v NZ. Mým cílem je pojmout to téma nějak šířeji, obecněji a robustněji. Snahou vymyslet optimální způsob, jak k tomu přistoupit, jsem ale už vyplýtval opravdu dost času, a myslím, že je nejvyšší čas alespoň nějak začít.

Rozhodl jsem se pro cestu několika samostatných článků, zabývajících se poněkud odlišnými okruhy NZ problémů.

Dnes se chci krátce zamyslet nad tím, proč je téma Nového Zákona vůbec důležité, chci uvést několik základních faktů o Novozákonních textech, a nakonec chci shrnout, čemu tedy křesťané ohledně NZ skutečně věří.

***

Za dobu existence tohoto webu jsem už definoval víru několika způsoby, avšak pro účely dnešního článku se mi hodí použít tuto velmi obecnou definici: Víra je subjektivní přesvědčení o pravdivosti daného tvrzení.

Každý tedy věříme opravdu mnoha věcem. Věříme tomu, že Země je kulatá, aniž bychom sami zkoumali, jaké jsou jednotlivé důkazy její kulatosti, že snímky z oběžné dráhy nejsou falza, atd. Věříme v existenci zemí, jejichž existenci jsme si osobně neověřovali. Věříme, že Měsíc je 384000 km daleko od Země, aniž bychom sami prováděli příslušná měření. Věříme v platnost teorie relativity, kvantové teorie. Věříme autoritám, a tomu “co každý ví”.

Naprosto klíčové ale je, že u všech těchto věcí může alespoň v principu každý jít, jednotlivé důkazy si nastudovat, velkou část z nich si může osobně ověřit (ačkoliv většina z nás asi Nový Zéland nikdy nenavštíví, každý to udělat může, bude-li chtít). U zbytku může alespoň prověřit, že dané tvrzení konzistentně zapadá do toho ostatního, co víme o světě. To vše se týká i historických tvrzení: v principu každý může jít do archivů, a nastudovat si dokumenty, které svědčí o existenci Karla IV, Caesara, průběhu třicetileté války, atd.

Prakticky celá dnešní i minulá křesťanská víra (tedy to, co křesťané považují/v minulosti považovali za pravdivé) vznikla dvoutisíciletým vývojem interpretací spisů Nového Zákona (a sekundárně celé Bible). Všechny ty tisíce a desítky tisíc křesťanských knih se zabývají primárně interpretací Novozákonních spisů, a jako podpůrné argumenty někdy používají názory významných církevních osobností (např. sv. Augustýna, nebo Tomáše Aquinského) – opět na Novozákonní texty, případně na texty Starého Zákona.

V souladu s předminulým odstavcem je celkem přirozené, že většina křesťanů “prostě věří” tomu čemu věří celá jejich komunita, věří tomu, o čem mezi nimi platí, “že to každý ví”. Zásadní ale je, zda i v tomto případě se každý může podívat na ty primární prameny (spisy NZ, resp. celou Bibli), a sám se přesvědčit, zda opravdu svědčí o tom, čemu křesťané věří.

Zásadní je, zda si v principu každý může projít ten řetězec argumentů až ke kořenům, a sám se přesvědčit, že ty kořeny nejsou ztrouchnivělé a zpuchřelé, a že celá křesťanská víra jenom tak “nevisí ve vzduchoprázdnu”. I sami křesťané se samozřejmě tváří, a chtějí tvářit, že jejich víra stojí na čemsi pevnějším, než JEN na víře v pravdivost toho, čemu “se věří” a věřilo v jejich komunitě.

***
Uveďme teď několik obecných faktů o spisech Nového Zákona:

Nový Zákon má 27 knih. Prakticky úplně všechno, co víme o Ježíšově životě, víme jen ze čtyř evangelií. O Ježíšově zázračném početí a narození, o okolnostech které jeho narození provázely, o Janu Křtiteli a Ježíšově křtu, všechno co Ježíš řekl, co učil, co předpověděl, jaké zázraky a skutky udělal a proč je udělal, co prohlašoval o svém původu, všechno o Jidášově zradě, o procesu s Ježíšem, o Pilátovi, Herodovi, o ukřižování, o prázdném hrobě, o svědcích kteří ho fyzicky (!) viděli – to vše víme jedině z evangelií. (více než 500 svědků o kterých píše Pavel v listu Korintským ho viděli jako Pavel – tj. jako zjevení, nikoliv “z masa a krve”.)

Ačkoliv jsou evangelia připisována apoštolům Matoušovi, Markovi, Lukášovi a Janovi, ve skutečnosti jde o anonymní spisy. Nadpisy indikující jejich autorství byly přidány církevními otci desítky let po jejich sepsání. Dochovaly se dokonce nejstarší verze evangelií bez těchto nadpisů. Na rozdíl např. od Pavlových epištol nic v samotných evangeliích (bez nadpisů) neindikuje, kdo byl jejich autorem.

Všechna evangelia jsou psána ve třetí osobě, jako vyprávění. Nikdo z jejich (anonymních) autorů ani netvrdí, že by byl svědkem kterékoliv z událostí, o nichž vypráví, neřku-li že by snad byl jedním z Dvanácti. Nikdo z evangelistů se ani nezmiňuje o tom, že by se sám setkal s jakýmkoliv svědkem fyzického Ježíše. S výjimkou (anonymního) autora Lukášova evangelia dokonce ani nikdo z evangelistů netvrdí, že by se pokoušel popsat historické události.

Nejstarší evangelium, připisované Markovi, bylo sepsáno pravděpodobně kolem roku 70 n.l., tedy cca 40 let po Ježíšově ukřižování. Janovo evangelium pak bylo sepsáno až v 90. letech, tedy 60 let po Ježíšově smrti.

Všechna evangelia jsou psána v Řečtině, zatímco Ježíšovi učedníci i Ježíš sám, i lidé kterým kázal, byli Židé – což je dalším důvodem, proč není příliš racionální tvrdit, že byly sepsány očitými svědky, a že jsou tedy vůbec svědectvím.

Evangelia nejsou nezávislá, ale autoři Lukáše i Matouše měli k dispozici starší Markovo evangelium, které ve své práci z větší části použili (opsali), přičemž zdůraznili, doplnili z jiných zdrojů nebo změnili, co považovali za důležité z hlediska svých vlastních teologických záměrů (které měl každý z nich jiné).

Kromě toho, že minimálně tři evangelia (Matouš, Lukáš a Jan) pocházejí z více pramenů (písemných i ústně tradovaných), tak i po svém sepsání resp. shromáždění a úpravě pramenů procházela všechna evangelia poměrně extenzivní redakcí. Byla doplňována (závěr Marka, dost možná i kapitola 21 Jana, příběh s cizoložnou ženou v Janovi, a další), měněna, a nikdo dnes nemůže tušit, jak vypadala “původně”. Jisté je jen to, že důvodem, motivem všech těchto změn byly teologické cíle a záměry jejich anonymních autorů a anonymních redaktorů, to co ONI chtěli říct nebo zdůraznit, a čím chtěli (misijně?) oslovit své čtenáře, NIKOLIV prezentace historických faktů o Ježíšovi, případně jeho reálných výroků.

***

Vše výše uvedené je jen lehké “naťuknutí” celé problematiky. Skutečně zajímavé věci plynou až z pečlivého studia obsahu Nového Zákona, kterým se však chci zabývat až v několika příštích článcích.

I z toho co jsem ale doposud uvedl, považuji za zřejmé, že evangelia jsou krajně nespolehlivým zdrojem. Nelze z nich usuzovat nic o “svědcích” prázdného hrobu, o tom co komu řekli nebo neřekli, nic o tom, komu se Ježíš (fyzicky) zjevil po smrti (znovu zdůrazňuji, že Pavlovo svědectví je jiný případ, a tím se budu zabývat později!), nic o Ježíšových výrocích, o tom co kterým výrokem myslel, o tom zda řekl nebo neřekl že je Bohem, o jeho Mesiášství, o jeho zázračném narození, o zázracích které udělal, atd.

Evangelia jsou krajně nespolehlivým zdrojem – pokud ovšem člověk nemá víru, že jejich autoři byli při psaní vedeni Duchem Svatým – a tím směřuji k pointě dnešního článku.

Křesťané vyznávají svoji víru v Ježíše, a přitom ve skutečnosti věří daleko spíš v pravdivost své představy o Ježíšovi (kterou mají navíc každý trochu, a často i více, odlišnou). Křesťané se snaží použít spisy Nového Zákona jako argument, jako pramen své víry (víry v to, co Ježíš řekl, co udělal, co se mu stalo, a jaký to všechno mělo význam) – a přitom jejich náboženská víra je zásadním předpokladem, aby z evangelií šlo cokoliv o Ježíšovi vyvozovat. Na rozdíl od víry v “běžné” věci, o které jsem psal v úvodu, je tato víra ale už nepřezkoumatelná, nesdělitelná, a zejména se tedy zdá, že jsou nesdělitelné její skutečné důvody.

Šli jsme ke kořenům křesťanství, a nenalezli jsme tam osobu Ježíše a “prázdný hrob”, a jeho výroky o Otci s nímže “jedno jsme” – ale nalezli jsme jen čtyři anonymní texty psané formou vyprávění o tom co se stalo v blíže nespecifikované minulosti (Marek a Jan), texty které nejsou svědectvími a ani se tak netváří, a které vyprávějí že se tohle všechno před desítkami let stalo. Texty, které nejsou nezávislé, ale druhý a třetí vycházejí z prvního, a první a čtvrtý se diametrálně obsahově liší.

Aby toho nebylo málo, tak křesťanům nestačí jen víra v to, že autoři evangelií byli vedeni Duchem Svatým (a že tedy jejich díla jsou spolehlivá). Oni navíc často věří, že oni sami jsou vedeni při studiu Nového Zákona Duchem Svatým, a že jejich vlastní interpretace je tedy správná! Bez ohledu na zjevný empirický fakt, že různí křesťané docházejí i v podstatných otázkách (!) ohledně obsahu evangelií k různým závěrům. Každý z nich ale úplně upřímně věří, že zrovna jeho přitom vedl Duch Svatý, a že tedy zrovna on má pravdu…

Můj závěr ze všeho výše uvedeného je, že křesťanská víra, stejně jako každá jiná z desítek s stovek náboženských systémů na Zemi, je vírou jaksi esenciálně. Tváří se, a chce se tvářit, že stojí na pevných základech, a že má kořeny – a opravdu je má, jenže ty visí ve vzduchu, respektive zásadním a fundamentálním způsobem záleží zase jenom na tom samém druhu víry, který měly “podpírat”.

Docela by mě zajímalo, kolik křesťanů si je tohoto vědomo, a kolik křesťanů je naopak přesvědčeno o tom, že jejich víra MÁ pevné základy, dané historickou osobou Ježíše Krista, s doloženými výroky a zázraky a významem, spoléhaje se při tom na předpoklad (který v reálném životě při “běžných” životních přesvědčeních funguje!), že pevnost těch kořenů byla v historii opakovaně prověřena, a že jejich pevnost byla potvrzena.

This entry was posted in O víře, Postřehy k náboženství, Problémy křesťanství. Bookmark the permalink.

240 Responses to Ke kořenům křesťanství