Už asi tři týdny chci sepsat pár postřehů k Novému Zákonu. To je ovšem téma značně obsáhlé a nelehké, a pojmout ho korektně se mi jeví dost nesnadné. Od začátku se mi protiví jen lacině poukazovat na rozpory v NZ. Mým cílem je pojmout to téma nějak šířeji, obecněji a robustněji. Snahou vymyslet optimální způsob, jak k tomu přistoupit, jsem ale už vyplýtval opravdu dost času, a myslím, že je nejvyšší čas alespoň nějak začít.
Rozhodl jsem se pro cestu několika samostatných článků, zabývajících se poněkud odlišnými okruhy NZ problémů.
Dnes se chci krátce zamyslet nad tím, proč je téma Nového Zákona vůbec důležité, chci uvést několik základních faktů o Novozákonních textech, a nakonec chci shrnout, čemu tedy křesťané ohledně NZ skutečně věří.
***
Za dobu existence tohoto webu jsem už definoval víru několika způsoby, avšak pro účely dnešního článku se mi hodí použít tuto velmi obecnou definici: Víra je subjektivní přesvědčení o pravdivosti daného tvrzení.
Každý tedy věříme opravdu mnoha věcem. Věříme tomu, že Země je kulatá, aniž bychom sami zkoumali, jaké jsou jednotlivé důkazy její kulatosti, že snímky z oběžné dráhy nejsou falza, atd. Věříme v existenci zemí, jejichž existenci jsme si osobně neověřovali. Věříme, že Měsíc je 384000 km daleko od Země, aniž bychom sami prováděli příslušná měření. Věříme v platnost teorie relativity, kvantové teorie. Věříme autoritám, a tomu “co každý ví”.
Naprosto klíčové ale je, že u všech těchto věcí může alespoň v principu každý jít, jednotlivé důkazy si nastudovat, velkou část z nich si může osobně ověřit (ačkoliv většina z nás asi Nový Zéland nikdy nenavštíví, každý to udělat může, bude-li chtít). U zbytku může alespoň prověřit, že dané tvrzení konzistentně zapadá do toho ostatního, co víme o světě. To vše se týká i historických tvrzení: v principu každý může jít do archivů, a nastudovat si dokumenty, které svědčí o existenci Karla IV, Caesara, průběhu třicetileté války, atd.
Prakticky celá dnešní i minulá křesťanská víra (tedy to, co křesťané považují/v minulosti považovali za pravdivé) vznikla dvoutisíciletým vývojem interpretací spisů Nového Zákona (a sekundárně celé Bible). Všechny ty tisíce a desítky tisíc křesťanských knih se zabývají primárně interpretací Novozákonních spisů, a jako podpůrné argumenty někdy používají názory významných církevních osobností (např. sv. Augustýna, nebo Tomáše Aquinského) – opět na Novozákonní texty, případně na texty Starého Zákona.
V souladu s předminulým odstavcem je celkem přirozené, že většina křesťanů “prostě věří” tomu čemu věří celá jejich komunita, věří tomu, o čem mezi nimi platí, “že to každý ví”. Zásadní ale je, zda i v tomto případě se každý může podívat na ty primární prameny (spisy NZ, resp. celou Bibli), a sám se přesvědčit, zda opravdu svědčí o tom, čemu křesťané věří.
Zásadní je, zda si v principu každý může projít ten řetězec argumentů až ke kořenům, a sám se přesvědčit, že ty kořeny nejsou ztrouchnivělé a zpuchřelé, a že celá křesťanská víra jenom tak “nevisí ve vzduchoprázdnu”. I sami křesťané se samozřejmě tváří, a chtějí tvářit, že jejich víra stojí na čemsi pevnějším, než JEN na víře v pravdivost toho, čemu “se věří” a věřilo v jejich komunitě.
***
Uveďme teď několik obecných faktů o spisech Nového Zákona:
Nový Zákon má 27 knih. Prakticky úplně všechno, co víme o Ježíšově životě, víme jen ze čtyř evangelií. O Ježíšově zázračném početí a narození, o okolnostech které jeho narození provázely, o Janu Křtiteli a Ježíšově křtu, všechno co Ježíš řekl, co učil, co předpověděl, jaké zázraky a skutky udělal a proč je udělal, co prohlašoval o svém původu, všechno o Jidášově zradě, o procesu s Ježíšem, o Pilátovi, Herodovi, o ukřižování, o prázdném hrobě, o svědcích kteří ho fyzicky (!) viděli – to vše víme jedině z evangelií. (více než 500 svědků o kterých píše Pavel v listu Korintským ho viděli jako Pavel – tj. jako zjevení, nikoliv “z masa a krve”.)
Ačkoliv jsou evangelia připisována apoštolům Matoušovi, Markovi, Lukášovi a Janovi, ve skutečnosti jde o anonymní spisy. Nadpisy indikující jejich autorství byly přidány církevními otci desítky let po jejich sepsání. Dochovaly se dokonce nejstarší verze evangelií bez těchto nadpisů. Na rozdíl např. od Pavlových epištol nic v samotných evangeliích (bez nadpisů) neindikuje, kdo byl jejich autorem.
Všechna evangelia jsou psána ve třetí osobě, jako vyprávění. Nikdo z jejich (anonymních) autorů ani netvrdí, že by byl svědkem kterékoliv z událostí, o nichž vypráví, neřku-li že by snad byl jedním z Dvanácti. Nikdo z evangelistů se ani nezmiňuje o tom, že by se sám setkal s jakýmkoliv svědkem fyzického Ježíše. S výjimkou (anonymního) autora Lukášova evangelia dokonce ani nikdo z evangelistů netvrdí, že by se pokoušel popsat historické události.
Nejstarší evangelium, připisované Markovi, bylo sepsáno pravděpodobně kolem roku 70 n.l., tedy cca 40 let po Ježíšově ukřižování. Janovo evangelium pak bylo sepsáno až v 90. letech, tedy 60 let po Ježíšově smrti.
Všechna evangelia jsou psána v Řečtině, zatímco Ježíšovi učedníci i Ježíš sám, i lidé kterým kázal, byli Židé – což je dalším důvodem, proč není příliš racionální tvrdit, že byly sepsány očitými svědky, a že jsou tedy vůbec svědectvím.
Evangelia nejsou nezávislá, ale autoři Lukáše i Matouše měli k dispozici starší Markovo evangelium, které ve své práci z větší části použili (opsali), přičemž zdůraznili, doplnili z jiných zdrojů nebo změnili, co považovali za důležité z hlediska svých vlastních teologických záměrů (které měl každý z nich jiné).
Kromě toho, že minimálně tři evangelia (Matouš, Lukáš a Jan) pocházejí z více pramenů (písemných i ústně tradovaných), tak i po svém sepsání resp. shromáždění a úpravě pramenů procházela všechna evangelia poměrně extenzivní redakcí. Byla doplňována (závěr Marka, dost možná i kapitola 21 Jana, příběh s cizoložnou ženou v Janovi, a další), měněna, a nikdo dnes nemůže tušit, jak vypadala “původně”. Jisté je jen to, že důvodem, motivem všech těchto změn byly teologické cíle a záměry jejich anonymních autorů a anonymních redaktorů, to co ONI chtěli říct nebo zdůraznit, a čím chtěli (misijně?) oslovit své čtenáře, NIKOLIV prezentace historických faktů o Ježíšovi, případně jeho reálných výroků.
***
Vše výše uvedené je jen lehké “naťuknutí” celé problematiky. Skutečně zajímavé věci plynou až z pečlivého studia obsahu Nového Zákona, kterým se však chci zabývat až v několika příštích článcích.
I z toho co jsem ale doposud uvedl, považuji za zřejmé, že evangelia jsou krajně nespolehlivým zdrojem. Nelze z nich usuzovat nic o “svědcích” prázdného hrobu, o tom co komu řekli nebo neřekli, nic o tom, komu se Ježíš (fyzicky) zjevil po smrti (znovu zdůrazňuji, že Pavlovo svědectví je jiný případ, a tím se budu zabývat později!), nic o Ježíšových výrocích, o tom co kterým výrokem myslel, o tom zda řekl nebo neřekl že je Bohem, o jeho Mesiášství, o jeho zázračném narození, o zázracích které udělal, atd.
Evangelia jsou krajně nespolehlivým zdrojem – pokud ovšem člověk nemá víru, že jejich autoři byli při psaní vedeni Duchem Svatým – a tím směřuji k pointě dnešního článku.
Křesťané vyznávají svoji víru v Ježíše, a přitom ve skutečnosti věří daleko spíš v pravdivost své představy o Ježíšovi (kterou mají navíc každý trochu, a často i více, odlišnou). Křesťané se snaží použít spisy Nového Zákona jako argument, jako pramen své víry (víry v to, co Ježíš řekl, co udělal, co se mu stalo, a jaký to všechno mělo význam) – a přitom jejich náboženská víra je zásadním předpokladem, aby z evangelií šlo cokoliv o Ježíšovi vyvozovat. Na rozdíl od víry v “běžné” věci, o které jsem psal v úvodu, je tato víra ale už nepřezkoumatelná, nesdělitelná, a zejména se tedy zdá, že jsou nesdělitelné její skutečné důvody.
Šli jsme ke kořenům křesťanství, a nenalezli jsme tam osobu Ježíše a “prázdný hrob”, a jeho výroky o Otci s nímže “jedno jsme” – ale nalezli jsme jen čtyři anonymní texty psané formou vyprávění o tom co se stalo v blíže nespecifikované minulosti (Marek a Jan), texty které nejsou svědectvími a ani se tak netváří, a které vyprávějí že se tohle všechno před desítkami let stalo. Texty, které nejsou nezávislé, ale druhý a třetí vycházejí z prvního, a první a čtvrtý se diametrálně obsahově liší.
Aby toho nebylo málo, tak křesťanům nestačí jen víra v to, že autoři evangelií byli vedeni Duchem Svatým (a že tedy jejich díla jsou spolehlivá). Oni navíc často věří, že oni sami jsou vedeni při studiu Nového Zákona Duchem Svatým, a že jejich vlastní interpretace je tedy správná! Bez ohledu na zjevný empirický fakt, že různí křesťané docházejí i v podstatných otázkách (!) ohledně obsahu evangelií k různým závěrům. Každý z nich ale úplně upřímně věří, že zrovna jeho přitom vedl Duch Svatý, a že tedy zrovna on má pravdu…
Můj závěr ze všeho výše uvedeného je, že křesťanská víra, stejně jako každá jiná z desítek s stovek náboženských systémů na Zemi, je vírou jaksi esenciálně. Tváří se, a chce se tvářit, že stojí na pevných základech, a že má kořeny – a opravdu je má, jenže ty visí ve vzduchu, respektive zásadním a fundamentálním způsobem záleží zase jenom na tom samém druhu víry, který měly “podpírat”.
Docela by mě zajímalo, kolik křesťanů si je tohoto vědomo, a kolik křesťanů je naopak přesvědčeno o tom, že jejich víra MÁ pevné základy, dané historickou osobou Ježíše Krista, s doloženými výroky a zázraky a významem, spoléhaje se při tom na předpoklad (který v reálném životě při “běžných” životních přesvědčeních funguje!), že pevnost těch kořenů byla v historii opakovaně prověřena, a že jejich pevnost byla potvrzena.
Colombo, “kultura smrti” je terminus technikus. Zkus si přečíst třeba skvělou encykliku Evangelium Vitae od Jana Pavla II, abys pochopil co myslím. Tady na to moc prostor není a tam je to pěkně vysvětleno. Tvůj pohled je pohledem malého a nechápavého dítěte na složitý svět kolem něj. Zkus se otevřít poznání a zamyslet se nad svým životem. Myslím že Jan Pavel 2 by mohl být pěkným začátkem na tvé cestě.
http://www.kebrle.cz/katdocs/EvangeliumVitae.htm
Nyní se soustředíme na jiný druh násilí, které se týká života vznikajícího a umírajícího. Zde se objevují dosud neznámé rysy a vznikají nesmírně závažné otázky. Jsou to činy, které pozvolna ve vědomí společnosti ztrácejí charakter “provinění” a náhle dostávají povahu “práva”, takže je dokonce požadováno, aby byly uznány veřejným zákonem a provozovány v rámci bezplatné zdravotní péče. Tyto násilné skutky zasahují život právě v těch situacích, kdy je nejkřehčí a nemá žádnou možnost se bránit. A ještě mnohem horší je, že tato bezpráví proti životu se dějí právě v rodině, která je svou podstatou určena k tomu, aby byla “svatyní života”.
Colombo: někdo jo, někdy ne. Záleží, jak je oreferencovaná. Tady si klikněte na první referenci.
Jirka: No já si ale vždy raději přečtu originální zdroje. Neboť někdo může na wikipedii sice vložit referenci, ta reference však může být chybná, lživá či zavádějící.
http://en.wikipedia.org/wiki/Solvay_Conference
Jó, to byly časy.
Jirka: prosím, link na originální zdroje tam máte a můžete si je přečíst. On je totiž rozdíl mezi kvalitním příspěvkem na wikipedii a nekvalitním příspěvkem. A jde celkem dobře poznat.
Colombo: prosím, link na originální zdroje tam máte a můžete si je přečíst. On je totiž rozdíl mezi kvalitním příspěvkem na wikipedii a nekvalitním příspěvkem. A jde celkem dobře poznat.
Jirka: Pravda, s tím souhlasím. Chtěl jsem však hlavně naznačit, že v případě wikipedie bych si raději pročítal všechny zdroje, ze kterých bylo čerpáno (a to i knižní), neboť jí moc nevěřím.
Ještě k samotnému Michalovu článku. Budu v tomto komentáři stejně “věcný” jako Michal. Michal poměrně dobře zná některá fakta, která zapoměl uvést. Předně již dnes,na základě obsahových, jazykových a konextuálních analýz textu, jsme schopni poměrně přesně určit, které pasáže zečtyř evangelií jsou historicky věrohodné více a které méně.
Z tohoto hlediska je celkem pravděpodobné následující:
Ježíš žil, narodil se pravděpodobně v sídle Nazaretě Josefovi a Marii. O jeho mládí toho příliš nevíme. Na scénu přichází poté, co jej pokřtil Jan Křtitel a začal veřejně kázat. Obsah jeho učení pro tuto chvíli pomineme, protože se jím článek nezabývá. Ježíš si svým kázánímnna galilejském venkově získává mnoho následovníků, kteří věří, že koná zázraky. Celá jeho pouť vrcholí během židovského svátku Pesah, kdy se v Jeruzalémě dostává do sporu s vládnoucí židovskou aristokracií správců chrámu, Saduceji. Ti využijí strachu římských okupantů z židovských nepokojů během svátku a dosáhnou odsouzení a ukřižování Ježíše. Ježíš je následně pochován v hrobce bohatého příznivce. Po třech dnech potom mnoho lidí uvěří, že Ježíš vstal z mrtvých. Víra ve vzkříseného Mesiáše se poté šíří mezi Židy díky misijní činnosti Ježíšových apoštolů, hlavně Petra a Jakuba.
Toto je myslím stručné shrnutí, kterému se dá věřit na základě dochovaných dokumentů. Je to i většinový názor odborníků. Toto myslím vrhá zcela jiné světlo na Michalovo tvrzení, že evangelia jsou nedůvěryhodná a historická postava Ježíše je mýtus. Ježíšovým zázrakům jsem se potom věnoval o pár komentářů výše. Myslím, že křesťané mohou být docela vklidu a Michalův článek je třeba brát s velkou rezervou.
Tak pokud vím, tak podle Jana Ježíš pokřtěn nebyl, ale to jen na okraj 🙂
Jinak, já jsem v tomto článku netvrdil, že Ježíš jako historická osoba je mýtus. Pointa tohoto článku byla, že je pošetilé myslet si, že víme cokoliv o tom, co Ježíš ŘEKL – přičemž právě to je pro křesťany klíčové! – a že k tomu, abychom si to mohli myslet, musíme věřit.
S tou historičností Ježíše mám pocit, že tu zase dochází k nějakému matení pojmů. Tady nikdo NETVRDÍ, že Ježíš je mýtus. Já si jen myslím (a zatím jsem s tím v žádném článku nepřišel!) že pravděpodobnost toho že Ježíš nikdy neexistoval, a že je tedy mýtus, je “větší než malá” 🙂
Jirka: ale když se nad tím člověk zamyslí, “nevěřit wikipedii” je obecně blbost. Jasně, na wikipedii bývají často žvásty. Ale to můžou být i v knižních encyklopediích a tam to člověk nepozná.
Ono “nevěřit wikipedii” je podle mého názoru takový trošku obecně šířený trend, který je z doby začátku české wikipedie. Stále zůstává nedůvěra k jakýmkoliv informací, pokud není jasný zdroj či pokud říkají něco diametrálně odlišného od našich současných informací. Tam je pak potřeba to dostatečně informačně podpořit.
Ale dnes již velké části wikipedie jsou VELMI kvalitně zpracovány. Například matematika, spousta biologie a jiné. Historie je zde velmi dobrá. Odborník na dané téma by mohl protestovat, ale tak ať raději změní danou část a dostatečně ji oreferencuje. A není problém se u kotroverzních věcí podívat na diskuzi a tam si přečíst, na co je třeba si dávat pozor.
Prostě bych řekl, že ač jistá nedůvěra k informací je dobrá, nemá cenu zpochybňovat celou wikipedii, protože samotné zpochybňování celého informačního zdroje je postaveno celkem na vodě.
Michale, pokud vím, tak Jan o Ježíšově křtu prostě nehovoří. Nicméně i v Janovi je velmi výrazná úloha Jana křtitele v tom, že uvedl Ježíše na scénu. Klidně si tam tedy místo křtu uveď “připravil půdu”, “uvedl na scénu” … atd. Nicméně Ježíšův křest je podle mě docela věrohodný, protože teologicky podle mě neexistuje žádný důvod, proč by si někdo měl Ježíšův křest vymyslet. Naopak ten křest potřebují evangelisté ospravedlnit a zdůvodnit.
Nejmladší evangelium Janovo už potom křest zcela vynechává. Z historického pohledu je tedy Ježíšův křest docela pravděpodobný.
Michal: Pointa tohoto článku byla, že je pošetilé myslet si, že víme cokoliv o tom, co Ježíš ŘEKL – přičemž právě to je pro křesťany klíčové! – a že k tomu, abychom si to mohli myslet, musíme věřit.
Jirka: Ano, co Ježíš Kristus řekl, je to pro křesťany klíčové, avšak naše víra se nezakládá na Novém zákoně, ale na živém Kristu, který nám podal svědectví o tom, že tomu, co se píše v evangeliích, můžeme věřit.
Michale, reagoval jsem na tvou větu, že z Evangelií nelze o Ježíšovi nic nelze vyvozovat. Ani co se týče údajů o jeho životě. Že zásadním předpokladem pro to, abychom mohli o Ježíšovi cokoliv vyvozovat, musíme v něj nejdřív věřit. To je naprosté zkreslení faktů a toto tvrzení podle mě neobstojí. Nejdřív jsem proto načrtl, že v základních věcech se dá NZ věřit a JE důvěryhodným zdrojem.
Jenže v závorce o dva řádky před tím jsem vyjmenoval, co tím (v tomto článku) myslím.
Já si teda upřímně řečeno myslím, že z evangelií toho nemůžeme mnoho vyvozovat ani o Ježíšově existenci, a to zejména s přihlédnutím k dalším historickým okolnostem, ale to, opakuji, nebylo předmětem tohoto článku.
Opakuji, že ta myšlenka byla, že nelze bez víry vyvozovat nic o tom, co Ježíš řekl, co udělal, kdo to byl, co se mu stalo (že byl nepochopen, zrazen, ukřižován, vzkříšen), a jaký to mělo význam (že nás tím spasil, že to byla jeho oběť za naše hříchy, atd.)
Ohledně jeho samotné existence nelze mnoho vyvodit taky, ale to bych vážně řešil až tehdy, až o tom budu něco tvrdit v článku – až si troufnu předložit ucelenou argumentaci.
Já se nechci registrovat na tom „pokec foru“, ale co tam nadhodil Slávek ohledně tradic a náboženství mi připadá zajímavé. Přímo o křesťanských tradicích už mluvil Bělohradský (viz. http://www.novinky.cz/kultura/salon/182051-vaclav-belohradsky-doba-ratzingerova.html , http://www.youtube.com/watch?v=0tDrV5-qaVY ). Já jsem z Moravy a byla jsem přítomna na spoustě takových lidových slavností, nicméně mnozí lidé si jsou skutečně vědomi toho, k jakému účelu ta či ona tradice sloužila, ale to neznamená, že člověk ještě v současné době věří, že různé průvody a oslavy podporují dobrou úrodu. Podle mne se to spíše dodržuje z nostalgie, lidé vědí, že tu či onu tradici dodržovali lidé o pět generací starší, takže ono to u člověka vyvolává jakýsi pocit kontinuity s historií daného místa. To si myslím já, ale tohle je jen taková vsuvka do debaty, kam tento názor nepatří, takže to necháme.
Michale, já to vidím tak, že jsem již reagoval na zázraky (mimo možnosti vědecké historické metody), nyní jsem se obhájil historickou relevanci evangelií a na Ježíšovy myšlenky se můžeme podívat podrobněji. To už jsme tu ale mnohokrát diskutovali a zvrhává se to v souboj citátů z Bible. Přiznám se, že mě nenapadá způsob, jak toto tvoje tvrzení vyvrátit, i kdyby nebylo pravdivé. Myslím principiálně. Napadá tě něco?
Kay: jak jsem sám už někde naznačil, tohle je “rituál” a rituál není jen kvůli svému efektu. Stane se zvykem, tradicí. A ačkoliv jeho faktický a původní efekt mohl už dávno zmizet, velmi brzo je překonán společenským efektem. Sociálním kotlem. A zároveň odpadním potrubím, kde se vybijí negativní emoce.
Ono je možné, že autorům evangelií šlo prostě o sepsání významových souvislostí mezi SZ a NZ. To bylo pro ně zřejmě klíčové, ty příběhy v evangeliích byly SZ jednoduše přizpůsobené např. židovský svátek pesach, při kterém se jí obětní beránek a nesmí se mu zlámat žádná z kostí – analogie k ukřižovanému Ježíši, nebo žebro spícího Adama, z kterého je vytvořena pramatka Eva – Ježíš na kříži zemřel (“spánek“), pak byl probodnut na boku kopím, vytryskla voda a krev, což se uvádí jako analogie k církvi, tedy duchovní matce. Nebo Stvoření světa po potopě je jako křest vodou, tedy stvoření nového člověka. Takových analogií je tam myslím mnohem více. Podle mne nejde o účelové lži, nýbrž víru v pravdivost zbožných tradic předloženou pohanům. Já vím, že tento úhel pohledu nelze aplikovat na celý NZ, ale zdálo se mi to k tomuto tématu zajímavé (i když mi něco říká, že o těchto analogiích víte a já zde „neobjevuji Ameriku“ :)). Já jen, že někdy může jít skutečně pouze o zachycení posvátného významu, ne o přesný popis událostí.
To je pěkný odkaz na toho Bělohradského Kay. Tak nějak to ve mě rezonuje. tak nějak jsem to i nakonec myslel s těma tradicema. Díky:
Bonhoeffer chce křesťanství oddělit od náboženství, náboženství je v jeho očích jen tradice, která se rodí z potřeby útěchy před konečností lidské existence, tu před-sekularizovaní lidé nejsou schopni unést: specialisté na náboženství popíší bídu smrtelné existence člověka a pak mu, zastrašenému, nabídnou východisko – skok do víry ve všemocného Boha, kterého si může přivolávat na pomoc proti všem nepřátelům a všem úzkostem. Sekularizovaný člověk ale neustoupí před specialisty na náboženskou útěchu, odpoví jim: Ano, vím, jsem smrtelný, třtina větrem zmítaná, ale přijímám takový úděl za svůj, nechci z něj uniknout. Chci být křesťanem, ale užívaje „rozum, který nyní mám“.
Slávek Černý says:
Sekularizovaný člověk ale neustoupí před specialisty na náboženskou útěchu, odpoví jim: Ano, vím, jsem smrtelný, třtina větrem zmítaná, ale přijímám takový úděl za svůj, nechci z něj uniknout.
protestant:
Kupodivu je takových lidí velmi málo. Naprostá menšina.
protestant:
Kupodivu je takových lidí velmi málo. Naprostá menšina.
Slávek kecy protestante, to sis asi vycucal z paty. Nebo máš snad nějaký věrohodný zdroj pro takové tvrzení?
Michal:….V souladu s předminulým odstavcem je celkem přirozené, že většina křesťanů “prostě věří” tomu čemu věří celá jejich komunita, věří tomu, o čem mezi nimi platí, “že to každý ví”. Zásadní ale je, zda i v tomto případě se každý může podívat na ty primární prameny (spisy NZ, resp. celou Bibli), a sám se přesvědčit, zda opravdu svědčí o tom, čemu křesťané věří…..
Karel: To co máš na mysli je druhotné, prvotní je důvěra Bohu. Pokud se tedy někdo chce přesvědčit na vlastní kůži o čem je křesťanství, nepomůže mu rozebrat Písmo, udělat si o Písmu obrázek, ale začít věřit, spolehnout se na Boha. Tam to začíná.