Ve velmi obecné rovině snad všichni křesťané věří tomu, že bůh po nás něco žádá (např. abychom v něj věřili, abychom věřili v Ježíše Krista, abychom nehřešili atd.), jednou naše skutky (včetně např. pravosti naší víry) bude soudit, a podle toho nás buď potrestá (peklem) nebo odmění (životem věčným, nebem). Pojďme se nad touto představou zamyslet.
Předně si uvědomme, že pokud by Bůh opravdu chtěl, abychom se nějak chovali, pak by to mohl zařídit velmi snadno, podobně jako učinil nepřekročitelnými fyzikální zákony. Běžný křesťanský protiargument, že by to znemožnilo naši “svobodnou vůli” je zjevně chybný. Neznemožnilo by ji to zcela stejně, jako ji neznemožňují fyzikální zákony. Například gravitační síla nám zabraňuje, abychom “sami od sebe” létali – a omezuje to nějak naši svobodnou vůli? Analogicky, nejsme schopni procházet zdí – a omezuje to nějak naši svobodnou vůli?
Nejsme schopni (a nikdo se o to ani nesnaží) zastavit své srdce. A pokud bychom to udělali, pak bychom zemřeli. Omezuje tato naše neschopnost zastavit si srdce naši svobodnou vůli?
Každý z nás na tomto světě zemře – bez ohledu na to, zda chceme, nebo nechceme. Omezuje to nějak naši svobodnou vůli?
Jsme schopni zadržet dech jen po určitou dobu, a pak se začneme dusit. Dušení v nás vyvolává silný pud sebezáchovy, který nás donutí opět začít dýchat. Omezuje tento pud naši “svobodnou vůli nedýchat”?
Proč bychom zcela analogicky nemohli mít silné biologické pudy, abychom nevraždili, pokud by to bůh chtěl? Proč bychom nemohli mít silné biologické pudy být monogamní, pokud by toto bylo boží přání?
Proč má 96% populace silný odpor k sexu se stejným pohlavím (a není pro ně tedy nejmenší problém být heterosexuální, v souladu s údajným božím přáním), a zbylá 4 procenta homosexuální vztah naopak přitahuje, a odpor mají naopak k sexu s opačným pohlavím (a je pro ně tedy velmi obtížné údajné boží přání dodržet)? Proč nemají odpor k homosexuálním vztahům všichni lidé namísto 96%?
Zjevně tedy existují
1) omezení, které překročit nemůžeme jakkoliv bychom chtěli (omezení daná přírodními či biologickými zákony)
2) omezení, jejichž překročení má zá následek naši smrt
3) omezení, jejichž překračování v nás vyvolává pocit nechuti či odporu (a proto je lidé nepřekračují)
Křesťané věří, že kromě těchto omezení existují ještě další, daná božím přáním, která klidně překročit můžeme, avšak stihne nás za to trest až po smrti – kdy už to ale nemůžeme odčinit. Otázkou nyní je, proč Dobrý a Milující Bůh takto postupuje. Jsme přece přesně takoví, jaké nás stvořil! Máme přesně takové preference, které chtěl abychom měli, a nemáme žádnou, kterou nechtěl abychom měli.
Ještě tak nejpřijatelněji by mohlo znít, že Bůh se výše popsaným chováním potřebuje (chce!) ujišťovat, jak moc ho respektujeme, uznáváme a ctíme. Něco jako středověký, o sobě pochybující ješitný monarcha.
Pokud to takto je, myslím že by se mnozí moderní křesťané měli zamyslet nad tím, že nevěří popisu stvoření světa, (přesně!) tak jak je popsán v Bibli: Co když je i toto test? Co když nás Bůh záměrně vystavuje situaci, kdy (pouhá) lidská věda svědčí o něčem, zatímco JEHO Slovo říká něco jiného, a Bůh nás testuje čemu budeme věřit? A jen ti co se rozhodnou správně, mají naději na spásu…
Myslím že jsem celkem jasně ukázal, že samotná představa toho, že bůh úmyslně stanovil pravidla, která můžeme překračovat, dokonce pravidla která máme puzení překračovat, a On nás “pozoruje” jak si s tím poradíme, je docela zvláštní.
Dobrá, jak ale vůbec víme, že pravidla jsou takto nastavena? Jak víme, co po nás tedy bůh vlastně chce? Inu, odpověď je ještě zvláštnější: máme to vědět proto, že tato pravidla jsou popsána v tisíce let staré sbírce náboženských textů jednoho ze stovek až tisíců tehdy existujících starověkých kmenů, vedle prokazatelně chybných příběhů o stvoření světa, vedle příběhů o Potopě světa, která nikdy nenastala, vedle historek o tom, jak bůh velel tomuto kmeni vyvraždit jiné kmeny, včetně žen a dětí, atd. Některá z těchto pravidel máme brát vážně (třeba ta, týkající se manželské věrnosti, nebo homosexuality), jiná vážně brát údajně nemusíme (zákaz práce v sobotu), a u spousty dalších se různí křesťané mezi sebou nejsou schopni shodnout, zda je třeba je dodržovat, nebo ne.
Jak to, že když už připustíme, že bůh stanovil pravidla záměrně tak, abychom je mohli porušovat a abychom neměli přirozené zábrany tak činit, proč je tedy stanovil tak nejednoznačně a nevěrohodně? A jak lze věřit tomu, že porušování takto nevěrohodných pravidel trestá Dobrý a nás Milující Bůh věčnými pekelnými mukami?!
Myslím, že odpověď je zcela zřejmá: žádná taková pravidla bohem ustanovena nejsou, a existuje-li Bůh, pak po nás rozhodně nežádá dodržování nejrůznějších samoúčelných absurdit. Existuje-li Bůh, a chce-li po nás něco, pak to děláme naprosto automaticky a sami od sebe – tak jako dýcháme nebo jak nám bije srdce.
Adéla: od textu z písničky je jen krátký krůček k:
Caedite eos. Novit enim Dominus qui sunt eius – “Pobijte je všechny, Bůh ty své pozná!” Výrok opata Amauryho při masakru v Beziérs při křížové výpravě proti Albigenským.
to Colombo:
Přesně tak. I tohoto se týká zmíněné podobenství a z něj vycházející písnička.
eh, ehm, nemyslím si.
já to sem pro jistotu pastnu:
Předložil jim jiné podobenství: “S královstvím nebeským je to tak, jako když jeden člověk zasel dobré semeno na svém poli. Když však lidé spali, přišel nepřítel, nasel plevel do pšenice a odešel. Když vyrostlo stéblo a nasadilo klas, tu ukázal se i plevel. Přišli sluhové toho hospodáře a řekli mu: `Pane, cožpak jsi nezasel na svém poli dobré semeno? Kde se vzal ten plevel?´ On jim odpověděl: `To udělal nepřítel.´ Sluhové mu řeknou: `Máme jít a plevel vytrhat?´ On však odpoví: `Ne, protože při trhání plevele byste vyrvali z kořenů i pšenici. Nechte, ať spolu roste obojí až do žně; a v čas žně řeknu žencům: Seberte nejprve plevel a svažte jej do otýpek k spálení, ale pšenici shromážděte do mé stodoly.´”
Matouš 13:24 – Matouš 13:30 (CEP)
protestant:
A kdo je ten nepřítel v případě království nebeského?
to Adela:
Přesně nevím na co se ptáte.
Protestante, můžu se zeptat, jak bychom měli tedy podle tohoto podobenství jednat s fundamentalisty?
To je dobré, už jsem si našla odpověď sama. Né že by to bylo těžké uhodnout.
Nepřítel, který je rozsívá, je ďábel, sklizeň je konec tohoto světa a ženci jsou andělé.
40. Jako se tedy sbírá koukol a spaluje se ohněm, tak to bude při konci tohoto světa.
41. Syn člověka pošle své anděly a ti vyberou z jeho království všechno pohoršující i ty, kdo konají nepravost,
42. a vrhnou je do ohnivé pece. Tam bude pláč a skřípění zubů.
Michal: Josefe i já bych se zeptal s Adélou, ve kterých věcech jste morálnější, než byste byl kdybyste byl ateistou? Rozumím tomu správně tak, že kdybyste nevěřil v Boha, šel byste krást, vraždit nebo znásilňovat?! A neděláte to proto, že se bojíte božího trestu?
Představte, že já ani nekradu, ani nevraždím, ani neznásilňuji, a dokonce jsem ani nikdy nebyl nevěrný žádné ze svých partnerek (mám-li potřebu být s jinou holkou, pak nejdřív ukončím předchozí vztah) – a přitom v žádného boha nevěřím.
Pokud Vás činí morálnějším vaše víra v Boha, čili bez ní byste byl méně morální, pak vás tedy upřímně lituji.
Josef: Děkuji moc za tuto hezkou otázku, která mi umožňuje rozvést a vysvětlit předmětnou záležitost.
V první řadě chci říci, že Vaše nevíra v Boha mě nevede k tomu, že bych Vás snad podezíral z toho, že kradete, vraždíte, znásilňujete nebo býváte nevěrný Vaší partnerce. Jak jsem uvedl už dříve, dobře si uvědomuji, že jste možná přes svou nevíru ve skutečnosti mnohem blíže ideálu křesťana než já sám. Možná nejen Vy, nejen bratr Protestant, ale dokonce i všichni ostatní, s kterými jsem zde doposud diskutoval, jsou v tomto smyslu lepšími křesťany než já. Proti tomu nemám a nechci co namítnout. Má myšlenka z předchozí reakce, na kterou navazujete, se týkala toho, jak mravně ovlivňuje křesťanství mě samotného.
Začnu tedy s tím, jaký bych byl, kdybych byl atheistou (resp. kdybych neměl tu motivaci, kterou mi dává křesťanství, a nebyl ani vyznavačem žádného podobného náboženství.)
V takovém případě by moje kompletní morální jednání nebylo racionální, ale pouze emocionální; bylo by cele postaveno na tzv. morálních citech. Vysvětlím co a proč tím myslím.
Racionalita mi jako atheistovi nedává klíč k myšlence objektivně platné morálky. Vesmír nemá žádný skutečný smysl, je jen náhodnou hrou fyzikálních sil. Moje existence v něm také nemá žádný objektivní smysl, já sám jsem v rámci této představy jen náhodnou hrou fyzikálních sil. Protože moje existence nemá žádný objektivní smysl, mohu uvažovat jedině o smyslu, který této existenci dám subjektivně, z vlastní vůle. Jestliže smysl mé existence záleží jen na mé vůli, podle čeho tento smysl určím? Určím ho podle dobra vztaženého k sobě samému. Tohle nemusím nutně myslet primitivně egoisticky úzce. Samozřejmě se mohu například do někoho zamilovat a dělat něco pro jeho/její potěšení. Pořád ale vycházím z toho, že je to v souladu s mými subjektivními přáními, tedy s hodnotou dobra, tak jak jsem jeho obsah určil já sám.
Podobně, jestliže bych jako atheista dával peníze např. na charitu, tak bych to nedělal proto, že se tak chovat objektivně mám, ale proto, že se takhle subjektivně chci chovat.
Dobrá, to ještě není nic proti ničemu. A nyní si položme otázku: vede tento přístup k něčemu, co bychom nazvali ideálně mravnou společností? Zjevně ne. Dochází k vraždám, znásilnění i krádežím. K těmto negativním jevům nedochází navzdory subjektivním přáním jejich pachatelů, ale právě v souladu s nimi. Jako atheista se mohu pokoušet ze svých subjektivních důvodů tyto negativní jevy omezovat, ale nemohu nikomu říci, že když někoho zabije, tak že je to špatně. Nemám, čím bych to podložil. Mohu mu pouze říci, že v tom případě ho zabiju (uvězním atd.) já. Ale nemohu rozporovat, že zabití druhého člověka je vzhledem k němu samotnému dobrem. Obsah dobra pro sebe totiž určuje zrovna tak jen on sám.
Křesťané tento jev, který evidentně existuje, nazývají hříchem, projevem porušené lidské přirozenosti. Je zjevné, že pouhé následování svých vlastních cílů a hodnot nevede k vyšší úrovni štěstí, ale k zacyklení se do sebe a v konečném důsledku k utrpení – vlastnímu i ostatních členů společnosti. Jediná cesta ke skutečnému štěstí je láska, obětování svého života pro druhé. A to pouze tehdy, je-li nezištná. Tento paradox je elementární pravdou o lidské existenci, a jako takový je i hlavním poselstvím křesťanství.
Hlavním morálním poselstvím křesťanství totiž vůbec není “bát se Božího trestu”, jak naznačujete ve své otázce. Ano, i my křesťané hovoříme o “bázni Boží”, o respektu k Božímu řádu stvoření, o vědomí toho, že žít v souladu s vůlí svého vlastního Stvořitele je rozumné. Ale takový motiv, ač prospěšný, nepovažujeme za dokonale mravný, protože je ve své podstatě stále “zištný”. Je to sice mnohem lepší než nic a pomáhá to, protože každý motiv k mravnosti je lepší než páchat nemravnost a člověk si upevňuje vhodné návyky. Ale není to nejlepší. Chrání to před peklem, ale neposouvá o nic blíže k nebi. Jediné, co doopravdy posouvá člověka k nebi, je láska.
Řeknete si: neprobíhá to vlastně tedy podobně u křesťana i u atheisty a není křesťanství jen jedním z mnoha možných morálních citů? Ne tak docela. Křesťanství má jednak navíc k disposici onen výše zmíněný nedokonalý racionální motiv k mravnosti, který není u atheismu z čeho vyvodit a který posiluje, když upadá vůle. Ale hlavně: je možné nazývat citem vůli, která nás vede právě k nepodléhání vlastním emocím a racionálním kalkulacím, ale ke konání dobra nezištně a pro Dobro samé?
Ano, můžeme se podívat na člověka nezúčastněně jako na černou krabičku psychiky, jíž nerozumíme, a která generuje nějaké jednání na základě něčeho, co obecně nazveme morální cit. Ale takový název už nic nemění na tom, že jde o skutečnost, která k mravnosti fakticky v životě pomáhá.
Možná si myslíte, že Vám dlužím nějaký konkrétní příklad. Ale já mám svého kněze-zpovědníka, ke kterému pravidelně docházím na svatou zpověď, a myslím si, že rozebírání skutečných detailů z mého života, na kterých doopravdy probíhá střet dobra a zla v mém vlastním srdci, patří právě jen do té zpovědnice a moc ne jinam, zvláště ne na veřejný web. Vidím některé mravní oblasti, v kterých dost lidí v mém okolí zřetelně selhává a které mně nedělají prakticky žádné potíže. Naopak vidím i některé jiné oblasti pokušení, kde se mi zdá, že většina lidí se s nimi díky svým přirozeným sklonům vyrovná relativně snadno, zatímco já tam musím bojovat docela těžce. Tam mi pomáhá moje křesťanství. Jestli Vám je líto, že mám něco, co mi napomáhá k morálce, tak to je Vaše věc, i když byste měl být spíše rád, že to, že jsem díky křesťanství poctivější, zvyšuje zprostředkovaně přes ekonomiku i Váš osobní blahobyt (v tom smyslu, jak to upřímně vyjádřil Voltaire, že by si přál, aby jeho správce, krejčí, lokaj a manželka raději v Boha věřili…) Každopádně Vaše negativní hodnocení nemění nic na tom, že já jsem za tuto pomoc v soukromém zápasu za dobro velmi vděčný.
Adela says:
Protestante, můžu se zeptat, jak bychom měli tedy podle tohoto podobenství jednat s fundamentalisty?
protestant:
Jako s lidmi Adelo. Tedy s někým kdo je částečně dobrý i zlý. To je smyslem toho podobenství. Hranice mezi dobrem a zlem se netáhne mezi jednotlivými lidmi, ale středem každého člověka. To člověk je to zlo co zaselo plevel. A zároveň člověk je to dobro, co zaselo pšenici. V tom je to nebezpečí, že odstraněním zla ze světa by byli zároveň odstranění všichni lidé.
to Josef:
Díky Josefe za lichotku, ale mohu tě ubezpečit, že se necítím nejen dobrým křesťanem, ale už vůbec “lepším” křesťanem. 🙂
Protestant: Díky Josefe za lichotku, ale mohu tě ubezpečit, že se necítím nejen dobrým křesťanem, ale už vůbec “lepším” křesťanem.
Josef: Já to vím, že se tak necítíš, a to Tě právě šlechtí! 🙂
Protestant:
Trochu se v té interpretaci rozcházíte s Ježíšem. Asi budu raději věřit Ježíšovo interpretaci.
Josef:
Ano, otázka byla moc osobní. Chápu.
to Colombo: Možná hloupá otázka …ale byl jsem přesvědčen že ten výrok je od Arnolda Amalricha opata kláštera z Citeaux-před městem Barziérs s 20 000 lidmi.
Arkande:
nevim, copy-paste
josef: blbost, přestal jsem číst od:
V takovém případě by moje kompletní morální jednání nebylo racionální, ale pouze emocionální; bylo by cele postaveno na tzv. morálních citech. Vysvětlím co a proč tím myslím.
kravina
josefe, furt si pleteš racionalizované a racionální
Adela says:
June 20, 2011 at 3:30 pm
To je dobré, už jsem si našla odpověď sama. Né že by to bylo těžké uhodnout.
Nepřítel, který je rozsívá, je ďábel, sklizeň je konec tohoto světa a ženci jsou andělé.
40. Jako se tedy sbírá koukol a spaluje se ohněm, tak to bude při konci tohoto světa.
41. Syn člověka pošle své anděly a ti vyberou z jeho království všechno pohoršující i ty, kdo konají nepravost,
42. a vrhnou je do ohnivé pece. Tam bude pláč a skřípění zubů.
protestant:
Teď už stačí pochopit co myslel slovy ďábel, andělé, oheň a ohnivá pec…..
protestant:
Takže Ježíš používal při vysvětlování podobenství podobenství a metafory?
Asi aby to obyčejní lidé lépe pochopili.
Tahle stupidní hra mě nebaví.
to Adela:
Co myslíte že má Ježíš na mysli když sebe označuje za dveře? Myslí tím opravdové dveře? S panty a klikou?
Takže Ježíš používal při vysvětlování podobenství podobenství a metafory.
Asi aby to obyčejní lidé lépe pochopili.