Dnes se zamyslíme nad několika postřehy, které mají vztah k šíření a udržování náboženské víry.

U mnoha skupin vyspělých živočichů se z dobrých evolučních důvodů vyvinula péče o mláďata. Týká se to některých plazů (např. krokodýlů), většiny ptáků, a všech savců. U savců je vztah mláděte s matkou obzvlášť hluboký a je dále posilován kojením. Savčí mláďata se od svých matek učí mnoha základním dovednostem nutným pro pozdější přežití. Logickým a nutným evolučním důsledkem je, že savčí mláďata mají vrozenou schopnost a ochotu se od svých matek učit, a přejímat jejich způsoby chování.

U lidí je tento vztah dále rozvinut schopností řečové komunikace a abstraktního myšlení. Děti v sobě mají hluboce zakořeněnu tendenci absorbovat to, čemu je jejich rodiče popř. starší jejich kmene učí, a brát to jako dannost. Pro dítě není žádný zásadní rozdíl mezi instrukcí “nebudeš jíst bobule z tamhle toho keře, jsou jedovaté a umřel bys!” a “Musíš věřit v Ježíše Krista, našeho Pána, jinak přijdeš do pekla!”.

U všech podobných tvrzení je pro dítě jedinou racionální volbou akceptovat co mu rodiče říkají. Škodlivost pochybování o tvrzení rodičů v dětském věku je dokonce tak silná, že vytvořila v minulosti evoluční tlak, jehož důsledkem je dnes pozorovaná vrozená (v mozku “zadrátovaná”) dispozice dětí hluboce si zapisovat do mozku to, na co kladou rodiče v dětství důraz a uchovávat si to po celý život.

Tento přirozený rys dětské psychiky z pochopitelných důvodů velmi usnadňuje šíření náboženství. Mezi náboženskou (ne)vírou rodičů a jejich dětí je silná pozitivní statistická korelace: Děti silně věřících rodičů (kteří je od mala vedou k víře, a kladou na to důraz, náboženství je pro ně alfou a omegou jejich života, chodí pravidelně do kostela, dodržují náboženské rituály, atd.) budou s velmi vysokou pravděpodobností opět věřící a budou vyznávat náboženství svých rodičů. Obdobně, děti nevěřících budou se značnou pravděpodobností také nevěřící.

Tohoto jsou si velmi dobře vědomi křesťanští misionáři, kteří při své misijní činnosti cílí se zvláštním důrazem právě na děti, přičemž své misijní úsilí kryjí různými bohulibými činnostmi, jako např. vzdělávání dětí (v křesťanském duchu, samozřejmě), charita, atd.

Možná slabším, avšak rozhodně ne zanedbatelným faktorem pro akceptování víry daným člověkem, může být, čemu věří jeho komunita, jeho přátelé, atd. Pokud si (zejména mladý) nevěřící člověk, který se s vírou doposud nesetkal, a nemá tedy svá stanoviska promyšlená, najde přátele mezi věřícími, pak je jistě nemalá pravděpodobnost že i on přijme (jejich, jak jinak) náboženskou víru.

Zřejmým a nutným důsledkem předchozích dvou faktorů je, že lidská společnost se na celém světě rozpadá do oblastí s různými náboženskými vírami zcela zřetelně podle společenských, geografických a příbuzenských vazeb. V Muslimských státech se lidé nestávají spontánně (např. na základě samostudia) Hinduisty nebo Buddhisty. Nestávají se samozřejmě ani Katolíky nebo Protestanty (pokud ovšem příslušnou víru nevyznávají jejich rodiče, popř. jejich subkomunita) – ačkoliv přesně toto bychom čekali, pokud by existoval křesťanský Bůh a Ježíš Kristus byl jeho Synem!

Obdobně, ani v katolickém Polsku nedocházejí lidé spontánně k přijetí např. evangelického vyznání (a tím méně např. Islámu).

V USA si můžeme vsadit na to, že děti 54% tamějších evangelikálů budou zase evangelikálové, a nebudou spontánně konvertovat ke Katolicismu, a opačně, děti těch 24% tam žijících katolíků budou zase Katolíci, a nebudou jen tak přecházet k Protestanství. Znovu zdůrazněme – toto je naprostý opak toho, co bychom očekávali, pokud by buď Katolíci nebo Protestanti měli správnější představu Boha. V takovém případě bychom oprávněně mohli očekávat, že Bůh těm, kteří v něj věří tím “méně správným” způsobem naznačí (skrze údajný “osobní kontakt” kteří s ním všichni mají) že pravda může být trochu jinde.

Posledním faktorem ovlivňujícím šíření a udržování náboženství ve společnosti, o kterém se chci dnes zmínit, je vazba náboženství na moc. Je-li dané náboženství ve společnosti preferované mocnými, nebo je-li dokonce mocnými jiná než preferovaná forma víry (popř. nevíra) penalizována, pak taková společenská situace logicky vytváří tlak na své členy, aby preferovanou víru také akceptovali.

Tento tlak přitom může, ale také nemusí být uskutečňován přímo mocenskými nástroji, jak tomu bylo např. v Evropě až do 19. století, nebo jak je tomu i dnes ve většině Islámských zemí. Ono stačí, když na člověka, o jehož zbožnosti popř. “pravosti jeho víry” panují pochybnosti, koukají ostatní “skrz prsty” a dávají mu to v každodenním kontaktu náležitě najevo. Tuto situaci lze naprosto zřetelně pozorovat ve Spojených státech, kde přihlásit se veřejně k ateismu je vnímáno jako ostudné a amorální, a je dnes prakticky vyloučeno že by se člověk, hlásící se k ateismu, mohl stát např. prezidentem USA.

Nelze si nevšimnout ani zřejmé oboustranné výhodnosti vazeb mezi náboženstvím a mocí. Např. slovo Islám přímo znamená pokoření se, podřízenost a poslušnost – což samozřejmě mocným velmi vyhovuje. Věřícím, podřízeným a poslušným obyvatelstvem se snadno manipuluje. Navíc Islám vyzdvihuje mučednictví, v ráji čeká na hrdiny, kteří položí za Alláha svůj život, 72 panen, atd. – výhodnost takové víry pro agresivně zaměřené Islámské režimy je asi zřejmá.

Křesťanství přitom nezůstává pozadu. Obdobně jako Islám nabádá k pokoře, poslušnosti, zná mučednictví a smrt ve jménu Boha (“není žádných ateistů v zákopech”). Navíc je součástí významných křesťanských denominací mem, že “patent na vykládání víry mají náboženské autority, a člověk sám není schopen dopátrat se správného pojetí víry”, který poskytuje náboženským autoritám velmi užitečný pružný manévrovací prostor, který může sloužit nejen k vyjití vstříc případné poptávce ze strany státní moci. Připomeňme v této souvislosti zábavnou “z prstu vycucanou” neomylnost Papeže Římskokatolické církve.

Výhody které plynou z vazeb na moc ve státě pro náboženství, jsou asi zřejmé.

Závěr: Už jen z pohledu na křesťanství jako na memplex (jistě by nebylo obtížné nahlédnout analogicky i na jiná náboženství) plyne jeho přítažlivost pro značnou část lidí. Vztahy nad kterými jsme se zamýšleli dnes, se s působením náboženství jako memplexu vzájemně zesilují, a dohromady tvoří velmi pevný komplex, který podle mě ve zcela dostatečné míře vysvětluje veliký význam náboženství v současném světě i v lidských dějinách, vysvětluje různost náboženských věr a jejich pokračující divergenci, jakož i značné množství dalších jevů s náboženstvím spojených.

Snad nejpodstatnější ale je, že nevím o existenci žádného alternativního vysvětlení! Zejména takovým vysvětlením triválně není teze, že kterékoliv (jedno) z mnoha světových náboženství má Pravdu a lidé v něj věří proto, že Osobní Bůh opravdu existuje a (tuto jednu) víru od lidí očekává.