Předpokládejme, že Bůh existuje, že člověka miluje, že mu na něm záleží, a že navíc chce aby i člověk miloval jeho. Jak by to mohl zařídit?
1) Bůh zejména mohl člověka vybavit vrozenou “znalostí”, či “instinktem”, že existuje, a že chce být milován. Člověk by v takovém případě prostě věděl, že to tak je, a mohl by se stále svobodně rozhodnout, zda těmto známým přáním Boha vyjde vstříc nebo ne. Věděl by to od narození, a nemusel by mu to nikdo říkat. Bůh však toto neučinil. Jaký k tomu mohl mít důvod? Svobodnou vůli by to člověku neomezilo – zločinec přece také nepochybuje o tom, že zákony existují – a stejně je porušuje.
2) Pokud se Bůh rozhodl sdělit člověku tyto informace (že existuje, a že chce aby jej člověk miloval) prostřednictvím Knihy, pak nelze nevznést námitku, že toto rozhodnutí je výrazně méně šikovné než (1). Kniha se totiž ani zdaleka nemusí dostat do rukou všem, což se také děje v reálu.
Uvažme ale, jak by taková kniha, jejíž autorem by byl všemohoucí, mohla vypadat. Jistě by tvořila brilantní, konzistentní a jedinečné literární dílo, vysoce převyšující cokoliv co kdy napsal který člověk. Na každé její stránce by čtenář žasl nad sílou, krásou a hloubkou tam zapsaných myšlenek… Bůh by v takové knize mohl lidem poskytnout opravdu hluboká a komplexní morální pravidla, která by jednoznačně a přímo odsuzovala věci jako otroctví, zneužívání dětí, mučení, vraždění žen a dětí ve válečných konfliktech, genocidu, atd. Naopak by se v takové knize jistě nezabýval nesmysly, jako zákazem práce v sobotu pod hrozbou trestu ukamenování. Taková kniha by byla napsána tak, aby byla užitečná jak pro člověka před třemi tisíci lety, tak i pro dnešního člověka. Pokud by v ní Bůh chtěl něco sdělit o způsobu stvoření světa, učinil by to tak, aby to bylo v souladu s realitou. Lidé před třemi tisíci lety by tomu sice nemuseli dost dobře rozumět – ovšem o to impozantnější by byly tyto pasáže z dnešního hlediska.
Pokud by tedy Bůh chtěl dát lidem vědět o své existenci a o své touze být lidmi milován skrze Knihu, proč ji napsal nebo dal napsat tak, že je neodlišitelná od způsobu jakým ji mohli napsat tehdejší lidé, na základě tehdejších představ, a své dobové teologie?! Jaký to má z hlediska jeho záměru, postulovaného v úvodu, smysl?!
3) v neposlední řadě by mohl Bůh o sobě dát vědět každému, kdo by o to projevil upřímný zájem. Pro Boha by jistě nebyl nejmenší problém dát takovém člověku “telepaticky” absolutní subjektivní jistotu, že existuje a co chce. Netřeba dodávat, že ani toto Bůh nečiní. Bůh stále jen mlčí.
Zbývá ještě poslední možnost: Bůh může chtít, abychom v něj věřili a milovali ho pokud možno zcela bez důkazů, nebo ještě lépe – navzdory důkazům, v rozporu s fakty. Jako by víra bez důkazů, nebo ještě lépe navzdory faktům byla jaksi vznosná, extrémně hodnotná… Je? A proč se takto nechováme kdekoliv jinde v běžném životě? Proč věcem nevěříme slepě, ale přemýšlíme o nich? Pokud by takové jednání Bůh preferoval – proč nám v takovém případě Bůh dal Rozum, který je se slepou vírou bez důkazů a navzdory důkazům v příkrém rozporu?
Z toho vychází jediný závěr: náš úvodní předpoklad o existenci Boha, který chce abychom o něm věděli a chce být milován, můžeme s klidným svědomím vyloučit. Takový Bůh neexistuje.
to Colombo:
Alespoň je jasné jaký je tvůj oblíbený web.. 🙂
EPIŠTOLY APOŠTOLA PAVLA
Celkem devatenáct listů Nového zákona se traduje pod Pavlovým jménem,
z nichž však epištola Židům by la do tohoto souboru s konečnou platností zařazena
až ve čtvrtém století a již Órigenčs věděl, že její sloh není pavlovský. Novověká
krilika vyslovila pochybnosti o přímém pavlovském původu ještě u dalších listů
apoštola Pavla, takže tím rozšířila počet epištol, pro něž se již ve starověku ujal
název antilcgoinena, tj. listy, o něž se vedly spory. Dnes mezi ně velká část
biblistů řadí nejen epištolu Židům a pastorální epištoly (1 -2Tm a Tt), ale i druhou
epištolu Tcsalonickým, epištolu Efezským a někteří i epištolu Koloskym. To
neznamená popření jejich církevní autority a teologické apostolicily, ale znamená
to, ž.c jejich přímé autorství budeme odvozovat od některého z Pavlových žáků
a jejich teologickou hodnotu měřit nespornými listy apoštola Pavla, o jehož
jméno a autoritu se tylo listy opírají.
Petr Pokorný, Literární a teologický úvod do Nového zákona
TEOLOGICKÝ PROBLÉM
KANONICKÉ PSEUDEPIGRAFIE
Pseudcpigraíní znamená téměř totéž co pscudonymní. U pseudonymů je
však základní důvod pro zveřejnění pod cizím jménem zájem na utajení jména
skutečného autora, kdežto pscudepigrafům propůjčuje jméno jejich uváděného
autora vážnost. Pseudepigrafní spisy mohly vznikat nepřímo: Omylem (např.
připsáním určitého spisu známějšímu autorovi podobného jména), snahou zařadil
anonymní spis do známého duchovního okruhu a podobně, ale pro nás je
nejzávažnější otázkou, jak se vyrovnat s pseudepigraľy, jejichž vznik je spojen
s určitým vědomým oklamáním čtenáře.
Pseudcpigraíní znamená ovšem, lak jak se tento pojem dosud užíval, také
totéž co nekanonický. Starozákonní pseudepigraľy jsou knihy, které se nikdy při
bohoslužbách nečetly (například apokalypsy Hcnochovy), takže i v oblasti Nové
ho zákona musíme lento pojem pro kanonické spisy používat jen s výhradou,
abychom upozornili na problém, a ne proto, abychom jakkoli problcmatizovali
jejich církevní autoritu. Jinak se dnes spíš mluví o spisech dcuteropavlovských
nebo o antilegomenech (sporných textech), jak to v jiné souvislosti říkal již
Órigcnčs.
Je obecně známé, že ve Starém zákoně se žalmy připisovaly Davidovi
a moudré výroky i přísloví Salomounovi, i když jejich autorství lze ověřit jen
u malého zlomku těchto textů. V Novém zákoně byla zase epištola Židům
připojena k Pavlovým dopisům, protože je jim blízká svou teologií. Naproti
lomu většina autorsky sporných pavlovských dopisů Nového zákona (tzv. anti-
legomcnon) a listy obecnejšou psány tak, aby budily dojem autentického dopisu
autora, jehož jméno nesou. V epištole Koloským se toho dosahuje například osob
ními pozdravy a vzkazy. Nedá se ledy pověděl, že šlo o obecný starověký zvyk.
Křesťanská pseudepigrafie má však svou zvláštní motivaci. Nejde jen o to,
že by si skutečný autor vypůjčil jméno, které mělo mezi předpokládanými čtenáři,
nebo spíše posluchači při předčítání autoritu. Šlo o to, že si byl vědom závažnosti
IV(lla) 222
apoštolské doby, která byla časově bezprostředně spojena s Božím zjevením
v Ježíši Kristu (1/4), a chtěl s ní spojit své svědectví. To nic nemění na skutečnosti,
že šlo o fikci, která byla úspěšná a byla zahrnula do kánonu právě jen tehdy,
když byla úspěšná také jako fikce, tj. když byla přijata jako skutečné dílo toho,
jehož jméno nesla. Když dnes zjišťujeme, že lomu lak v některých případech
není, musíme se s tím také nově teologicky vyrovnávat.
Důležitým motivem ke vzniku takových spisů, který pohoršlivost pseude
pigrafie zmírňuje, je vědomí zvláštního Božího povolání, které jejich autoři
patrně měli. Plnou omluvou to však není, protože i s vědomím zvláštního poslání
(které bylo ostatně samo o sobě těžko ověřitelné) mohl takový člověk psát pod
vlastním jménem jako například Jan leolog, autor Zjevení (Zj 1,1.9n). Navíc
subjektivní vědomí zvláštního poslání mohli mil i odpůrci biblických autorů.
Pochopitelnějším důvodem k sepsání pseudepigrafů byl výskyl jiných
lakových spisů, které o jméno apO&olského patrona opíraly falešné názory, jeho
učení odporující. To byl zřejmě důvod k sepsání 2. epištoly Tcsalonickým (2Te
2,15). Ani to však omluvou být nemůže, zvláště když auloři lakových spisů
užívali ještě důmyslnějších fikcí, jako například údajné autentizace připsáním
slov: vlastní rukou. Řekli jsme už, že vlastnoruční připiš nebyl běžně užíván
jako si vržení loložnosii. Byl buď vyjádřením osobnílio vzlahu (vlastní rukou se
do diktovaných dopisů připisovalo např. “Buď zdráv”) nebo vyjadřoval, že za
určitým výrokem slojí bezprostředně apoštolova autorita. Tak v Ga 6,11 stvrzuje,
že evangelium není vázáno na obřízku (6,11 -17), v IK 16,21 je podpisem uveden
apoštolský varovný výrok a apošlolský pozdrav (16,22-24), ve Fm 19 ručí Pavel
svým podpisem za peněžní sumu, klcrou Onésimos Filcmonovi dluží. Jen v 2Tc
2,2 má Pavlův podpis stvrdit autenticitu – a právě v tomto případě jde se značnou
pravděpodobností o list dcuteropavlovský – tj. Pavlova leologic je v něm odvo
zeně interpretována některým jeho žákem (IV/4), zřejmě v obraně proli jiným
fingovaným listům, které považoval za zcela scestné (2Te 2,2). Vzhledem k lo
mu, co jsme zjistili o teologii listu Koloským, je pravděpodobné, že i v Ko4,16
má Pavlův vlastnoruční pozdrav především tuto funkci.
Případ napodobených Pavlových dopisů se scestným obsahem inspiroval
katolického badatele Norberta Broxc k hledání subjektivních motivů, které mohly
ke vzniku kanonizovaných dcuteropavlovských listů vésl. Podle Platóna mohla
fikce (ř. pseudos = lež, ne ve smyslu morálně záporném, ale jako smyšlenka)
i v ideální společnosti sloužil jako protijed proli vysloveně nebezpečné lži (res-
publ. 1.282C), podle Klementa Alexandrijského to může být léčebný prostředek
lam, kde nemocný je v nebezpečí smrti (strom. 7,53,2). Auloři kanonizovaných
dcuteropavlovských spisů měli strach, že falešné listy Pavlovy mohou vést
IV(lla) 223 k tomu, že jejich čtenáři budou svedeni k věčné záhubě. Origenés tuto praxi
zdůrazňuje christologicky lim. že i Boží zjevení v člověku Ježíši Nazaretském
bylo vlastně záměnou, která vedla k záchraně člověka (c. Cels. 4,19). Jsou to
často násilné argumenty, ale dobře vystihují skutečnost, že evangelium vede
k převaze lásky nad, řekněme, popisnou pravdou. Pokud by však byly vyňaty
ze své původní souvislosti, bylo by lo povážlivou hrou s ohněm. Praxe fiktivních
listů tím není plně legitimována. Ostatně raná církev dovedla krilizovat a odvrho-
vat jako ľikce ly lexly, o nichž poznala, že teologicky od|M)rují společným rysům
apoštolského svědectví. Podle Eusebia Kaisarcjskčho varoval biskup vScrapión
z Antiochie (+ asi 212) před evangeliem Petrovým, když poznal jeho dokelismus,
Ij. podcenění závažnosti Kristova vtělení (Euscb. hist.cccl. 6,12. 2-6).
Jestliže některé lakové texty církev přešlo přijala jako liturgické čtení
a ponechává je v kánonu i dnes, polom lo není proto, že by lakové praktiky
schvalovala, ale proto, že poznala, jak ony texty i přes zmíněný vážný prohřešek
oklamání plnily a mohou i dnes plnil své apoštolské poslání. Jcslliže věříme, že
člověk žije z Boží milosti, a že právě věřící člověk je si toho dvojnásob vědom,
polom lo platí i o Bibli a její lilcrární Struktuře. Je to s nijakí) s požehnaným
praotcem Jákobem, klerý se práva prvorozeného zmocnil lstí. Přestrojil se za
svého staršího bratra E/aua, který poslání prvorozeného bral na lehkou váhu,
a ovinul si paže a hrdlo kozlečími kožkami, aby svému olei připomínal bratrovo
chlupaté lělo (Gn 27-28). V Bibli se neříká, že lo bylo správné, a mluví se i
o lom, jak za to musel pykal. Ale z Boží milosli mu právo prvorozenství bylo
ponecháno. Svou funkci svědka Božích zaslíbení plnil oslalně lépe, než by lo
byl asi dělal jeho bralr. Tak i dnes, kdy už víme o tom, že vznik některých knih
Nového (a za jiných okolnoslí i Starého) zákona je spojen s podobnými po
chybnými praktikami, které mají budit dojem přinálcžilosti k době apošlolské
tohoto křesťanského prvorozenslví, uznávámejejich aulorilu, protože předávají
poklad evangelia, i když v hliněných nádobách lidských prostředků (2K 4,7**).
Vytvoření křesťanského souboru knih a jeho ohraničení však znamená
laké. že lakovými praktikami, o nichž jsme se právě zmínili, nemohlo být
autoritativní biblické svědectví dále doplňováno. Přijclím biblického kánonu
Starého a Nového zákona byly zdůrazněny kladné rysy biblické pseudepigrafie,
tj. jejich soulad s apošlolským svědectvím a jejich blízkost apošlolské generaci,
a současně byly jejich sporným rysům položeny pevné meze. Nové texty se od
lé doby v církvi prosazují jako výklad Bible, ne jako její doplněk.
Petr Pokorný, Literární a teologický úvod do Nového zákona
Mě zajímá jedno. Jaký má tahle debata smysl? Jaký má smysl debatovat s Protestantem, když to pak stočí někam bokem? Jaký důvod má debatovat s Dannerem, když ignoruje všechno, co mu člověk píše? Jaký smysl má diskutovat s čímkoliv o komkoliv? A jaký smysl má čas, který věnuju, abych si nastudoval všechny tyhle materiály k tomu, abych dané lidi mohl potom mlátit po hlavě argumenty, které oni stejně ignorují?
Nemá smysl věnovat čas něčemu cennějšímu? Já se teď snažím nastudovat matematiku za jedním analytickým problémem, abych mohl vyřešit problém, který vzniká při použití jedné metody a musím zjistit, jakým způsobem jde tento problém kompenzovat.
Co tím udělám? Posunu pochopení v jedné oblasti. Sice malé, velmi specifické, ale přidám svou malou cihlu k věži poznání a snad dohlédneme dále za obzor.
Není lepší čas a úsilí věnovat tomuto, než nesmyslným a bezvýsledným debatám?
..pěkná ukázka stočení debaty bokem. Ke své osobě a k matematice. Pěkně ses poplácal po rameně a řádně vychválil. Jsi fakt dost dobrý…. 🙂
Protestante,
zametejte si víc před vlastním prahem. Nedávno jste se vychloubal, že Vy víte, co je to architektura, protože Vaše dcera to studuje :).
1. Nestáčím “debatu” bokem.
2. Na sebe a matematiku jsem nechtěl poukázat. Chtěl jsem poukázat, že nepovažuju čas trávený podobnou debatou za prospěšný čas a sám se momentálně snažím něco prospěšného dělat
3. Vychvalovat jsem se nesnažil. To bych to napsal jinak. Já se celkově moc nechválím. Spíše naopak.
4. Ne, nejsem dost dobrý. Rozhodně ne tak, jak bych chtěl, abych byl dobrý.
neruda says:
May 30, 2012 at 1:10 pm
Protestante,
zametejte si víc před vlastním prahem. Nedávno jste se vychloubal, že Vy víte, co je to architektura, protože Vaše dcera to studuje .
protestant:
A co mám podle vás konkrétně udělat? Říkat, že nevím co je architektura? 🙂
Colombo, to si musíš rozhodnout sám.
Ano protestante, je to hodně dlouhý 🙂
Není tam ani jediný zdroj toho, že tehdejší lidé a speciálně křesťané tady ty pseudografia (česky padělky) nějak akceptovali. Ale zase vypíchnu jednu pěknou větičku:
“Jsou to často násilné (rozuměj nevěrohodné) argumenty, ale dobře vystihují skutečnost, že evangelium vede k převaze lásky nad, řekněme, popisnou pravdou. ( rozuměj evangelium je zfalšované, ale prosazuje lásku).
Co víc k tomu dodávat? Ostatní jsou kydy, jak to obkecat. Byl to podvod tehdy, je to podvod dnes, ale protože je to Bible, tak to nazveme pseudoepigrafia a řekneme, že to až takový podvod nebyl, protože to možná autoři mysleli dobře.
O to přece nejde, klidně to říkejte. Ale proč ta ironie vůči Colombovi, který neudělal nic jiného?
to Slávek.
Přeber si to jak chceš. Je tvoje věc jak se k tomu postavíš. Tohle je názor odborníka, který nás všechny zde svými znalostmi problematiky mnohokrát převyšuje.
to neruda:
Jenže colombo naznačoval že to co dělá on je důležitější, prospěšnější …. 🙂
Protestant: Přeber si to jak chceš. Je tvoje věc jak se k tomu postavíš. Tohle je názor odborníka, který nás všechny zde svými znalostmi problematiky mnohokrát převyšuje.
Slávek: A který chce evidentně hodně věřit, že Bible je nějakým způsobem spojen s Bohem.
Má evidentně mnohem větší kvalifikaci než my zde:
Prof. ThDr. Petr Pokorný DrSc., Dr. h. c. (* 21. dubna 1933 Brno) je český evangelický teolog, filozof, biblista-novozákoník, historik, vysokoškolský pedagog vědecký pracovník (1998–2010) ředitel Centra biblických studií AVČR a UK v Praze.
Kvalifikace: Studoval teologii a řečtinu v Praze, později trimestr v Oxfordu, část semestru v Bonnu a v Ženevě., do r. 1967 působil jako evangelický farář v Praze, 1963 ThDr., 1967 habilitace, 1968 CSc., 1993 DrSc. (řecká literatura), 1967–68 docent Nového zákona na univerzitě v Greifswaldu, od 1968 (1972 profesor) na evangelické teologické fakultě v Praze (1990 inkorporované do UK), 1996–99 její děkan. Účastnil se expedice Nag Hammádí III (Egypt) s Claremont Gtraduate School, CA (patronace UNESCO), archeologická praxe v Jordánsku a v Izraeli. Hostující profesor nebo research fellow Tübingen (1988–89, 1995–96 a 2000), v Pittsburghu, PA (1986 a 1992), v Princetonu 2003–04 a 2006) a v Heidelbergu (2010). 2005 část semestru v Petrohradě (8 přednášek z biblistiky na filologické fakultě Státní univerzity), jaro 2005 v Tesalonice a Athénách. Jednotlivé přednášky na více než čtyřiceti univerzitách v 12 zemích Evropy a v USA. 1994–95 prezidentem mezinárodní oborové vědecké organizace Studiorum Novi Testamenti Societas, 1992–1996 předseda Scholarly forum překladatelského výboru Spojených biblických společností, Dr. h. c. v Bonnu (1998) a Budapešti (2000), 1995 Humboldtova cena za celoživotní dílo, 1999 cena ministra školství z výzkum, 2003 zlatá medaile UK, 2003 oborová medaile Josefa Dobrovského AVČR, 2005 státní cena – medaile za zásluhy 2. stupně. Zahraniční člen Akademie věd v Göttingen (1998) a řádný člen (pro období 2012–2014 předseda Učené společnosti ČR (2002).
to neruda:
Jenže colombo naznačoval že to co dělá on je důležitější, prospěšnější ….
Obávám se, že pro něj určitě ….
Teď jsem našel kouzelnou stránku o tom, proč je Bible boží dílo:
http://watchmanforjesus.blogspot.com/2010/09/proving-why-bible-is-inspired-inerrant.html
1) … One of the first internal evidences that the Bible is truly God’s Word is seen in its unity. Even though it is really sixty-six individual books, written on three continents, in three different languages, over a period of approximately 1500 years, by more than 40 authors who came from many walks of life, the Bible remains one unified book from beginning to end without contradiction (for those who dispute that there are contradictions, please read the answer given to that under question 5 below)
…
5) Yes, there are difficult passages. Yes, there are verses that appear to contradict each other. We must remember that the Bible was written by approximately 40 different authors over a period of around 1500 years. Each writer wrote with a different style, from a different perspective, to a different audience, for a different purpose. We should expect some minor differences.
LOL 🙂
Protestant: Jenže colombo naznačoval že to co dělá on je důležitější, prospěšnější …. 🙂
Colombo: Já si myslím, že jsem nic nenaznačoval a řekl to celkem jasně.
Zato argumenty mu v tomto případě nějak docházejí, panu teologovi.
Tady to píše jasně: “To nic nemění na skutečnosti, že šlo o fikci, která byla úspěšná a byla zahrnula do kánonu právě jen tehdy,když byla úspěšná také jako fikce, tj. když byla přijata jako skutečné dílo toho,jehož jméno nesla. Když dnes zjišťujeme, že lomu lak v některých případech není, musíme se s tím také nově teologicky vyrovnávat.”
Spis byl do kánonu zahrnut jen tehdy, pokud ti lidé věřili, že je autentický. Autenticita byla NUTNOU podmínkou k zahrnutí spisu do kánonu. To je v rozporu s tím, co jsi tvrdil: “(Lhali o své identitě) ….protože to ukazovalo ke komu se autor hlásí. Kterou linii sleduje.”
Oni lhali o své identitě, aby to své dílo lépe prosadili, aby se ostatním jevilo hodnotnější. To je ale běžný důvod falšování i dnes a je stejně tak dnes jako tehdy odsuzováno. Kdyby to ostatním bylo jedno, tak by autenticita nebyla nutnou podmínkou.
Já tam rozpor nevidím.
Možná si nerozumíme v obsahu slova autenticita.