Lesk a bída umírněných křesťanů

Umírnění křesťané už nevěří ve stvoření světa v šesti dnech. Nevěří ani v celosvětovou potopu, ani v pravdivost příběhu o Adamovi a Evě (jakožto jediných lidech na tehdejším světě) ani v to, že Bůh opravdu nařídil pozabíjet všechny muže, ženy i děti nepřátelského národa, ani řadě dalších věcí.

Někteří tvrdí, že tyto pasáže jsou jen obrazy, ale nikdy nejsou schopni vysvětlit obraz čeho by ta která pasáž měla být. Jiní říkají, že ty pasáže jsou “vytrženy z kontextu” – ale jsou-li vyzváni, aby uvedli ten kontext, který zcela mění význam těch dotyčných pasáží, jsou opět bezradní. Není divu, vzhledem k tomu, že takový kontext samozřejmě neexistuje.

Další velmi správně říkají, že ty pasáže jsou dílem tehdejších lidí a odrážejí tedy jejich mytologii, a jejich přístup ke světu (což bychom my ateisté samozřejmě celé podepsali) avšak nejsou schopni vysvětlit četné novozákonní jasné deklarace o pravdivosti a platnosti Starého Zákona. S Ježíšovým “nepomine ani čárka, ani písmenko ze Zákona ani z Proroků” si hlavu nelámou.

Existuje velmi široké spektrum různých a začasté protichůdných výkladů, kterými se snaží křesťané (všichni, včetně fundamentalistů a konzervativců!) problémy Bible racionalizovat. Každý z nich je pevně přesvědčen, že právě on je reprezentatem toho Pravého a Autentického křesťanství, že právě On to vše pochopil správně, zatímco ti ostatní se více či méně mýlí.

To je samo o sobě velmi pozoruhodné, a nabízí se otázka: Jak mezi nimi rozhodnout, kdo má pravdu?

Pro nás ateisty je ale klíčové uvážit: představuje nebo nepředstavuje umírněné křesťanství alternativu? Nemohou mít zastánci některého z myšlenkových proudů liberálního křesťanství pravdu?

Umírněné křesťany spojuje jejich “liberální”, nebo spíše volný přístup k Bibli. Ten se dá shrnout asi tak, že problematické pasáže v Bibli (ať už z hlediska přírodovědného (viz. pan Grygar: Bible není učebnicí přírodovědy!) či morálního, historického nebo jakéhokoliv jiného) není nutno brát vážně, zatímco ty ostatní ano. Zopakujme ještě jednou: Pokud pasáž do našeho vidění světa nezapadá, pak ji nemusíme brát vážně, pokud se nám naopak “líbí”, pak je nutno ji brát jako Slovo Boží.

Klíčová myšlenka nyní je: s tímto přístupem lze zjevně obhájit a vydávat za Boží Vůli v podstatě jakoukoliv tezi, se kterou k dokazování přistoupíme! Umírnění křesťané si z celého křesťanství (nejen, ale i z Bible!) vyzobávají jen to co se jim hodí a tvoří si tak obsah svého učení prakticky zcela arbitrárně, libovolně! Znovu připomeňme, že samozřejmě není divu, že různé proudy a podproudy křesťanů si “vyzobou” různé podmnožiny Biblických i jiných tvrzení, a dostanou tak obsahově jiná učení (o kterých všichni s bohorovnou jistotou prohlašují, že jsou “tím pravým křesťanstvím” a že většina “rozumných křesťanů” má názory jako oni).

Jak by ale mohl mít kdokoliv z nich pravdu, když si zjevně množinu tvrzení kterým “věří” zvolil dle své libovůle tak, aby jemu osobně (nebo skupině jeho blízkých) konvenovala?!

Nebo jinak: Pokud by měl mít kdokoliv z oněch názorových proudů v křesťanství pravdu, pak by si ji měl být schopen obhájit (v argumentačním rámci víry) proti ostatním. Měl by být schopen ukázat, proč on pravdu má a ostatní ne. Ukazuje se, že ve věroučných otázkách jsou výrazně silnější argumenty fundamantalistů. Lze se značnou jistotou říct, že z věroučného hlediska právě oni mají pravdu – ostatně reprezentují pojetí víry, které se tu drželo víc než jeden a půl tisíce let. Umírnění křesťané tyto principy opustili nikoliv z vnitřních, věroučných důvodů, ale z důvodů vnějších. Dnes už by prostě věřit ve stvoření v šesti dnech vypadalo poněkud hloupě.

Umírnění křesťané tedy selhávají jak na poli racionality, tak na poli víry. Z těchto a výše uvedených důvodů proto nejsou, a nemohou být alternativou, kterou by bylo možno brát vážně.

This entry was posted in Umírnění křesťané. Bookmark the permalink.

121 Responses to Lesk a bída umírněných křesťanů