Chce Bůh, abychom v něj věřili?

Předpokládejme, že Bůh existuje, že člověka miluje, že mu na něm záleží, a že navíc chce aby i člověk miloval jeho. Jak by to mohl zařídit?

1) Bůh zejména mohl člověka vybavit vrozenou “znalostí”, či “instinktem”, že existuje, a že chce být milován. Člověk by v takovém případě prostě věděl, že to tak je, a mohl by se stále svobodně rozhodnout, zda těmto známým přáním Boha vyjde vstříc nebo ne. Věděl by to od narození, a nemusel by mu to nikdo říkat. Bůh však toto neučinil. Jaký k tomu mohl mít důvod? Svobodnou vůli by to člověku neomezilo – zločinec přece také nepochybuje o tom, že zákony existují – a stejně je porušuje.

2) Pokud se Bůh rozhodl sdělit člověku tyto informace (že existuje, a že chce aby jej člověk miloval) prostřednictvím Knihy, pak nelze nevznést námitku, že toto rozhodnutí je výrazně méně šikovné než (1). Kniha se totiž ani zdaleka nemusí dostat do rukou všem, což se také děje v reálu.

Uvažme ale, jak by taková kniha, jejíž autorem by byl všemohoucí, mohla vypadat. Jistě by tvořila brilantní, konzistentní a jedinečné literární dílo, vysoce převyšující cokoliv co kdy napsal který člověk. Na každé její stránce by čtenář žasl nad sílou, krásou a hloubkou tam zapsaných myšlenek… Bůh by v takové knize mohl lidem poskytnout opravdu hluboká a komplexní morální pravidla, která by jednoznačně a přímo odsuzovala věci jako otroctví, zneužívání dětí, mučení, vraždění žen a dětí ve válečných konfliktech, genocidu, atd. Naopak by se v takové knize jistě nezabýval nesmysly, jako zákazem práce v sobotu pod hrozbou trestu ukamenování. Taková kniha by byla napsána tak, aby byla užitečná jak pro člověka před třemi tisíci lety, tak i pro dnešního člověka. Pokud by v ní Bůh chtěl něco sdělit o způsobu stvoření světa, učinil by to tak, aby to bylo v souladu s realitou. Lidé před třemi tisíci lety by tomu sice nemuseli dost dobře rozumět – ovšem o to impozantnější by byly tyto pasáže z dnešního hlediska.

Pokud by tedy Bůh chtěl dát lidem vědět o své existenci a o své touze být lidmi milován skrze Knihu, proč ji napsal nebo dal napsat tak, že je neodlišitelná od způsobu jakým ji mohli napsat tehdejší lidé, na základě tehdejších představ, a své dobové teologie?! Jaký to má z hlediska jeho záměru, postulovaného v úvodu, smysl?!

3) v neposlední řadě by mohl Bůh o sobě dát vědět každému, kdo by o to projevil upřímný zájem. Pro Boha by jistě nebyl nejmenší problém dát takovém člověku “telepaticky” absolutní subjektivní jistotu, že existuje a co chce. Netřeba dodávat, že ani toto Bůh nečiní. Bůh stále jen mlčí.

Zbývá ještě poslední možnost: Bůh může chtít, abychom v něj věřili a milovali ho pokud možno zcela bez důkazů, nebo ještě lépe – navzdory důkazům, v rozporu s fakty. Jako by víra bez důkazů, nebo ještě lépe navzdory faktům byla jaksi vznosná, extrémně hodnotná… Je? A proč se takto nechováme kdekoliv jinde v běžném životě? Proč věcem nevěříme slepě, ale přemýšlíme o nich? Pokud by takové jednání Bůh preferoval – proč nám v takovém případě Bůh dal Rozum, který je se slepou vírou bez důkazů a navzdory důkazům v příkrém rozporu?

Z toho vychází jediný závěr: náš úvodní předpoklad o existenci Boha, který chce abychom o něm věděli a chce být milován, můžeme s klidným svědomím vyloučit. Takový Bůh neexistuje.

This entry was posted in Problémy křesťanství, Umírnění křesťané and tagged , . Bookmark the permalink.

149 Responses to Chce Bůh, abychom v něj věřili?