Daniel Dennett přišel ve své knize Breaking The Spell s velmi zajímavou myšlenkou “víry ve víru”. Vírou ve víru míní přesvědčení, že je dobré, a potřebné věřit v Boha. Je to přesvědčení, že víra v Boha je ctnost. Stejně tak pro celou společnost je dobré, když je religiozní spíš více než méně.

Víra ve víru je pozoruhodně silným principem, který bývá mnohdy nevyslovenou premisou v různých zábavných zdůvodněních typu: Proč o sobě Bůh nedává vědět? No protože kdyby o sobě dal vědět, tak bychom věděli, a tím pádem by už nezbyl prostor pro víru v něj – a to by bylo samozřejmě špatně, protože, jak všichni víme, víra je dobrá, ctnostná, atd.

Dennett přichází s pozoruhodným tvrzením, že překvapivě mnoho lidí věří ve víru, aniž by ve skutečnosti věřilo v křesťanského Boha.

Lze uvažovat o několika skupinách lidí, kteří věří ve víru.

***

První skupinu tvoří lidé, kteří v Boha nevěří (tedy nevěřící, klidně ateisté), přiznávají to – ale přitom současně věří ve víru. Věří tedy, že je dobré věřit v Boha, je to i potřebné, ale jim prostě dar víry nebyl dán (což je možná docela škoda). Ty, kteří věří, je třeba ctít (na rozdíl od přívrženců jiných názorů, například politických, vědeckých, odborných, i jiných), a je potřeba chovat k nim maximální respekt. Současně je nemravné a nesprávné a neetické činit kroky, které by mohly věřícího o jeho víru připravit. Tyto postoje je třeba ve společnosti dále šířit.

Bohužel nevím o žádných sociologických průzkumech, které by se snažily zjistit zastoupení lidí s tímto názorem. Vzhledem k atmosféře ve společnosti mám ale pocit, že jich je pozoruhodné množství – vzhledem ke svým postojům plynoucím např. z jeho příspěvku ze sborníku Dawkins pod Mikroskopem sem např. zjevně patří biolog Jan Zrzavý. Lidé s těmito postoji mají takový vliv, že utvářejí převládající názor ve společnosti – protože převládající názor v naší (české) společnosti prostě JE takový, a přitom v ní převládají nevěřící.

Proč vlastně někteří nevěřící (pravděpodobně jejich značná část) věří ve víru? Z jakého DŮVODU věří, že je dobré věřit v Boha? Že víra v Boha je ctnost? Že je potřebné a etické přistupovat k věřícím v Boha s maximálním respektem? Rozhodně s větším respektem, než k zastáncům jiných názorů a věr? Netuším. Žádný důvod jsem nikdy neslyšel, a ani mě žádný možný důvod k těmto postojům nenapadá.

***

Druhou skupinou jsou lidé, kteří v Boha sice v nitru nevěří, avšak tuto skutečnost spíše tají (stydí se za ni?) a v reálu jednají, jako by věřili. Vyznávají, že věří, k víře se hlásí v dotaznících, výzkumech, nebo při sčítání lidu, v religiozně zaměřených zemích (třeba v sousedním Polsku) se mohou účastnit náboženského života, chodí na mše, atd.

V této souvislosti nelze nezmínit epizody z různých filmů nebo literárních děl, kde duchovní přizná, že svou víru ve skutečnosti už ztratil, případně dokonce cynicky prohlásí něco ve smyslu, že copak je blázen aby doopravdy věřil? Naposledy jsem podobnou scénu viděl tuším ve francouzském seriálu Markýz de Boidore. V dnešním zamyšlení ale mluvím spíš o lidech, kteří jsou na rozdíl od podobných duchovních upřímní, chtěli by věřit, protože jsou přesvědčeni, že to je dobré – jen jim dar víry prostě nebyl dán. Tudíž alespoň jednají a chovají se, jako kdyby věřili, maje přitom veskrze čestné a upřímné úmysly.

Jak je tato skupina početná? Naneštěstí je velmi obtížné, ne-li nemožné, učinit v tomto smyslu jakýkoliv odhad. Přímo se zeptat člověka, který o sobě deklaruje že je věřící, zda opravdu věří, by asi příliš účelné nebylo. Možná lze ale ledacos usoudit z nekonzistencí, které se projeví v různých názorech daného člověka…

Dušan Lužný z Ústavu religionistiky FF MU ve svém výzkumu Náboženství a sekularizace v České republice zjistil, že pouhých 18,1% křesťanů v ČR věří v existenci osobního Boha (!), 58,9% křesťanů v ČR věří spíš v existenci nějakého abstraktního ducha či životní síly, a 23% křesťanů nevěří ani jedné z předchozích možností!

Zopakujme: přinejmenším 23% křesťanů v ČR cítí potřebu přihlásit se ke křesťanství a k víře (víra je širší pojem než křesťanství: každý křesťan se hlásí k víře, ale zdaleka ne každý věřící je křesťan), ale současně nevěří v existenci osobního Boha, ani neosobního Boha ve formě životní síly či ducha. Tomáš Halík mluvil o Češích jako o něcistech. Češi totiž často říkají, že věří, že existuje něco nad nimi. Nevím jestli Halík tušil, že toto se týká i mnohých křesťanů, a že tedy existují i křesťanští něcisté, a že jich není zrovna málo.

Podle mého názoru jsou tyto postoje krystalicky čistým projevem víry ve víru, a to pravděpodobně aniž si to nositelé těchto názorů patřičně uvědomují. Víra v jejich pojetí je jakousi prázdnou schránou, z níž zmizel vlastní obsah, ale k ní samotné je přesto přistupováno tak, jako by tam ten obsah stále byl. “Dal jsem se cestou víry,” řekne třeba někdo, a význam který tomu tvrzení přikládá, lze dost možná přiléhavě označit přívlastkem magický.

***

Třetí skupinou která mi z celého zamyšlení vychází, jsou lidé, kteří věří ve víru, v křesťanství, a sami sebe přesvědčili, že věří i v Boha. Mají tedy vnitřní pocit, že věří. Sami “věří, že věří”. Co tohle znamená? Znamená to nutně, že v takovém případě skutečně v Boha věří? Vysvětlím, proč tahle implikace podle mého názoru kupodivu platit nemusí.

Zamysleme se nad následujícími dvěma významovými odstíny slůvka věřit:

1) mohu věřit tvrzení, jehož obsah chápu, ale neznám jeho skutečnou pravdivostní hodnotu. Věřím nicméně tomu, že je pravdivé. Např. věta “existuje mimozemský inteligentní život” je zcela jasné tvrzení. Nikdo neví, jestli je pravdivé; mohu mu věřit, nebo nemusím, ale je jasné, co to tvrzení znamená.

Mohu věřit nebo nevěřit, že existují vodníci. Každý máme jasnou představu o tom, jak by takový vodník mohl vypadat, a co by to znamenalo, kdyby existoval, a máme názor na to, zda opravdu existuje nebo ne.

Mohu také věřit tomu, že existuje Bůh “klasického křesťanství”. Skutečná Bytost, Osoba, která je na nebesích, miluje nás, leží mu na srdci osud jednoho každého z nás, má syna Ježíše, který byl současně člověkem, byl ukřižován, zemřel, a třetí den byl vzkříšen. Svou smrtí smazal naše hříchy, vyrovnal naše dluhy vůči Bohu, a přijmeme-li ho, budeme spaseni a budeme mít věčný život v nebi. O tom všem víme mimo jiné z nesmírně významné knihy, Božího Slova, Bible. Neomylné, dokonalé a perfektní knihy.

Tomu všemu můžeme věřit, nebo nevěřit, a není s tím žádný problém.

2) jak ale mohu věřit nebo nevěřit tvrzení (komplexu tvrzení), jehož obsah nechápu? Jak mohu věřit nebo nevěřit tvrzení, jehož obsah nechápe vůbec nikdo? Když např. deklaruji absolutní nepochopitelnost, záhadnost, nepoznatelnost a transcendentnost Boha – jak můžu říct, že v takového Boha věřím? Věřím, že existuje něco, a nevím co? Nikdo neví co?

Dále řeknu, že Ježíš není “skutečný” Boží syn, je jeho “syn v uvozovkách” přičemž nikdo neví, co tento vztah “synovství” vlastně znamená. “Syn” tak zůstane pouhým slovem, bez konkrétního významu. Co znamená, tomuto věřit?

Co znamená věřit v inspirovanost Písma, aniž bych byl schopen přisoudit tomu slůvku inspirovanost v daném kontextu jakýkoliv konkrétní význam?

Katolíci věří, že hostie se při svatém příjmání změní v ústech věřícího doslova na Ježíšovo tělo. Co to znamená, tomuto věřit? Neznamená to nic jiného, než tuto víru vyznat. Nic víc.

Co znamená dnes věřit tomu, že Ježíš šel po svém vzkříšení tělesně do nebe? Nic jiného, než tuto víru vyznat.

***

Celý tento druhý význam slůvka věřit je podle mého názoru velmi typický pro umírněné křesťany a není vlastně nepodobný odříkání magického zaklínadla. To, že si věřící zhusta neuvědomují, jak zásadně je význam (2) od významu (1) vzdálený, posunutý, přičítám právě jejich víře ve víru. Oni věří pro samotnou víru, protože věří že je potřeba věřit, bez nutnosti uvědomování si nějakého konkrétního a hlubšího obsahu té víry.

Oni zřejmě opravdu mnohdy věří že věří, aniž by skutečně věřili. (a aniž by byli ochotni to sami sobě, nebo komukoliv jinému přiznat)

Závěr:

Považuji za velmi důležité uvědomit si, že
* víra ve víru existuje a je do značné míry nezávislá na samotné víře v Boha
* jde o “skutečnou víru”, tedy často hluboké přesvědčení bez jakéhokoliv racionálního opodstatnění
* vysvětluje mnohé nepochopitelné postoje věřících (jsem křesťan, ale nevěřím v osobního Boha)

Nakonec kladu provokativní otázku, co to vůbec znamená věřit (deklarovat víru!) v různé nepochopitelné a smysl nedávající doktríny. Lze v těchto případech vůbec mluvit o víře v pravém smyslu? Ptám se, zda tato vyznání, a tyto deklarace (Bůh je trojjediný! Ať už to znamená cokoliv) nejsou opět spíše projevem víry ve víru. (nepotřebujete vědět, co to znamená! Stačí tomu věřit.)