Lidský jazyk je neocenitelný a mimořádně důležitý nástroj. Vědomá část našeho myšlení se z velké části odehrává v jazyce. Přesto je jazyk jen naším nedokonalým výtvorem, a jeho používání v sobě skrývá mnohá rizika, která si však často ani neuvědomujeme. Například v diskuzích o bohu se často setkáváme s používáním vyprázdněných pojmů, s posouváním významu slov a samozřejmě i s logicky chybnými argumenty (které se však nezkušenému člověku mohou zdát jako korektní).
Každý máme nějakou intuitivní představu o tom, co znamená slovo bůh. V diskuzi však často dojde k popření atributů, které bohu intuitivně (tradičně) přisuzujeme – a z pojmu bůh se tak stane pojem vyprázdněný. Podobně věřící často rovnou prohlašují, že bůh je pojem nedefinovatelný, že o bohu nemůžeme vůbec nic říct. (a ještě jakoby chtěli dodat: Ha, ateisté, a máte po žížalkách – teď už proti našemu bohu nemůžete nic namítnout!) Používat nedefinované a vyprázdněné slovo ale nemá smysl, ačkoliv s tím naše mysl nemá problém: intuitivní představu o významu toho slova stále máme (ačkoliv byla v diskuzi explicitně popřena!) a proto se vesele dál bavíme o nedefinovatelném a tedy nedefinovaném bohu… a to je špatně.
Každý pojem, každá kategorie, kterou v řeči používáme, by měla mít nějaký vymezený význam. Měli bychom ji být schopni (byť třeba ne zcela přesně a ostře) definovat.
Měli bychom být schopni určit, definovat, co do dané kategorie (třeba i jen zhruba!) spadá, a co už ne.
Často se namítá, že (křesťanský) Bůh je s velkým B, že to je ten-jediný-pravý-bůh, a že Bůh je snad dokonce jeho vlastní jméno (což ovšem není pravda, protože vlastní jméno křesťanského boha má býti YHWH 😉 ). Pak to ovšem znamená, že tvrdíme, že kategorie bůh má v realitě jen jednoho zástupce, kterého označujeme Bůh s velkým B. Nikterak nás to nezbavuje potřeby a povinnosti obecný pojem bůh definovat, aby předchozí věta měla smysl. Věta “existuje konkrétní jednorožec jménem Franta” předpokládá, že musím nejprve vědět, co je jednorožec.
Někdo může mít obavu, abychom neudělali při definici boha chybu. Aby se nám snad nestalo, že to, co si definujeme, existovat nebude, zatímco “skutečný bůh” by existoval. To by ovšem znamenalo, že my sami považujeme za boha i něco jiného, než co jsme si sami definovali – a pak, pravda, udělali jsme chybu, ale udělali jsme ji sami vůči sobě. Nedostatečně jsme uvážili, co naše intuitivní představa boha vlastně obnáší.
Co tedy kvalifikuje danou entitu, abychom ji mohli považovat za boha? Co (my sami, jeden každý z nás) za boha jsme ochotni považovat, a co už ne?
Musí být bůh osobou? Jsme ochotni považovat za boha jakkoliv zvláštní neosobní “sílu”, “pole”, nebo něco podobného? Já určitě ne, ale někteří věřící třeba ano. Kdyby se ukázalo, že existuje nějaká neosobní síla, kterou někdo nazývá bohem – pak bych s existencí takového boha neměl problém.
Musí být bůh z definice jediný? Kdyby bylo bohů víc, a tvořili by hierarchii s jedním nejmocnějším – bylo by možné ty méně mocné považovat za bohy? A co kdyby bylo více rovnocenných bohů – například tři…? (paralely jistě nikoho nenapadají…)
Musí být bůh stvořitelem světa? Pokud by bylo bohů víc, byl by ten skutečný bůh jen ten, který stvořil Vesmír? Co kdyby byl bůh-stvořitel zrovna ten níže postavený v pantheonu?
Zajímavé myšlenkové cvičení je uvážit, že náš Vesmír by byl výsledkem pokusu vědce jisté civilizace z externího vesmíru. Takový vědec by pak byl Tvůrcem našeho Vesmíru – ale jistě všichni cítíme, že za boha bychom ho nepovažovali. Proč vlastně? Jakou definiční vlastnost boha vymyslíme, abychom “ufonského vědce” odstřihli? Co třeba, že bůh je duch? Jenže co je to vlastně duch? Ufonský vědec by jistě také nebyl z hmoty kterou známe, ani která existuje kdekoliv v našem vesmíru. Bylo by to úplně něco jiného – proč tomu neříkat “duchovní hmota”? A vůbec, co kdyby byli “skuteční duchové”, včetně boha, tvořeni nějakou “duchovní” či “božskou” hmotou? Přestali bychom je proto považovat za duchy či bohy?
Musí být bůh věčný? Pavel říká o Kristu, že je “prvorozený všeho stvoření” (Kol 1:15), což by nasvědčovalo, že byl Kristus stvořen. Není snad proto bůh? Ať tak či tak, je-li bůh všemohoucí, jistě jiného boha stvořit může. Proto věčnost by asi neměla být definičním atributem boha, a časová omezenost ufonského vědce by tedy neměla být důvodem, proč jej nepovažovat za boha.
Může být bůh smrtelný? Člověku by se chtělo říct, že jistě ne, že pro boha je klíčové být nesmrtelný … Smrtelného boha bych já za boha nepovažoval. Ježíšova smrt ovšem ukazuje, že křesťanům nedělá problém věřit ve smrtelného boha. Nezapomeňme přitom, že Ježíš nebyl dle křesťanů vtělený bůh, ale v Ježíši se Bůh stal člověkem. Kromě toho, stvoří-li jeden bůh jiného, nemůže ho také zabít? Je přece všemohoucí… Nebo nemůže ho změnit v něco smrtelného, tak jako se to stalo s Ježíšem, a to pak zabít? Ani nesmrtelnost bychom tedy jako definiční vlastnost boha požadovat asi neměli.
Musí být bůh nestvořený? Vzhledem k výše uvedenému lze říct, že nemusí.
Musí být bůh neměnný? Inu, vzhledem k tomu, že myslí, pak neměnný být dokonce nemůže. Jiná myšlenka = jiný vnitřní stav boha, tečka.
Musí bůh existovat nutně? Naše vážená diskutující Médea zde jednou prohlásila, že bůh, který neexistuje nutně (tedy ve všech myslitelných světech) pro ni není bohem. Já bych na něj tuto podmínku nekladl, už jen proto, že připouštím existenci více bohů, klidně mnoha. Je to asi ryze otázka osobních preferencí, a je to současně vážná otázka: co by to znamenalo, kdyby existoval právě jeden bůh, Stvořitel, ale neexistoval by nutně? Tedy, klidně by mohl neexistovat? Pak bychom měli zásadní otázku nad důvodem existence samotného boha, a proč pak spekulovat o bohu jako vysvětlení existence Vesmíru? Bůh by stal jen jedním nic neřešícím článkem navíc.
Závěr: “bůh” je jenom slovo, skupina písmen. Nemá žádný “přirozený” význam. Jeho obsah, význam, mu musíme dát my sami. Vymyslet uspokojivou definici boha (= ladící s naší intuicí) může být samo o sobě poměrně obtížné, a je otázkou, zda to vůbec lze učinit nějak rozumně (těším se na následnou diskuzi pod článkem). V závislosti na tom, jak toto uděláme, se mohou lišit odpovědi na otázku, zda bůh existuje a jaký je. Mohou se lišit odpovědi jak konkrétních lidí, včetně ateistů (definujeme-li boha jako všehomír – panteistická představa – pak budu já jako ateista první, kdo bude souhlasit, že bůh existuje. Podobně např. při definici “bůh je něco, co nás přesahuje” odpovím, že takový bůh jistě existuje, protože přesahuje nás jistě spousta věcí, které existují, např. Vesmír sám, naše Galaxie, atd.), tak i odpověď objektivní. Otázka “existuje bůh?” sama o sobě tedy nemá smysl. Vždy je potřeba jasně říct, na existenci čeho se daný konkrétní tazatel přesně ptá.
Zdá se, že někdo tu nechápe pojem pravděpodobnost, jakož i poměr počtu interagujících prvků za čas 🙂
Jo, málem bych zapomněl. K onomu “ničemu” doporučuju si zjistit, co je to Casimirův jev. Krásný důkaz vzniku “něčeho z ničeho”.
Kreacionisti nevedia vypočítať aká je pravdepodobnosť vzniku života na planéte podobnej Zemi 🙂
Jedna triviálna poznámka:
Pokiaľ máme nekonečne veľa nezávislých náhodných generátorov, a pravdepodobnosť vygenerovania konkrétneho javu A na ľubovoľnom z nich, nie je menšia než nejaké pevné kladné číslo p, tak potom pravdepodobnosť, že nekonečne mnoho týchto generátorov vygeneruje jav A, sa rovná 1.
(Tými generátormi by napr. mohli byť galaxie v nekonečnom vesmíre.)
HMC, a je úplne jedno, aké malé je to kladné číslo p. Dôležité je len to, že je kladné 🙂
medea: Může Vás těšit, že v takovém případě existuje nekonečná řada světů, kde jste právě osvícena viděním konvertovala k pravé víře katolické a vyhnula se tak věčnému utrpení.
Ja však tipujem, že vznik života na planéte podobnej Zemi (z pred 4 miliárd rokov) je dosť pravdepodobný.
Medea
Pokiaľ máme nekonečne veľa nezávislých náhodných generátorov, a pravdepodobnosť vygenerovania konkrétneho javu
Jenže vy je nemáte! Respektive přijdete o něj v okamžiku, kdy v “nekonečně velkém souboru” vznikne funkční protein o 100 aminokyselinách! Což je samo osobě zcela absurdní, ale budiž. Jakmile ho máte, pak je vaše “nekonečno” z redukováno jen na tento jediný funkční protein. Další stejně absurdní události mohou navazovat jen na tento jediný případ a v daném místě jeho vzniku, nelze se již spoléhat na nekonečný prostor, neboť v někde v hlubokém vesmíru je vám jakákoliv navazující, nutná událost houby platná, neboť někde daleko jaksi nemá na co navázat… Že…? 😉
A takový protein není ještě zdaleka živý.
Takže jste tam kde jste byli…
To jest v (_|_)
😀 😀 😀
Alebo som evanjelická farárka so šiestimi deťmi na krku 🙂
medea: v takovém případě je smůla, že tyto evangelické medei nevěří v očistec 🙂
Casimirův jev
Casimirův jev (Casimirův efekt, Casimirova síla) je projev existence párů virtuálních částic ve vakuu. Nastává v případě, že se velmi blízko sebe ocitnou například dvě nenabité desky, které by se vzhledem k absenci náboje neměly navzájem silově ovlivňovat.
Aha, takže to má být údajný důkaz vzniku něčeho z ničeho…
Moc tomu sic nerozumím, přesto bych se odvážil zeptat, kde se vzaly ty dvě desky….??? Když to má být NIC. Skoro bych řekl, že dvě desky nejsou NIC, nýbrž NĚCO.
😀
Funkční protein? Jdětež se vycpat! To je už značně pokročilý produkt dlouhé evoluce.
Hele, HMC2011, replikovat se umí i obyčejný blbý prion! Důkazem je nemoc šílených krav 🙂
Strukturní replikace předcházela té “jediné možné” genové. Důkazem jsou její dodnes funkční rudimenty; na jedné straně BSE a na straně druhé fungování paměti. I té Vaší, prosím 😀
HMC, tie dve dosky sú len súčasťou experimentu, ktorý má demonštrovať existenciu párov (častica – antičastica) virtuálnych častíc vo vákuu.
Foxy
Funkční protein? Jdětež se vycpat! To je už značně pokročilý produkt dlouhé evoluce.
Ano, tu “dlouhou evoluci” jste zatím ještě nedokázal. Resp. je vyvrácena extrémní nepravděpodobností takového jevu, tedy jejich jednotlivých mezikroků. A že těch fantastických událostí potřebujete vskutku gigantické množství.
Na příjetí něčeho takového, za realitu, musíte mít opravdu nadpozemskou víru, že by vám leckterý křesťan mohl jen tiše závidět….
Medea
existenciu párov (častica – antičastica)
No existence částice-antičástice, rovněž není NIC, nýbrž něco. Takže zase je zde problém, kde se ta částice-antičástice vzaly….??
HMC2011 says: “Moc tomu sic nerozumím, přesto bych se odvážil zeptat…”
Fajn, desek netřeba, když Vám tak vadí. Stačí extrémní zakřivení časoprostoru. To absolutní nic, které je plné ryze abstraktních matematických vymyšleností jako jsou virtuální páry částic, začne na tom extrémním zakřivení částice vyzařovat. Ty virtuální páry se nestihnout v tom pidičase své podivné existence včas vyrušit zpátky do nicoty a najednou tu začne z absolutní nicoty tryskat proud zatraceně hmotných a reálných částic. Každá blbá černá díra tenhle zázrak tvoření něčeho z úplného nic umí levou zadní a dá se to ve vesmíru bez problému pozorovat.
Tam, kde začíná kvantová fysika, tam holt končí “zdravý selský rozum”.
(Zde přítomným fysikům se omlouvám za nepřípustná zjednodušení, ale ono jak to lépe objasnit kreacionistovi infikovanému kábrtismem…)
HMC, to viete odkiaľ? Nekonečnosť a dobrá homogénita vesmíru sú dosť pravdepodobné.
Vykašlite sa na jeden proteín. Za jav A si dosaďte samovoľný vznik vyspelej civilizácie v guli s polomerom trilión svetelných rokov, za menej než 13.7 miliárd rokov od Big Bangu, a predstavte si nekonečne veľa takýchto gúľ v nekonečnom, takmer homogénnom, vesmíre 😉
Foxy
Každá blbá černá díra tenhle zázrak tvoření něčeho z úplného nic umí levou zadní a dá se to ve vesmíru bez problému pozorovat.
Ani černá díra není NIC, ale něco…
Medea
Vykašlite sa na jeden proteín.
Ne, ne, ne. To se nevykašlu. Evoluce probíhala prý krůček po krůčku. Takže je třeba opět se na ty takzvané krůčky podívat pod drobnohledem a nikoliv zdrhat k paušalizujícím a zevšeobecňujícím floskulím, jak má Medea ve zvyku, když neví kudy kam….
No a? V nekonečne mnoho z tých gulí, krôčik po krôčiku, s pravdepodobnosťou 1, prebehne 🙂