Lidský jazyk je neocenitelný a mimořádně důležitý nástroj. Vědomá část našeho myšlení se z velké části odehrává v jazyce. Přesto je jazyk jen naším nedokonalým výtvorem, a jeho používání v sobě skrývá mnohá rizika, která si však často ani neuvědomujeme. Například v diskuzích o bohu se často setkáváme s používáním vyprázdněných pojmů, s posouváním významu slov a samozřejmě i s logicky chybnými argumenty (které se však nezkušenému člověku mohou zdát jako korektní).
Každý máme nějakou intuitivní představu o tom, co znamená slovo bůh. V diskuzi však často dojde k popření atributů, které bohu intuitivně (tradičně) přisuzujeme – a z pojmu bůh se tak stane pojem vyprázdněný. Podobně věřící často rovnou prohlašují, že bůh je pojem nedefinovatelný, že o bohu nemůžeme vůbec nic říct. (a ještě jakoby chtěli dodat: Ha, ateisté, a máte po žížalkách – teď už proti našemu bohu nemůžete nic namítnout!) Používat nedefinované a vyprázdněné slovo ale nemá smysl, ačkoliv s tím naše mysl nemá problém: intuitivní představu o významu toho slova stále máme (ačkoliv byla v diskuzi explicitně popřena!) a proto se vesele dál bavíme o nedefinovatelném a tedy nedefinovaném bohu… a to je špatně.
Každý pojem, každá kategorie, kterou v řeči používáme, by měla mít nějaký vymezený význam. Měli bychom ji být schopni (byť třeba ne zcela přesně a ostře) definovat.
Měli bychom být schopni určit, definovat, co do dané kategorie (třeba i jen zhruba!) spadá, a co už ne.
Často se namítá, že (křesťanský) Bůh je s velkým B, že to je ten-jediný-pravý-bůh, a že Bůh je snad dokonce jeho vlastní jméno (což ovšem není pravda, protože vlastní jméno křesťanského boha má býti YHWH 😉 ). Pak to ovšem znamená, že tvrdíme, že kategorie bůh má v realitě jen jednoho zástupce, kterého označujeme Bůh s velkým B. Nikterak nás to nezbavuje potřeby a povinnosti obecný pojem bůh definovat, aby předchozí věta měla smysl. Věta “existuje konkrétní jednorožec jménem Franta” předpokládá, že musím nejprve vědět, co je jednorožec.
Někdo může mít obavu, abychom neudělali při definici boha chybu. Aby se nám snad nestalo, že to, co si definujeme, existovat nebude, zatímco “skutečný bůh” by existoval. To by ovšem znamenalo, že my sami považujeme za boha i něco jiného, než co jsme si sami definovali – a pak, pravda, udělali jsme chybu, ale udělali jsme ji sami vůči sobě. Nedostatečně jsme uvážili, co naše intuitivní představa boha vlastně obnáší.
Co tedy kvalifikuje danou entitu, abychom ji mohli považovat za boha? Co (my sami, jeden každý z nás) za boha jsme ochotni považovat, a co už ne?
Musí být bůh osobou? Jsme ochotni považovat za boha jakkoliv zvláštní neosobní “sílu”, “pole”, nebo něco podobného? Já určitě ne, ale někteří věřící třeba ano. Kdyby se ukázalo, že existuje nějaká neosobní síla, kterou někdo nazývá bohem – pak bych s existencí takového boha neměl problém.
Musí být bůh z definice jediný? Kdyby bylo bohů víc, a tvořili by hierarchii s jedním nejmocnějším – bylo by možné ty méně mocné považovat za bohy? A co kdyby bylo více rovnocenných bohů – například tři…? (paralely jistě nikoho nenapadají…)
Musí být bůh stvořitelem světa? Pokud by bylo bohů víc, byl by ten skutečný bůh jen ten, který stvořil Vesmír? Co kdyby byl bůh-stvořitel zrovna ten níže postavený v pantheonu?
Zajímavé myšlenkové cvičení je uvážit, že náš Vesmír by byl výsledkem pokusu vědce jisté civilizace z externího vesmíru. Takový vědec by pak byl Tvůrcem našeho Vesmíru – ale jistě všichni cítíme, že za boha bychom ho nepovažovali. Proč vlastně? Jakou definiční vlastnost boha vymyslíme, abychom “ufonského vědce” odstřihli? Co třeba, že bůh je duch? Jenže co je to vlastně duch? Ufonský vědec by jistě také nebyl z hmoty kterou známe, ani která existuje kdekoliv v našem vesmíru. Bylo by to úplně něco jiného – proč tomu neříkat “duchovní hmota”? A vůbec, co kdyby byli “skuteční duchové”, včetně boha, tvořeni nějakou “duchovní” či “božskou” hmotou? Přestali bychom je proto považovat za duchy či bohy?
Musí být bůh věčný? Pavel říká o Kristu, že je “prvorozený všeho stvoření” (Kol 1:15), což by nasvědčovalo, že byl Kristus stvořen. Není snad proto bůh? Ať tak či tak, je-li bůh všemohoucí, jistě jiného boha stvořit může. Proto věčnost by asi neměla být definičním atributem boha, a časová omezenost ufonského vědce by tedy neměla být důvodem, proč jej nepovažovat za boha.
Může být bůh smrtelný? Člověku by se chtělo říct, že jistě ne, že pro boha je klíčové být nesmrtelný … Smrtelného boha bych já za boha nepovažoval. Ježíšova smrt ovšem ukazuje, že křesťanům nedělá problém věřit ve smrtelného boha. Nezapomeňme přitom, že Ježíš nebyl dle křesťanů vtělený bůh, ale v Ježíši se Bůh stal člověkem. Kromě toho, stvoří-li jeden bůh jiného, nemůže ho také zabít? Je přece všemohoucí… Nebo nemůže ho změnit v něco smrtelného, tak jako se to stalo s Ježíšem, a to pak zabít? Ani nesmrtelnost bychom tedy jako definiční vlastnost boha požadovat asi neměli.
Musí být bůh nestvořený? Vzhledem k výše uvedenému lze říct, že nemusí.
Musí být bůh neměnný? Inu, vzhledem k tomu, že myslí, pak neměnný být dokonce nemůže. Jiná myšlenka = jiný vnitřní stav boha, tečka.
Musí bůh existovat nutně? Naše vážená diskutující Médea zde jednou prohlásila, že bůh, který neexistuje nutně (tedy ve všech myslitelných světech) pro ni není bohem. Já bych na něj tuto podmínku nekladl, už jen proto, že připouštím existenci více bohů, klidně mnoha. Je to asi ryze otázka osobních preferencí, a je to současně vážná otázka: co by to znamenalo, kdyby existoval právě jeden bůh, Stvořitel, ale neexistoval by nutně? Tedy, klidně by mohl neexistovat? Pak bychom měli zásadní otázku nad důvodem existence samotného boha, a proč pak spekulovat o bohu jako vysvětlení existence Vesmíru? Bůh by stal jen jedním nic neřešícím článkem navíc.
Závěr: “bůh” je jenom slovo, skupina písmen. Nemá žádný “přirozený” význam. Jeho obsah, význam, mu musíme dát my sami. Vymyslet uspokojivou definici boha (= ladící s naší intuicí) může být samo o sobě poměrně obtížné, a je otázkou, zda to vůbec lze učinit nějak rozumně (těším se na následnou diskuzi pod článkem). V závislosti na tom, jak toto uděláme, se mohou lišit odpovědi na otázku, zda bůh existuje a jaký je. Mohou se lišit odpovědi jak konkrétních lidí, včetně ateistů (definujeme-li boha jako všehomír – panteistická představa – pak budu já jako ateista první, kdo bude souhlasit, že bůh existuje. Podobně např. při definici “bůh je něco, co nás přesahuje” odpovím, že takový bůh jistě existuje, protože přesahuje nás jistě spousta věcí, které existují, např. Vesmír sám, naše Galaxie, atd.), tak i odpověď objektivní. Otázka “existuje bůh?” sama o sobě tedy nemá smysl. Vždy je potřeba jasně říct, na existenci čeho se daný konkrétní tazatel přesně ptá.
Človíček, autá a počítače nie sú postulátmi v kozmologickej teórii, ale výsledkom technických aplikácií fungujúcich teórií.
Pro Medeu:
Chcete, abych mlčel. To je nějaká nová analytická metoda jak se dobrat pravdy? Věřím, že Vám to umožní uvěřit, že mimočasový Stvořitel “je absolutně neměnný”. Ale ani tím, že budu mlčet, se ta Vaše teze nestane smysluplnější.
clovicek:
Říkáte, že předpoklad, že vesmír byl stvořen Bohem, je “reprezentantem absence řešení”.
Nikoli. Pouze Váš příspěvek je reprezentantem absence argumentů
flanker.27:
Já je postrádám argumenty jedině v nesmyslném tlachání o všemocném bohu stvořiteli.
Argumentace bophem není jediným argumentem obhajitelná. Nikdy v dějinách nebyl předložen testovatelný argument pro boží existenci. Zatímco jsme schopni popsat vznik vesmíru od první vteřiny bez jakéhokoli vnějšího zásahu, a to testovatelně, žádný věřící (ani nikdo jiný) nikdy nepředložil argument, který by dovoloval učinit závěr, že “ano, to vyšší bytost za tím stojí.”
clovicek: ““Teorie o chemické evoluci života je založena na předpokladu, že dojde k takzvané samoorganizaci obrovského počtu chemických komponentů do struktury, která začne být živá. Pravděpodobnost této události už vypočítala řada vědců, včetně skutečně renomovaných (například nositel Nobelovy ceny Ilja Prigogine), přičemž výsledky jsou srovnatelné. Ta pravděpodobnost je extrémně nízká, a i při ideálních podmínkách vykazuje více než šest set padesát číselných řádů. ””
Tato kreacionistická žonglování s pravděpodobností (úmyslně?) přehlíží chemické afinity a schopnost samoorganisace (viz heslo ve Wiki), což je právě v chemii jevem charakteristickým
Ta neuvěřitelná čísla nepravděpodobnosti vyjadřují pouze to, že je krajně nepravděpodobný přesně opakovaný děj. Příkladem je sněhová vločka, zcela obvyklá věc, kdy je ovšem krajně nepravděpodobné, že by (i za dokonale identických výchozích podmínek) vznikly dvě zcela totožné sněhové vločky.
Ta omračující čísla nepravděpodobnosti naznačují pouze to, že pokud by došlo k opakované biogenezi, její výsledek by nebyl shodný s výsledkem biogeneze předchozí, a to ani za stejných výchozích podmínek.
To, že jev zvaný samoorganisace existuje, dokazují potvrzené nálezy organických sloučenin v oblacích mezihvězdného smetí.
(Ale v případě, že bychom přijali hypotézu “Živého Boha”, mohlo by se jednat i o produkty Jeho metabolismu. V mezihvězdném smetí již byla potvrzena močovina. Pokud by byl nalezen i skatol (3-methylindol), mohlo by to být bráno jako přímý důkaz existence Živého Boha.)
Foxy:
(Ale v případě, že bychom přijali hypotézu “Živého Boha”, mohlo by se jednat i o produkty Jeho metabolismu. V mezihvězdném smetí již byla potvrzena močovina. Pokud by byl nalezen i skatol (3-methylindol), mohlo by to být bráno jako přímý důkaz existence Živého Boha.)
Flanker.27:
A našli jsme kosmický septik 🙂
Človíček, máte len dve možnosti, buď je Boh absolútne nemenný alebo nie je. A ak je Boh premenlivý, tak potom žije v nejakom (nehovorím, že v našom) čase.
God and Time: http://www.iep.utm.edu/god-time/
Pro flanker.27:
To auto jsem uvedl jako naprosto jednoduchou a snadno pochopitelnou analogii. Nahraďe slovo “auto” slovem “vesmír”. Dokážete pochopit vesmír? Ne. Takže vesmír neexistuje? Nemůžeme si představit Stvořitele vesmíru (tedy Boha), znamená to tedy, že neexistuje? Pochopte prosím, že já tady nepodávám nějaký fyzikálně-chemický důkaz existence Boha, jen se snažím vysvětlit, že přístup zdejších diskutujících je stejně filozofický, jako můj. Použiji-li Vaše výrazivo, pak já věřím, že “všechno tady zbunktoval Bůh”. Vy zase věříte, že všechno se tady “zbunktovalo samo”.
Mně je velmi sympatické, že s tím mým “zbunktovatelem” se dá mluvit 😀
Pro mně to totiž není jen nějaká “pouhá” tvořivá síla. Vy můžete věřit jen v rozlití kávy do klávesnice, protože to je asi tak adekvátní ekvivalent “samozbunktování”. Nic ve zlém 🙂
petr: To víte, já pro podpásovku nejdu daleko
Já netvrdím, že má být bez základu. Ani, že žádnou metodu mít nemá. Bez solidního řemeslného základu (znalosti svého oboru a precizního ovládnutí jeho základů) není žádné umění. Ale směry a techniky v oborech o nichž se bavíme mi opět připomínají spíše techniku třeba malířů, než metodologii přírodních věd.
Abyste byl dobrý malíř, musíte znát a umět spoustu věcí a malovat určitou technikou, nebo kombinací určitých technik, které mají svá přísná pravidla. Ale umělecké dílo ve výtvarném umění se přece neomezuje na precizně zvládnutou techniku je k tomu třeba originální vklad autora, technika je pouhou pomůckou k výkonu samému, která může být i překonána, tam kde je to adekvátní.
No jistě- já ale nesouhlasím s tím, že například ta ekonomie je spíš umění.
Když se budeme bavit konkrétně například o tom Sedláčkovi- jeho technika mi připomíná mnoho věcí ale ekonomie to není. Nejsem znalec v oboru, ale opravdu mi není známý žádný případ „kecacího ekonoma“, který by tento obor někam (dopředu) posunul. Sedláčkova nematematická ekonomie přestává být ekonomií. Je to něco jiného. Myslím, že jsme svědky stejného rozštěpení jako při oddělení přírodních věd od filosofie. Teď se vydělují “kecací” a “počítací” frakce měkkých věd. Což je dobře, protože ten rozpor je dlouhodobě neudržitelný. Myslím, že výhodné to bude pro oba tábory.
Pro Medeu:
A proč by Bůh něco musel? Proč by Stvořitel času musel nutně vždycky žít v čase? Dokážeme si vůbec představit, že čas může mít podobu i jiného rozměru? Vždyť kosmologické teorie předpokládají, že čas mohl vzniknout i sloučením jiných blíže nedefinovaných rozměrů prvotního vesmíru. Sice mně to hlava nebere, ale matematik je schopen tuto myšlenku rozepsat na sto stránkách matematických vzorců.
Proč by autor vesmíru musel být JAKKOLI omezen vesmírem, který stvořil?
Přijmout myšlenku, že Bůh stvořil nejen vesmír, ale i čas, je stejně těžké i stejně jednoduché, jako přijmout myšlenku, že vesmír i čas vznikl z ničeho sám od sebe.
Schematicky, ako nejakú čiernu skrinku so špecifickými vstupmi a výstupmi, si dokážem Boha predstaviť veľmi ľahko. Tu však nejde o predstavivosť, ale o argumenty, a tie jednoducho nemáte. Súčasné vedecké teórie fungujú aj bez Boha. Zatiaľ je Boh, čo sa vzniku a fungovania sveta týka, len zbytočná hypotéza …
clovicek:
A co myslíte tím, že nedokážeme vesmír pochopit? Nedokážeme pochopit 4 základní interakce, tedy silnou a slabou jadernou, elektromagnetickou a gravitační? Nedokážeme pochopit hvězdy a galaxie a reliktní zážení? Nedokážeme pochopit červený posuv vzdalujících se objektů? Nebo prostor sám? Co je myšleno tím, že vesmír nedokážeme pochopit? To co jsem uvedl, to je vesmír a všechno je to pochopitelné a testovatelné.
Jestli vám dělá dobře mluvit s imaginárním přítelem, je to samozřejmě čistě vaše věc a dobře pro vás, jestli jste tak spokojený. Ale právě proto, že jde o subjektivní záležitost, není to nijak ekvivalentní vědeckému poznání, které je postaveno na tom, jak mocse jen naše mozky dokáží přiblížit objektivitě. Vesmír prostě není od toho, abychom si ho přáli. vesmír je tady a my, malá, pranepatrná částečka, která je jeho součástí, jsme se svým mozkem dokázali dostat až k úvahám o infační fázi, zóně posledního rozpadu, k přesné představě, jak když teplota vesmíru klesla pod 3000 K, se mohly zformovat první atomy vodíku a ty se mohly zformovat do hvězd. A když tyhle první hvězdy “žily”, vytvářely se v nich další prvky a když na konci života explodovaly, rozházely tyhle prvky, vodík, kyslík, dusík a uhlík do prostoru. A z těchle prvků jsme my všichni. To mi přijde nekonečně krát víc fascinující než scholastické úvahy o tom, kolik andělů může tančit na špičce jehly.
Medea:
Zatiaľ je Boh, čo sa vzniku a fungovania sveta týka, len zbytočná hypotéza …
Flanker.27:
Napoleon: “A co bůh?”
Laplace: “Tuto hypotézu jsem nepotřeboval.”
Tu predsa ide o to, aký Boh je. Ak je nemenný, tak nemôže byť premenlivý 🙂 A ak je premenlivý tan nemôže byť dolsovne “mimo čas”.
Pokiaľ by bol Boh nejako a potom inak, tak by bol premenlivý 🙂
…tak nemôže byť doslovne…
Predstaviť si Boha, v nejakom Jeho vlastnom čase, ako vytvára náš čas, je jednoduché. Ale hovoriť o tom, ako je nejaká nemenná bytosť v jednom stave a potom zase v inom, je nezmysel.
Recept na lidi
1)vezmeme NIC. Takzvaný velký kulový
2)Velký kulový necháme explodovat….
3)Počkáme až z vybuchlýho velkýho kulovýho vznikne vodík…
4)Vodík ponecháme sobě samému, přibližně 13,7 miliardy let…..
5)A na konci dostaneme lidi….
Neb vodík se, jak známo, za dlouhý čas mění na člověka (muže a ženu) zcela přirozeně…
😀 😀 😀
HMC, vo vesmíre, v ktorom môže darwinovskou evolúciou vzniknúť človek, môže darwinovskou evolúciou vzniknúť človek. Čo je na tom nepochopiteľné? 🙂
Telestova jezírka
Stojí rovněž se zamyslet nad tím, jak se evolučníci vypořádávají s neúnosnou (ne)pravděpodobností, která jasně hovoří proti jejich mytologii.
Prý údajně existovalo miliardy (či více) horkých jezírek, kde chemické reakce probíhaly souběžně a k té “šťastné střele”, tj. funkční kombinaci, tak mohlo v jednom tom jezírku dojít. Tím je prý problém extrémní nepravděpodobnosti vyřešen, neb ke kombinacím nedocházelo
na jednom místě, nýbrž souběžně na více místech současně.
Potíž tohoto přístupu však spočívá v tom, že evolučníci těch nepravděpodobných náhod potřebují v kontinuální řadě mnohem více, než jen jednu! Tudíž, i kdyby v jednom z miliard teplých jezírek došlo ke šťastnému hodu kostkou (a pokud by ho ta samá náhoda hned následně zase nezničila), pak máme celé jezírkové, miliardové království opět zredukováno jen na tuto jedinou funkční konfiguraci a opět navazující, stejně fantasticky (ne)pravděpodobné, ale nezbytné, kroky mohou pracovat už jen s takto vzniklou kombinací.
V podstatě každá šťastná shoda okolností u nepravděpodobných událostí, drasticky redukuje množinu pro možnost dalších, stejně nepravděpodobných, avšak nutných, událostí navazujících. A že jich evolucionisté potřebují vskutku přehršel.
Takže evolučníci jsou tam, kde byli….
To jest: v (_!_)
😀 😀 😀
mira:
Slušelo by se (minimálně, ale nejenom) dnes vzpomenout z těch “kecacích”, kteří svůj obor významně posunuli, mediavelistu J. Le Goffa, jehož duše se již (pevně věřím) od včerejška našeho času raduje u Pána …