Lidský jazyk je neocenitelný a mimořádně důležitý nástroj. Vědomá část našeho myšlení se z velké části odehrává v jazyce. Přesto je jazyk jen naším nedokonalým výtvorem, a jeho používání v sobě skrývá mnohá rizika, která si však často ani neuvědomujeme. Například v diskuzích o bohu se často setkáváme s používáním vyprázdněných pojmů, s posouváním významu slov a samozřejmě i s logicky chybnými argumenty (které se však nezkušenému člověku mohou zdát jako korektní).
Každý máme nějakou intuitivní představu o tom, co znamená slovo bůh. V diskuzi však často dojde k popření atributů, které bohu intuitivně (tradičně) přisuzujeme – a z pojmu bůh se tak stane pojem vyprázdněný. Podobně věřící často rovnou prohlašují, že bůh je pojem nedefinovatelný, že o bohu nemůžeme vůbec nic říct. (a ještě jakoby chtěli dodat: Ha, ateisté, a máte po žížalkách – teď už proti našemu bohu nemůžete nic namítnout!) Používat nedefinované a vyprázdněné slovo ale nemá smysl, ačkoliv s tím naše mysl nemá problém: intuitivní představu o významu toho slova stále máme (ačkoliv byla v diskuzi explicitně popřena!) a proto se vesele dál bavíme o nedefinovatelném a tedy nedefinovaném bohu… a to je špatně.
Každý pojem, každá kategorie, kterou v řeči používáme, by měla mít nějaký vymezený význam. Měli bychom ji být schopni (byť třeba ne zcela přesně a ostře) definovat.
Měli bychom být schopni určit, definovat, co do dané kategorie (třeba i jen zhruba!) spadá, a co už ne.
Často se namítá, že (křesťanský) Bůh je s velkým B, že to je ten-jediný-pravý-bůh, a že Bůh je snad dokonce jeho vlastní jméno (což ovšem není pravda, protože vlastní jméno křesťanského boha má býti YHWH 😉 ). Pak to ovšem znamená, že tvrdíme, že kategorie bůh má v realitě jen jednoho zástupce, kterého označujeme Bůh s velkým B. Nikterak nás to nezbavuje potřeby a povinnosti obecný pojem bůh definovat, aby předchozí věta měla smysl. Věta “existuje konkrétní jednorožec jménem Franta” předpokládá, že musím nejprve vědět, co je jednorožec.
Někdo může mít obavu, abychom neudělali při definici boha chybu. Aby se nám snad nestalo, že to, co si definujeme, existovat nebude, zatímco “skutečný bůh” by existoval. To by ovšem znamenalo, že my sami považujeme za boha i něco jiného, než co jsme si sami definovali – a pak, pravda, udělali jsme chybu, ale udělali jsme ji sami vůči sobě. Nedostatečně jsme uvážili, co naše intuitivní představa boha vlastně obnáší.
Co tedy kvalifikuje danou entitu, abychom ji mohli považovat za boha? Co (my sami, jeden každý z nás) za boha jsme ochotni považovat, a co už ne?
Musí být bůh osobou? Jsme ochotni považovat za boha jakkoliv zvláštní neosobní “sílu”, “pole”, nebo něco podobného? Já určitě ne, ale někteří věřící třeba ano. Kdyby se ukázalo, že existuje nějaká neosobní síla, kterou někdo nazývá bohem – pak bych s existencí takového boha neměl problém.
Musí být bůh z definice jediný? Kdyby bylo bohů víc, a tvořili by hierarchii s jedním nejmocnějším – bylo by možné ty méně mocné považovat za bohy? A co kdyby bylo více rovnocenných bohů – například tři…? (paralely jistě nikoho nenapadají…)
Musí být bůh stvořitelem světa? Pokud by bylo bohů víc, byl by ten skutečný bůh jen ten, který stvořil Vesmír? Co kdyby byl bůh-stvořitel zrovna ten níže postavený v pantheonu?
Zajímavé myšlenkové cvičení je uvážit, že náš Vesmír by byl výsledkem pokusu vědce jisté civilizace z externího vesmíru. Takový vědec by pak byl Tvůrcem našeho Vesmíru – ale jistě všichni cítíme, že za boha bychom ho nepovažovali. Proč vlastně? Jakou definiční vlastnost boha vymyslíme, abychom “ufonského vědce” odstřihli? Co třeba, že bůh je duch? Jenže co je to vlastně duch? Ufonský vědec by jistě také nebyl z hmoty kterou známe, ani která existuje kdekoliv v našem vesmíru. Bylo by to úplně něco jiného – proč tomu neříkat “duchovní hmota”? A vůbec, co kdyby byli “skuteční duchové”, včetně boha, tvořeni nějakou “duchovní” či “božskou” hmotou? Přestali bychom je proto považovat za duchy či bohy?
Musí být bůh věčný? Pavel říká o Kristu, že je “prvorozený všeho stvoření” (Kol 1:15), což by nasvědčovalo, že byl Kristus stvořen. Není snad proto bůh? Ať tak či tak, je-li bůh všemohoucí, jistě jiného boha stvořit může. Proto věčnost by asi neměla být definičním atributem boha, a časová omezenost ufonského vědce by tedy neměla být důvodem, proč jej nepovažovat za boha.
Může být bůh smrtelný? Člověku by se chtělo říct, že jistě ne, že pro boha je klíčové být nesmrtelný … Smrtelného boha bych já za boha nepovažoval. Ježíšova smrt ovšem ukazuje, že křesťanům nedělá problém věřit ve smrtelného boha. Nezapomeňme přitom, že Ježíš nebyl dle křesťanů vtělený bůh, ale v Ježíši se Bůh stal člověkem. Kromě toho, stvoří-li jeden bůh jiného, nemůže ho také zabít? Je přece všemohoucí… Nebo nemůže ho změnit v něco smrtelného, tak jako se to stalo s Ježíšem, a to pak zabít? Ani nesmrtelnost bychom tedy jako definiční vlastnost boha požadovat asi neměli.
Musí být bůh nestvořený? Vzhledem k výše uvedenému lze říct, že nemusí.
Musí být bůh neměnný? Inu, vzhledem k tomu, že myslí, pak neměnný být dokonce nemůže. Jiná myšlenka = jiný vnitřní stav boha, tečka.
Musí bůh existovat nutně? Naše vážená diskutující Médea zde jednou prohlásila, že bůh, který neexistuje nutně (tedy ve všech myslitelných světech) pro ni není bohem. Já bych na něj tuto podmínku nekladl, už jen proto, že připouštím existenci více bohů, klidně mnoha. Je to asi ryze otázka osobních preferencí, a je to současně vážná otázka: co by to znamenalo, kdyby existoval právě jeden bůh, Stvořitel, ale neexistoval by nutně? Tedy, klidně by mohl neexistovat? Pak bychom měli zásadní otázku nad důvodem existence samotného boha, a proč pak spekulovat o bohu jako vysvětlení existence Vesmíru? Bůh by stal jen jedním nic neřešícím článkem navíc.
Závěr: “bůh” je jenom slovo, skupina písmen. Nemá žádný “přirozený” význam. Jeho obsah, význam, mu musíme dát my sami. Vymyslet uspokojivou definici boha (= ladící s naší intuicí) může být samo o sobě poměrně obtížné, a je otázkou, zda to vůbec lze učinit nějak rozumně (těším se na následnou diskuzi pod článkem). V závislosti na tom, jak toto uděláme, se mohou lišit odpovědi na otázku, zda bůh existuje a jaký je. Mohou se lišit odpovědi jak konkrétních lidí, včetně ateistů (definujeme-li boha jako všehomír – panteistická představa – pak budu já jako ateista první, kdo bude souhlasit, že bůh existuje. Podobně např. při definici “bůh je něco, co nás přesahuje” odpovím, že takový bůh jistě existuje, protože přesahuje nás jistě spousta věcí, které existují, např. Vesmír sám, naše Galaxie, atd.), tak i odpověď objektivní. Otázka “existuje bůh?” sama o sobě tedy nemá smysl. Vždy je potřeba jasně říct, na existenci čeho se daný konkrétní tazatel přesně ptá.
Sedláček: “Nevím, kam se přesně posune teoretická ekonomie a obecně hospodářská politika. Jisté si mi však zdá následující: náš obor musí být méně matematický, protože tyto modely, zdá se, fungují dobře, pokud svítí slunce a vše se vyvíjí dle předpokladů. Ale zklamávají, pokud se děje něco důležitého, což je většinou právě to, co nás zajímá.”
WTF? A čím chce tu matematiku nahradit?
míra: odstrašujícím příkladem v psychologii je pro mne behavioralismus:
http://www.gjj.cz/sites/default/files/dokumenty/predmety/psychologie/citanka_z_psychologie/19._kapitola.pdf
Oproti nim bych postavil např. jednoznačně “umělecké” a “kecací” psychology, jako byl E. Erickson či E. Fromm. S jejich metodou můžeme nesouhlasit, přesto souhlasit v řadě případů s jejich závěry.
Poměr přínosnosti je myslím také jasný 🙂
Shut up and calculate! 🙂
Človíček, koncept mimočasového Stvoriteľa má svoje vlastné špecifické problémy. Mimočasový Boh, pokiaľ to s tou mimočasovosťou myslíme doslova, nemá ani svoj vlastný vnútorný čas, teda je absolútne nemenný, teda žije vo večnom teraz. Z Jeho pohľadu nie je žiadne “pred stvorením sveta”, pretože byť bez sveta a potom so svetom, si vyžaduje zmenu. Teda hovoriť, že takýto Boh niečo stvoril, je nezmyselné, pretože všetko čo existuje, s Bohom v Jeho teraz večne koexistuje, a teda nemôže pre Boha neexistovať. Takýto Boh a svet spolu vytvárajú večný zlepenec 🙂 Žiadne slobodné stvorenie (teda stvorenie, ktoré mohlo, ale nemuselo byť), len večná koexistencia “diela” a “Stvoriteľa” 🙂
mira: Míro, že vy v hloubce své duše horlivě věříte, že když bude svět dokonale spočítatelný, tak že se Vám v něm nemůže nic ošklivého přihodit ? Že když ho pojmenujete, tak jste ho ovládl a je to takové celé jistější a bezpečnější ? 😉
Za to se nestyďte, to není nic nového pod sluncem. Říká se tomu totemismus 😉
Foxy, nerozumiem Tvojej otázke.
Aj teória formulovateľná pomocou konečne mnoho axióm (alebo metaxióm) môže mať nekonečne veľa teorém alebo dôsledkov.
Ehm, to “Shut up and calculate!” bylo určeno Sedláčkovi, nikoliv vám. Takže protiútok totemismem jsem si nezasloužil 🙂
A jinak- nevěřím, že je svět dokonale spočitatelný a o ovládnutí mi taky nejde. Pro mě je to čistě otázka zvědavosti a zábavy, kterou to sebou nese. Taková hra.
S psychologií se zcela míjím, ale stejně mi není jasné jak se „kecací“ psycholog může obejít bez solidního vědeckého základu.
Pro S.V.H.
Cituji Vás: “Vysvětlení Stvořitelem je jednoduché v tom smyslu, že nedá žádnou práci.”
Zároveň ale tvrdíte, že “co do smyslu předpokladů, ke kterým se vyjadřuje Occamova břitva je naopak nejsložitější možné.”
Není to názorný příklad protimluvu? Může být určité vysvětlení jednoduché a zároveň nejsložitější možné?
Například současné teorie o vzniku života hovoří o tzv. chemické evoluci. Teorie o chemické evoluci života je založena na předpokladu, že dojde k takzvané samoorganizaci obrovského počtu chemických komponentů do struktury, která začne být živá. Pravděpodobnost této události už vypočítala řada vědců, včetně skutečně renomovaných (například nositel Nobelovy ceny Ilja Prigogine), přičemž výsledky jsou srovnatelné. Ta pravděpodobnost je extrémně nízká, a i při ideálních podmínkách vykazuje více než šest set padesát číselných řádů. Pravděpodobnost, že explozí v tiskárně vznikne slovník, je vyšší, než samovolný vznik nejjednoduší živé buňky. Ačkoli je tato skutečnost všeobecně známa, přesto se stále hovoří o chemické evoluci. Protože prostě neexistuje alternativa, která by se obešla bez zásahu inteligentního Stvořitele. Dokonce jsme ještě ani nezjistili, proč je živá hmota živá.
Ano, je možné, že život je založen na nějakém fyzikálně-chemickém principu, který jednou objevíme. Ale už dnes víme, že půjde o extrémně složitý princip – o neobyčejně složitou informaci. Přesto se stále věří tomu, že život vznikl sám od sebe. Musí se tomu VĚŘIT, protože experimenty ukazují pravý opak. Čím déle se snažíme řízenými procesy spojit chemické komponenty života k sobě, tím méně jsou stabilní. A to jde přitom o ŘÍZENÉ procesy. Důkazy (nikoli víra) svádějí k teorii, že život je výsledkem inteligentního záměru, plánu. Přesto se dává přednost mnohem složitější variantě, která se opírá o extrémně nereálnou pravděpodobnost.
Pravděpodobnost vzniku života je mnohem mnohem nižší, než pravděpodobnost spolehlivosti jednoho z termodynamických zákonů, který říká, že teplé těleso se nikdy neohřeje od studenějšího. Ačkoli je tento zákon založen na pravděpodobnostním počtu, přesto nikdo z fyziků neočekává, že by se kdekoli ve vesmíru nějaké těleso ohřálo od tělesa s nižší teplotou.
Pro předpoklad existence Stvořitele vesmíru i života je možné použít naprosto shodná východiska, data a výsledky experimentů, jako pro předpoklad samovolného vzniku vesmíru i života. Nelze tedy říci, že “to nedá žádnou práci”. Vědec může být stejně dobře ateistou jako křesťanem.
Človíček, zatiaľ neexistuje validná vedecká teória, ktorá by umožnila vypočítať pravdepodobnosť vzniku pozemského žiovta 🙂 Teda to žonglovanie s prsta vycucanými pravdepodobnosťami je len taký kreacionistický (prípadne ID) folklór 🙂
…života…
clovicek: “Není to názorný příklad protimluvu? Může být určité vysvětlení jednoduché a zároveň nejsložitější možné?”
Není to protimluv. Každý problém má alespoň jedno jednoduché, snadno pochopitelné a na prvý pohled zřejmé nesprávné řešení.
Je to sice pravidlo empirické, leč jeví se býti pravidlem universálně platným.
Pro Médeu:
Nemá žádný smysl hovořit o mimočasovém Stvořiteli, že “je absolutně neměnný”, že “žije ve věčném nyní” nebo že “nemá svůj vlastní vnitřní čas”. Nemá to logiku. Není žádná možnost, jak si to představit. Je tu však vesmír, jehož parametry si taktéž není možné představit. Pokud tedy vesmír má nějakého konkrétního Původce, nemá smysl se ani pokoušet definovat, “jak vlastně funguje” – například podobným způsobem, jako to děláte Vy. Všechny úvahy o tom, jak Bůh “věčně koexistuje” nebo jak “Bůh a svět spolu vytvářejí věčný slepenec” nemají žádný smysl. A už vůbec nemá smysl spekulovat o tom, co je nebo není “z jeho pohledu” nebo jak vypadá jeho “vlastní vnitřní čas”. Nikdo z lidí nikdy nebude mít “jeho pohled”.
Až si dokážete představit celý vesmír, teprve pak můžete (možná) začít hovořit o tom, jak asi vypadá mimočasový Stvořitel.
Víra v to, že vesmír vznikl z ničeho (nebo že tu byl vždycky), je na stejné vědecké (důkazní) úrovni, jako že vesmír byl stvořen Stvořitelem.
Míra:
To víte, já pro podpásovku nejdu daleko 😉
Já netvrdím, že má být bez základu. Ani, že žádnou metodu mít nemá. Bez solidního řemeslného základu (znalosti svého oboru a precizního ovládnutí jeho základů) není žádné umění. Ale směry a techniky v oborech o nichž se bavíme mi opět připomínají spíše techniku třeba malířů, než metodologii přírodních věd.
Abyste byl dobrý malíř, musíte znát a umět spoustu věcí a malovat určitou technikou, nebo kombinací určitých technik, které mají svá přísná pravidla. Ale umělecké dílo ve výtvarném umění se přece neomezuje na precizně zvládnutou techniku 😉 je k tomu třeba originální vklad autora, technika je pouhou pomůckou k výkonu samému, která může být i překonána, tam kde je to adekvátní.
Takový můj umělecký klasik v oboru kriminalistiky:
https://www.youtube.com/watch?v=JiaG4BYdi9A
Človíček, je snáď Stvoriteľ nejaká ľahko pochopiteľná entita?
Pro Foxy:
Ta Vaše teze má obecnou platnost, ale netýká se tématu, o kterém se zde diskutuje.
Předpoklad (chcete-li víra) v to, že vesmír byl stvořen Bohem, není reprezentantem “na prvý pohled zřejmě nesprávného řešení”.
Nič si predstavovať nemusím, úplne stačí keď teologickú teóriu o mimočasovom Bohu podrobím logickej analýze 😉
Tak teda mlčte, keď sám neviete o čom hovoríte!
clovicek:
Předpoklad (chcete-li víra) v to, že vesmír byl stvořen Bohem, není reprezentantem “na prvý pohled zřejmě nesprávného řešení”.
flanker.27:
To je reprezentantem absence řešení.
Pro Médeu:
Jestliže chcete řídit auto, musíte být i jeho konstruktérem? Jestliže nemáte v hlavě podrobný konstrukční plán počítače, který právě používáte, znamená to snad, že ho nemůžete používat? Je snad soubor všech přírodních zákonů něco lehce pochopitelného? Nemusíte přece znát matematicko-fyzikální princip gravitace a přesto můžete věřit, že jde o přírodní sílu. Jestliže si nedokážete představit Stvořitele, znamená to snad, že neexistuje?
Pro flanker.27:
Říkáte, že předpoklad, že vesmír byl stvořen Bohem, je “reprezentantem absence řešení”.
Nikoli. Pouze Váš příspěvek je reprezentantem absence argumentů 🙂
clovicek:
Jestliže si nedokážete představit Stvořitele, znamená to snad, že neexistuje
Flanker.27:
Že by ontologický “důkaz” naruby? 😀
Především osobní představa s tím nemá co dělat. Auto není osobní představou ani pro toho, kdo s ním jen jezdí, protože jeho princip funkce je dokonale poznatelný. Oproti tomu jakýsi stvořitel měl prý všechno tady zbuntovat, akorát věřící netuší jak. A přesto, že existuje testovatelná teorie vzniku vesmíru, stále se spoléhají víc na víru, která důkazů nepotřebuje…