Lidský jazyk je neocenitelný a mimořádně důležitý nástroj. Vědomá část našeho myšlení se z velké části odehrává v jazyce. Přesto je jazyk jen naším nedokonalým výtvorem, a jeho používání v sobě skrývá mnohá rizika, která si však často ani neuvědomujeme. Například v diskuzích o bohu se často setkáváme s používáním vyprázdněných pojmů, s posouváním významu slov a samozřejmě i s logicky chybnými argumenty (které se však nezkušenému člověku mohou zdát jako korektní).
Každý máme nějakou intuitivní představu o tom, co znamená slovo bůh. V diskuzi však často dojde k popření atributů, které bohu intuitivně (tradičně) přisuzujeme – a z pojmu bůh se tak stane pojem vyprázdněný. Podobně věřící často rovnou prohlašují, že bůh je pojem nedefinovatelný, že o bohu nemůžeme vůbec nic říct. (a ještě jakoby chtěli dodat: Ha, ateisté, a máte po žížalkách – teď už proti našemu bohu nemůžete nic namítnout!) Používat nedefinované a vyprázdněné slovo ale nemá smysl, ačkoliv s tím naše mysl nemá problém: intuitivní představu o významu toho slova stále máme (ačkoliv byla v diskuzi explicitně popřena!) a proto se vesele dál bavíme o nedefinovatelném a tedy nedefinovaném bohu… a to je špatně.
Každý pojem, každá kategorie, kterou v řeči používáme, by měla mít nějaký vymezený význam. Měli bychom ji být schopni (byť třeba ne zcela přesně a ostře) definovat.
Měli bychom být schopni určit, definovat, co do dané kategorie (třeba i jen zhruba!) spadá, a co už ne.
Často se namítá, že (křesťanský) Bůh je s velkým B, že to je ten-jediný-pravý-bůh, a že Bůh je snad dokonce jeho vlastní jméno (což ovšem není pravda, protože vlastní jméno křesťanského boha má býti YHWH 😉 ). Pak to ovšem znamená, že tvrdíme, že kategorie bůh má v realitě jen jednoho zástupce, kterého označujeme Bůh s velkým B. Nikterak nás to nezbavuje potřeby a povinnosti obecný pojem bůh definovat, aby předchozí věta měla smysl. Věta “existuje konkrétní jednorožec jménem Franta” předpokládá, že musím nejprve vědět, co je jednorožec.
Někdo může mít obavu, abychom neudělali při definici boha chybu. Aby se nám snad nestalo, že to, co si definujeme, existovat nebude, zatímco “skutečný bůh” by existoval. To by ovšem znamenalo, že my sami považujeme za boha i něco jiného, než co jsme si sami definovali – a pak, pravda, udělali jsme chybu, ale udělali jsme ji sami vůči sobě. Nedostatečně jsme uvážili, co naše intuitivní představa boha vlastně obnáší.
Co tedy kvalifikuje danou entitu, abychom ji mohli považovat za boha? Co (my sami, jeden každý z nás) za boha jsme ochotni považovat, a co už ne?
Musí být bůh osobou? Jsme ochotni považovat za boha jakkoliv zvláštní neosobní “sílu”, “pole”, nebo něco podobného? Já určitě ne, ale někteří věřící třeba ano. Kdyby se ukázalo, že existuje nějaká neosobní síla, kterou někdo nazývá bohem – pak bych s existencí takového boha neměl problém.
Musí být bůh z definice jediný? Kdyby bylo bohů víc, a tvořili by hierarchii s jedním nejmocnějším – bylo by možné ty méně mocné považovat za bohy? A co kdyby bylo více rovnocenných bohů – například tři…? (paralely jistě nikoho nenapadají…)
Musí být bůh stvořitelem světa? Pokud by bylo bohů víc, byl by ten skutečný bůh jen ten, který stvořil Vesmír? Co kdyby byl bůh-stvořitel zrovna ten níže postavený v pantheonu?
Zajímavé myšlenkové cvičení je uvážit, že náš Vesmír by byl výsledkem pokusu vědce jisté civilizace z externího vesmíru. Takový vědec by pak byl Tvůrcem našeho Vesmíru – ale jistě všichni cítíme, že za boha bychom ho nepovažovali. Proč vlastně? Jakou definiční vlastnost boha vymyslíme, abychom “ufonského vědce” odstřihli? Co třeba, že bůh je duch? Jenže co je to vlastně duch? Ufonský vědec by jistě také nebyl z hmoty kterou známe, ani která existuje kdekoliv v našem vesmíru. Bylo by to úplně něco jiného – proč tomu neříkat “duchovní hmota”? A vůbec, co kdyby byli “skuteční duchové”, včetně boha, tvořeni nějakou “duchovní” či “božskou” hmotou? Přestali bychom je proto považovat za duchy či bohy?
Musí být bůh věčný? Pavel říká o Kristu, že je “prvorozený všeho stvoření” (Kol 1:15), což by nasvědčovalo, že byl Kristus stvořen. Není snad proto bůh? Ať tak či tak, je-li bůh všemohoucí, jistě jiného boha stvořit může. Proto věčnost by asi neměla být definičním atributem boha, a časová omezenost ufonského vědce by tedy neměla být důvodem, proč jej nepovažovat za boha.
Může být bůh smrtelný? Člověku by se chtělo říct, že jistě ne, že pro boha je klíčové být nesmrtelný … Smrtelného boha bych já za boha nepovažoval. Ježíšova smrt ovšem ukazuje, že křesťanům nedělá problém věřit ve smrtelného boha. Nezapomeňme přitom, že Ježíš nebyl dle křesťanů vtělený bůh, ale v Ježíši se Bůh stal člověkem. Kromě toho, stvoří-li jeden bůh jiného, nemůže ho také zabít? Je přece všemohoucí… Nebo nemůže ho změnit v něco smrtelného, tak jako se to stalo s Ježíšem, a to pak zabít? Ani nesmrtelnost bychom tedy jako definiční vlastnost boha požadovat asi neměli.
Musí být bůh nestvořený? Vzhledem k výše uvedenému lze říct, že nemusí.
Musí být bůh neměnný? Inu, vzhledem k tomu, že myslí, pak neměnný být dokonce nemůže. Jiná myšlenka = jiný vnitřní stav boha, tečka.
Musí bůh existovat nutně? Naše vážená diskutující Médea zde jednou prohlásila, že bůh, který neexistuje nutně (tedy ve všech myslitelných světech) pro ni není bohem. Já bych na něj tuto podmínku nekladl, už jen proto, že připouštím existenci více bohů, klidně mnoha. Je to asi ryze otázka osobních preferencí, a je to současně vážná otázka: co by to znamenalo, kdyby existoval právě jeden bůh, Stvořitel, ale neexistoval by nutně? Tedy, klidně by mohl neexistovat? Pak bychom měli zásadní otázku nad důvodem existence samotného boha, a proč pak spekulovat o bohu jako vysvětlení existence Vesmíru? Bůh by stal jen jedním nic neřešícím článkem navíc.
Závěr: “bůh” je jenom slovo, skupina písmen. Nemá žádný “přirozený” význam. Jeho obsah, význam, mu musíme dát my sami. Vymyslet uspokojivou definici boha (= ladící s naší intuicí) může být samo o sobě poměrně obtížné, a je otázkou, zda to vůbec lze učinit nějak rozumně (těším se na následnou diskuzi pod článkem). V závislosti na tom, jak toto uděláme, se mohou lišit odpovědi na otázku, zda bůh existuje a jaký je. Mohou se lišit odpovědi jak konkrétních lidí, včetně ateistů (definujeme-li boha jako všehomír – panteistická představa – pak budu já jako ateista první, kdo bude souhlasit, že bůh existuje. Podobně např. při definici “bůh je něco, co nás přesahuje” odpovím, že takový bůh jistě existuje, protože přesahuje nás jistě spousta věcí, které existují, např. Vesmír sám, naše Galaxie, atd.), tak i odpověď objektivní. Otázka “existuje bůh?” sama o sobě tedy nemá smysl. Vždy je potřeba jasně říct, na existenci čeho se daný konkrétní tazatel přesně ptá.
Medea says:
April 2, 2014 at 11:54 am
“Pán by nám přece neudělal takovou ničemnost, abychom se dostali do stavu, že budeme na tomto světě znát všechno, to by pak nebyla žádná sranda”
Peter, mať k dispozícii “teóriu všetkého”, neznamená vedieť všetko. Ani znalosť šachových pravidiel neurobí (sama osebe) z človeka šachového veľmajstra, alebo dokonca dokonca majiteľa neprehrávajúcej stratégie. Šachových pravidiel je málo, ale všetkých možných šachových situácií je bezpočet 🙂 Znalosť pravidiel šachu umožňuje jednoznačne povedať, aké nasledujúce ťahy sú (v rámci pravidiel) možné a aké možné nie sú.
protestant:
Jenže znalost šachové TEORIE není totéž jako znalost šachových PRAVIDEL.
Teorie je v šachu něco jiného než pravidla….
Medea:
Peter, mať k dispozícii “teóriu všetkého”, neznamená vedieť všetko.
Flanker.27
Problém je, že je to právě element “bůh”, který je pro věřícího odpovědí na “nevím”. Pro některé lidi je zjevně otázka dočasné nejistoty natolik problematická, že si musí vytvořit zdůvodnění za každou cenu. Třeba i boha mezer.
Nevadí mi, že něco nevím. To mě neděsí. Richard Feynman.
protestant:
Jenže znalost šachové TEORIE není totéž jako znalost šachových PRAVIDEL.
Teorie je v šachu něco jiného než pravidla….
Flanker.27:
A z toho vyplývá?
medea: Ano, v tomto jste mne přesvědčila, jestli to chápu správně, pak souhlasím.
Protestant, šachová teória nie je analógiou “teórie všetkého”. Analógiou sú šachové pravidlá.
petr:
b) neshodujeme se, že míra relativity je rozdílná od míry subjektivity. Výrok “bolí mne zub”, “apod. má nějakou pravdivostní hodnotu, v tomto případě velmi jednoduchou. Ten zub mne prostě (subjektivně) buď bolí nebo nebolí a pravda o tom je dost jednoduchá, byť může být velmi složitě ověřitelná. Nezaměňujme ověřitelnost a pravdivost. Podle mne míra relativity se spíše zvyšuje úměrně se složitostí a kompexností tématu, o kterém diskutujeme….
“Bolí mě zub” – má pravdivostní hodnotu pouze ve vztahu k tomu pocitu “bolení zubu”, ten skutečně buď mám nebo nemám (ale taky si můžu vsugerovat falešnou vzpomínku na to, že mě bolel zub). Otázka ale je, jak dalece tento pocit odráží skutečnost- když se budu držet medicíny tak jsou známy případy, kdy pacienta bolí ruka, která mu byla amputována. Tady je jasný rozpor mezi subjektivním vnímáním a vnější evidencí. Hlediska založené na vnější evidenci (ne na pocitech, ale na solidně ověřených faktech) jsou navíc velmi užitečná- například víme, že musíme hledat problém v pacientově mozku, nikoliv v jeho už neexistující ruce. Proto si ani nemyslím, že by ta vase “umělecká ekonomie” byla nějak lepší než ta stávající. To okecávání zhusta vede k léčbě neexistujících končetin. Já bych se naopak přimlouval za větší rigoróznost a důsledné používání vědecké metody všude, kde je to možné a žádoucí.
c) podle mne jde v příměru víra v gravitaci x víra v Boha o neadekvátní poměřování. Můžete poměřovat např. víru v gravitaci a víru v astrologii, protože tato témata jsou si adekvátní – jedná se o vliv a působení různých sil ve stvořeném světě, kde jedno můžete poměrně snadno na určitém stupni poznání vyloučit, jako velmi nepravděpodobné, a druhé naopak prohlásit za velmi pravděpodobné (při tom daném stupni znalostí). Nicméně spor ateismu x teismu je mnohem, mnohem komplexnější
Nemyslím si, že se jedná o bůhvíjak komplexní spor. I hypotézu boha mohu na jisté hladině významnosti zamítnout. Jde o to, kterého boha máte na mysli. Nějaký nezasahující prvotní hybatel projde testem určitě lépe než biblický bůh, kterému jsou přisuzovány nějaké vlastnosti a činy, které je v principu možno ověřovat. Ta komplexita sporu ateismus vs. teismus je podle mě pouze zdánlivá- nevidím ji tam.
Medea says:
April 2, 2014 at 12:11 pm
Protestant, šachová teória nie je analógiou “teórie všetkého”. Analógiou sú šachové pravidlá.
protestant:
O tom nejsem přesvědčen.
Nikdo, kdo zná pravidla šachu o sobě netvrdí, že ví něco o šachu…..
Vědět o šachu znamená znát tu teorii – teorii zahájení, koncovky, jejich principy, strategická témata, taktické obraty. Teorie všeho v šachu by musela obsahovat všechny tyto oblasti…..
HMC2011 says:
Ale copak, copak! Svatá hmoto…. ! Snad nebylo potřeba k výrobě onoho chromozomu lidské inteligence špičkových vědců…???
Jak je to pro Boha živého možné??? Co se stalo se samovolnými procesy ??? Kde zůstal váš velebený větříček, sluníčko, deštíček….???
Zaspaly vám snad vaše adorované “tvůrčí síly” ???
Že bylo potřeba použít potupné inteligence mnoha vědců…??
S.V.H.:
Tak nejdřív chcete, aby vědci v laboratoři něco živého vytvořili, když se jim to podaří, tak křičíte, že to neplatí, protože to vytvořili v laboratoři vědci. Měl byste se rozhodnout, co vlastně chcete.
Jak psal Foxy, nový život možná v přírodě spontánně vzniká i dnes, ale okamžitě je “sežrán” životem již existujícím. Na to jste reagoval, že by tedy neměl být problém ho vyrobit v laboratoři v kontrolovaných podmínkách (aby “sežrán” nebyl). No a kdyby se to náhodou povedlo, tak máte v rukávu námitku, že v laboratoři to neplatí, protože tam do toho zasahují inteligentní vědci, že? 🙂
clovicek says:
… Čím přesnější informace o živé hmotě máme, tím méně pravděpodobný se jeví vznik živé hmoty nějakým samovolným přírodním procesem. Inteligentní Stvořitel, který za tím vším stojí, se pak jeví jako nejjednoduší vysvětlení. Aneb jak nám říká tzv. Ockhamova břitva: “Nejjedodušší vysvětlení je obvykle správné.”
Vaše teze o “menším prostoru pro boha” tedy neplatí. Spíše naopak.
S.V.H.:
Vysvětlení Stvořitelem je jednoduché v tom smyslu, že nedá žádnou práci. Co do předpokladů (ke kterým se vyjadřuje zmíněná Occamova břitva) je naopak nejsložitější možné. Tudíž nejméně pravděpodobné.
clovicek says:
Právě proto, že je to tak jednoduché řešení, dokázali ho velice přesně popsat a zdůvodnit už filozofové starověku.
S.V.H.:
Jistě, velice jednoduché vysvětlení to je. Podobně jako “blesky způsobuje Bůh” nebo “nemoci způsobuje Bůh”.
V laboratořích to tvoří vědci – tedy boží stvoření, tedy vlastně nepřímo Bůh….
protestant says:
V laboratořích to tvoří vědci – tedy boží stvoření, tedy vlastně nepřímo Bůh….
S.V.H.:
To už jsme řešili, ne? Toufara pak taky zabil Bůh. 😉
Ale myslím, že s tímto způsobem Božího stvoření skrze abiogenezi a evoluci (a vědce v laboratoři) by pan hrabě spokojen nebyl.
mira:
Výrok “bolí mne zub” může být stejně nepřesný jako výrok “zapadá slunce”. Vždy záleží na tom, co jste chtěl vyjádřit a jak přesně jste se vyjádřil. Pokud by měla Vaše odpověď znamenat jen tolik, že zpřesňovat můžeme své vnímání reality jak ohledně svých pocitů, tak ohledně pohybu vesmírných těles, tak s tím problém nemám, jenom nevím, jak to souvisí s tím, o čem jsme se bavili.
S čím ale nesouhlasím, je Váš útěk k medicíně. Já jsem o medicíně nehovořil (zejména pro to, že o ní nic nevím). Hovořil jsem o oborech, které se většinou řadí mezi tzv. “soft science” a do těch medicína nepatří. Takže souhlasím v tom, že rigoróznost a přesná metodologie je na místě tam, kde je to možné a žádoucí. A tvrdím, že zejména v oblasti řady tzv. “soft science” to možné a žádoucí není, protože se jedná zpravidla o bádání na pomezí vědy a umění, mnohdy mnohem spíše umění než vědy (ale to se nijak netýká medicíny).
V kontextu toho je vaše tvrzení, že okecávání vede k léčení neexistujících končetin zcela nepochybně oslým můstkem pryč z nepohodlné oblasti a proto faulem, otázka je, zda úmyslným 😉
Čili stále nesouhlasím, že jen vědecké poznání (ve smyslu poznání metodologicky rigidního ve smyslu metodologie přírodních věd) nám věrohodně a smysluplně zprostředkovává realitu.
míra: velmi jednoduché shrnutí od momentálně asi nezjnámnějšího představitele “kecací” ekonomie u nás:
http://hn.ihned.cz/c1-34571690-intelektualni-stop-stav-aneb-ekonomicke-retro
Tohle jsem při tom našel úplně náhodou a taky to není vůbec špatný 🙂
http://kovanda.blog.tyden.cz/clanky/2647/bush-je-cistej-krizi-nezavinil-paul-de-grauwe-podruhe.html
Protestant, ja pod “teóriou všetkého” rozumiem niekoľko postulátov a niekoľko rovníc, popisujúcich fyzikálnu realitu na fundamentálnej úrovni 🙂 Napr. teória množín GB alebo Maxwellova teória elektromagnetického poľa alebo GTR, sa dajú takto vyjadriť a stačí na to jedna strana 🙂 samozrejme, z týchto teórií sa dá vyvodiť nekonečne veľa platných teorém/dôsledkov.
Presvedčila o čom? O možnosti “teórie všetkého”?
Existencia “teórie všetkého” je samozrejme hypotéza. Fyzikálna realita by nemusela byť komprimovateľná do nejakej konečnej teórie. Svet by nemusel mať fundamentálnu úroveň, ale mohol by byť nekonečnou “matrioškou” bez základných elementov. Niečo ako Leninova do hĺbky nekonečná hmota 🙂 Ale ja verím tomu, že fyzika k “teórii všetkého” konverguje 🙂
Ak aj budeme mať “teóriu všetkého”, tak samozrejme nebudeme s absolútnou istotou vedieť, že ju naozaj máme (empirické vedy nie sú doménou absolútnej istoty). Len budeme v priebehu tisícročí alebo miliónročí svedkami toho, ako nám všetky fyzikálne javy zapadajú do (vtedy už) starobylého teoretického rámca 🙂
petr:
Výrok “bolí mne zub” může být stejně nepřesný jako výrok “zapadá slunce”. Vždy záleží na tom, co jste chtěl vyjádřit a jak přesně jste se vyjádřil. Pokud by měla Vaše odpověď znamenat jen tolik, že zpřesňovat můžeme své vnímání reality jak ohledně svých pocitů, tak ohledně pohybu vesmírných těles, tak s tím problém nemám, jenom nevím, jak to souvisí s tím, o čem jsme se bavili.
S čím ale nesouhlasím, je Váš útěk k medicíně. Já jsem o medicíně nehovořil (zejména pro to, že o ní nic nevím). Hovořil jsem o oborech, které se většinou řadí mezi tzv. “soft science” a do těch medicína nepatří. Takže souhlasím v tom, že rigoróznost a přesná metodologie je na místě tam, kde je to možné a žádoucí. A tvrdím, že zejména v oblasti řady tzv. “soft science” to možné a žádoucí není, protože se jedná zpravidla o bádání na pomezí vědy a umění, mnohdy mnohem spíše umění než vědy (ale to se nijak netýká medicíny).
V kontextu toho je vaše tvrzení, že okecávání vede k léčení neexistujících končetin zcela nepochybně oslým můstkem pryč z nepohodlné oblasti a proto faulem, otázka je, zda úmyslným
Já stále se pouze stále vymezuju vůči vašemu názoru, že bychom měli „pocitům“ a „faktům“ (když to takto brutálně zjednoduším) stejný status. Moje teze je taková, že ačkoliv nic takového jako fakt vlastně k dispozici nemáme, stejně i v rámci našeho subjektivního vnímání můžeme odlišit solidní fakta od dojmů a to na základě vnější evidence. Tj. není pocit jako pocit
Ten příměr s amputovanou rukou byl jenom reakce na „bolí mě zub“ , což je medicína Oslí můstky nestavím. Okecávání podle mě skutečně vede k léčbě neexistujících končetin. Ale možná jsem jenom nepochopil, co tím okecáváním míníte. Mohl byste dát nějaký opravdu konkrétní (jednoduchý) příklad? Třeba v té ekonomii, neb jiné soft science? A proč zde podle vás není žádoucí rigoróznost? Opět by byl fajn nějaký příklad, na kterém byste demonstroval užitečnost „odvědění“ soft sciences.
Čili stále nesouhlasím, že jen vědecké poznání (ve smyslu poznání metodologicky rigidního ve smyslu metodologie přírodních věd) nám věrohodně a smysluplně zprostředkovává realitu.
No já taky nesouhlasím. Já říkám, že věda je nejlepší (a osobně si myslím, že i jediný) způsob jak dostat nějaké odpovědi týkající se povahy světa. Není to věrohodný popis ale je nejvěrohodnější z možných a to díky nízké subjektivitě (vysoké míře vnější evidence). Umíte dát nějaký konkrétní příklad popisu reality založeném na něčem jiném, než je věda, který by mohl svou věrohodností vědě konkurovat?
Konkrétním příklady budou pro další diskusi asi nezbytné- jinak se zmatkům v chápání pojmů asi nevyhneme. Navíc mi obecné tlachání evidentně nejde
Ještě jednou a lépe:
petr:
Výrok “bolí mne zub” může být stejně nepřesný jako výrok “zapadá slunce”. Vždy záleží na tom, co jste chtěl vyjádřit a jak přesně jste se vyjádřil. Pokud by měla Vaše odpověď znamenat jen tolik, že zpřesňovat můžeme své vnímání reality jak ohledně svých pocitů, tak ohledně pohybu vesmírných těles, tak s tím problém nemám, jenom nevím, jak to souvisí s tím, o čem jsme se bavili.
S čím ale nesouhlasím, je Váš útěk k medicíně. Já jsem o medicíně nehovořil (zejména pro to, že o ní nic nevím). Hovořil jsem o oborech, které se většinou řadí mezi tzv. “soft science” a do těch medicína nepatří. Takže souhlasím v tom, že rigoróznost a přesná metodologie je na místě tam, kde je to možné a žádoucí. A tvrdím, že zejména v oblasti řady tzv. “soft science” to možné a žádoucí není, protože se jedná zpravidla o bádání na pomezí vědy a umění, mnohdy mnohem spíše umění než vědy (ale to se nijak netýká medicíny).
V kontextu toho je vaše tvrzení, že okecávání vede k léčení neexistujících končetin zcela nepochybně oslým můstkem pryč z nepohodlné oblasti a proto faulem, otázka je, zda úmyslným
Já stále se pouze stále vymezuju vůči vašemu názoru, že bychom měli „pocitům“ a „faktům“ (když to takto brutálně zjednoduším) stejný status. Moje teze je taková, že ačkoliv nic takového jako fakt vlastně k dispozici nemáme, stejně i v rámci našeho subjektivního vnímání můžeme odlišit solidní fakta od dojmů a to na základě vnější evidence. Tj. není pocit jako pocit 🙂
Ten příměr s amputovanou rukou byl jenom reakce na „bolí mě zub“ , což je medicína 🙂 Oslí můstky nestavím. Okecávání podle mě skutečně vede k léčbě neexistujících končetin. Ale možná jsem jenom nepochopil, co tím okecáváním míníte. Mohl byste dát nějaký opravdu konkrétní (jednoduchý) příklad? Třeba v té ekonomii, neb jiné soft science? A proč zde podle vás není žádoucí rigoróznost? Opět by byl fajn nějaký příklad, na kterém byste demonstroval užitečnost „odvědění“ soft sciences.
Čili stále nesouhlasím, že jen vědecké poznání (ve smyslu poznání metodologicky rigidního ve smyslu metodologie přírodních věd) nám věrohodně a smysluplně zprostředkovává realitu.
No já taky nesouhlasím. Já říkám, že věda je nejlepší (a osobně si myslím, že i jediný) způsob jak dostat nějaké odpovědi týkající se povahy světa. Není to věrohodný popis ale je nejvěrohodnější z možných a to díky nízké subjektivitě (vysoké míře vnější evidence). Umíte dát nějaký konkrétní příklad popisu reality založeném na něčem jiném, než je věda, který by mohl svou věrohodností vědě konkurovat?
Konkrétním příklady budou pro další diskusi asi nezbytné- jinak se zmatkům v chápání pojmů asi nevyhneme. Navíc mi obecné tlachání evidentně nejde 🙂
petr:
míra: velmi jednoduché shrnutí od momentálně asi nezjnámnějšího představitele “kecací” ekonomie u nás:
http://hn.ihned.cz/c1-34571690-intelektualni-stop-stav-aneb-ekonomicke-retro
Ano, Tomáš sedláček je pro mě něco jako Tomáš Halík v ekonomii 🙂 Jeho názory jsou mi naprosto cizí i přes to, že čas od času napíše nějaký zajímavý postřeh. Poslední věta “Autor je hlavním makroekonomickým stratégem ČSOB “ mě upřímně děsí.
Medeo, tak mě napadlo, pokud by existovala “teorie všeho”, neznamenalo by to zároveň uzavřenost a konečnost (aspoň limitní) vesmíru, ve kterém jest nám existovat?
Pokud by nebylo možné nalézt “teorii všeho”, nebyla by to indicie, naznačující existenci multiversa (nebo alespoň “metaprostoru”)?
Pokud by nebylo možné nalézt “teorii všeho”, nebyla by to indicie, naznačující existenci další síly, jejíž účinky jsou v našem světě pod hranicí rozlišitelnosti, která by se však projevovala mimo dosah našeho pozorování (obdoba gravitační síly, která se na subatomární úrovni neprojevuje, leč v makrosvětě je silou dominantní)?