Lidský jazyk je neocenitelný a mimořádně důležitý nástroj. Vědomá část našeho myšlení se z velké části odehrává v jazyce. Přesto je jazyk jen naším nedokonalým výtvorem, a jeho používání v sobě skrývá mnohá rizika, která si však často ani neuvědomujeme. Například v diskuzích o bohu se často setkáváme s používáním vyprázdněných pojmů, s posouváním významu slov a samozřejmě i s logicky chybnými argumenty (které se však nezkušenému člověku mohou zdát jako korektní).
Každý máme nějakou intuitivní představu o tom, co znamená slovo bůh. V diskuzi však často dojde k popření atributů, které bohu intuitivně (tradičně) přisuzujeme – a z pojmu bůh se tak stane pojem vyprázdněný. Podobně věřící často rovnou prohlašují, že bůh je pojem nedefinovatelný, že o bohu nemůžeme vůbec nic říct. (a ještě jakoby chtěli dodat: Ha, ateisté, a máte po žížalkách – teď už proti našemu bohu nemůžete nic namítnout!) Používat nedefinované a vyprázdněné slovo ale nemá smysl, ačkoliv s tím naše mysl nemá problém: intuitivní představu o významu toho slova stále máme (ačkoliv byla v diskuzi explicitně popřena!) a proto se vesele dál bavíme o nedefinovatelném a tedy nedefinovaném bohu… a to je špatně.
Každý pojem, každá kategorie, kterou v řeči používáme, by měla mít nějaký vymezený význam. Měli bychom ji být schopni (byť třeba ne zcela přesně a ostře) definovat.
Měli bychom být schopni určit, definovat, co do dané kategorie (třeba i jen zhruba!) spadá, a co už ne.
Často se namítá, že (křesťanský) Bůh je s velkým B, že to je ten-jediný-pravý-bůh, a že Bůh je snad dokonce jeho vlastní jméno (což ovšem není pravda, protože vlastní jméno křesťanského boha má býti YHWH 😉 ). Pak to ovšem znamená, že tvrdíme, že kategorie bůh má v realitě jen jednoho zástupce, kterého označujeme Bůh s velkým B. Nikterak nás to nezbavuje potřeby a povinnosti obecný pojem bůh definovat, aby předchozí věta měla smysl. Věta “existuje konkrétní jednorožec jménem Franta” předpokládá, že musím nejprve vědět, co je jednorožec.
Někdo může mít obavu, abychom neudělali při definici boha chybu. Aby se nám snad nestalo, že to, co si definujeme, existovat nebude, zatímco “skutečný bůh” by existoval. To by ovšem znamenalo, že my sami považujeme za boha i něco jiného, než co jsme si sami definovali – a pak, pravda, udělali jsme chybu, ale udělali jsme ji sami vůči sobě. Nedostatečně jsme uvážili, co naše intuitivní představa boha vlastně obnáší.
Co tedy kvalifikuje danou entitu, abychom ji mohli považovat za boha? Co (my sami, jeden každý z nás) za boha jsme ochotni považovat, a co už ne?
Musí být bůh osobou? Jsme ochotni považovat za boha jakkoliv zvláštní neosobní “sílu”, “pole”, nebo něco podobného? Já určitě ne, ale někteří věřící třeba ano. Kdyby se ukázalo, že existuje nějaká neosobní síla, kterou někdo nazývá bohem – pak bych s existencí takového boha neměl problém.
Musí být bůh z definice jediný? Kdyby bylo bohů víc, a tvořili by hierarchii s jedním nejmocnějším – bylo by možné ty méně mocné považovat za bohy? A co kdyby bylo více rovnocenných bohů – například tři…? (paralely jistě nikoho nenapadají…)
Musí být bůh stvořitelem světa? Pokud by bylo bohů víc, byl by ten skutečný bůh jen ten, který stvořil Vesmír? Co kdyby byl bůh-stvořitel zrovna ten níže postavený v pantheonu?
Zajímavé myšlenkové cvičení je uvážit, že náš Vesmír by byl výsledkem pokusu vědce jisté civilizace z externího vesmíru. Takový vědec by pak byl Tvůrcem našeho Vesmíru – ale jistě všichni cítíme, že za boha bychom ho nepovažovali. Proč vlastně? Jakou definiční vlastnost boha vymyslíme, abychom “ufonského vědce” odstřihli? Co třeba, že bůh je duch? Jenže co je to vlastně duch? Ufonský vědec by jistě také nebyl z hmoty kterou známe, ani která existuje kdekoliv v našem vesmíru. Bylo by to úplně něco jiného – proč tomu neříkat “duchovní hmota”? A vůbec, co kdyby byli “skuteční duchové”, včetně boha, tvořeni nějakou “duchovní” či “božskou” hmotou? Přestali bychom je proto považovat za duchy či bohy?
Musí být bůh věčný? Pavel říká o Kristu, že je “prvorozený všeho stvoření” (Kol 1:15), což by nasvědčovalo, že byl Kristus stvořen. Není snad proto bůh? Ať tak či tak, je-li bůh všemohoucí, jistě jiného boha stvořit může. Proto věčnost by asi neměla být definičním atributem boha, a časová omezenost ufonského vědce by tedy neměla být důvodem, proč jej nepovažovat za boha.
Může být bůh smrtelný? Člověku by se chtělo říct, že jistě ne, že pro boha je klíčové být nesmrtelný … Smrtelného boha bych já za boha nepovažoval. Ježíšova smrt ovšem ukazuje, že křesťanům nedělá problém věřit ve smrtelného boha. Nezapomeňme přitom, že Ježíš nebyl dle křesťanů vtělený bůh, ale v Ježíši se Bůh stal člověkem. Kromě toho, stvoří-li jeden bůh jiného, nemůže ho také zabít? Je přece všemohoucí… Nebo nemůže ho změnit v něco smrtelného, tak jako se to stalo s Ježíšem, a to pak zabít? Ani nesmrtelnost bychom tedy jako definiční vlastnost boha požadovat asi neměli.
Musí být bůh nestvořený? Vzhledem k výše uvedenému lze říct, že nemusí.
Musí být bůh neměnný? Inu, vzhledem k tomu, že myslí, pak neměnný být dokonce nemůže. Jiná myšlenka = jiný vnitřní stav boha, tečka.
Musí bůh existovat nutně? Naše vážená diskutující Médea zde jednou prohlásila, že bůh, který neexistuje nutně (tedy ve všech myslitelných světech) pro ni není bohem. Já bych na něj tuto podmínku nekladl, už jen proto, že připouštím existenci více bohů, klidně mnoha. Je to asi ryze otázka osobních preferencí, a je to současně vážná otázka: co by to znamenalo, kdyby existoval právě jeden bůh, Stvořitel, ale neexistoval by nutně? Tedy, klidně by mohl neexistovat? Pak bychom měli zásadní otázku nad důvodem existence samotného boha, a proč pak spekulovat o bohu jako vysvětlení existence Vesmíru? Bůh by stal jen jedním nic neřešícím článkem navíc.
Závěr: “bůh” je jenom slovo, skupina písmen. Nemá žádný “přirozený” význam. Jeho obsah, význam, mu musíme dát my sami. Vymyslet uspokojivou definici boha (= ladící s naší intuicí) může být samo o sobě poměrně obtížné, a je otázkou, zda to vůbec lze učinit nějak rozumně (těším se na následnou diskuzi pod článkem). V závislosti na tom, jak toto uděláme, se mohou lišit odpovědi na otázku, zda bůh existuje a jaký je. Mohou se lišit odpovědi jak konkrétních lidí, včetně ateistů (definujeme-li boha jako všehomír – panteistická představa – pak budu já jako ateista první, kdo bude souhlasit, že bůh existuje. Podobně např. při definici “bůh je něco, co nás přesahuje” odpovím, že takový bůh jistě existuje, protože přesahuje nás jistě spousta věcí, které existují, např. Vesmír sám, naše Galaxie, atd.), tak i odpověď objektivní. Otázka “existuje bůh?” sama o sobě tedy nemá smysl. Vždy je potřeba jasně říct, na existenci čeho se daný konkrétní tazatel přesně ptá.
HMC2011 says:
Nakonec se ukázalo, že fosilní záznam byl (jako ostatně vždy) děravý jako řešeto.
Jarda:
Tamtéž:
V této souvislosti nemůže být od věci vzpomenout na nešťastné kreacionisty. Ti ve svých výplodech jako jeden z argumentů, proč evoluce nemůže být, uvádějí, že různá zvířata – často je zmiňován Archaeopteryx – žila zároveň se svými potomky nebo naopak předky. Je jistě nepěkné vysmívat se oponentům v diskusi, na druhou stranu je ale těžké odolat představě kreacionisty, který nevěřícně kroutí hlavou pozorujíc dědečka houpajícího na klíně svého vnoučka. Je dost obtížné vžít se do mysli, která není schopna (nebo ochotna) představit si, že příslušníci různě starých vývojových linií mohou žít vedle sebe. Vegavis je ještě křiklavějším případem než Archaeopteryx. Je to kachna v křídě, přesto však nevyvrací představu vzniku ptačí linie hluboko uvnitř dinosaurů někdy v raných druhohorách a už vůbec ne evoluční pohled na svět.
Jarda says:
Prof. Halík, a už i další teologové a věřící, přišel s “krásným” protiútokem. Nechává oponenta vymluvil, co vše se mu na katolickém Pánu Bohu nelíbí a pak mu přitaká, že ani on v takového boha nevěří. Ještě ale nikdy jsem od něj nečetl definici Boha v něhož věří.
protestant:
To je logické. Boha nelze definovat.
Medea says:
April 1, 2014 at 10:09 pm
To Martix:
Lisa Randallová, historicky vůbec první profesorka teoretické fyziky na Harvardově univerzitě, se zabývá částicovou fyzikou, strunovou teorií a kosmologií. Patří k nejtalentovanějším mladým vědcům v USA, je spoluautorkou nejvíc citovaných prací a podle časopisu Time i jednou z nejvlivnějších lidí na Zemi.
„Jevy, které jsou za hranicemi dosahu naši techniky, podle definice nemají žádné měřitelné důsledky kromě těch, se kterými už počítáme. Lidé si až příliš často pletou to, že vědecké poznatky se vyvíjí, s tím že nemáme vůbec žádné poznatky a pletou si situaci, kdy objevujeme nové fyzikální zákony s tím, že neplatí žádná spolehlivá pravidla. Pochybovači tvrdí, že bez ohledu na vědecké důkazy, vždycky může někde v něčem být háček nebo skulina. Možná by lidé přece jenom mohli vstát z mrtvých, nebo přinejmenším cestovat strojem času do středověku nebo do Středozemě. Tito pochybovači prostě nevěří tvrzením vědy, že něco je jednou provždy nemožné. Nicméně, i přes to, že je moudré mít otevřenou mysl a uznávat, že přijdou nové objevy, je v této logice skryt hluboký omyl. […] …i když budou existovat vždy neprozkoumané vzdálenosti nebo rozsahy energií, kde by mohly platit jiné fyzikální zákony, současně ale známe zákony fyziky v běžných lidských rozměrech velmi dobře. Měli jsme dostatek příležitostí otestovat tyto zákony v průběhu staletí.“
(Lisa Randal: Knocking on Heaven´s Door)
protestant:
Neříkali vědci před Einsteinem, že už vše bylo prozkoumáno a vynalezeno?
Jarda
V této souvislosti nemůže být od věci vzpomenout na nešťastné kreacionisty. Ti ve svých výplodech jako jeden z argumentů, proč evoluce nemůže být, uvádějí, že různá zvířata – často je zmiňován Archaeopteryx – žila zároveň se svými potomky nebo naopak předky. Je jistě nepěkné vysmívat se oponentům v diskusi, na druhou stranu je ale těžké odolat představě kreacionisty, který nevěřícně kroutí hlavou pozorujíc dědečka houpajícího na klíně svého vnoučka. Je dost obtížné vžít se do mysli, která není schopna (nebo ochotna) představit si, že příslušníci různě starých vývojových linií mohou žít vedle sebe. Vegavis je ještě křiklavějším případem než Archaeopteryx. Je to kachna v křídě, přesto však nevyvrací představu vzniku ptačí linie hluboko uvnitř dinosaurů někdy v raných druhohorách a už vůbec ne evoluční pohled na svět.
Muhehehehehehe 😀 😀 😀 😀
A nejlepší na tom je, že diskutéři na kreacionismu z řad evolučních šarlatánů, včetně Telesta (tvůrce planetopie) se asi tak před půl rokem do krve hádali, že se v případě Vegavise o kachnu nejedná, neb se to už zase nehodí do evoluční dějepravy….
Není divu. Článek byl z roku 2005 a dle evolučních “velevědců” na kreacionismu se pan Mihulka mýlil, neb se jaksi kachna nehodila do současného ideologicko-evolučního datování, či co….
😀 😀 😀
protestant:
To je logické. Boha nelze definovat.
– proč by to pak měl být ten křesťanský a ne třeba budhistický ?
N ejsi spíš něcista než křesťan protestante ? 🙁 🙁 🙁
Proč by to nemohl být Buddha, který se v některých směrech budhismu bere jako bůh ?
Neříkali vědci před Einsteinem, že už vše bylo prozkoumáno a vynalezeno?
Ale Randdalová neřiká, že už je vše prozkoumáno a vynalezeno, jen vidí, že už stovky let směřuje věda stále stejným směrem – zpřesňování a z-naturalizování
čim přesnější poznaty, tím méně místa pro boha a nadpřirozeno 😀
Za tisíc let budeme mít více poznatků, ale vědecké základy a metody se pouze zpřesní. stále půjde o logiku (ta přece pořád zůstává už tisíce let) a o experminent/pozorování
Za tisíc let už bude Jung nebo Chardin jen trapnou vzpomínkou na pánbíčkářsko-pověrčivou minulost …
Bude to svět hmoty a techniky ! Svět materiální energie, která požene civilizace stále kupředu bez zbytečných nesmyslů a neověřitelných výroků typu – vesmírná chobotnice stvořila svět nebo bůh je veliký 😀 😀 😀
Zatím :-*
protestant
Mohu se HMC2011 zeptat z které jste církve?
Ano, můžete. Odpověď zní, že nejsem členem žádné církve.
Avšak velmi tíhnu k adventistické teologii. Ta mi je velmi sympatická, neb mi dává smysl. Kdysi dávno jsem studoval Bibli se Svědky Jehovovými, avšak musel jsem tyto vztahy přerušit, neb mi tato organizace (prý jediná Bohem vyvolená ??) začínala připomínat Komunistickou stranu Československa….
Dnes jsem toho názoru, že se jedná o totalitní organizaci a já jsem velkým zastáncem demokracie, svobody slova a plurality názorů.
Adventisté jsou v celku respektovanou a etablovanou církví a mezi ty nejdůležitější přednosti jejich věrouky patří z mého pohledu : odmítání pekla jako místo, kde Bůh lásky VĚČNĚ opéká hříšníky na rožni (ohavná to nauka!), dále odmítají nesmrtelnost lidské duše ( nauka bez biblické podpory), no a konečně odmítají evoluční teorii, akceptují celosvětovou potopu a nevěří v miliardy let starou Zemi.
Tím jsou mi sympatičtí a já jsem velmi šťastný, že tací křesťané, věrně se držící Božího Slova, existují.
🙂 🙂 🙂
medea:
L. Randallová v takovém případě neříká nic nového. V běžných poměrech skutečně mrtví nevstávají a pravidelnosti stvořeného světa, které můžeme induktivní metodou pozorovat, fungují z Boží milosti spolehlivě, předvídatelně, jsou člověku do značné míry poznatelné, jím prakticky využitelné (jsou mu, tak říkajíc k dispozici).
Pokud L. Randallová netvrdí, že se ještě nemůžeme dožít zpřesňující a metodologicky korektní metodou žádných překvapení (s čím rozhodně nesouhlasím a domnívám se, že to tak ani nemůže být myšleno), pak úplně nechápu, co tím má být vyvráceno ?
“V běžných poměrech skutečně mrtví nevstávají a pravidelnosti stvořeného světa, které můžeme induktivní metodou pozorovat, fungují z Boží milosti spolehlivě”
My žádnou boží milost nepozorujeme ani na kvantové, ani na lidské, ani na kosmické úrovni 🙁
Překvapení se určitě dočkáme, třeba umělého života:
http://www.reflex.cz/clanek/veda/55557/vedci-udelali-krok-k-umelemu-zivotu-stvorili-chromozom.html
Život se dá uměle vytvořit, za pár let to bude běžné 😀
Ale zatím vše jde cestou většího zmaterializování světa, spíše než směrem k boží vůli 😀
Díky HMC2011 za odpověď.
S Adventisty míváme občas společné ekumenické bohoslužby a při té příležitosti se zkusím na ten jejich kreacionismus zeptat.
svatahmota
Překvapení se určitě dočkáme, třeba umělého života:
http://www.reflex.cz/clanek/veda/55557/vedci-udelali-krok-k-umelemu-zivotu-stvorili-chromozom.html
Život se dá uměle vytvořit, za pár let to bude běžné
Ale copak, copak! Svatá hmoto…. ! Snad nebylo potřeba k výrobě onoho chromozomu lidské inteligence špičkových vědců…??? 😀 😀 😀
Jak je to pro Boha živého možné??? Co se stalo se samovolnými procesy ??? Kde zůstal váš velebený větříček, sluníčko, deštíček….??? 😀 😀 😀
Zaspaly vám snad vaše adorované “tvůrčí síly” ??? 😀 😀 😀
Že bylo potřeba použít potupné inteligence mnoha vědců…??
😉 😉 😉
To jsou mi ale vjecy.
Vědcům se vůbec první syntetický chromozom podařilo vytvořit po sedmi letech výzkumu. Dědičná informace byla roztříděna na malé kousky a „opravena a smontována“ zpět dohromady. Na jednom jediném chromozomu pracovalo šedesát spolupracovníků, kteří syntetizovali celkem pouze 2,5 procenta dědičné informace kvasinky.
FUJ!!! JAK OHAVNĚ KREAČNÍ…..!
😀 😀 😀
mira:
a) pokud vezmeme normální pravdu, kterou máte zřejmě na mysli, tedy korespondenční teorii pravdy v jejím depersonalisovaném smyslu (shoda mezi výrokem a faktem), pak výrokům v oblasti toho, co nazýváte objektivním světem (např. výrok “v Praze prší”) i v oblasti toho co nazýváte subjektivním světem (“přeji si, ať prší”) můžeme přiznat pravdivostní hodnotu. Rozdíl spočívá v tom, že ty první můžeme interpersonálně ověřit (oba se pojedeme do té Prahy podívat), ty druhé už pouze ve velmi omezené míře (co si skutečně přeji, nemusí být někdy ani po důkladné sebeanalýze známo ani mne samotnému, jistě to znáte).
Dále zkuste prosím upřesnit, co skutečně myslíte tím rozdělením “subjektivního” a “objektivního” světa.
Například mentální stavy, myšlenky, pocity atd. jsou vůči nám přece objektivizované, jsou pro nás skutečností a součástí vnějšího světa neméně, než třeba počasí. Pokud by Vaše dělení mělo znamenat, že je zde nějaký objektivní svět, který je ontologicky plnohodnotný a pak nějaký subjektivní svět, který je nějakým polosvětem, kdy v prvém platí naprosto striktní pravidla a v druhém panuje naprostá relativita všeho, pak s Vámi dost kategoricky nesouhlasím.
b) bylo by také vhodné, upřesnit si, co myslíme tím uměním. Římané říkali třeba o ideálním právu, že je “ars aequi et boni”. Umění, uplatňovat to, co je dobré a spravedlivé. Neuvažovali o právní vědě, ale o umění, které se týká praxe.
Myslím, že řadě nauk (zejména v oblasti třeba historie, psychologie, ale do značné míry třeba i ekonomii a teologii) by prospělo, pokud by se vzdala nároků být puristicky čistou vědou, a raději se snažila být uměním v tom nejlepším slova smyslu. Domnívám se, že takto chápané umění v tom daném oboru lidského myšlení nám může svět plnohodnotně zprostředkovat neméně, než třeba metodologicky korektní přírodovědná zkoumání.
Když to udělá člověk, je to kreační, když to vznikne v přírodě, je to spontánní
Kde je problém, HMC ? 😀
svatahmota
Když to udělá člověk, je to kreační, když to vznikne v přírodě, je to spontánní
Až to vznikne v přírodě…
Dejte vědět….
😀
Pro antitheistu:
Cituji Vás: “Čím přesnější poznatky, tím méně místa pro boha a nadpřirozeno”.
Jenže vědecká praxe je úplně jiná. V polovině dvacátého století se předpokládalo, že živá buňka je takový složitější “hodinový strojek”, jehož mechanismus bude v dohledné době (desítky let) dokonale popsán, bude moci být napodoben a život doslova zkonstruován v laboratoři. Pak byla objevena DNA a další struktury v buňce, které představu buňky jako “složitějšího hodinového strojku” rozšířily na “složité velkoměsto”. Čím více toho o živé hmotě víme, tím objemnější prostor informací se před námi odhaluje. Když už si vědci mysleli, že jsou takříkajíc na konci, tak se otevřely další “haly”, vedle nichž byly dosud objevené místnosti jen chudými předsíněmi. Čím přesnější informace o živé hmotě máme, tím méně pravděpodobný se jeví vznik živé hmoty nějakým samovolným přírodním procesem. Inteligentní Stvořitel, který za tím vším stojí, se pak jeví jako nejjednoduší vysvětlení. Aneb jak nám říká tzv. Ockhamova břitva: “Nejjedodušší vysvětlení je obvykle správné.”
Vaše teze o “menším prostoru pro boha” tedy neplatí. Spíše naopak.
petr:
Ad a)
Dále zkuste prosím upřesnit, co skutečně myslíte tím rozdělením “subjektivního” a “objektivního” světa.
Je pouze jeden svět. Ten je nám ale přístupný pouze skrze naše nedokonalé smysly a myšlení.
Objektivní realita je to, co existuje nezávisle na nás a našem vnímání (moje definice). To zároveň znamená, že objektivní realita je nám z principu nepřístupná. Nicméně, nějaké informace s různou mírou spolehlivosti přece jen máme. Věda je v poznávání objektivní reality nezastupitelná- metodologicky se snaží vyloučit omyly v důsledku našeho nedokonalého vnímání a myšlení (např. dvojitě slepý experiment apod.) a kvantifikuje míru naší nejistoty.
Subjektivní realita je pak cokoliv co vnímáme. Jsou ale různé stupně subjektivity- vědecké výstupy jsou nejméně subjektivní, protože jsou opřeny o nějakou evidenci.
Takže je to podobné jako s tou vírou- víra v platnost teorie gravitace je kvalitativně stejná jako víra v boha. Nicméně na škále oprávněnosti/podloženosti stojí na opačných koncích stupnice. Stejně je to i se subjektivitou.
Pokud by Vaše dělení mělo znamenat, že je zde nějaký objektivní svět, který je ontologicky plnohodnotný a pak nějaký subjektivní svět, který je nějakým polosvětem, kdy v prvém platí naprosto striktní pravidla a v druhém panuje naprostá relativita všeho, pak s Vámi dost kategoricky nesouhlasím.
Není tam naprostá relativita. Míra relativity je odvozena od míry subjektivity, která je odvozena od míry evidence. Některé věci stojí na solidních základech, jiné plavou.
Pokud se ptáme na povahu objektivní reality, pocity, mentální stavy… nám moc nepomohou, spíš naopak.
Pro další diskusi klidně můžeme na dělení subjektivní/objektivní realita můžeme zapomenout. Nemyslím si, že by to bylo podstatné- šlo jenom o pomocné pojmy.