Lidský jazyk je neocenitelný a mimořádně důležitý nástroj. Vědomá část našeho myšlení se z velké části odehrává v jazyce. Přesto je jazyk jen naším nedokonalým výtvorem, a jeho používání v sobě skrývá mnohá rizika, která si však často ani neuvědomujeme. Například v diskuzích o bohu se často setkáváme s používáním vyprázdněných pojmů, s posouváním významu slov a samozřejmě i s logicky chybnými argumenty (které se však nezkušenému člověku mohou zdát jako korektní).
Každý máme nějakou intuitivní představu o tom, co znamená slovo bůh. V diskuzi však často dojde k popření atributů, které bohu intuitivně (tradičně) přisuzujeme – a z pojmu bůh se tak stane pojem vyprázdněný. Podobně věřící často rovnou prohlašují, že bůh je pojem nedefinovatelný, že o bohu nemůžeme vůbec nic říct. (a ještě jakoby chtěli dodat: Ha, ateisté, a máte po žížalkách – teď už proti našemu bohu nemůžete nic namítnout!) Používat nedefinované a vyprázdněné slovo ale nemá smysl, ačkoliv s tím naše mysl nemá problém: intuitivní představu o významu toho slova stále máme (ačkoliv byla v diskuzi explicitně popřena!) a proto se vesele dál bavíme o nedefinovatelném a tedy nedefinovaném bohu… a to je špatně.
Každý pojem, každá kategorie, kterou v řeči používáme, by měla mít nějaký vymezený význam. Měli bychom ji být schopni (byť třeba ne zcela přesně a ostře) definovat.
Měli bychom být schopni určit, definovat, co do dané kategorie (třeba i jen zhruba!) spadá, a co už ne.
Často se namítá, že (křesťanský) Bůh je s velkým B, že to je ten-jediný-pravý-bůh, a že Bůh je snad dokonce jeho vlastní jméno (což ovšem není pravda, protože vlastní jméno křesťanského boha má býti YHWH 😉 ). Pak to ovšem znamená, že tvrdíme, že kategorie bůh má v realitě jen jednoho zástupce, kterého označujeme Bůh s velkým B. Nikterak nás to nezbavuje potřeby a povinnosti obecný pojem bůh definovat, aby předchozí věta měla smysl. Věta “existuje konkrétní jednorožec jménem Franta” předpokládá, že musím nejprve vědět, co je jednorožec.
Někdo může mít obavu, abychom neudělali při definici boha chybu. Aby se nám snad nestalo, že to, co si definujeme, existovat nebude, zatímco “skutečný bůh” by existoval. To by ovšem znamenalo, že my sami považujeme za boha i něco jiného, než co jsme si sami definovali – a pak, pravda, udělali jsme chybu, ale udělali jsme ji sami vůči sobě. Nedostatečně jsme uvážili, co naše intuitivní představa boha vlastně obnáší.
Co tedy kvalifikuje danou entitu, abychom ji mohli považovat za boha? Co (my sami, jeden každý z nás) za boha jsme ochotni považovat, a co už ne?
Musí být bůh osobou? Jsme ochotni považovat za boha jakkoliv zvláštní neosobní “sílu”, “pole”, nebo něco podobného? Já určitě ne, ale někteří věřící třeba ano. Kdyby se ukázalo, že existuje nějaká neosobní síla, kterou někdo nazývá bohem – pak bych s existencí takového boha neměl problém.
Musí být bůh z definice jediný? Kdyby bylo bohů víc, a tvořili by hierarchii s jedním nejmocnějším – bylo by možné ty méně mocné považovat za bohy? A co kdyby bylo více rovnocenných bohů – například tři…? (paralely jistě nikoho nenapadají…)
Musí být bůh stvořitelem světa? Pokud by bylo bohů víc, byl by ten skutečný bůh jen ten, který stvořil Vesmír? Co kdyby byl bůh-stvořitel zrovna ten níže postavený v pantheonu?
Zajímavé myšlenkové cvičení je uvážit, že náš Vesmír by byl výsledkem pokusu vědce jisté civilizace z externího vesmíru. Takový vědec by pak byl Tvůrcem našeho Vesmíru – ale jistě všichni cítíme, že za boha bychom ho nepovažovali. Proč vlastně? Jakou definiční vlastnost boha vymyslíme, abychom “ufonského vědce” odstřihli? Co třeba, že bůh je duch? Jenže co je to vlastně duch? Ufonský vědec by jistě také nebyl z hmoty kterou známe, ani která existuje kdekoliv v našem vesmíru. Bylo by to úplně něco jiného – proč tomu neříkat “duchovní hmota”? A vůbec, co kdyby byli “skuteční duchové”, včetně boha, tvořeni nějakou “duchovní” či “božskou” hmotou? Přestali bychom je proto považovat za duchy či bohy?
Musí být bůh věčný? Pavel říká o Kristu, že je “prvorozený všeho stvoření” (Kol 1:15), což by nasvědčovalo, že byl Kristus stvořen. Není snad proto bůh? Ať tak či tak, je-li bůh všemohoucí, jistě jiného boha stvořit může. Proto věčnost by asi neměla být definičním atributem boha, a časová omezenost ufonského vědce by tedy neměla být důvodem, proč jej nepovažovat za boha.
Může být bůh smrtelný? Člověku by se chtělo říct, že jistě ne, že pro boha je klíčové být nesmrtelný … Smrtelného boha bych já za boha nepovažoval. Ježíšova smrt ovšem ukazuje, že křesťanům nedělá problém věřit ve smrtelného boha. Nezapomeňme přitom, že Ježíš nebyl dle křesťanů vtělený bůh, ale v Ježíši se Bůh stal člověkem. Kromě toho, stvoří-li jeden bůh jiného, nemůže ho také zabít? Je přece všemohoucí… Nebo nemůže ho změnit v něco smrtelného, tak jako se to stalo s Ježíšem, a to pak zabít? Ani nesmrtelnost bychom tedy jako definiční vlastnost boha požadovat asi neměli.
Musí být bůh nestvořený? Vzhledem k výše uvedenému lze říct, že nemusí.
Musí být bůh neměnný? Inu, vzhledem k tomu, že myslí, pak neměnný být dokonce nemůže. Jiná myšlenka = jiný vnitřní stav boha, tečka.
Musí bůh existovat nutně? Naše vážená diskutující Médea zde jednou prohlásila, že bůh, který neexistuje nutně (tedy ve všech myslitelných světech) pro ni není bohem. Já bych na něj tuto podmínku nekladl, už jen proto, že připouštím existenci více bohů, klidně mnoha. Je to asi ryze otázka osobních preferencí, a je to současně vážná otázka: co by to znamenalo, kdyby existoval právě jeden bůh, Stvořitel, ale neexistoval by nutně? Tedy, klidně by mohl neexistovat? Pak bychom měli zásadní otázku nad důvodem existence samotného boha, a proč pak spekulovat o bohu jako vysvětlení existence Vesmíru? Bůh by stal jen jedním nic neřešícím článkem navíc.
Závěr: “bůh” je jenom slovo, skupina písmen. Nemá žádný “přirozený” význam. Jeho obsah, význam, mu musíme dát my sami. Vymyslet uspokojivou definici boha (= ladící s naší intuicí) může být samo o sobě poměrně obtížné, a je otázkou, zda to vůbec lze učinit nějak rozumně (těším se na následnou diskuzi pod článkem). V závislosti na tom, jak toto uděláme, se mohou lišit odpovědi na otázku, zda bůh existuje a jaký je. Mohou se lišit odpovědi jak konkrétních lidí, včetně ateistů (definujeme-li boha jako všehomír – panteistická představa – pak budu já jako ateista první, kdo bude souhlasit, že bůh existuje. Podobně např. při definici “bůh je něco, co nás přesahuje” odpovím, že takový bůh jistě existuje, protože přesahuje nás jistě spousta věcí, které existují, např. Vesmír sám, naše Galaxie, atd.), tak i odpověď objektivní. Otázka “existuje bůh?” sama o sobě tedy nemá smysl. Vždy je potřeba jasně říct, na existenci čeho se daný konkrétní tazatel přesně ptá.
Jarda
Pozrite na túto maľbu na lavičke. Nachádza sa v Parichovej hrobke (1500 rokov pred narodením Krista)
Ano, pouze za předpokladu, že váš evolucionisticko- sekulární datovací guláš je správný. Tzn. těch 1500 let před Kristem.
Tím si vůbec nikdo nemůže být jist a tudíž ani nemůžete s určitostí vědět, kdo vlastně od koho opisoval a kopíroval.
Samozřejmě, že ve své pýše předpokládáte, že to byli raní křesťané od Egypťanů! Jenomže to vůbec není jisté. Daleko pravděpodobnější je opačný scénář, neb Kristovo evangelium bylo velmi silné a mocné. Netřeba se pak divit, že mnozí se sekulární vládci či mocní doby po Kristu se chtěli chlubit cizím peřím.
HMC, ty máš fakt vymaštěnou makovičku, toto je tedy síla 😀
Ty možná nebudeš až tak blbej – ty jsi mnohem spíš lehce (nebo spíš více) duševně vychýlený 🙂 Slovo magor by možná sedělo nejlépe 😀
Tvoje vyvozovací schopnosti možná nebudou až tak dotčeny, ale mentální virus křesťanství ti v mozku přestavěl základy, na kterých se to uvažování pak odvíjí, no a tak z tebe udělal, co jsi – totiž právě magora 😀
Ono to asi není až tak úplně k smíchu.
Samain, neřekl bych přímo, že to byla krásná literatura. Pro ně to totiž byl nepochybně text sdělující hluboké Pravdy. Ovšem pravdy teologické, spirituální.
Michal says:
Svh, já tomu také moc nevěřím. Podle mě Pokorný účelově přehání.
S.V.H.:
Nejsem žádný historik, takže bych tomu klidně i věřil – opravdu netuším, jak bylo v jakém období zvykem psát. Na druhou stranu na argumenty, že v té době bylo normální si historické události vymýšlet, psát pod cizími jmény, vydávat se za někoho jiného atd., narážím prakticky výhradně při obhajobě těchto skutečností v Bibli.
Jinak to, že se Lukáš při popisu Ježíšových posledních slov na kříži tak značně odchýlil od Marka, nemuselo jeho čtenáře až tak překvapit. Legend o té události kolovala nejspíš celá řada a v různých verzích a autor Lukáše prostě jen vybral tu, která jeho cílům odpovídala nejlépe (případně jí vytvořil). První “čtenáři” Lukáše navíc Markovu verzi vůbec nemuseli znát – většina z nich byla negramotná a texty se četly veřejně, takže o tom, co se bude předčítat a kázat, rozhodovala v dané “obci” jen úzká skupina lidí. A jestli se jim Markova verze nehodila do krámu, nemuseli s ní své posluchače vůbec seznámit.
BTW: Pokus o sladění obou verzí panem hrabětem patří opravdu do kategorie těch bizarnějších. Ale když jeho víra ustojí ty zběsilé racionalizace kolem potopy a mladé Země, toto bude již jen detail. 🙂
SVH, Lukáš ale nepoužil legendu, on jako Ježíšova poslední slova citoval Žalm 31:6
Žalm 31:6 Do tvých rukou svěřuji svého ducha, …
Stejně tak Marek jako poslední Ježíšova slova citoval
Žalm 22:2 Bože můj, Bože můj, proč jsi mě opustil?
A to, že legend o té události kolovala celá řada, víš jak? 😉
A jak vůbec víš, že Lukáš si vybral z již kolujícího, a nešlo o jeho vlastní invenci?
Michal says:
SVH, Lukáš ale nepoužil legendu, on jako Ježíšova poslední slova citoval Žalm 31:6
Žalm 31:6 Do tvých rukou svěřuji svého ducha, …
S.V.H.:
Legendou mohlo být právě to, že Ježíš na kříži citoval tento verš.
Michal says:
A to, že legend o té události kolovala celá řada, víš jak? 😉
S.V.H.:
To samozřejmě nevím, ale zdá se mi to pravděpodobné. Už jen z toho, kolik různých verzí se nám dochovalo.
Michal says:
A jak vůbec víš, že Lukáš si vybral z již kolujícího, a nešlo o jeho vlastní invenci?
S.V.H.:
Vždyť píšu, že tu verzi mohl klidně vytvořit. Chtěl jsem to vidět z pohledu řadového člena náboženské obce: u nějaké události existují třeba tři verze, jak proběhla. Pak mě příliš nepřekvapí, když se Lukáš vytasí s verzí čtvrtou. Já samozřejmě mohu věřit třeba jen jedné z těch původních a ostatní považovat za nesmysly, ale nebude pro mě žádný šok, když se objeví verze další.
S.V.H.
Jinak to, že se Lukáš při popisu Ježíšových posledních slov na kříži tak značně odchýlil od Marka…..
Neodchýlil! A už vůbec ne značně. To jen vy, ze svých nízce účelových důvodů, vesele ignorujete psaný text!
U Marka zkrátka nebyla poslední Ježíšova slova “Bože můj proč jsi mě opustil” . To jste si zde, v ateistické družnosti prostě jen vyfantazírovali a nyní nad tím jako “úžasně světácky hloubáte”.
-Marně.
Zkrátka celá vaše záminka, házet na evangelisty špínu, jest lživým předpokladem. Protože v textu u Marka dávají Ježíšovi pít octa a čekají zda ho nepřijde Eliáš zachránit. To by asi nečinili, kdyby Ježíš zemřel a ani Marek netvrdí, že po těchto slovech zemřel.
Naopak, se oba pisatelé báječně shodují, neb nebyli roboti a každý popsal událost s jemnými nuancemi. Nicméně text u Marka:
Ale Ježíš vydal mocný hlas a skonal.
se báječně shoduje s Lukášovým:
A Ježíš zvolal mocným hlasem:
„Otče, do tvých rukou odevzdávám svého ducha.“ Po těch slovech skonal.
Čili máte smůlu. Budete muset vymyslet něco chytřejšího a přijít na nějaký jiný domnělý “problém”….
😀
HMC: “Zkrátka celá vaše záminka, házet na evangelisty špínu, jest lživým předpokladem.”
HMC, obávám se, že jsi tady na špatné adrese. Ty zjevně víš, jak to všechno bylo, sem chodíš abys nám vynadal, pozurážel nás, a obdařil nás kázáním svých pravd. O diskuzi evidentně nemáš zájem. My pro změnu ale nemáme zájem o kázání a o urážky.
PS. shoduje se to opravdu báječně. Zvlášť uvážíme-li Matouše, který píše že Ježíš HLASITĚ VYKŘIKL (Mt 27:50) – což asi není totéž, jako že pronesl větu, a uvážíme-li ještě Jana, podle něhož Ježíš nevykřikl nic, ale
“řekl: „Je dokonáno!“ Sklonil hlavu a odevzdal ducha.” (Jan 19:30)
Ten soulad je vskutku ohromující.
Ano to souhlasím. Soulad evangelií je skutečně ohromující a málokteré takto staré prameny o jedné a téže události takový soulad vykazují. Důkazem toho právě je, že abyste alespoň nějaký nesoulad našli, musíte se babrat ve slovosledu, pořadí vět (to ještě zpravidla bez znalosti originálu, souvislostí atd.)
Zajímalo by mne, jak byste pochodil třeba u soudu, kdybyste na základě rozporů tohoto typu znevěrohodňoval něčí svědectví – a rovnou řeknu že mizerně, protože tím jenom prokazujete, že vaříte z vody a skutečné argumenty nemáte 🙂
Michal says:
Pro Lukáše ani jeho čtenáře znalého Marka tu nebyl žádný důvod ke znepokojení
Jarda:
Ani pro současné teologi to není důvod k nějakému znepokojování. Jak Protestatnt cituje Pokornáho: “Platila zásada, že dobrý historik si může vymyslet i bitvu, která se nikdy neodehrála, jen aby na ní charakterizoval povahu vybraného vojevůdce.”
Já mám takový pocit, zvláště z diskuze z Christnetu, s jedním diskutérem prezentujícím se jako vědec, že tak věřící zcela samozřejmě uvažují i nyní.
http://www.christnet.cz/clanky/5244/nezneuzijes_jmena_hospodina_sveho_boha.url#
Jo on je rozdíl mezi větami
“Bože můj, Bože můj, proč jsi mě opustil”
“Do tvých rukou, Otče, odevzdávám svou duši”
“Dokonáno jest”
jen ve slovosledu… tak to jo.
Jinak, zvlášť soulad Janova evangelia s ostatními je opravdu ohromující. A skutečně až dnešní ateisté se v tom hnidopišsky vrtají, jinak si žádného takového rozdílu v celé historii nikdo nevšiml…
Petře, myslel jsem si, že speciálně vy máte na víc.
Michal says:
March 30, 2014 at 8:07 am
Samain, neřekl bych přímo, že to byla krásná literatura. Pro ně to totiž byl nepochybně text sdělující hluboké Pravdy. Ovšem pravdy teologické, spirituální.
Jarda:
Mně to silně připomíná tvrzení současných katolíků, že se setkávají tu s Bohem, tu s Ježíšem, tu s P. Marií či nějakým světcem. A nebo ta pevná PRAVDA, že hostie a víno jsou pravým, živým Bohem.
Vy Petře víte o nějakých svědectvích týkajících se Ježíše? Já teda vím tak max. o “spirituálních svědectvích” typu Pavlova “zjevil se mi” – ale to je asi tak všechno. Když už jste tedy přišel s tím, jak by tato svědectví asi uspěla u soudu – poučte mě prosím, kde je tedy máte?!
Poslední slova na kříži, evangelium dle pana hrábě:
Vojáci se Ježíšovi na kříži posmívali a nabízeli mu ocet (Lukáš), plus trocha konverzace a předposledních slov.
Načež Ježíš vyřkl svá poslední slova: “Bože můj, Bože můj, proč jsi mě opustil?” (Marek, Matouš)
Pak řekl meziposlední slova: “Žízním!” (Jan)
Pak dostal napít houbu s octem. (Marek, Matouš, Jan)
Pak hlasitě vykřikl (Marek, Matouš) poslednější slova: “Otče, do tvých rukou svěřuji svého ducha!” (Lukáš) a vydechl naposled (Marek, Matouš, Lukáš).
Načež utrousil opravdu nejposlednější slova: “Je dokonáno!” Sklonil hlavu a odevzdal ducha. (Jan)
Ta věta, jak by asi naše “šťourání se” uspělo u soudu (neuspělo, to dá rozum, přece!) mě teda opravdu pobavila 🙂
Uvažme třeba, jak evangelia popisují nalezení klíčového důkazu – prázdného hrobu. Kdo jej našel?
Matouš: k hrobu přišla Marie Magdalena a další Marie.
Marek: k hrobu přišly Marie Magdalena, Marie matka Jakuba, a Salome.
Lukáš: k hrobu přišly Marie Magdalena, Johana, Marie matka Jakuba, a další
Jan: k hrobu přišla Marie Magdalena.
Opět, soulad skutečně ohromující, a to v takto klíčové pasáži (kdo našel zásadní důkaz). Každého, kdo by v tom chtěl vidět jakoukoliv neshodu, by soudce jistě nechal okamžitě pro výstrahu zastřelit.
Petře, prosím řekněte mi upřímně – myslel jste to vážně, a nebo jste si jen dělal legraci?
petr says:
Zajímalo by mne, jak byste pochodil třeba u soudu, kdybyste na základě rozporů tohoto typu znevěrohodňoval něčí svědectví – a rovnou řeknu že mizerně, protože tím jenom prokazujete, že vaříte z vody a skutečné argumenty nemáte 🙂
S.V.H.:
A já Vám naopak řeknu, že byste ta svědectví opravdu solidně zpochybnil. Pokud se výpovědi svědků v takovýchto detailech tak zásadně liší, vrhá to na věrohodnost jejich svědectví značné pochybnosti. Hlavní “kostru” příběhu se snadno naučí všichni, ale právě na těch detailech se to prokáže.
U soudu byste s tím patrně uspěl.
Michal
PS. shoduje se to opravdu báječně. Zvlášť uvážíme-li Matouše, který píše že Ježíš HLASITĚ VYKŘIKL (Mt 27:50) – což asi není totéž, jako že pronesl větu, a uvážíme-li ještě Jana, podle něhož Ježíš nevykřikl nic, ale
“řekl: „Je dokonáno!“ Sklonil hlavu a odevzdal ducha.” (Jan 19:30)
Co sem zase motáte Matouše??! Odbíháte od tématu.
Reagoval jsem na váš komentář:
Mám tu otázku pro všechny ochotné přemýšlet. Helmes uvádí následující příklad: Podle Marka byla Ježíšova poslední slova na kříži “Eloi, Eloi, lema sabachtani?” což znamená Bože můj, Bože můj, proč jsi mě opustil?
…….Co to podle vás o Lukášovi vypovídá?
Kde zcela jasně srovnáváte Marka a Lukáše…
Pak pokládáte jakoby otázku do diskuze! A když vám jasně dokážu, že se mýlíte a vaše předpoklady, (převzaté od jakéhosi Helmese), jsou předpoklady mylné, spíše odrážející vaše zbožná přání, než realitu, tak to považujete za urážky a začnete běhat od plotu k plotu….
Máte vskutku svérázné pojetí “plurality názorů” a diskuze.
😀
HMC2011 (March 30, 2014 at 12:56 pm) says:
“Ale Ježíš vydal mocný hlas a skonal.”
se báječně shoduje s Lukášovým:
A Ježíš zvolal mocným hlasem:
„Otče, do tvých rukou odevzdávám svého ducha.“ Po těch slovech skonal.
Čili máte smůlu. Budete muset vymyslet něco chytřejšího a přijít na nějaký jiný domnělý “problém”….
– – –
Smůlu měl ukřižovaný.
Při pobytu na kříži dominuje napjetí paží; tah, který se plnou silou přenáší na hrudní koš. Vzhledem k posici chodidel je možno jej částečně zmírnit pouze trvalým napínáním pokrčených nohou, což vede k jejich rychlé únavě. Celý svět je tak redukován na alternativu: buď přijmout strašlivou bolest do krajnosti napnutých paží či jim ulevit napínáním křeči propadajících quadricepsů stehen za cenu úplně stejně nesnesitelné bolesti. Aď tak nebo tak, podpora nohou se nakonec zhroutí a zůstane mrtvá váha těla, napínající zmučené ruce násobkem své váhy.
Běžně se dýchání sestává ze třech složek; abdominálního, prováděného bránicí a svaly břišními, kostálního, kdy se nádech provádí zvětšováním rozestupu žeber a klavikulárního, kdy nádech je důsledkem zvedání ramenního pletence a klíčních kostí. Při hrudním, kostálním dýchání je hruď při nádechu zvedána proti odporu gravitace a naopak výdech je jí podporován. Tento typ dýchání je nejnamáhavější a energeticky nejnáročnější a proto se v celém rozsahu uplatňuje hlavně jako součást plného atletického dýchání.
Na kříži to ale všechno vypadá úplně jinak. Už samo rozpažení způsobí rozšíření hrudníku a to je při zavěšení za rozpažené ruce vlivem plného napětí svalstva uchyceného na hrudník extrémní. Nastane plný nádech, a výdech je nutno provádět silou.
Při hrudním dýchání je tak výdech zprostředkující svalstvo vystaveno velké a naprosto nezvyklé námaze. Nejen, že teď působí proti tíži, navíc musí působit proti síle ostatních, za normální situace kooperujících velkých svalů. Tento odpor je paradoxně tím větší, čím jsou tyto svaly pevnější a vypracovanější.
Za normální situace je, specielně u mužů, podstatná část dýchání uskutečněna bránicí a svaly břišními. Jenomže v situaci, kdy tělo na kříži už jen bezmocně visí a plně napjata je i břišní partie, se břišní stává dýchání neúčinné.
Tah rozepjatých paží zcela vyřadí dýchání klavikulární. I ostatní pomocné dýchací pohyby jsou blokovány. Výsledným rovnovážným stavem je teď plný nádech. Výdech musí být prováděn silou, a veškerá námaha výdechu zůstává na malé, beznadějně přetížené skupině mezižeberních dýchacích svalů. Je jen otázka nedlouhého času, kdy tyto dýchací svaly zkolabují, a pak nastane rychlý konec. Ten nastává během 20-40 minut nezvladatelnou křečí do krajnosti přetížených interkostálních svalů a zástavou dechu.
Je li kdo takhle důkladně zavěšen na kříži, nemůže mluvit ani řvát, protože to prostě nejde. Dýchat se dá jen kouskem dolní části hrudníku a tak pro nějaké zařvání není dost vzduchu. Není možno ani pronést nějakou řeč, nanejvýš snad vyrazit pár špatně artikulovaných slov, každé zaplacené trsem nesnesitelné bolesti.
Na základě výše řečeného považuji veškerá “svědectví” o projevech, které prý měl ukřižovaný Ješua ha Nocri pronášet z tribuny svého kříže, za pouhé legendy.
Já porovnávám, co napsal každý z evangelistů o Ježíšově poslední větě. Liší se už Marek a Lukáš, ovšem když se ty dva pokoušíte sjednotit, přibral jsem do srovnání i ostatní, aby bylo kompletní. Nevidím na tom nic nekorektního.
Foxy, dobrý postřeh, toto jsem ještě neslyšel. Pěkné! 🙂