Lidský jazyk je neocenitelný a mimořádně důležitý nástroj. Vědomá část našeho myšlení se z velké části odehrává v jazyce. Přesto je jazyk jen naším nedokonalým výtvorem, a jeho používání v sobě skrývá mnohá rizika, která si však často ani neuvědomujeme. Například v diskuzích o bohu se často setkáváme s používáním vyprázdněných pojmů, s posouváním významu slov a samozřejmě i s logicky chybnými argumenty (které se však nezkušenému člověku mohou zdát jako korektní).
Každý máme nějakou intuitivní představu o tom, co znamená slovo bůh. V diskuzi však často dojde k popření atributů, které bohu intuitivně (tradičně) přisuzujeme – a z pojmu bůh se tak stane pojem vyprázdněný. Podobně věřící často rovnou prohlašují, že bůh je pojem nedefinovatelný, že o bohu nemůžeme vůbec nic říct. (a ještě jakoby chtěli dodat: Ha, ateisté, a máte po žížalkách – teď už proti našemu bohu nemůžete nic namítnout!) Používat nedefinované a vyprázdněné slovo ale nemá smysl, ačkoliv s tím naše mysl nemá problém: intuitivní představu o významu toho slova stále máme (ačkoliv byla v diskuzi explicitně popřena!) a proto se vesele dál bavíme o nedefinovatelném a tedy nedefinovaném bohu… a to je špatně.
Každý pojem, každá kategorie, kterou v řeči používáme, by měla mít nějaký vymezený význam. Měli bychom ji být schopni (byť třeba ne zcela přesně a ostře) definovat.
Měli bychom být schopni určit, definovat, co do dané kategorie (třeba i jen zhruba!) spadá, a co už ne.
Často se namítá, že (křesťanský) Bůh je s velkým B, že to je ten-jediný-pravý-bůh, a že Bůh je snad dokonce jeho vlastní jméno (což ovšem není pravda, protože vlastní jméno křesťanského boha má býti YHWH 😉 ). Pak to ovšem znamená, že tvrdíme, že kategorie bůh má v realitě jen jednoho zástupce, kterého označujeme Bůh s velkým B. Nikterak nás to nezbavuje potřeby a povinnosti obecný pojem bůh definovat, aby předchozí věta měla smysl. Věta “existuje konkrétní jednorožec jménem Franta” předpokládá, že musím nejprve vědět, co je jednorožec.
Někdo může mít obavu, abychom neudělali při definici boha chybu. Aby se nám snad nestalo, že to, co si definujeme, existovat nebude, zatímco “skutečný bůh” by existoval. To by ovšem znamenalo, že my sami považujeme za boha i něco jiného, než co jsme si sami definovali – a pak, pravda, udělali jsme chybu, ale udělali jsme ji sami vůči sobě. Nedostatečně jsme uvážili, co naše intuitivní představa boha vlastně obnáší.
Co tedy kvalifikuje danou entitu, abychom ji mohli považovat za boha? Co (my sami, jeden každý z nás) za boha jsme ochotni považovat, a co už ne?
Musí být bůh osobou? Jsme ochotni považovat za boha jakkoliv zvláštní neosobní “sílu”, “pole”, nebo něco podobného? Já určitě ne, ale někteří věřící třeba ano. Kdyby se ukázalo, že existuje nějaká neosobní síla, kterou někdo nazývá bohem – pak bych s existencí takového boha neměl problém.
Musí být bůh z definice jediný? Kdyby bylo bohů víc, a tvořili by hierarchii s jedním nejmocnějším – bylo by možné ty méně mocné považovat za bohy? A co kdyby bylo více rovnocenných bohů – například tři…? (paralely jistě nikoho nenapadají…)
Musí být bůh stvořitelem světa? Pokud by bylo bohů víc, byl by ten skutečný bůh jen ten, který stvořil Vesmír? Co kdyby byl bůh-stvořitel zrovna ten níže postavený v pantheonu?
Zajímavé myšlenkové cvičení je uvážit, že náš Vesmír by byl výsledkem pokusu vědce jisté civilizace z externího vesmíru. Takový vědec by pak byl Tvůrcem našeho Vesmíru – ale jistě všichni cítíme, že za boha bychom ho nepovažovali. Proč vlastně? Jakou definiční vlastnost boha vymyslíme, abychom “ufonského vědce” odstřihli? Co třeba, že bůh je duch? Jenže co je to vlastně duch? Ufonský vědec by jistě také nebyl z hmoty kterou známe, ani která existuje kdekoliv v našem vesmíru. Bylo by to úplně něco jiného – proč tomu neříkat “duchovní hmota”? A vůbec, co kdyby byli “skuteční duchové”, včetně boha, tvořeni nějakou “duchovní” či “božskou” hmotou? Přestali bychom je proto považovat za duchy či bohy?
Musí být bůh věčný? Pavel říká o Kristu, že je “prvorozený všeho stvoření” (Kol 1:15), což by nasvědčovalo, že byl Kristus stvořen. Není snad proto bůh? Ať tak či tak, je-li bůh všemohoucí, jistě jiného boha stvořit může. Proto věčnost by asi neměla být definičním atributem boha, a časová omezenost ufonského vědce by tedy neměla být důvodem, proč jej nepovažovat za boha.
Může být bůh smrtelný? Člověku by se chtělo říct, že jistě ne, že pro boha je klíčové být nesmrtelný … Smrtelného boha bych já za boha nepovažoval. Ježíšova smrt ovšem ukazuje, že křesťanům nedělá problém věřit ve smrtelného boha. Nezapomeňme přitom, že Ježíš nebyl dle křesťanů vtělený bůh, ale v Ježíši se Bůh stal člověkem. Kromě toho, stvoří-li jeden bůh jiného, nemůže ho také zabít? Je přece všemohoucí… Nebo nemůže ho změnit v něco smrtelného, tak jako se to stalo s Ježíšem, a to pak zabít? Ani nesmrtelnost bychom tedy jako definiční vlastnost boha požadovat asi neměli.
Musí být bůh nestvořený? Vzhledem k výše uvedenému lze říct, že nemusí.
Musí být bůh neměnný? Inu, vzhledem k tomu, že myslí, pak neměnný být dokonce nemůže. Jiná myšlenka = jiný vnitřní stav boha, tečka.
Musí bůh existovat nutně? Naše vážená diskutující Médea zde jednou prohlásila, že bůh, který neexistuje nutně (tedy ve všech myslitelných světech) pro ni není bohem. Já bych na něj tuto podmínku nekladl, už jen proto, že připouštím existenci více bohů, klidně mnoha. Je to asi ryze otázka osobních preferencí, a je to současně vážná otázka: co by to znamenalo, kdyby existoval právě jeden bůh, Stvořitel, ale neexistoval by nutně? Tedy, klidně by mohl neexistovat? Pak bychom měli zásadní otázku nad důvodem existence samotného boha, a proč pak spekulovat o bohu jako vysvětlení existence Vesmíru? Bůh by stal jen jedním nic neřešícím článkem navíc.
Závěr: “bůh” je jenom slovo, skupina písmen. Nemá žádný “přirozený” význam. Jeho obsah, význam, mu musíme dát my sami. Vymyslet uspokojivou definici boha (= ladící s naší intuicí) může být samo o sobě poměrně obtížné, a je otázkou, zda to vůbec lze učinit nějak rozumně (těším se na následnou diskuzi pod článkem). V závislosti na tom, jak toto uděláme, se mohou lišit odpovědi na otázku, zda bůh existuje a jaký je. Mohou se lišit odpovědi jak konkrétních lidí, včetně ateistů (definujeme-li boha jako všehomír – panteistická představa – pak budu já jako ateista první, kdo bude souhlasit, že bůh existuje. Podobně např. při definici “bůh je něco, co nás přesahuje” odpovím, že takový bůh jistě existuje, protože přesahuje nás jistě spousta věcí, které existují, např. Vesmír sám, naše Galaxie, atd.), tak i odpověď objektivní. Otázka “existuje bůh?” sama o sobě tedy nemá smysl. Vždy je potřeba jasně říct, na existenci čeho se daný konkrétní tazatel přesně ptá.
Jak by se pan páter Vácha vypořádal s tímhle?
http://www.emimino.cz/denicky/posledni-prani-naseho-syna-filipa-11461/?fb_action_ids=752693181409487&fb_action_types=og.likes&fb_source=other_multiline&action_object_map=%5B1397542790519371%5D&action_type_map=%5B%22og.likes%22%5D&action_ref_map=%5B%5D
Samain says:
March 28, 2014 at 3:02 pm
Jak by se pan páter Vácha vypořádal s tímhle?
Jarda:
Páter Vácha by se s tou tragedií určitě vyrovnal slušně. Podstatně hůře ale “praví” katolíci z Duší a hvězd a Institutu sv. Josefa.
Kdysi se zde probírala otázka pokory. Dostalo se mně odpovědi:
Jak si představit “pokoru”? Jako že bych měl uznat něčí názor a nepřemýšlet o něm? Proč tedy Pán Bůh dal lidem rozum?
Michal Kretschmer napsal:
27/03/2014 v 13:32
“Pokora podstatně záleží v žádosti, pokud někdo krotí nápor svého ducha, aby nespořádaně netíhl k velikým” věcem (Theologická summa II-II q. 161 a. 6 co.). Pokora tedy neznamená tupě přijímat názor druhého za vlastní a nepoužívat svůj rozum.
http://cirkev.wordpress.com/2014/03/19/duse-lidska-je-nesmrtelna/#comment-26433
Takže už je vám to jasné?!
Zajímavé informace. Četli jste je někde?
Llogari Pujol (jogari pužol) tak veľmi miloval Ježiša, že ho táto láska priviedla až do seminára v Vike (Barcelona). Pobudol tam 7 rokov a stal sa kňazom. Musel však o Ježišovi vedieť ešte viac, chcel vedieť všetko, preto odišiel na Štrasburskú univerzitu. Stal sa teológom, 10 rokov študoval biblické a egyptské texty, na Sorbone vyštudoval (ako študent u madam de Cenival) demotické písmo aby mohol čítať texty v origináli. Keď objavil, že evanjelisti kopírovali egyptské texty, bol šokovaný a onemocnel.(a zistil o.i)
*
A: A čo môžete povedať o zázrakoch, ktoré konal Ježiš?
P: Pozrite na túto maľbu na lavičke. Nachádza sa v Parichovej hrobke (1500 rokov pred narodením Krista) je na nej zobrazená faraónova premena vody na víno. Ten istý zázrak, aký vykonal Ježiš v Kane Galilejskej! A spočítajte krčahy…
A: Jeden, dva, tri… šesť krčahov. A čo má byť?
P: V zázraku ktorý vykonal Ježiš bolo tiež šesť krčahov. Teológovia sa dodnes pýtajú, prečo práve šesť? Preto, lebo boli doslova použité podľa egyptského príbehu.
Kumránske zvitky tomu nasadily korunu.
Kázeň na hore z Kumránskych zvitko, je pripísaná evanjelistami domnelému Ježišovi vrátane zázrakov a poradia v akom ich vraj robil.
Diskuze z: http://osel.cz/index.php?clanek=7533
Já jsem si před pár dny koupil knihu Gospel Fictions od Helmese, který se právě podobnými paralelami zabývá. Ano, evangelia s největší pravděpodobností vůbec nejsou nějakým životopisem Ježíše, ale teologicko-alegorickými texty, které reflektují různé starší vážené spisy (zejména, ale zdaleka nejen SZ) – a které jsou metaforou či alegorií o nebeském, Kosmickém Kristu…
Líbila se mi kniha J.D.Crossana, Power of Parable, která má podtitul: jak se Ježíšova podobenství stala podobenstvími o Ježíši. Ono to totiž ještě spíš bylo tak, že evangelia od začátku BYLA podobenstvími O JEŽÍŠI, která vtipně sama hojně využívala jazyk podobenství…
Opravdu mě bere, když někdo sebejistě tvrdí, že evangelia jsou přece Ježíšovými životopisy. To dá přece rozum… 🙂
Co je prosímpěkně krčah?
Ad: Co je prosímpěkně krčah?
Krčah? To je taká väčšia nádoba so zúženým hrdlom, obyč. prispôsobená na liatie a s uchom na držanie, možno preložit slovom džbán 😀
HA – dík. Možná takhle to podle popisu připomíná amforu.
Ten Helmes, to je zajímavé čtení. Moc zajímavé. (a to je prosím zastánce historického Ježíše)
Mám tu otázku pro všechny ochotné přemýšlet. Helmes uvádí následující příklad: Podle Marka byla Ježíšova poslední slova na kříži “Eloi, Eloi, lema sabachtani?” což znamená Bože můj, Bože můj, proč jsi mě opustil?
Podle Lukáše byla ale Ježíšova poslední slova na kříži “Otče, do tvých rukou svěřuji svého ducha!”. Potíž je ovšem v tom, že Lukáš dobře věděl, co napsal o Ježíšových posledních slovech Marek (Marek byl pro Lukáše hlavní zdroj) – a přesto mu nečinilo problém je takto změnit. Lukáš samozřejmě věděl, nebo přinejmenším nemohl vyloučit, že mnozí z jeho čtenářů znají Marka taktéž. Co to podle vás o Lukášovi vypovídá?
Pak vám napíšu, co z toho (a dalších věcí) vyvozuje Helmes.
Viděli jste film Noe?
“Samozřejmě můžete tvrdit, že do kina půjdete jako na ilustraci biblického příběhu (či snad dokonce skutečné minulosti našeho světa), kdy cítíte perverzní rozkoš ze samotného faktu, že spravedlivá nadpozemská entita potrestá hříšné lidstvo. Pokud tomu tak je, tvůrci se ve vašem případě se scénářem pro změnu obtěžovali snad až zbytečně moc.”
http://magazin.aktualne.cz/kultura/film/recenze-noe-darren-aronofsky-film-2014/r~ac598d18b73011e3892b0025900fea04/
Jak se vám líbil?
4 Michal:
Co to podle vás o Lukášovi vypovídá?
Ta původní věta popírá vtělění Ježíše jako boha. Měl Lukáš obavy, že by nad tím věřící zbytečně přemýšleli?
Marek podle mě Ježíše za Boha považoval, … podle mě Ježíše za Boha považovali všichni autoři všech spisů NZ – ale o to mi teď nejde.
Jde o to, že Lukáš (na začátku svého evangelia) deklaroval, že chce psát historii – a přitom svévolně a s klidným svědomím změnil (mimo x jiných věcí) Ježíšova poslední slova – a přitom musel vědět, že je mění, a musel vědět, že ostatní vědí, že to udělal… a přitom mu to celé zřejmě nijak moc nevadilo. Co TOHLE znamená?
4.Jarda
Jestli je Noe ještě blbější slátanina než 2012, tak potěš koště. Ale ráda bych viděla, jak si režisér poradil teda s těmi zvířaty, ustájením, krmivem, pohybem a tak.
4 Michal. Ale já netvrdím, že Lukáš Ježíše za boha nepovažoval. Naopak. Ale že ta věta z Marka jaksi to Ježíšovo božství popírá, takže (právě proto) jí pozměnil.
Ovšem – je to můj názor a může se míjet se skutečností.
Michal says:
March 29, 2014 at 4:04 pm
Marek podle mě Ježíše za Boha považoval, … podle mě Ježíše za Boha považovali všichni autoři všech spisů NZ – ale o to mi teď nejde.
Jde o to, že Lukáš (na začátku svého evangelia) deklaroval, že chce psát historii – a přitom svévolně a s klidným svědomím změnil (mimo x jiných věcí) Ježíšova poslední slova – a přitom musel vědět, že je mění, a musel vědět, že ostatní vědí, že to udělal… a přitom mu to celé zřejmě nijak moc nevadilo. Co TOHLE znamená?
protestant:
Znamená to, že to tehdy bylo úplně běžné….
Jsou vůbec autoři evangelií věrohodní, když si tak vymýšlejí?
Takhle to nemůžete brát. Jejich zprávy nemůžete číst jako prostá sdělení – zásadní je celkový výklad. Tehdy ty texty fungovaly jinak. Tradiční byla řecká historiografie, kdy se narativním způsobem vyprávění vyjadřovaly i významy. Platila zásada, že dobrý historik si může vymyslet i bitvu, která se nikdy neodehrála, jen aby na ní charakterizoval povahu vybraného vojevůdce.
http://etfuk.sweb.cz/pokorny.htm
Protestant: no já překvapivě docela souhlasím 🙂 a nesouhlasím s tou první větou 😉
Já bych totiž neřekl, že si autoři evangelií zas tak vymýšlejí. Helmes píše, že jejich ZÁMĚREM NEBYLO psát historii (!), ale teologickou fikci. Když Lukáš měnil znění Marka, dobře věděl, že ani Marek nepsal historii, ale fikci, odhalující teologické pravdy o svém Pánu – a proto ho v nejmenším nemuselo znepokojovat, že on svůj příběh napsal jinak. Ostatně, vyšel přitom ze stejného zdroje jako Marek, totiž ze Starého Zákona. Zatímco Marek citoval coby poslední slova Pána Žalm 22:1, Lukáš použil Žalm 31:6, protože to jeho teologickému pohledu lépe vyhovovalo… A proč by mělo být to prvé přesnější než to druhé, když o historii tu nešlo? 😉
Pro Lukáše ani jeho čtenáře znalého Marka tu nebyl žádný důvod ke znepokojení…
protestant:
… Platila zásada, že dobrý historik si může vymyslet i bitvu, která se nikdy neodehrála, jen aby na ní charakterizoval povahu vybraného vojevůdce.
S.V.H.:
Nebyl by nějaký příklad?
Já jsem třeba četl, že Hérodotos když popisoval řecko-perské války, tak uváděl, že se chrám v Delfách bránil pomocí magie, blesků a hroutících se skal; po znesvěcení sochy Poseidona byla zázračně zničena perská flotila; posvátný olivovník v Aténách, který Peršané spálili, do druhého dne vyrostl; v celém městě byly vzkříšeny ulovené a uvařené ryby apod. To si ale nevymýšlel, ale zaznamenal svědectví očitých svědků a jejich potomků, které za tímto účelem zpovídal.
Že by si ale nějaký historik schválně vymyslel bitvu a bylo by to považováno za normální?
Svh, já tomu také moc nevěřím. Podle mě Pokorný účelově přehání.
Cit:Zatímco Marek citoval coby poslední slova Pána Žalm 22:1, Lukáš použil Žalm 31:6, protože to jeho teologickému pohledu lépe vyhovovalo… A proč by mělo být to prvé přesnější než to druhé, když o historii tu nešlo?
Pak ale nejde ani vzdáleně o popis faktů, ale o krásnou literaturu.
Michal
Mám tu otázku pro všechny ochotné přemýšlet. Helmes uvádí následující příklad: Podle Marka byla Ježíšova poslední slova na kříži “Eloi, Eloi, lema sabachtani?” což znamená Bože můj, Bože můj, proč jsi mě opustil?
Podle Lukáše byla ale Ježíšova poslední slova na kříži “Otče, do tvých rukou svěřuji svého ducha!”. Potíž je ovšem v tom, že Lukáš dobře věděl, co napsal o Ježíšových posledních slovech Marek (Marek byl pro Lukáše hlavní zdroj) – a přesto mu nečinilo problém je takto změnit. Lukáš samozřejmě věděl, nebo přinejmenším nemohl vyloučit, že mnozí z jeho čtenářů znají Marka taktéž. Co to podle vás o Lukášovi vypovídá?
Především to vypovídá o vaší ateisticko-evolucionistické plytkosti, omezenosti a povrchnosti. Nevím kdo je Helmes, avšak neškodilo by vám si alespoň ty dvě pasáže v evangeliích přečíst, protože si bohapustě vymýšlíte.
Nic není proti ničemu! Ba přímo naopak. Vše je v naprostém souladu a váš guru Helmes vaří z vody!!!
Čili:
Podle Marka byla Ježíšova poslední slova na kříži “Eloi, Eloi, lema sabachtani?” což znamená Bože můj, Bože můj, proč jsi mě opustil?
Ne!!!! NEBYLA !!!!
Viz Marek 15:34-37
O třetí hodině zvolal Ježíš mocným hlasem: „Eloi, Eloi, lema sabachtani?“, což přeloženo znamená: ‚Bože můj, Bože můj, proč jsi mě opustil?‘ Když to uslyšeli, říkali někteří z těch, kdo stáli okolo: „Hle, volá Eliáše.“ Kdosi pak odběhl, namočil houbu v octě, nabodl ji na prut a dával mu pít se slovy: „Počkejte, uvidíme, přijde-li ho Eliáš sejmout.“ Ale Ježíš vydal mocný hlas a skonal.
Těžko by mu pak dávali ještě napít octa! Naopak Markova poznámka o “mocně vydaném hlasu” je plně kompatibilní s Lukášovým přesnějším popisem obsahu Ježíšova zvolání!
To jest: Ale Ježíš vydal mocný hlas a skonal.
Takže lžete! Především sám sobě do kapsy a tak se utěšujete, že jste tu jen proto, že kdysi foukal větříček a svítilo sluníčko nad teplou louží plnou chemikálií….