Lidský jazyk je neocenitelný a mimořádně důležitý nástroj. Vědomá část našeho myšlení se z velké části odehrává v jazyce. Přesto je jazyk jen naším nedokonalým výtvorem, a jeho používání v sobě skrývá mnohá rizika, která si však často ani neuvědomujeme. Například v diskuzích o bohu se často setkáváme s používáním vyprázdněných pojmů, s posouváním významu slov a samozřejmě i s logicky chybnými argumenty (které se však nezkušenému člověku mohou zdát jako korektní).
Každý máme nějakou intuitivní představu o tom, co znamená slovo bůh. V diskuzi však často dojde k popření atributů, které bohu intuitivně (tradičně) přisuzujeme – a z pojmu bůh se tak stane pojem vyprázdněný. Podobně věřící často rovnou prohlašují, že bůh je pojem nedefinovatelný, že o bohu nemůžeme vůbec nic říct. (a ještě jakoby chtěli dodat: Ha, ateisté, a máte po žížalkách – teď už proti našemu bohu nemůžete nic namítnout!) Používat nedefinované a vyprázdněné slovo ale nemá smysl, ačkoliv s tím naše mysl nemá problém: intuitivní představu o významu toho slova stále máme (ačkoliv byla v diskuzi explicitně popřena!) a proto se vesele dál bavíme o nedefinovatelném a tedy nedefinovaném bohu… a to je špatně.
Každý pojem, každá kategorie, kterou v řeči používáme, by měla mít nějaký vymezený význam. Měli bychom ji být schopni (byť třeba ne zcela přesně a ostře) definovat.
Měli bychom být schopni určit, definovat, co do dané kategorie (třeba i jen zhruba!) spadá, a co už ne.
Často se namítá, že (křesťanský) Bůh je s velkým B, že to je ten-jediný-pravý-bůh, a že Bůh je snad dokonce jeho vlastní jméno (což ovšem není pravda, protože vlastní jméno křesťanského boha má býti YHWH 😉 ). Pak to ovšem znamená, že tvrdíme, že kategorie bůh má v realitě jen jednoho zástupce, kterého označujeme Bůh s velkým B. Nikterak nás to nezbavuje potřeby a povinnosti obecný pojem bůh definovat, aby předchozí věta měla smysl. Věta “existuje konkrétní jednorožec jménem Franta” předpokládá, že musím nejprve vědět, co je jednorožec.
Někdo může mít obavu, abychom neudělali při definici boha chybu. Aby se nám snad nestalo, že to, co si definujeme, existovat nebude, zatímco “skutečný bůh” by existoval. To by ovšem znamenalo, že my sami považujeme za boha i něco jiného, než co jsme si sami definovali – a pak, pravda, udělali jsme chybu, ale udělali jsme ji sami vůči sobě. Nedostatečně jsme uvážili, co naše intuitivní představa boha vlastně obnáší.
Co tedy kvalifikuje danou entitu, abychom ji mohli považovat za boha? Co (my sami, jeden každý z nás) za boha jsme ochotni považovat, a co už ne?
Musí být bůh osobou? Jsme ochotni považovat za boha jakkoliv zvláštní neosobní “sílu”, “pole”, nebo něco podobného? Já určitě ne, ale někteří věřící třeba ano. Kdyby se ukázalo, že existuje nějaká neosobní síla, kterou někdo nazývá bohem – pak bych s existencí takového boha neměl problém.
Musí být bůh z definice jediný? Kdyby bylo bohů víc, a tvořili by hierarchii s jedním nejmocnějším – bylo by možné ty méně mocné považovat za bohy? A co kdyby bylo více rovnocenných bohů – například tři…? (paralely jistě nikoho nenapadají…)
Musí být bůh stvořitelem světa? Pokud by bylo bohů víc, byl by ten skutečný bůh jen ten, který stvořil Vesmír? Co kdyby byl bůh-stvořitel zrovna ten níže postavený v pantheonu?
Zajímavé myšlenkové cvičení je uvážit, že náš Vesmír by byl výsledkem pokusu vědce jisté civilizace z externího vesmíru. Takový vědec by pak byl Tvůrcem našeho Vesmíru – ale jistě všichni cítíme, že za boha bychom ho nepovažovali. Proč vlastně? Jakou definiční vlastnost boha vymyslíme, abychom “ufonského vědce” odstřihli? Co třeba, že bůh je duch? Jenže co je to vlastně duch? Ufonský vědec by jistě také nebyl z hmoty kterou známe, ani která existuje kdekoliv v našem vesmíru. Bylo by to úplně něco jiného – proč tomu neříkat “duchovní hmota”? A vůbec, co kdyby byli “skuteční duchové”, včetně boha, tvořeni nějakou “duchovní” či “božskou” hmotou? Přestali bychom je proto považovat za duchy či bohy?
Musí být bůh věčný? Pavel říká o Kristu, že je “prvorozený všeho stvoření” (Kol 1:15), což by nasvědčovalo, že byl Kristus stvořen. Není snad proto bůh? Ať tak či tak, je-li bůh všemohoucí, jistě jiného boha stvořit může. Proto věčnost by asi neměla být definičním atributem boha, a časová omezenost ufonského vědce by tedy neměla být důvodem, proč jej nepovažovat za boha.
Může být bůh smrtelný? Člověku by se chtělo říct, že jistě ne, že pro boha je klíčové být nesmrtelný … Smrtelného boha bych já za boha nepovažoval. Ježíšova smrt ovšem ukazuje, že křesťanům nedělá problém věřit ve smrtelného boha. Nezapomeňme přitom, že Ježíš nebyl dle křesťanů vtělený bůh, ale v Ježíši se Bůh stal člověkem. Kromě toho, stvoří-li jeden bůh jiného, nemůže ho také zabít? Je přece všemohoucí… Nebo nemůže ho změnit v něco smrtelného, tak jako se to stalo s Ježíšem, a to pak zabít? Ani nesmrtelnost bychom tedy jako definiční vlastnost boha požadovat asi neměli.
Musí být bůh nestvořený? Vzhledem k výše uvedenému lze říct, že nemusí.
Musí být bůh neměnný? Inu, vzhledem k tomu, že myslí, pak neměnný být dokonce nemůže. Jiná myšlenka = jiný vnitřní stav boha, tečka.
Musí bůh existovat nutně? Naše vážená diskutující Médea zde jednou prohlásila, že bůh, který neexistuje nutně (tedy ve všech myslitelných světech) pro ni není bohem. Já bych na něj tuto podmínku nekladl, už jen proto, že připouštím existenci více bohů, klidně mnoha. Je to asi ryze otázka osobních preferencí, a je to současně vážná otázka: co by to znamenalo, kdyby existoval právě jeden bůh, Stvořitel, ale neexistoval by nutně? Tedy, klidně by mohl neexistovat? Pak bychom měli zásadní otázku nad důvodem existence samotného boha, a proč pak spekulovat o bohu jako vysvětlení existence Vesmíru? Bůh by stal jen jedním nic neřešícím článkem navíc.
Závěr: “bůh” je jenom slovo, skupina písmen. Nemá žádný “přirozený” význam. Jeho obsah, význam, mu musíme dát my sami. Vymyslet uspokojivou definici boha (= ladící s naší intuicí) může být samo o sobě poměrně obtížné, a je otázkou, zda to vůbec lze učinit nějak rozumně (těším se na následnou diskuzi pod článkem). V závislosti na tom, jak toto uděláme, se mohou lišit odpovědi na otázku, zda bůh existuje a jaký je. Mohou se lišit odpovědi jak konkrétních lidí, včetně ateistů (definujeme-li boha jako všehomír – panteistická představa – pak budu já jako ateista první, kdo bude souhlasit, že bůh existuje. Podobně např. při definici “bůh je něco, co nás přesahuje” odpovím, že takový bůh jistě existuje, protože přesahuje nás jistě spousta věcí, které existují, např. Vesmír sám, naše Galaxie, atd.), tak i odpověď objektivní. Otázka “existuje bůh?” sama o sobě tedy nemá smysl. Vždy je potřeba jasně říct, na existenci čeho se daný konkrétní tazatel přesně ptá.
bílej kabát.
Strašně mě tohle téma zajímá, ale jsem jen obyčejný člověk a spoustě věcí nerozumím. S dovolením sem dál budu chodit na čumendu, ale raději se zapojovat do diskusí už nebudu. Stejně mi nebylo na řadu otázek ze strany věřících přátel zodpovězeno. Děkuji.
Jarda:
Můžeš si ještě odskočit na Christnet.cz. Tam se diskutuje méně odborně, zato však vášnivěji.
Michal says:
March 26, 2014 at 7:17 am
Ježíšek i Ježíš mají stejný ontologický status
Jarda:
Před léty jsem rozčílil věřící katolíky když jsem se zvoptal, zda papež B XVI. při své návštěvě u Milostného Pražského Jezulátka se kromě modlitby před tou soškou pomodlil i před Pravým a Jediným Bohem umístěným v kalichu v hlavním oltáři. To totiž na TV záznamu nebylo. Katolíci mně dost spílali, ač nechápu proč. Kladu otázku, proč se klanět sošce, když o kousek dál je Pravý a Živý Bůh (taktéž moje otázka, zda Bůh, či Ježíš, může být neživý, je rozčiluje). Přičemž je jasné, že Ježíšek v nebi není, pokud už někdo věří, že v nebi je Ježíš.
Dva články k zamyšlení:
http://cirkev.wordpress.com/2014/03/25/jihocesti-katolici-k-potratum/
Potrat je prováděn úmyslně, počaté dítě je usmrceno, tedy potrat by měl být klasifikován jako trestný čin vraždy a podle toho také i stíhán. (Kupř. v Polsku – V roce 1993 byl v Polsku přijat jeden z nejvíce restriktivních potratových zákonů v Evropské unii. Návrh zákona ruší všechny výjimky a potratář může být potrestán až 3 roky vězení nebo dokonce až 8 roky, pokud potracené dítě by bylo schopné života. Stejný trest stíhá i kohokoliv, kdo by nutil ženu k potratu nebo jí k němu pomohl. Matka, která podstoupí potrat, není ale trestně stíhána.
e nutno upozornit, že na vzniku nového lidského života se také podílí muž-biologický otec a také předně Bůh, který vdechuje člověku při jeho početí nesmrtelnou duši, dává podle své vůle novému životu klíčit a růst, a o život člověka se podle své vůle i stará! A jelikož je Bůh absolutním Pánem a Tvůrcem všeho, pak jedině On má absolutní právo rozhodovat jakkoliv o životě a smrti kohokoliv, a nikdo jiný si toto právo nemůže uzurpovat.
Potrat je porušením prvotního Božího příkazu člověku:
Bůh prvním lidem požehnal a řekl jim: ,,Ploďte a množte se a naplňte zemi“ (Gn1,28). Domníváme se, že potraty jsou neuposlechnutím tohoto Božího výroku a urážkou Boha. Bůh nás stvořil k tomu, abychom se rozmnožovali a zaplňovali zemi, a ne abychom se vybíjeli a početně klesali až do hrozícího vymření národů.
Katechismus Katolické církve (doplněné a opravené vydání podle “Catechismus Catholicae Ecclesiae“ z roku 1997, vydaný se schválením předsedy České biskupské konference Karmelitánským nakladatelstvím v roce 2001) říká: “Člověk je již od početí určen pro věčnou blaženost (bod 1703, str. 436). Lidský život musí být absolutně respektován a chráněn již od okamžiku početí.
Riziko otěhotnění nelze řešit antikoncepčními přípravky či kondomy, neboť nejsou stoprocentně spolehlivé, hormonální antikoncepční přípravky fungují abortivně mívají mnohé vedlejší negativní zdravotní účinky, jako kupř. neplodnost, rakovinu, atd.
Antikoncepční přípravky mají také za následek vzrůstající sexuální nevázanost a nezodpovědnost lidí, zejména mladých, kteří na tyto přípravky lehkovážně spoléhají, načež dochází k mnohým nechtěným těhotenstvím.
Morálně a duchovně nejsprávnějším a nejzodpovědnějším způsobem ochrany před nechtěným těhotenstvím je sexuální zdrženlivost až do okamžiku před Bohem právoplatně uzavřeného svazku manželského a po něm manželská věrnost a případně, dejme tomu, metody PPR – přirozeného plánování rodičovství
Hlavní a nejdůležitější úloha a důstojnost ženy nespočívá v nějakém pomateném feminismu ve snaze “vyrovnat se mužům“, ale v Božím poslání být matkou. Být matkou je to nejúžasnější a nejkrásnější Boží poslání, neboť co může být úžasnějšího a krásnějšího, než-li z Boží vůle přivádět na svět nový lidský život. Je důležité a zásadní si také uvědomit, že děti, obdobně jako upřímná opravdová víra, jsou tím největším Božím darem a požehnáním, kterého se může člověku na zemi dostat.
Je nutné, aby se český národ obrátil k nekonečně milosrdnému a láskyplnému Bohu a činil pokání, aby tak došel odpuštění a smíru, a je nutné, aby se stát, různé organizace, ale i prostí občané, každý dle svých možností a pozic, kupř. finančně nebo naturálně, sociálně, ekonomicky, legislativně, modlitbou, postem, psychicky, morálně, duchovně, výchovně a to jak v rodině, ve škole tak i v celé společnosti, atd., snažili pomoci těhotným matkám a mladým rodinám, aby nedocházelo k umělým potratům, nebo aby děti nekončily v baby-boxech
http://cirkev.wordpress.com/2014/03/24/zlo-si-nezasluhuje-rovne-podminky/
Křesťané říkají: „Máme právo žít v soukromí i na veřejnosti podle svého náboženství.“ To je jistě správné tvrzení. Ale nebezpečné. Takový výrok zamlčuje to, že toto právo se zakládá na tom, že křesťanství je pravé náboženství. Opírá se totiž jen o jakési údajné všelidské právo. Pak ale mohou totéž říci třeba mohamedáni. A jsme u zhoubné nauky o náboženské svobodě. A proč by pak nemohli říci homosexuálové: „Máme právo žít podle našich sexuálních sklonů?“ A máme tu právo na zvrhlost.
Někdy se vůči zlu kladou příliš malé požadavky jako třeba právo na tzv. výhradu svědomí v nějaké věci místo požadavku na zakázání a trestání činů v té věci porušujících Boží přikázání či přirozený mravní zákon. Ne tedy jen právo rodičů neposlat své děti na školní hodinu sexuální „výchovy“, ale volat po trestu těch, kdo takové věci prosazují a provádějí, a to třeba i trestu smrti za „pohoršení maličkých“, ono dát na krk mlýnský kámen a hodit do moře (viz Mar 9,42).
Neusilujme o náboženskou svobodu, ale o katolický stát, byť „náboženská svoboda“ je pro katolíky lepší než pronásledování. Nesmíme se spokojovat s „menším zlem“. I to je zlo, proti kterému je třeba bojovat. Nestačí se snažit o to, mít „místo na slunci“, ale je třeba usilovat o to, aby ti, kterým toto místo nenáleží, ho tam neměli.
Ad Jarda – nesouhlasím s tím jako ty. Organizované dogmatické náboženství nemám rád.
Obama se sešel s papežem Františkem. Obdivuji vás, řekl pontifikovi
http://zpravy.idnes.cz/obama-ve-vatikanu-papez-0v4-/zahranicni.aspx?c=A140327_143217_zahranicni_hro
Problém je, když ti bůh sešle pocity, že máš víru šířit a že se máte organizovat, to pak přece boha neodmítneš ne ? 🙁 🙁 🙁 Bůh může chtít cokoliv, je to bůh 🙁 Může třeba chtít, aby náboženství bylo organizované 🙁 Aby se ZVĚST šířila dál a dál 🙁
třeba i mečem 🙁
Pocity jsou prostě pocity, náboženství se tě neptá, bůh ti nakazuje 🙁
Dobrou noc :-*
Zajímavé názory:
VlaM napsal:
27/03/2014 v 17:31
Myslím, že tady jsme na velmi tenkém ledě. Žádné mravní principy nezakazují manželům mít styk v neplodné dny ani nenařizují jej mít právě v dny plodné. To, o čem píšete, je velmi subtilní hodnocení, které bych ponechal svědomí každého a rozhovoru se zpovědníkem. Velmi bych rozlišoval případ od případu ohledně závažnosti případného selhání. Rozhodně bych za to nikoho a priori neposílal do gehenny.
Michal Kretschmer napsal:
27/03/2014 v 20:52
Nepsal jsem nikde, že se musí jednat o těžký hřích. Souhlasím, že je třeba posuzovat jednotlivé případy.
Při poctivém hledání vůle Boží je naše svědomí nejbližší normou (tedy tím, v souladu s čím jednáme) našeho jednání. Může však někdy být nezaviněně mylné. Rozhodující je ovšem Boží zákon (nebo chcete-li) Boží vůle. Jednání podle našeho svědomí nám nezajišťuje jeho správnost; pouze zmenšuje či zcela vylučuje naši případnou vinu.
http://cirkev.wordpress.com/2014/03/25/jihocesti-katolici-k-potratum/#comment-26439
Proč by mi měl někdo sesílat pocity? Co to meleš antiteisto? Vůbec nechápeš co je neorganizované náboženství…..žádný bůh není, je jen věčné vědomí, hra, líla….bez dogmat atd.
To je síla……..západ podporuje na Ukrajině nacisty 🙂
Paveličovi křesťanšté fašisté jsou jedna ruka s ukrajinským premiérem…a proti tomu pravoslavná církev z Moskvy…antiteisto you are right……
http://www.tyden.cz/rubriky/zahranici/evropa/ukrajinsky-premier-vymazal-srby-nahradil-je-velkochorvaty_302280.html#.UzRaMvl5Nv0
a k tomu ještě protestanti z USA, obzvláště Reagan…atd…..
martiXXX says:
March 27, 2014 at 6:35 pm
Ad Jarda – nesouhlasím s tím jako ty. Organizované dogmatické náboženství nemám rád.
Jarda:
Martine, ty ale nejsi “správný” katolík!
Co vy na to?
Skutečně není církev v rozporu samase sebou? Text hovoří o znalosti plodných a neplodných dnů jako osamozřejmé danosti, jako o něčem, co má žena napsáno na čele, colze bez nesnází a problémů kdykoli snadno zjistit. Proč v prvémpřípadě manželé “oprávněně využívají” a ve druhém “brání”? Jeskutečně každodenní měření teploty spojené se zkoumáním vlastníchhlenů následováním vůle našeho Pána Ježíše Krista a životem vdůstojnosti bytosti, která má být obrazem svého Stvořitele? Jsouvskutku projevy lásky pod diktaturou kalendářního data, ono”milování podle kalendáře” tím, co si Pán Bůh přeje? A pokud jsoumanželské projevy, které si partneři prokazují pouze v údobíchneplodných, klasifikovány jako “projev lásky opravdu čestné”,nebylo by nejčestnější ze všeho se manželských projevů vzdát úplně,pokud manželé již netouží po dítěti? Text správně poukazuje na to,že se manželé pouze v prvém případě dovedou zříci manželskéhostyku, ale již nekonstatuje, proč je to tak lepší.
V užití metod PPR jsme tak obrazně vsituaci člověka, který ví, že čas od času přichází do jeho rodinyhost, toužící mu předat dar. Domácí pán ale nebývá vždy doma, aprotože návštěvy hosta mají jistou pravidelnost, domácí si dávápozor, aby ve správnou chvíli byl jinde. Dokonce vyvinul vědeckoumetodu, kalendář příchodů a odchodů, jak se s hostem nestřetnout aodejít vždy před zaklepáním. Alibisticky potom zvedá ruce a říká,že se přece nebrání přijetí daru; jen zrovna nebyl doma. Svéjednání nepochopitelně považuje za čestné. Tuto metodu potom učíostatní, avšak za stálého zdůrazňování, že se přijetí daru životanebrání, a že je mu stále otevřen. Pokud se nějakým nedopatřením shostem srazí ve dveřích, dar sice přijme, ale dítě nazve chyboumetody. V tomto smyslu se domnívám, že je PPR morálněproblematičtější než umělé prostředky.
http://www.getsemany.cz/node/713
A což třebas toto?
VlaM napsal:
27/03/2014 v 17:39
Souhlasím. Pokud bez zákroku nelze zachránit matku ani dítě (typicky např. u mimoděložního těhotenství), je zákrok mravně dovolený v zájmu zachování života matky. Avšak nenarozené dítě se má vyjmout živé a ponechat jeho život v rukou Božích. Jeho smrt je pak jen nezamýšleným vedlejším účinkem, i když ji lze předpovědět se 100 % jistotou. Možná by je alespoň zavčas pokřtít. Chtěl bych ale u nás vidět gynekologa, který by se s exovkou takhle páral.
http://cirkev.wordpress.com/2014/03/25/jihocesti-katolici-k-potratum/#comment-26440
“Avšak nenarozené dítě se má vyjmout živé a ponechat jeho život v rukou Božích. J”
Tak mimoděložní těhotenství se obvykle negativně projeví ve velmi ranných stádiích vývoje plodu, kdy je jeho přežití zhola nemožné.
Pisatel evidentně neví, která bje.
bije
Samain says:
March 28, 2014 at 7:22 am
“Avšak nenarozené dítě se má vyjmout živé a ponechat jeho život v rukou Božích. J”
Tak mimoděložní těhotenství se obvykle negativně projeví ve velmi ranných stádiích vývoje plodu, kdy je jeho přežití zhola nemožné.
Pisatel evidentně neví, která bije.
Jarda:
Páter Vácha na to odpovídá:
Je tedy otázka, co mohou manželé dělat, aby sladili úmysly Stvořitele v oblasti sexuální morálky, interpretované různými členy katolické církve, se svými vlastními úmysly v této oblasti.
Nejčistší řešení problému by bylo mít sex od počátku manželství, počínat si přirozeně bez jakékoli metody, nebránit se daru života a mít tolik dětí, kolik příroda a plodnost dovolí. V minulosti tomu tak bylo, pro náš druh je přirozené, aby žena měla, řekněme, 14 dětí a dvanáct z nich aby zemřelo. Mnoho dětí se rodilo a mnoho umíralo. Vše přirozeně a bez morálních problémů.
http://www.getsemany.cz/node/713
Michale, proč při každém otevření počítače se musím přihlásit? Je to tvůj úmysl nebo je někde chyba??
Jardo, určitě to není můj úmysl. Dáváš při přihlašování zatržítko “zapamatovat přihlášení”?
Jarda says:
March 28, 2014 at 12:55 pm
Michale, proč při každém otevření počítače se musím přihlásit? Je to tvůj úmysl nebo je někde chyba??
Zkus sem chodit přes jiný prohlížeč.
4 Jarda
V minulosti tomu tak bylo, pro náš druh je přirozené, aby žena měla, řekněme, 14 dětí a dvanáct z nich aby zemřelo.
Nojo. Páter Vácha to má vymyšlené. Až na to že:
1) v minulosti umřelo mnoho dětí hned po porodu. Velmi často zemřela po porodu i matka.
2) Nebylo očkování, byla spousta nemocí, vysoká úmrtnost.
Dnes je dost pravděpodobné, že by z těch 14ti dětí přežilo 14 a chtěla bych vidět, kdo by to uživil a řádně zaopatřil.
Mluvím o normální rodině v našich podmínkách, což předpokládám pan páter taky.