Lidský jazyk je neocenitelný a mimořádně důležitý nástroj. Vědomá část našeho myšlení se z velké části odehrává v jazyce. Přesto je jazyk jen naším nedokonalým výtvorem, a jeho používání v sobě skrývá mnohá rizika, která si však často ani neuvědomujeme. Například v diskuzích o bohu se často setkáváme s používáním vyprázdněných pojmů, s posouváním významu slov a samozřejmě i s logicky chybnými argumenty (které se však nezkušenému člověku mohou zdát jako korektní).
Každý máme nějakou intuitivní představu o tom, co znamená slovo bůh. V diskuzi však často dojde k popření atributů, které bohu intuitivně (tradičně) přisuzujeme – a z pojmu bůh se tak stane pojem vyprázdněný. Podobně věřící často rovnou prohlašují, že bůh je pojem nedefinovatelný, že o bohu nemůžeme vůbec nic říct. (a ještě jakoby chtěli dodat: Ha, ateisté, a máte po žížalkách – teď už proti našemu bohu nemůžete nic namítnout!) Používat nedefinované a vyprázdněné slovo ale nemá smysl, ačkoliv s tím naše mysl nemá problém: intuitivní představu o významu toho slova stále máme (ačkoliv byla v diskuzi explicitně popřena!) a proto se vesele dál bavíme o nedefinovatelném a tedy nedefinovaném bohu… a to je špatně.
Každý pojem, každá kategorie, kterou v řeči používáme, by měla mít nějaký vymezený význam. Měli bychom ji být schopni (byť třeba ne zcela přesně a ostře) definovat.
Měli bychom být schopni určit, definovat, co do dané kategorie (třeba i jen zhruba!) spadá, a co už ne.
Často se namítá, že (křesťanský) Bůh je s velkým B, že to je ten-jediný-pravý-bůh, a že Bůh je snad dokonce jeho vlastní jméno (což ovšem není pravda, protože vlastní jméno křesťanského boha má býti YHWH 😉 ). Pak to ovšem znamená, že tvrdíme, že kategorie bůh má v realitě jen jednoho zástupce, kterého označujeme Bůh s velkým B. Nikterak nás to nezbavuje potřeby a povinnosti obecný pojem bůh definovat, aby předchozí věta měla smysl. Věta “existuje konkrétní jednorožec jménem Franta” předpokládá, že musím nejprve vědět, co je jednorožec.
Někdo může mít obavu, abychom neudělali při definici boha chybu. Aby se nám snad nestalo, že to, co si definujeme, existovat nebude, zatímco “skutečný bůh” by existoval. To by ovšem znamenalo, že my sami považujeme za boha i něco jiného, než co jsme si sami definovali – a pak, pravda, udělali jsme chybu, ale udělali jsme ji sami vůči sobě. Nedostatečně jsme uvážili, co naše intuitivní představa boha vlastně obnáší.
Co tedy kvalifikuje danou entitu, abychom ji mohli považovat za boha? Co (my sami, jeden každý z nás) za boha jsme ochotni považovat, a co už ne?
Musí být bůh osobou? Jsme ochotni považovat za boha jakkoliv zvláštní neosobní “sílu”, “pole”, nebo něco podobného? Já určitě ne, ale někteří věřící třeba ano. Kdyby se ukázalo, že existuje nějaká neosobní síla, kterou někdo nazývá bohem – pak bych s existencí takového boha neměl problém.
Musí být bůh z definice jediný? Kdyby bylo bohů víc, a tvořili by hierarchii s jedním nejmocnějším – bylo by možné ty méně mocné považovat za bohy? A co kdyby bylo více rovnocenných bohů – například tři…? (paralely jistě nikoho nenapadají…)
Musí být bůh stvořitelem světa? Pokud by bylo bohů víc, byl by ten skutečný bůh jen ten, který stvořil Vesmír? Co kdyby byl bůh-stvořitel zrovna ten níže postavený v pantheonu?
Zajímavé myšlenkové cvičení je uvážit, že náš Vesmír by byl výsledkem pokusu vědce jisté civilizace z externího vesmíru. Takový vědec by pak byl Tvůrcem našeho Vesmíru – ale jistě všichni cítíme, že za boha bychom ho nepovažovali. Proč vlastně? Jakou definiční vlastnost boha vymyslíme, abychom “ufonského vědce” odstřihli? Co třeba, že bůh je duch? Jenže co je to vlastně duch? Ufonský vědec by jistě také nebyl z hmoty kterou známe, ani která existuje kdekoliv v našem vesmíru. Bylo by to úplně něco jiného – proč tomu neříkat “duchovní hmota”? A vůbec, co kdyby byli “skuteční duchové”, včetně boha, tvořeni nějakou “duchovní” či “božskou” hmotou? Přestali bychom je proto považovat za duchy či bohy?
Musí být bůh věčný? Pavel říká o Kristu, že je “prvorozený všeho stvoření” (Kol 1:15), což by nasvědčovalo, že byl Kristus stvořen. Není snad proto bůh? Ať tak či tak, je-li bůh všemohoucí, jistě jiného boha stvořit může. Proto věčnost by asi neměla být definičním atributem boha, a časová omezenost ufonského vědce by tedy neměla být důvodem, proč jej nepovažovat za boha.
Může být bůh smrtelný? Člověku by se chtělo říct, že jistě ne, že pro boha je klíčové být nesmrtelný … Smrtelného boha bych já za boha nepovažoval. Ježíšova smrt ovšem ukazuje, že křesťanům nedělá problém věřit ve smrtelného boha. Nezapomeňme přitom, že Ježíš nebyl dle křesťanů vtělený bůh, ale v Ježíši se Bůh stal člověkem. Kromě toho, stvoří-li jeden bůh jiného, nemůže ho také zabít? Je přece všemohoucí… Nebo nemůže ho změnit v něco smrtelného, tak jako se to stalo s Ježíšem, a to pak zabít? Ani nesmrtelnost bychom tedy jako definiční vlastnost boha požadovat asi neměli.
Musí být bůh nestvořený? Vzhledem k výše uvedenému lze říct, že nemusí.
Musí být bůh neměnný? Inu, vzhledem k tomu, že myslí, pak neměnný být dokonce nemůže. Jiná myšlenka = jiný vnitřní stav boha, tečka.
Musí bůh existovat nutně? Naše vážená diskutující Médea zde jednou prohlásila, že bůh, který neexistuje nutně (tedy ve všech myslitelných světech) pro ni není bohem. Já bych na něj tuto podmínku nekladl, už jen proto, že připouštím existenci více bohů, klidně mnoha. Je to asi ryze otázka osobních preferencí, a je to současně vážná otázka: co by to znamenalo, kdyby existoval právě jeden bůh, Stvořitel, ale neexistoval by nutně? Tedy, klidně by mohl neexistovat? Pak bychom měli zásadní otázku nad důvodem existence samotného boha, a proč pak spekulovat o bohu jako vysvětlení existence Vesmíru? Bůh by stal jen jedním nic neřešícím článkem navíc.
Závěr: “bůh” je jenom slovo, skupina písmen. Nemá žádný “přirozený” význam. Jeho obsah, význam, mu musíme dát my sami. Vymyslet uspokojivou definici boha (= ladící s naší intuicí) může být samo o sobě poměrně obtížné, a je otázkou, zda to vůbec lze učinit nějak rozumně (těším se na následnou diskuzi pod článkem). V závislosti na tom, jak toto uděláme, se mohou lišit odpovědi na otázku, zda bůh existuje a jaký je. Mohou se lišit odpovědi jak konkrétních lidí, včetně ateistů (definujeme-li boha jako všehomír – panteistická představa – pak budu já jako ateista první, kdo bude souhlasit, že bůh existuje. Podobně např. při definici “bůh je něco, co nás přesahuje” odpovím, že takový bůh jistě existuje, protože přesahuje nás jistě spousta věcí, které existují, např. Vesmír sám, naše Galaxie, atd.), tak i odpověď objektivní. Otázka “existuje bůh?” sama o sobě tedy nemá smysl. Vždy je potřeba jasně říct, na existenci čeho se daný konkrétní tazatel přesně ptá.
S.V.H.: Ne, tak tomu není. Naše zkušenost vyplývá ze stvořeného světa, tzn. z nějakého rodu či druhu zkušenosti. Tento induktivní logický závěr vznikl v horizontu materiálního světa a je tedy platný pouze a jen v jeho rámci. Čili maximálně může vyloučit tvrzení, že je pravděpodobný Bůh existující v rámci materiálního světa v čase a prostoru. Problém je, že v takového křesťané nevěří 🙂
S.V.H.:
Tato úvaha je přece naprosto logická (i když bych netrval na komplexnosti nekonečné). Je to zcela racionální extrapolace z toho, co známe (Vy byste možná řekl, to co známe ze stvoření), na to, co neznáme (to co neznáme ze stvoření a mimo stvoření). Je-li Bůh součástí stvoření nebo ne, je celkem vedlejší.
protestant:
To není vedlejší, ale hlavní.
Extrapolovat z toho co známe vlastnosti Boha je nesmysl…
petr says:
Ne, tak tomu není. Naše zkušenost vyplývá ze stvořeného světa, tzn. z nějakého rodu či druhu zkušenosti. Tento induktivní logický závěr vznikl v horizontu materiálního světa a je tedy platný pouze a jen v jeho rámci. Čili maximálně může vyloučit tvrzení, že je pravděpodobný Bůh existující v rámci materiálního světa v čase a prostoru. Problém je, že v takového křesťané nevěří 🙂
S.V.H.:
Tento závěr vznikl z jevů a entit, které jsme prozatím poznali a prozkoumali, a vztahujeme ho na jevy a entity, které neznáme a prozkoumané nemáme. To je, řekl bych, zcela normální a zhusta využívaný postup. Proč by ten závěr pro některou z neznámých entit nemohl platit, byste musel nějak doložit. Do té doby je to závěr zcela racionální.
S.V.H.:
Tento závěr vznikl z jevů a entit, které jsme prozatím poznali a prozkoumali, a vztahujeme ho na jevy a entity, které neznáme a prozkoumané nemáme. To je, řekl bych, zcela normální a zhusta využívaný postup. Proč by ten závěr pro některou z neznámých entit nemohl platit, byste musel nějak doložit.
protestant:
Problémem je, že jsem dosud vždy zkoumali jen a pouze stvoření.
Souhlasím s SVH.
Já hlavně nevidím nejmenší evidenci toho, že by se jsoucno rozpadalo na dvě domény (Boha a Stvoření), kde pro tu první by platily zásadně jiná pravidla než pro všechno ostatní. Samozřejmě vymyslet si můžeme cokoliv – klidně neviditelného jednorožce pod mým stolem, který se zcela vymyká z materiálního světa, a platí pro něj naprosto jiné zákonitosti než pro všechno ostatní…
Každopádně výrok, že extrapolovat z toho co známe na Boha je nesmysl, je sám nesmyslem 🙂 Je MOŽNÉ, že tato extrapolace neplatí, ale to by bylo potřeba ukázat.
Navíc: V argumentu z designu je Bůh VYSVĚTLENÍM designu v přírodě. Pokud by ale Bůh byl jednoduchý, pak tu máme jednoduchou myslící entitu, tedy něco naprosto nepředstavitelného (jak by třeba kódoval myšlenkové stavy své nekonečně složité mysli?) a takové VYSVĚTLENÍ je dost k ničemu, protože zavádí větší mystérium (jednoduchou myslící nehmotnou bytost) než se snaží vyřešit.
Ještě jednou: Tvrzení, že svět stvořil Bůh, je nezávislé na tvrzení, že Bůh a Stvoření tvoří naprosto odlišné domény, a že ze Stvoření o Bohu nemohu naprosto nic usuzovat.(mimochodem, opravdu nemohu? Tedy ani že existuje? Ani co o Bohu vypovídá to či ono v Bibli?) To druhé tvrzení je mnohem silnější, a rozhodně se to nerozumí samo sebou, a zdaleka to neplyne ze samotné existence Boha, jakož ani z faktu, že stvořil svět.
S.V.H.:
Můžeme se asi shodnout na tom, že v moderní době je jistě povědomí o utrpení zvířat větší než dříve a toto utrpení vyvolává mnohem více soucitných reakcí než dříve. Rozpor, který mezi námi je, spočívá v tom, že vy máte za to, že jde o pokrok z hlediska našeho morálního vnímání, já tvrdím, že nikoliv, pokud morálkou nerozumíme prostou sentimentalitu bez jakéhokoliv efektu (hned mne napadá pláč Jeruzalémských žen nad Ježíšem). Naopak, domnívám se, že pokud toto povědomí máme, dokážeme se rozněžnit nad každou kočičkou na stromě, ale utrpení tvorů o kterém sice víme, ale které nevidíme (a které je větší než kdy dříve) jde raději mimo nás, jde o morální regres.
Pokud je to shrnutí takto v pořádku, pak alespoň víme, kde se rozcházíme 🙂
Michal:
Michale, rád bych:
a) důkaz, že design je jen zdání (kdy toto silné tvrzení jste ve svém článku explicitně uvedl)
b) vysvětlení, jak je to s těmi mezerami. Proč jednou jsou přípustné a podruhé ne.
Děkuji
Michal says:
Já hlavně nevidím nejmenší evidenci toho, že by se jsoucno rozpadalo na dvě domény (Boha a Stvoření),
protestant:
Je to nezbytné, jinak by se musel Bůh sám stvořit….
Michal says:
March 19, 2014 at 9:05 am
Ještě jednou: Tvrzení, že svět stvořil Bůh, je nezávislé na tvrzení, že Bůh a Stvoření tvoří naprosto odlišné domény, a že ze Stvoření o Bohu nemohu naprosto nic usuzovat.
protestant:
Prostou proximací vlastností a chutí jídel nedostaneš vlastnosti kuchaře…
protestant: Výborně, to si budu pamatovat 🙂
Petře:
a) Nemám a není žádný důkaz, že design je jen zdáním. Nikdy jsem netvrdil, že takový důkaz je. Existuje ale přirozené naturalistické vysvětlení, schopné vyprodukovat právě ten typ zdání designu (včetně nedokonalostí, chyb, oportunních řešení, atd.) který v přírodě pozorujeme. Současně, u Boha bychom asi mohli očekávat poměrně výrazně jiný typ designu – třeba já bych čekal, že 99,999 999 999 999 999 999 999 367 % stvoření nebude prázdno, a drtivá většina stvořených světů nebudou pusté kamenné (vlastně plynové) koule. Takže znovu: v článku jsem NEUVEDL, že mám DŮKAZ, že design je jen zdáním. Uvedl jsem důvody, proč je závěr, že důkaz je jen zdáním, racionální a podložený.
b) argument z neznalosti je používání “deus ex machina”. Argument z neznalosti je vysvětlování mezer v poznání tak, že si tam vsunu mysteriózní bytost naprosto jiné podstaty než všechno ostatní, která je vysvětlením naprosto všeho (COKOLIV lze “vysvětlit” Bohem) a proto vlastně ničeho.
Naopak, na základě pozorování světa usoudit, že design je jen zdánlivý, není žádná zavádění deus ex machina do modelu, jako v minulém odstavci, ale je to podle mě racionální závěr provedený na základě našich znalostí a empirických pozorování. Mimochodem, na rozdíl od předchozího, svět by KLIDNĚ mohl vypadat tak, aby na zdánlivý design jen tak usoudit nešlo.
Nechápu, jak v tom Petře vůbec můžete vidět podobnost.
Grygar to vidí jinak Michale:
Troufám si proto tvrdit, že věřící přírodovědec může dnes svou víru v Boha opřít také o kvalifikovaný údiv nad podivuhodným řádem materiálního světa, jak to kdysi tak předvídavě a výstižně vyjádřil žalmista Páně: “Nebesa vypravují slávu Boha silného a dílo rukou jeho obloha zvěstuje” (Ž 19,2).
http://www.vira.cz/Texty/Knihovna/Proc-verim-v-Boha.html
Michal:
a) můžeme se tedy shodnout, že otázka designu je zřejmě antinomií ? Pokud ano, pak je závěr Vašeho článku chybný. Argument z designu nelze vyvrátit a zřejmě ani potvrdit, rozhodně ne za stávajícího stavu poznání a ke každému důvodu pro, lze uvést důvod proti. Je to nekonečný a nadbytečný spor.
b) ta podobnost je zjevná. Vy hovoříte o Bohu mezer, já mohu hovořit o evoluci mezer.
Stejně tak např. Váš argument o prázdnu, které momentálně indikujeme za současného stavu poznání a proto “bychom očekávali, že Bůh to nadesignuje jinak” je rodově zcela shodný s argumentem “vznik podmínek vzniku života na zemi je tak nepravděpodobný, že nemohl vzniknout náhodou”. Pokud odstraníte Michale kognitivní bias, který Vám znemožňuje vidět jednostrannost svého usuzování, zjistíte, že řadu argumentů, které vyčítáte svým oponentům sám používáta…
protestant:
Prostou proximací vlastností a chutí jídel nedostaneš vlastnosti kuchaře…
S.V.H.:
Takže když na jídlo působí gravitace, nemohu z toho vyvodit, že na kuchaře také působí gravitace?
S.V.H.:
Takže když na jídlo působí gravitace, nemohu z toho vyvodit, že na kuchaře také působí gravitace?
protestant:
Myslím, že docela chápete, co jsem tím naznačoval…. 🙂
Petře,
a) obávám se, že argument z designu zní opravdu tak, jak jsem to včera formuloval, tedy že design ve světě je DŮKAZEM Boha. Takto se běžně používá, takto o tom mluví mnozí teologové, a takto o tom psal i apoštol Pavel, vzpomeňte si: NEMAJÍ TEDY VÝMLUVU…! Já celou dobu tvrdím, a zejména včera jsem to jasně napsal, že TOTO zdůvodnění jsem vyvrátil. Není pravda, že by existence Boha plynula z designu světa, přičemž přesně toto argument z designu tvrdí. Ještě jednou: argument z designu neříká, že svět je designovaný Bohem, ale že z designu ve světě lze na existenci Boha jasně usoudit. Nelze, a ten argument je opravdu jasně chybný.
Ještě jednou, pro jistotu: I KDYBY byl svět opravdu dílem stvořitele, a byl tedy designován, pak stejně platí moje úvaha, že usoudit na toto z toho jak svět vypadá nelze, a už vůbec ne s velkou mírou jistoty (natož jak píše Pavel “Nemají tedy výmluvu”).
b) Nerozumím, můžete to ještě vysvětlit? Vy si zavádíte jako vysvětlení cosi mysteriózního, bytost zcela jiné podstaty, dramaticky jinou než vše ostatní co existuje – a já žádnou podobnou bytost nepředpokládám, naopak vysvětluji jen na základě procesů, které v přírodě pozorujeme. Ten princip “deus ex machina” opravdu u vás je a u mě ne. Současně platí, že deus ex machina vysvětlí vše, a tedy nic. Je to podbíhání laťky. Intelektuální lenivost.
Podľa Dei Filius je možné Boha “skrze stvorené veci prirodzeným svetlom ľudského rozumu s istotou poznať”. Peter, kde Vy chce hľadať to “prirodzené svetlo ľudského rozumu”?
Petr: Také nesouhlasím s vaší úvahou, že ty argumenty pro a proti designovanému vesmíru jsou v rovnováze. Podle mě nejsou, převažují ty proti.
Petr, Médea: “Podľa Dei Filius je možné Boha “skrze stvorené veci prirodzeným svetlom ľudského rozumu s istotou poznať”. ”
Přesně, TOTO tvrdí argument z designu, a toto také v článku vyvracím.