Lidský jazyk je neocenitelný a mimořádně důležitý nástroj. Vědomá část našeho myšlení se z velké části odehrává v jazyce. Přesto je jazyk jen naším nedokonalým výtvorem, a jeho používání v sobě skrývá mnohá rizika, která si však často ani neuvědomujeme. Například v diskuzích o bohu se často setkáváme s používáním vyprázdněných pojmů, s posouváním významu slov a samozřejmě i s logicky chybnými argumenty (které se však nezkušenému člověku mohou zdát jako korektní).
Každý máme nějakou intuitivní představu o tom, co znamená slovo bůh. V diskuzi však často dojde k popření atributů, které bohu intuitivně (tradičně) přisuzujeme – a z pojmu bůh se tak stane pojem vyprázdněný. Podobně věřící často rovnou prohlašují, že bůh je pojem nedefinovatelný, že o bohu nemůžeme vůbec nic říct. (a ještě jakoby chtěli dodat: Ha, ateisté, a máte po žížalkách – teď už proti našemu bohu nemůžete nic namítnout!) Používat nedefinované a vyprázdněné slovo ale nemá smysl, ačkoliv s tím naše mysl nemá problém: intuitivní představu o významu toho slova stále máme (ačkoliv byla v diskuzi explicitně popřena!) a proto se vesele dál bavíme o nedefinovatelném a tedy nedefinovaném bohu… a to je špatně.
Každý pojem, každá kategorie, kterou v řeči používáme, by měla mít nějaký vymezený význam. Měli bychom ji být schopni (byť třeba ne zcela přesně a ostře) definovat.
Měli bychom být schopni určit, definovat, co do dané kategorie (třeba i jen zhruba!) spadá, a co už ne.
Často se namítá, že (křesťanský) Bůh je s velkým B, že to je ten-jediný-pravý-bůh, a že Bůh je snad dokonce jeho vlastní jméno (což ovšem není pravda, protože vlastní jméno křesťanského boha má býti YHWH 😉 ). Pak to ovšem znamená, že tvrdíme, že kategorie bůh má v realitě jen jednoho zástupce, kterého označujeme Bůh s velkým B. Nikterak nás to nezbavuje potřeby a povinnosti obecný pojem bůh definovat, aby předchozí věta měla smysl. Věta “existuje konkrétní jednorožec jménem Franta” předpokládá, že musím nejprve vědět, co je jednorožec.
Někdo může mít obavu, abychom neudělali při definici boha chybu. Aby se nám snad nestalo, že to, co si definujeme, existovat nebude, zatímco “skutečný bůh” by existoval. To by ovšem znamenalo, že my sami považujeme za boha i něco jiného, než co jsme si sami definovali – a pak, pravda, udělali jsme chybu, ale udělali jsme ji sami vůči sobě. Nedostatečně jsme uvážili, co naše intuitivní představa boha vlastně obnáší.
Co tedy kvalifikuje danou entitu, abychom ji mohli považovat za boha? Co (my sami, jeden každý z nás) za boha jsme ochotni považovat, a co už ne?
Musí být bůh osobou? Jsme ochotni považovat za boha jakkoliv zvláštní neosobní “sílu”, “pole”, nebo něco podobného? Já určitě ne, ale někteří věřící třeba ano. Kdyby se ukázalo, že existuje nějaká neosobní síla, kterou někdo nazývá bohem – pak bych s existencí takového boha neměl problém.
Musí být bůh z definice jediný? Kdyby bylo bohů víc, a tvořili by hierarchii s jedním nejmocnějším – bylo by možné ty méně mocné považovat za bohy? A co kdyby bylo více rovnocenných bohů – například tři…? (paralely jistě nikoho nenapadají…)
Musí být bůh stvořitelem světa? Pokud by bylo bohů víc, byl by ten skutečný bůh jen ten, který stvořil Vesmír? Co kdyby byl bůh-stvořitel zrovna ten níže postavený v pantheonu?
Zajímavé myšlenkové cvičení je uvážit, že náš Vesmír by byl výsledkem pokusu vědce jisté civilizace z externího vesmíru. Takový vědec by pak byl Tvůrcem našeho Vesmíru – ale jistě všichni cítíme, že za boha bychom ho nepovažovali. Proč vlastně? Jakou definiční vlastnost boha vymyslíme, abychom “ufonského vědce” odstřihli? Co třeba, že bůh je duch? Jenže co je to vlastně duch? Ufonský vědec by jistě také nebyl z hmoty kterou známe, ani která existuje kdekoliv v našem vesmíru. Bylo by to úplně něco jiného – proč tomu neříkat “duchovní hmota”? A vůbec, co kdyby byli “skuteční duchové”, včetně boha, tvořeni nějakou “duchovní” či “božskou” hmotou? Přestali bychom je proto považovat za duchy či bohy?
Musí být bůh věčný? Pavel říká o Kristu, že je “prvorozený všeho stvoření” (Kol 1:15), což by nasvědčovalo, že byl Kristus stvořen. Není snad proto bůh? Ať tak či tak, je-li bůh všemohoucí, jistě jiného boha stvořit může. Proto věčnost by asi neměla být definičním atributem boha, a časová omezenost ufonského vědce by tedy neměla být důvodem, proč jej nepovažovat za boha.
Může být bůh smrtelný? Člověku by se chtělo říct, že jistě ne, že pro boha je klíčové být nesmrtelný … Smrtelného boha bych já za boha nepovažoval. Ježíšova smrt ovšem ukazuje, že křesťanům nedělá problém věřit ve smrtelného boha. Nezapomeňme přitom, že Ježíš nebyl dle křesťanů vtělený bůh, ale v Ježíši se Bůh stal člověkem. Kromě toho, stvoří-li jeden bůh jiného, nemůže ho také zabít? Je přece všemohoucí… Nebo nemůže ho změnit v něco smrtelného, tak jako se to stalo s Ježíšem, a to pak zabít? Ani nesmrtelnost bychom tedy jako definiční vlastnost boha požadovat asi neměli.
Musí být bůh nestvořený? Vzhledem k výše uvedenému lze říct, že nemusí.
Musí být bůh neměnný? Inu, vzhledem k tomu, že myslí, pak neměnný být dokonce nemůže. Jiná myšlenka = jiný vnitřní stav boha, tečka.
Musí bůh existovat nutně? Naše vážená diskutující Médea zde jednou prohlásila, že bůh, který neexistuje nutně (tedy ve všech myslitelných světech) pro ni není bohem. Já bych na něj tuto podmínku nekladl, už jen proto, že připouštím existenci více bohů, klidně mnoha. Je to asi ryze otázka osobních preferencí, a je to současně vážná otázka: co by to znamenalo, kdyby existoval právě jeden bůh, Stvořitel, ale neexistoval by nutně? Tedy, klidně by mohl neexistovat? Pak bychom měli zásadní otázku nad důvodem existence samotného boha, a proč pak spekulovat o bohu jako vysvětlení existence Vesmíru? Bůh by stal jen jedním nic neřešícím článkem navíc.
Závěr: “bůh” je jenom slovo, skupina písmen. Nemá žádný “přirozený” význam. Jeho obsah, význam, mu musíme dát my sami. Vymyslet uspokojivou definici boha (= ladící s naší intuicí) může být samo o sobě poměrně obtížné, a je otázkou, zda to vůbec lze učinit nějak rozumně (těším se na následnou diskuzi pod článkem). V závislosti na tom, jak toto uděláme, se mohou lišit odpovědi na otázku, zda bůh existuje a jaký je. Mohou se lišit odpovědi jak konkrétních lidí, včetně ateistů (definujeme-li boha jako všehomír – panteistická představa – pak budu já jako ateista první, kdo bude souhlasit, že bůh existuje. Podobně např. při definici “bůh je něco, co nás přesahuje” odpovím, že takový bůh jistě existuje, protože přesahuje nás jistě spousta věcí, které existují, např. Vesmír sám, naše Galaxie, atd.), tak i odpověď objektivní. Otázka “existuje bůh?” sama o sobě tedy nemá smysl. Vždy je potřeba jasně říct, na existenci čeho se daný konkrétní tazatel přesně ptá.
Peter, od vzniku prvých štátov, až do nie tak dávnej doby, bolo náboženstvo prepojené so štátom, teda počas dlhého obdobia ľudských dejín bolo otvorené zastávanie ateizmu nebezpečné. Sekularizmus nie je starobylý fenomén.
No, narastá aj počet ateistov … ale v podstate ma to nezaujíma, skôr ma zaujíma sekularizmus. Súkromná religiozita, ktorá nikoho neobťažuje, je mi ľahostajná. (Ale v rámci diskusie nemôže veriaci odo mňa čakať, že ho budem utvrdzovať v jeho názoroch :))
Michal says:
March 16, 2014 at 12:41 pm
Dle průzkumu z roku 2012 je dokonce nenáboženských lidí ve světě neuvěřitelných 36%, a v tom případě by nás bylo dokonce víc, než křesťanů.
http://en.wikipedia.org/wiki/Irreligion
protestant:
Irreligion je podle toho článku o příslušnosti k církvím a organizacím. Ne o nevíře.
matthew mcconaughey – to byl herecký koncert…..
viděl jsem psolední díl tétto první série……..ta atmosféra a herecké výkony….
http://www.csfd.cz/film/328992-temny-pripad/
medea: Medeo, z přísně agnostického hlediska Vám řeknu, že to je zcela nerozhodné. Ateismus měl v Římském imperiu stejné startovací šance, jako křesťanství, tzn. značně nepravděpodobné. Ateismus zůstal uťáplou ideologií pár filosofů a podivínů a nepravděpodobná a absurdní víra marginální judaistické sekty v zmrtvýchvstání ukřižovaného žida ovládla tehdy známý svět. A dalo by se pokračovat. Dobře víte medeo, že evoluce není o tom, co bychom si přáli, nebo o tom, co považujeme za rozumné.
V této slepé soutěži získalo křesťanství a náboženství vůbec tolik bodů, že by bylo vhodné se zamyslet, zda ateismus jako dlouhodobě ověřené slepé střevo vývojové linie představ lidstva o Absolutnu by neměl být z racionálních, demografických, kriminologických a hygienických důvodů zakázán a jeho vyznavači by neměli nosit na čele vytetováno nějaké označení 🙂
medea: Počet ateistů dlouhodobě nenarůstá. To je lhaní si do kapsy. V dnešním světě, který paradoxně hovoří o sekularizac,i je dle mého soudu např. nejvíc věřících křesťanů, co kdy na světě bylo a to i v poměru věřící křesťané/počet obyvatel.
Pokud se bavíme např. o středověku, bylo sice křesťanství vládnoucí ideologií, ale živá víra v Krista dlouhá léta a desetiletí stagnovala. Církev byla prolezlá ateisty od Říma po poslední farnost a mezi lidmi bujelo ponejvíce pohanství. Nesmíme středověké poměry porovnávat např. s barokní zbožností…Pokud by měl někdo nějaké pochybnosti, stačí říct jediné: Čína…
Na konci věků sice bude církev malé a pronásledované stádce, ale nic nejeví znaky, že by tomu tak mělo být teď…
petr (March 16, 2014 at 4:38 pm) says:
…pokud sečteme ve světě křesťany, muslimy, židy, buddhisty a taoisty, abychom se drželi jenom těch zavedených náboženství, lze říci, že z hlediska Foxyho pohledu drtivá většina lidí na světě halucinuje. Jak říkám, tento styl pokory mne nepřestává fascinovat…
Petře, až přestanete být alespoň na chvilku fascinován, znovu si pomalu, důkladně a třeba i několikrát přečtěte, co a proč píši o onom zřejmě nestravitelném slově “halucinovat” – tedy hluboce prožívat fikci coby neotřesitelnou realitu. Jsem si přitom téměř jist, že tato situace se během života přihodí snad každému lidskému jedinci, bez ohledu na jeho světonázor.
Rozepíši Vám toto téma při nejbližší možné příležitosti tak, aby to bylo snáze uchopitelné. Zatím však přeji alespoň klidný, příjemný večer.
Petr: c) to myslíte vážně ? Michale, pokud já mám přesvědčení a pevnou víru o něčem, ale vcelku ostatní nechávám, ať si k tomu dospějí, nebo nedospějí sami, tak to je podle Vás pýcha, kdežto, když o někom, koho neznáte říkáte, že halucinuje nebo vědomě lže, tak je to podle Vás v pořádku, protože to nevydáváte za pravdu s velkým P ?
Ano Petře, myslím že jste to shrnul docela korektně. Je to jak jste napsal. Toto si opravdu myslím. Já nejsem žádným příznivcem “nekritizování víry”, naopak si myslím, že je legitimní svoje názory nahlas říkat a mluvit o nich – a to oboustranně (však vy to taky děláte, a je to tak OK). Ano, podle mě řada z vás vědomě lže, řada dalších žije v bludu (a mluví o svých kontaktech s Bohem zkresleně, protože o tom sami sebe přesvědčili), a ano, někteří mohou mít i regulérní halucinace (ačkoliv já s tímhle slovem nepřišel).
Naproti tomu, mít názor, který byť nikomu nevnucuji (!), že mám Pravdu s velkým P, a mít v jistých netriviálních otázkách pocit neomylnosti – tak toto JE podle mě pyšný a namyšlený a pitomoučký postoj, k němuž jen obtížně hledám jakýkoliv kladný, nebo dokonce byť jen neutrální přívlastek.
Foxy:
Dobrá, používejme slovo “iluze”.
Podle mého názoru je lidem vlastní:
a) považovat svět v němž “přirozeně” žijí za ontologicky plnohodnotný (ne za jakýsi mezisvět, nebo polosvět)
b) považovat morální hodnoty, podle kterých žijí za heteronomní
c) mít přirozený pocit numinozity (jakési “bázně boží”) se kterým je spojeno vědomí transcendence
Všechny tyto postoje se dají přísně skepticky relativizovat a označit za fikce a protiargumentace proti takovému skepticismu může být značně obtížná a není založena na důkazech v přísném slova smyslu. Nicméně to neznamená, že jde skutečně o fikce a už vůbec ne, že by ta skepse byla nutná a už vůbec ne rozumná.
Např. počet lidí, kteří nevěří, že by svět v němž normálně žijí byl ontologicky plnohodnotný, bude zhruba stejný, jako počet lidí, které nějaký transcendentní přesah považují za čistou fikci – např. v prvém případě jde o některé odnože buddhismu a většinový hinduismus a taky velkou většinu členů kateder filosofických fakult 🙂
Takže shrnuto jednoduše: Pokud transcendenci považujete za fikci, tak to je pouze Vaše zdání a není to normální 🙂
Michal: Velmi pěkné Michale. Nicméně i tak se budu za Vás modlit, abychom se nenacházeli zrovna v té části multiverza, kde Vám dnes v noci vybuchne hlava, popř. z nosu vyraší fialky 🙂
Přeji příjemnou dobrou noc.
Peter, ale ateizmus nemusí byť ideológiou, ale môže to byť jednoducho neviera v existenciu Boha/boha, alebo, v prípade silného ateizmu, aj presvedčenie o neexistencii Boha/boha. Neviera v existenciu víl, prípadne presvedčenie o ich neexistencii, tiež nemusia mať charakter ideológie 🙂
Už som Vám písala, že ma skôr zaujíma šírenie sekularizmu (a liberalizmu), než ateizmu, a sekularizmus a liberalizmus nie sú podľa mňa žiadne “uťapnuté ideológie”. Od 18. storočia celkom pekne progredujú 😉 Mne religiozita v rámci liberalizmu a sekularizmu, pokiaľ nestojí v ceste vedeckému pokroku, nevadí. Nie som antináboženská 🙂
Peter, hinduistov nie je málo, podľa wiki je ich 1.1 miliardy a buddhistov je asi 488 miliónov.
A myslím, že členovia katedier filozofie sú v civilizovanom svete väčšinou realisti, čo sa “plnohodnotnej” existencie vonkajšieho sveta týka. V tomto prieskume, sa 81.6 % respondentov prihlásilo k realizmu: “External world: non-skeptical realism 81.6%; skepticism 4.8%; idealism 4.3%; other 9.2%”.
Michal says:
Naproti tomu, mít názor, který byť nikomu nevnucuji (!), že mám Pravdu s velkým P, a mít v jistých netriviálních otázkách pocit neomylnosti – tak toto JE podle mě pyšný a namyšlený a pitomoučký postoj, k němuž jen obtížně hledám jakýkoliv kladný, nebo dokonce byť jen neutrální přívlastek.
protestant:
Stačí si přečíst kterýkoliv článek tvůj článek a je jasné, že mluvíš Michale právě o sobě….
Jasně, já se za majitele Pravdy přece vyhlásím hned v úvodu každého článku. O svých vírách zásadně nepochybuji, a diskutovat chci ne proto, abych hledal případné své chyby, jak záludně deklaruji, ale skutečným důvodem je cokoliv, co si protestante speciálně ty vymyslíš :/
Ano. V těch článcích vyhlašuješ pravdy. V některých opatrněji, v některých jasně. Nenacházím tam, slova jako myslím, snad, možná, podle mne, nevím, doufám, věřím apod….
Protestante, o tom, čemu věřím, aniž bych to měl něčím podepřeno, nepíšu. To, co mám podepřeno tak, že tu podporu cítím jako silnou, tak pak opravdu nepoužívám slovo “věřím” či “myslím”. Dokonce, při vědomí všech rizik, cítím v ledasčem “opatrnou jistotu”.
Jde přece ale o to, že jsem si vždy vědom, že se MOHU mýlit, že mám vůli po těch případných omylech pátrat, mám vůli pochybovat a také pochybuji, a rozhodně se nikdy nevyhlašuji za majitele Pravdy s velkým P, a nikdy jsem si nic podobného ani nemyslel (což vůbec není v rozporu s tím, že mám v ledasčem pocit jistoty).
Podle mě je ten rozdíl dost zásadní.
Podle mne je rozdíl v tom, že Petr o sobě tvrdí, že je věřící a jeho odpovědi jsou tedy z víry, kdežto ty to předkládáš jako podložené. Tedy opravdu si myslí, že ta tvoje kritická slova spíše patřila tobě, než Petrovi.
PS: to že by sis připouštěl, že se můžeš mýlit se v tvých článcích vůbec neobjevuje. Možná si to vnitřně myslíš, ale navenek vystupuješ jako majitel pravd…
petr (March 16, 2014 at 9:20 pm) says:
“Takže shrnuto jednoduše: Pokud transcendenci považujete za fikci, tak to je pouze Vaše zdání a není to normální.”
Fajn, rozdělil bych to na dvě části:
Transcendentno považuji za fikci proto, že jsem dosud neshledal (ani mi nebyl předložen) jakýkoliv důkaz, který by jeho skutečnou existenci potvrzoval.
Dále píšete: Podle mého názoru je lidem vlastní:
a) považovat svět v němž “přirozeně” žijí za ontologicky plnohodnotný (ne za jakýsi mezisvět, nebo polosvět)
b) považovat morální hodnoty, podle kterých žijí za heteronomní
c) mít přirozený pocit numinozity (jakési “bázně boží”) se kterým je spojeno vědomí transcendence
K bodu a) bych podotknul, že minimálně každý živočich vybavený nějakou formou vědomí žije ve svém subjektivním světě, který je obrazem světa objektivního, kde zásadní roli má projekce smyslovým vnímáním a následná transformace kognitivním aparátem. Lidem vlastní je považovat tento svůj subjektivní svět za normální, tedy konsensuálně odrážející svět objektivní. Je li u kohokoliv onen transformační proces změněn, bude změněn i subjektivní svět, čehož si dotyčný jedinec vůbec nemusí být vědom. Obdobná situace však nastane, změní li se ona norma (konsensus) vnímání a zpracování vnímaného – kdy výsledkem je změněný pohled na svět.
K bodu b) bych měl zásadní připomínku; obecně sdílené morální hodnoty jsou ty, které umožňují lidem přežít ve skupině přesahující pouhou loveckou smečku a budou dány evolučně (skupiny tvořené převážně jedinci se společensky nekompatibilním čili nemorálním chováním se rozpadly a jejich členové nepřežili). Toto vysvětlení se mi jeví plausibilnější, než ona “shůry daná” heteronomie morálních hodnot – ta ovšem může být šikovným politickým zdůvodněním, které je tak přirozeným prvkem evolučně úspěšných věroučných soustav.
K bodu c): Pocit numinosní, tedy posvátný, budící posvátnou úctu, popřípadě hrůzu, je dán lidským jedincům dlouhým formativním obdobím v nejranějším věku, kdy je lidské mládě totálně vydáno na milost i nemilost autoritě i ochranné péči rodičů, která se mu nutně jeví jako transcendentní. Toto je jeden z nejhlubších formativních prožitků, které snad každý lidský jedinec uchovává v podvědomí a který je později základem víry v transcendentno. Bůh je pak naplněním oné potřeby ochranné autority a bezpečné náruče, kam je možno uchýlit se i poté, co rodičovstvo přirozeným vývojem ztratí onen transcendentní nimbus – odtud dle mého názoru vyplývá ona niterná potřeba boha.
Numinosita je též dobrý adaptivní mechanismus, chránící jedince před nepředloženým jednáním. Jistě by se dal vysledovat i biochemický mechanismus, který je za tento typ pocitů zodpovědný.
Tož asi tak.
Protestant: to že by sis připouštěl, že se můžeš mýlit se v tvých článcích vůbec neobjevuje.
Protestante, můžeš prosím kouknout (vedle Přivítání a Přehledu, červeně zvýrazněného v horním menu) např. na článek Asymetrie
http://www.i-ateismus.cz/2012/07/asymetrie/
a ocitovat zde celý odstavec “Shrnuto”?
Nebo třeba hned předposlední článek, “Co mi vadí na křesťanství”, bod (4). Můžeš zde ocitovat jeho první odstavec, Protestante?
A co třeba článek Proč lidé nevěří
http://www.i-ateismus.cz/2011/10/proc-lide-neveri/
odstavec obsahující “poslední argument” a odstavec následující. Nevyjádřil jsem se v nich snad dostatečně jasně? A nebo si Protestante z mých článků vybíráš a chceš v nich vidět to co se ti hodí, a o zbytku jsi přesvědčil sám sebe, že neexistuje?