Asymetrie

Už několikrát jsem zde zmiňoval svůj údiv nad tím, že i inteligentní lidé mohou věřit v pravdivost křesťanství. Pro upřímného člověka je tento fakt bez nejmenších pochyb zdrojem znepokojení: Já jsem si prakticky jistý, že křesťanství je nepravdivé – ale křesťané jsou si jistí, že je pravdivé! Já mám pro své tvrzení argumenty, oni mají pro své tvrzení argumenty. Mě se zdají jejich argumenty chabé, ale jim se zdají MOJE argumenty chabé! Oni mě doposud nepřesvědčili, ale já jsem nikoho z nich také nepřesvědčil. Naše postavení je tedy velmi symetrické, a jak za těchto okolností mohu vědět, že jsem to já, kdo má pravdu? Co když mají pravdu věřící, a ne já?

Dnes chci poukázat na několik klíčových asymetrií, které celou záležitost poněkud osvětlují.

1) Já naprosto jasně deklaruji, že mi jde o pravdu. Mým cílem není věřit či nevěřit, mým cílem je zastávat takový názor, který má co nejblíž k realitě. Nevěřím proto, že mám zcela upřímně na základě faktů a komplexního uvážení argumentů za to, že křesťanský Bůh neexistuje. Kdo z věřících může říct něco podobného? Kdo z věřících může říct, že věří v pravdu křesťanství na základě upřímného a komplexního zhodnocení faktů a argumentů? Kdo z věřících může prohlásit, že mu jde o to, aby byl jeho názor v souladu se skutečnou pravdou? Nikoliv s tím, o čem si on řekne, že to je pravda?

POKUD by tohle náhodou chtěl někdo tvrdit, pak ho zde velmi rád přivítám, a poprosím ho, aby nás s tím svým komplexním zhodnocením argumentů seznámil.

2) Jasně deklaruji, že vůči předmětu křesťanské víry nechovám žádné averze ani osobní nechuť. Neměl bych naprosto nic proti víře, že Ježíš Kristus zemřel za naše hříchy, že to byl Syn Boží, že učil to co učil, atd. – KDYBYCH si myslel, že to je pravda. Mohou to samé v opačném gardu prohlásit křesťané ve vztahu k ateismu? Značná část křesťanů (zřejmě ovšem nikoliv všichni) prokazatelně přistupuje k ateistům s opovržením a despektem. Mají nás za morálně méněcenné. PROTO I KDYBY se jim teoreticky zdálo, že naše argumenty “mají něco do sebe”, nikdy nebudou ochotni změnit názor, protože by ve svých očích “klesli na naši morální úroveň”.

Pokud nějaký křesťan nesouhlasí, pak se zde klidně může ozvat, a napsat, že on ateismus považuje za naprosto legitimní názor, a že kdyby mu někdo argumenty a fakty ukázal, že nevíra odpovídá realitě víc než víra, pak by klidně věřit přestal. Uvidíme kolik takových bude.

3) Docela silně mi jde o diskuzi s věřícími:
3.1) vzhledem k mé primární snaze o zastávání pravdivých názorů je pro mě diskuze s názorovými oponenty vítanou potenciální příležitostí k falzifikaci mých chybných přesvědčení. Nechci věřit nesprávným věcem, a proto vítám a vyhledávám korektní argumenty věřících, kteří mi ukáží, v čem dělám chybu.
3.2) snaha o zformulování svých názorů v textu který má hlavu a patu (např. v polemickém článku) dává šanci i mě samotnému, abych si své názory ujasnil a vytříbil, a sám v nich odhalil případné chyby
3.3) zajímá mě křesťanství jako fenomén, a proto mě zajímají i křesťané. Chci jim porozumět a pochopit je. K tomu je samozřejmě nutné se s nimi bavit, a naslouchat jejich názorům.

O potřebě diskuze pouze nemluvím, ale činím zcela konkrétní kroky, abych pro ni věřící získal: počínaje tímto webem, přes facebookovou stránku, až po účast v diskuzních fórech třetích stran.

Tím se dostávám k třetí asymetrii: věřící mají o diskuzi s ateisty pramalý zájem. V prvé řadě se nesnaží diskuzi sami iniciovat. O nějaké snaze pochopit nevěřící, porozumět jejich důvodům, nebo odhalit prostřednictvím názorů protistrany případné chyby ve svých vírách nemůže být ze strany křesťanů ani řeči.

Navíc ale věřící v drtivé většině nemají o diskuzi zájem, ani když ten prvotní impuls dá protistrana! V takovém případě je snad nejčastější reakcí nezájem, mlčení, žádná odpověď. Ti aktivnější pak často raději vymýšlejí DŮVODY, PROČ se diskuze neúčastnit! Tyto důvody jsou často velmi úsměvné, např.
– bavit se s vámi není moje povinnost
– nemám potřebu vás přesvědčovat
– víra je moje soukromá věc, nic vám do ní není
– vaše motivy nejsou upřímné, chcete se hádat, obracet mě na ateismus, nikam to nevede, atd.
– já vám rozumím, vidím do vás, vím proč nevěříte (jste sexuální maniak toužící po nevázaném životě, nechcete poslouchat Boha, atd.), nepotřebuji to zkoumat
(více viz http://www.i-ateismus.cz/2011/10/proc-lide-neveri/)

Já si neumím představit, že by někdo přišel, a řekl mi: “podívejte, váš názor je pošetilý. Mám k tomu tvrzení tyto a tyto důvody, a vaše argumenty neplatí proto a proto. Zajímá mě, jak si za těchto okolností své přesvědčení obhájíte!” a já bych hledal důvody, proč se s ním o tom nebavit! Naopak je naprosto jisté, že bych s největším potěšením hozenou rukavici zvedl a výzvu takového člověka přijal.

4) přístup k pochybnostem. Pro mě jsou pochybnosti jednoznačně pozitivní. Pochybnosti je potřeba si hýčkat. Jsou tím nejcennějším nástrojem, který mi může pomoct odhalit případné chyby v mých názorech, přesvědčeních a vírách. A to přece chci, jde mi o pravdu. Pátrání po případných relevantních pochybnostech o mém názoru na víru a na Boha je i jedním z důvodů, proč vyhledávám diskuzi s věřícími, viz bod 3.1.

Naproti tomu pro věřící jsou pochybnosti příznakem slabosti víry. Pochybnosti jsou pro věřícího něčím, co na člověka čas od času přijde, ale on by se s tím měl umět vyrovnat, potlačit je, a svoji víru si uchovat.

5) v souladu se vším výše uvedeným naprosto jasně prohlašuji, že KDYBY bylo křesťanství pravdivé, pak bych chtěl být křesťanem.
Mohou to samé v opačném gardu prohlásit i křesťané? Kdo z nich může říct: “kdyby křesťanství NEBYLO pravdivé, pak bych NECHTĚL být křesťanem. Nechtěl bych věřit v pravdivost něčeho, co pravdivé není.”?

***

Shrnuto:
Já dopředu deklaruji svůj zájem o poznání pravdy, a svoji neochotu žít ve lži, a v důsledku toho usiluji o nalezení co nejefektivnější cesty, jak se k poznání pravdy přiblížit, resp. jak maximálně zvýšit svoji jistotu, že mé názory skutečně jsou pravdivé. Vše co dělám směřuje k případnému odhalení mých chybných názorů. Pokud se i přesto v podstatných věcech mýlím, mohu mít alespoň čisté svědomí, že jsem udělal, dělám a budu dělat to nejlepší možné.

Naproti tomu věřící většinou ani nejsou ochotni deklarovat svůj zájem o poznání pravdy (místo toho co nejhlasitěji deklarují, že oni pravdu znají! Cítí se snad být rovni Bohu?) natož aby se zamýšleli nad cestami, jak se k poznání pravdy co nejefektivněji přiblížit, a jak odvrhnout chybné názory, představy a víry. A NATOŽ aby se pak po takové cestě vydali. Cesta k poznání pravdy pro věřící zřejmě je – říct si, co je pravda.

Na rozdíl ode mě tedy věřící dělají všechno možné, aby si svou víru zakonzervovali – bez ohledu na to, zda je chybná nebo ne!

POKUD je moje přesvědčení chybné, udělal jsem alespoň všechno proto, abych jeho nepravdivost odhalil.
POKUD je křesťanská víra falešná, tak bez ohledu na to dělají křesťané vše co je v jejich silách, aby si ji uchovali.

Na závěr:
Hledám věřící, kteří mi budou ochotni popřít co nejvíc z těch tvrzení, které jsem jim dnes adresoval. Hledám křesťana, který řekne: “Já jsem protipříklad k tomu co tvrdíte. Mě JDE o pravdu. Jsem si vědom toho, že jistotu mít nemohu, a křesťanem jsem proto, že když vážím argumenty pro a proti, převažují ty pro (křesťanskou víru). Pokud by se ukázalo, že je to ve skutečnosti opačně (a převažují argumenty proti mé víře), pak křesťanem být nechci. Nechci žít ve lži. Vy tvrdíte, že jste schopen mé chyby odhalit, a já to vítám. Zde jsem, a pojďme se na to společně podívat!”

Kolik se mi jich takových ozve? A co ostatní – nevidí na svých postojích ve světle výše uvedeného nic zvláštního?

944 thoughts on “Asymetrie

  1. Humanoid

    Celá diskuze o víře a ateismu je výborné cvičení umění rétoriky a argumentace. Škoda, že celý problém je pouze otázkou existence pudu, který primárně u mláďat vyvolává vazbu na rodiče. Mláďata (včetně lidských) tento “vázací” pud používají v souladu s jeho účelem, k bezpodmínečné vazbě na rodiče (nutné k jejich přežití). Na dětské (infantilní) chování zdravý rodič reaguje rodičovskou péčí. S růstem a osamostatňováním mláďat tento pud pomalu vyhasíná a obvykle mizí při dosažení reprodukční zralosti, kdy zvíře hledá vlastní teritorium. U lidí byl tento pud postupně transformován do podoby vazby na abstraktní entitu, která, když se k ní budeme chovat jako poslušné děti, nám bude poskytovat totéž, co kdysi rodiče (min. potravu, bezpečí a lásku ).

  2. Antiateista

    “Škoda, že celý problém je pouze otázkou existence pudu” – hmm, tenhle redukcionismus je příliš jednoduchý a kompletně nepravdivý.

  3. kvakoš

    Jedna věc je myslet si že existuje něco mocného neviditelného co nás miluje, druhá věc je spolčit se s ostatními věřícími a vyvraždit okolní sousedy. Tímto nekritizuji křesťany nýbrž židy, pro které zmasakrování sousedů včetně malých dětí byl úhelný bod jejich náboženství po smlouvě s Jehovou kterou učinil Mojžíš. Takže je to morální problém zařadit se vírou do jednoho šiku s takovými vrahy. Křesťanství je sympatické reformací brutálního židovského náboženství do stravitelnější podoby. Jenže křesťané nezaujali morálně správný postoj k nábožensky motivovaným masakrům které spáchali židé v Kanaanu a jak to jde tak se této problematice vyhýbají. To že monoteistická Abrahamovská náboženství nejsou pravdivá není takový problém jako jejich amorálnost.
    Ať si křesťané domyslí důsledky – až se dostanou do nebe, sejdou se tam s Jozuem a jinými židy kteří tam budou vyprávět jak usekávali hlavičky dětem v Kanaanu. Jeden si ale nevybere, v pekle se zase my ateisté setkáme s Hitlerem a Stalinem kteří budou vyprávět jak plánovali hoocausty a gulagy. A setkáme se tam se všemi těmi zavražděnými Kanaanskými dětmi rukou židovských náboženských fanatiků.

  4. milan

    Chápu Vás a pokoušel jsem se o totéž. Měl jsem jedinkrát kliku. Díky mnoha okolnostem jež teď nebudu pro jejich šíři zveřejňovat jsem se sblížil s jedním již nežijícím biskupem. Co my jsme se nasmáli. Jeho a mé argumenty se utkávali možná v nerovném boji, ale zřejmě jsem jej bavil a stál o další diskuse. Protože zejména z počátku se podivoval, že znám církevní věci lépe než mnozí věřící. Ale díky tomu je mohu i kritizovat. Hledal jsem potom někoho jako byl on, ale nenašel. Ti co přeci jen zareagovali byli jen takoví kteří mě za každou cenu chtěli profesionálně vtáhnout mezi ovečky, nebo se mým dotazům mistrně vyhýbali. Jednou jsem se dokonce odvážil jakési nátlakové skupině, jež zazvonila u dveří a chtěla mě získat, říci ať si nejdříve alespoň přečtou Bibli. To jsem si dal. Za chvíli na mě nastoupila skvadra co uměla snad Bibli nazpaměť. To ale bylo vše. S těmi se nedalo mluvit již vůbec. Pan Halík kterého občas nechali se rozohnit v televizi, tomu jsem napsal jakousi úvahu, když už chce radit těm co hledají – jo pane, ani neodpověděl.
    Takže přeji mnoho dobrých nápadů a úspěchů. S chutí jsem si přečetl Vaše články a občas něco utrousil.

Comments are closed.