Lidský jazyk je neocenitelný a mimořádně důležitý nástroj. Vědomá část našeho myšlení se z velké části odehrává v jazyce. Přesto je jazyk jen naším nedokonalým výtvorem, a jeho používání v sobě skrývá mnohá rizika, která si však často ani neuvědomujeme. Například v diskuzích o bohu se často setkáváme s používáním vyprázdněných pojmů, s posouváním významu slov a samozřejmě i s logicky chybnými argumenty (které se však nezkušenému člověku mohou zdát jako korektní).
Každý máme nějakou intuitivní představu o tom, co znamená slovo bůh. V diskuzi však často dojde k popření atributů, které bohu intuitivně (tradičně) přisuzujeme – a z pojmu bůh se tak stane pojem vyprázdněný. Podobně věřící často rovnou prohlašují, že bůh je pojem nedefinovatelný, že o bohu nemůžeme vůbec nic říct. (a ještě jakoby chtěli dodat: Ha, ateisté, a máte po žížalkách – teď už proti našemu bohu nemůžete nic namítnout!) Používat nedefinované a vyprázdněné slovo ale nemá smysl, ačkoliv s tím naše mysl nemá problém: intuitivní představu o významu toho slova stále máme (ačkoliv byla v diskuzi explicitně popřena!) a proto se vesele dál bavíme o nedefinovatelném a tedy nedefinovaném bohu… a to je špatně.
Každý pojem, každá kategorie, kterou v řeči používáme, by měla mít nějaký vymezený význam. Měli bychom ji být schopni (byť třeba ne zcela přesně a ostře) definovat.
Měli bychom být schopni určit, definovat, co do dané kategorie (třeba i jen zhruba!) spadá, a co už ne.
Často se namítá, že (křesťanský) Bůh je s velkým B, že to je ten-jediný-pravý-bůh, a že Bůh je snad dokonce jeho vlastní jméno (což ovšem není pravda, protože vlastní jméno křesťanského boha má býti YHWH 😉 ). Pak to ovšem znamená, že tvrdíme, že kategorie bůh má v realitě jen jednoho zástupce, kterého označujeme Bůh s velkým B. Nikterak nás to nezbavuje potřeby a povinnosti obecný pojem bůh definovat, aby předchozí věta měla smysl. Věta “existuje konkrétní jednorožec jménem Franta” předpokládá, že musím nejprve vědět, co je jednorožec.
Někdo může mít obavu, abychom neudělali při definici boha chybu. Aby se nám snad nestalo, že to, co si definujeme, existovat nebude, zatímco “skutečný bůh” by existoval. To by ovšem znamenalo, že my sami považujeme za boha i něco jiného, než co jsme si sami definovali – a pak, pravda, udělali jsme chybu, ale udělali jsme ji sami vůči sobě. Nedostatečně jsme uvážili, co naše intuitivní představa boha vlastně obnáší.
Co tedy kvalifikuje danou entitu, abychom ji mohli považovat za boha? Co (my sami, jeden každý z nás) za boha jsme ochotni považovat, a co už ne?
Musí být bůh osobou? Jsme ochotni považovat za boha jakkoliv zvláštní neosobní “sílu”, “pole”, nebo něco podobného? Já určitě ne, ale někteří věřící třeba ano. Kdyby se ukázalo, že existuje nějaká neosobní síla, kterou někdo nazývá bohem – pak bych s existencí takového boha neměl problém.
Musí být bůh z definice jediný? Kdyby bylo bohů víc, a tvořili by hierarchii s jedním nejmocnějším – bylo by možné ty méně mocné považovat za bohy? A co kdyby bylo více rovnocenných bohů – například tři…? (paralely jistě nikoho nenapadají…)
Musí být bůh stvořitelem světa? Pokud by bylo bohů víc, byl by ten skutečný bůh jen ten, který stvořil Vesmír? Co kdyby byl bůh-stvořitel zrovna ten níže postavený v pantheonu?
Zajímavé myšlenkové cvičení je uvážit, že náš Vesmír by byl výsledkem pokusu vědce jisté civilizace z externího vesmíru. Takový vědec by pak byl Tvůrcem našeho Vesmíru – ale jistě všichni cítíme, že za boha bychom ho nepovažovali. Proč vlastně? Jakou definiční vlastnost boha vymyslíme, abychom “ufonského vědce” odstřihli? Co třeba, že bůh je duch? Jenže co je to vlastně duch? Ufonský vědec by jistě také nebyl z hmoty kterou známe, ani která existuje kdekoliv v našem vesmíru. Bylo by to úplně něco jiného – proč tomu neříkat “duchovní hmota”? A vůbec, co kdyby byli “skuteční duchové”, včetně boha, tvořeni nějakou “duchovní” či “božskou” hmotou? Přestali bychom je proto považovat za duchy či bohy?
Musí být bůh věčný? Pavel říká o Kristu, že je “prvorozený všeho stvoření” (Kol 1:15), což by nasvědčovalo, že byl Kristus stvořen. Není snad proto bůh? Ať tak či tak, je-li bůh všemohoucí, jistě jiného boha stvořit může. Proto věčnost by asi neměla být definičním atributem boha, a časová omezenost ufonského vědce by tedy neměla být důvodem, proč jej nepovažovat za boha.
Může být bůh smrtelný? Člověku by se chtělo říct, že jistě ne, že pro boha je klíčové být nesmrtelný … Smrtelného boha bych já za boha nepovažoval. Ježíšova smrt ovšem ukazuje, že křesťanům nedělá problém věřit ve smrtelného boha. Nezapomeňme přitom, že Ježíš nebyl dle křesťanů vtělený bůh, ale v Ježíši se Bůh stal člověkem. Kromě toho, stvoří-li jeden bůh jiného, nemůže ho také zabít? Je přece všemohoucí… Nebo nemůže ho změnit v něco smrtelného, tak jako se to stalo s Ježíšem, a to pak zabít? Ani nesmrtelnost bychom tedy jako definiční vlastnost boha požadovat asi neměli.
Musí být bůh nestvořený? Vzhledem k výše uvedenému lze říct, že nemusí.
Musí být bůh neměnný? Inu, vzhledem k tomu, že myslí, pak neměnný být dokonce nemůže. Jiná myšlenka = jiný vnitřní stav boha, tečka.
Musí bůh existovat nutně? Naše vážená diskutující Médea zde jednou prohlásila, že bůh, který neexistuje nutně (tedy ve všech myslitelných světech) pro ni není bohem. Já bych na něj tuto podmínku nekladl, už jen proto, že připouštím existenci více bohů, klidně mnoha. Je to asi ryze otázka osobních preferencí, a je to současně vážná otázka: co by to znamenalo, kdyby existoval právě jeden bůh, Stvořitel, ale neexistoval by nutně? Tedy, klidně by mohl neexistovat? Pak bychom měli zásadní otázku nad důvodem existence samotného boha, a proč pak spekulovat o bohu jako vysvětlení existence Vesmíru? Bůh by stal jen jedním nic neřešícím článkem navíc.
Závěr: “bůh” je jenom slovo, skupina písmen. Nemá žádný “přirozený” význam. Jeho obsah, význam, mu musíme dát my sami. Vymyslet uspokojivou definici boha (= ladící s naší intuicí) může být samo o sobě poměrně obtížné, a je otázkou, zda to vůbec lze učinit nějak rozumně (těším se na následnou diskuzi pod článkem). V závislosti na tom, jak toto uděláme, se mohou lišit odpovědi na otázku, zda bůh existuje a jaký je. Mohou se lišit odpovědi jak konkrétních lidí, včetně ateistů (definujeme-li boha jako všehomír – panteistická představa – pak budu já jako ateista první, kdo bude souhlasit, že bůh existuje. Podobně např. při definici “bůh je něco, co nás přesahuje” odpovím, že takový bůh jistě existuje, protože přesahuje nás jistě spousta věcí, které existují, např. Vesmír sám, naše Galaxie, atd.), tak i odpověď objektivní. Otázka “existuje bůh?” sama o sobě tedy nemá smysl. Vždy je potřeba jasně říct, na existenci čeho se daný konkrétní tazatel přesně ptá.
Každá ideologie je nesmysl……….ideologie je myšlenkový systém..jenže svět a jeho vývoj není myšlenka..nebo si snad ateisté myslíte, že ano?????, 🙂
Petr: Že názor není víra. Pokud byste Michale tímto způsobem změnil názor, tak nevím co byste byl, určitě byste něco byl, ale určitě byste nebyl věřící křesťan 🙂
Michal says:
Zajímalo by mě, jestli se zde najde nějaký věřící, který bude schopen napsat, co by jeho přimělo změnit světonázor a opustit víru… 🙂
protestant:
Možná stoprocentní jistota, že Ježíš není Kristus.
mira: Ne to jste mě asi nepochopil. Mne nejde o to, zda Engels byl nebo nebyl v jiných případech ideolog, obecně se uznává, že tato jeho práce byla opřena o seriozní antropologický výzkum a její závěry byly zcela (z hlediska doby vzniku) odpovídající tehdy aktuálnímu stavu bádání. Můžete si tam místo marxismu dosadit něco jiného, třeba behavioralismus.
Jde mi o to, že já se domnívám že z podstaty věci nemůže být vědecké poznání, které se stále vyvíjí, je stále testovatelné a proto zpochybnitelné, základem pro smysluplné světonázorové zakotvení. Mohlo by být, pokud by bylo alespoň střednědobě konzistentní a lineární, mne se ale takové nejeví. Podle mne každý světonázor založený na vědě bude nutně vědecké poznání deformovat a brzdit. Pokud bych to měl nazvat evangelijním příměrem, nemůžete podle mne stavět dům na písku, (pokud nechcete, aby Vám ten dům spadl, anebo znemožnit písku, aby se sypal).
Doufám, že teď už jsem srozumitelnější 🙂
protestant: Teď jste mne dostal. Uklidňuje mne ovšem jistota, že Ježíš je Kristus 🙂
míra: I když ten marxismus je zrovna dobrý příklad, protože názorně ukazuje jak zoufalé a samozřejmě marné pokusy o to, aby se písek přestal sypat, nebo se alespoň sypal předvídatelně, tak pomalé ale jisté borcení toho domu 🙂
http://www.krestandnes.cz/article/ulf-ekman-s-manzelkov-budu-prijati-do-katolickej-cirkvi/23008.htm
“Videli sme veľkú lásku pre Ježiša a zdravú teológiu založenú na Biblii a klasickej dogmatike” 🙂
Petr: nevím co byste byl, určitě byste něco byl, ale určitě byste nebyl věřící křesťan 🙂
Ale prosím vás! 🙂 Ne že by to nebylo tak trochu odbočení od tématu, ale kdybych tedy na základě výše zmíněného faktu uvěřil, že Ježíš je Mesiáš a Syn Boží, přijal jeho oběť, uvěřil v něj, a jal se jej následovat, pak bych nebyl křesťanem? Ale to je zvláštní – za celou dobu z vás z nikoho nemohu dostat, kdo vlastně křesťanem je a kdo ne, ale u mě jste si jisti, že i kdybych uvěřil tak bych prostě křesťanem nebyl a nebyl a nebyl, i kdyby trakaře padaly 😀
Petře, ruku na srdce, lze vás vůbec brát vážně?
Diskuse vychází z nějakých předpokladů. A to nemusí být jen definice, ale i nedefinované axiomy. A to už každý chápe jinak – axiomy i definice. Z hlediska otevřenosti k dalšímu vývoji, pocitově, z hlediska míry důležitosti atd. Tedy takové diskuse nikdy nikoho nepřesvědčí aby opustil svoje zažité stanovisko…každý je zadrátovaný jinak
petr: Jde mi o to, že já se domnívám že z podstaty věci nemůže být vědecké poznání, které se stále vyvíjí, je stále testovatelné a proto zpochybnitelné, základem pro smysluplné světonázorové zakotvení.
Mě přijde, že jsem zakotven celkem dobře. Nepotřebuju žádný absolutní světonázor. Nevadí mi upravovat své názory podle aktuálních znalostí.
Michal says:
Petře, ruku na srdce, lze vás vůbec brát vážně?
protestant:
Myslím, že spíše tvoji hypotetickou možnost uvěřit nelze brát vážně Michale… 🙂
Proč hypotetickou? 🙂 Mě nepřijde nic hypotetického na tom, že by se mohlo plnit co Ježíš slíbil… Žel, ono se to neplní.
protestant: Myslím, že spíše tvoji hypotetickou možnost uvěřit nelze brát vážně Michale…
Mě by ta statisticky významná úspěšnost modliteb taky přesvědčila. Ne na 100 % ale rozhodně by to podkopalo můj nynější pohled na svět.
mira: Já o Vašem zakotvení nepochybuji. Protože si myslím, že ve skutečnosti nejste zakotven ve vědeckém světonázoru a v životě se reálně neřídíte tím, čím říkáte, že se řídíte (tedy neustálou verifikací veškerých svých postojů, hodnot a úsudků podle aktuálního stavu vědeckého poznání). Sám jste uvedl, že v řadě případů propadáte něčemu, co definujete jako “iracionalitu” a “doublethink”. Z mého pohledu se právě v těch případech chováte naprosto normálně a je to tak v pořádku.
Ale neberte to proboha jako nějaké kádrování nebo psychoanalýzu, jenom říkám, co si myslím 🙂
Michal: Máte pravdu Michale, unáhlil jsem se. O ničí víře a jejich motivech nemáme činit soudy, to není na nás, ale na Bohu. Navíc i Kristus říká “Uvěřte alespoň pro ty skutky”, takže jsem v rozporu s evangeliem. Omlouvám se.
Jinak k tomu druhému. Je mi Michale srdečně jedno, jestli mne berete nebo neberete vážně, to nechám zcela na Vás.
Petře, není třeba neustále verifikovat veškeré své postoje, to ani není možné. Stačí pouze jednoduše připustit, že se mohu mýlit a být si toho neustále vědomý. Věda je pak “skvělým nástrojem, jak si nelhat do kapsy” (R. Feynman). To, že se v řadě případů chovám iracionálně je fakt. Ale nijak zvlášť mě to netrápí, protože jsem si toho vědom. Mnohem větší obavy mám z těch případů, kdy se chovám iracionálně a nevím o tom:-)
Vy si to prostě představujete strašně složitě, ale v zásadě je to prosté 🙂
mira: Sorry, ale ani to si nemyslím. Pokud byste k tomu skutečně přistupoval tak, jak říkáte (jsem si neustále vědomý, že se mohu mýlit), tak ani ráno úzkostí nevstanete z postele a pravděpodobně strávíte podstatnou část svého krátkého a nešťastného života pod práškama.
Já si to nepředstavuji složitě, jenom důsledně 🙂
Ale vezměme to z jiného soudku, když už jsem u těch spekulativních hypotéz. Představte si, že by v krátké budoucnosti došlo k sérii výzkumů, které by striktně a vědecky prokazovaly, že se Hitler nemýlil a že rasové teorie nejsou nevědecké a židé jsou přesně tací, jak uváděl. (Znovu opakuji, hypotetický, teoretický příklad, viz. příklad Michalův). Nechci Vás dostávat do nějakých dilemat a vůbec nechci, abyste zde veřejně uváděl odpověď, ale zkuste si tu situaci představit a odpovězte si na otázku, zda byste svůj vztah třeba ke svým židovským přátelům přehodnotil.
Pak jste si i odpověděl na otázku, do jaké míry upravujete své hodnoty podle aktuálních stavů vědeckého poznání 🙂
Míro neberte to tak, že Vám vnucuji svůj katolický světonázor, jenom Vám vysvětluji, proč nevěřím ve vědecké světonázory 🙂
“…tak ani ráno úzkostí nevstanete z postele a pravděpodobně strávíte podstatnou část svého krátkého a nešťastného života pod práškama.”
Proč? Nerozumím, jak jste to vyvodil.
Já si to nepředstavuji složitě, jenom důsledně
Ale vždyť já netvrdím, že jsem v tom naprosto důsledný. Podstatné je, že jsem důsledný natolik, že neztrácím kontakt s realitou. To úplně stačí. 🙂
A ten příklad mi přijde nesmyslný i hypoteticky. Přátele si vybírám podle úplně jiných kritérií než rasových teorií, takže by to nemělo vůbec žádný vliv. Pokud by třeba ty poznatky říkaly něco jako, že všichni židé lžou, kradou a jedí psy tak by to byl spor, protože s prolhaným zlodějem bych těžko kamarádil. No, prostě je to hloupost od začátku do konce, zkuste něco jiného.
mira says:
March 11, 2014 at 10:21 pm
“…tak ani ráno úzkostí nevstanete z postele a pravděpodobně strávíte podstatnou část svého krátkého a nešťastného života pod práškama.”
Proč? Nerozumím, jak jste to vyvodil.
protestant:
Je doloženo mnoho příkladů lidí, kteří měli nádor v oblasti mozku zvané orbitofrontání kortex (OFC) – tato část mozku má na starosti zapojování emocí do rozhodovacího procesu. Musel-li být ze zdravotních důvodů OFC odstraněn, mělo to velké následky na život lidí. Ačkoliv dle testů IQ nedošlo ke změně inteligence, staly se pro lidi s tímto poškozením mozku i naprosto banální rozhodovací problémy neřešitelnými úkoly. Přestože tito lidé při rozhodování absolutně nepociťovali emoce, nestali se prototypy dokonalých lidí – žili v zajetí racionality, kdy se i rozhodování o tom, kam si zajít na oběd, stalo několikahodinovou záležitostí.
http://www.growjob.com/clanky-corporate/emoce-vs-racionalno/